Aura dvou barev - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dvanáctiletá Alette Leswoodová je jen obyčejná dívka... Nebo ne? Co když je její aura dvoubarevná a ona může Aulothii zničit i zachránit?

07.05.2011 (20:00) • Amestea • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1164×

Prolog

„Lynn, našli jsme ji!“ zaslechla žena uvnitř své hlavy a pousmála se. Konečně, po tolika nudných letech života… Konečně zažije něco vzrušujícího.

„Kde je?“ zeptala se a na tváři se jí rozlil úsměv, když nahlédla do zrcadla a nespatřila svůj odraz, nýbrž třídu plnou dětí, které naprosto ignorovaly výklad učitelky. Jen kolem jedné dívky ale zářila aura tak černá, až splývala s havraní barvou jejích vlasů.

„Jak tohle můžou vyučovat v šesté třídě? A ještě na gymnáziu!“ tázalo se magické dítě svojí spolužačky, vedle níž sedělo v lavici. Odpovědí se jí ale nedočkalo, protože všichni byli příliš zaneprázdněni. Až na profesorku…

„Leswoodová, mohla byste být chvíli zticha? Snažím se tady učit!“ napomenula černovlásku vyučující, na pohled stará fúrie, která nesnáší děti.

„Ano, paní profesorko…“ zašeptala pokorně Leswoodová a usmála se.

„Jste si jistí, že je to opravdu ona? Jistě, ta aura sedí, ale…“

„Vím, co tě trápí, Lynn, ale ona se tomu naučí. Uvidíš,“ řekl muž uvnitř Lynnathelina mozku a zmizel.

„Jen aby…“

1.)

Když se ozvalo poslední zvonění, byla jsem ráda. Vidět naši třídní ještě chvíli, buď se pozvracím, nebo umřu smíchy. Myslím, že lepší by bylo to zvracení…

„Leswoodová, pojďte se mnou,“ ozval se za mojí maličkostí hlas, který dozajista patřil osobě, kterou jsem na škole nejvíc nesnášela a která nesnášela mne. Ano, mít špatné vztahy s vyučujícím se nevyplácí, ale už je to tak.

„Jistě, paní profesorko…“ zamumlala jsem co nejtišeji a zašklebila se. Když jsme došly do její kanceláře, nebyla prázdná. Krom nás tam byla ještě jedna žena, mohlo jí být tak sedmnáct. Já ale instinktivně cítila, že jí je mnohem víc a bylo to stejně udivující jako to, že moje třídní dobrovolně opustila kabinet a dveře se zabouchly samy.

„Ty jsi Alette Leswoodová, viď?“ zeptala se mě žena.

„Jen Al, prosím. A kdo jste vy?“

„Mé jméno je Lynnathel Alderiová, jsem Karenthka, ovládám vzduch, vidím aury a je mi přesně 1283 let,“ vypálila rovnou. Zřejmě byla přesvědčená, že jí nebudu věřit, ale já jsem věděla, že říká pravdu.

„Jakou mám auru já?“ zeptala jsem se naprosto vážně a chvíli si užívala ten udivený pohled ženiných modrých očí. Potom si zřejmě uvědomila, že jí věřím.

„Ty máš auru černou… A to není ani zdaleka obvyklé.“

„Proč? Co to znamená?“

„Že…“ mé oči na ní visely pohledem… (Čím jiným, že? Ne, neříkejte, co vás napadá.)

„Kdyby byla čistě černá, znamenalo by to, že jsi pro nás nebezpečná, ale ona má dvě barvy. Černou a stříbrnou…“

„To znamená co?“

„Jsi naše spása… I zkáza.“ To mě rozčílilo.

„Je mi dvanáct, nemůžu být nic důležitýho! A co to má znamenat spása i zkáza?“

„Náš národ buď zničíš, nebo zachráníš…“

„Hm…“

„Pojď se mnou do Aulonthie, naší země. Uvidíš.“

„Ale co rodiče?“

„Neboj, jeden rok tam je pár vteřin tady. Jako u Narnie, víš?“