Back up to the bottom - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Chce se mi brečet, chce se mi křičet, ale ze všeho nejraději bych nasedla znovu do letadla a letěla zpět. Z celého toho milujeme-naši-zemi klima mi je zle... Panebože, já jsem ale pokrytec. Ještě před rokem bych byla nadšená, kdybych tu mohla být jen třeba na den a teď si tu přijdu jako největší outsider na světe. Dost drsný pro holku, která si byla jistá, že je silnější než panenka Barbie.

29.01.2012 (17:00) • Christush • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 839×

„Viki, nemrač se tak. Koukni se z okénka, není to úžasné? Jako bychom měli celý svět na dlani.“ Odmítám už odpovídat. Naděje, že možná bude náš let zrušen, nebo se objeví nějaká porucha, byly k ničemu. Sedím v letadle a chystám se do míst, které se mi hnusí už jen proto, že o nich máma pořád mluví. Táta mě zná, ví, že mě má nechat ať se s tím vyrovnám, ale maminka pořád mluví a mluví jen o West Palm Beach.

„Prosíme všechny cestující, aby si zapli pásy, přistáváme,“ snaží se znít přátelsky, ale únava je slyšet víc, než by letuška chtěla. Vystoupili jsme z letadla, odbavili kufry, naskládali je do toho typického žlutého taxíku a vyráželi do samotného Palm Beach. Říká se, že na Floridě slunce nezapadá, mě to moje právě zhaslo. Místo letadla teď zabírám místo v taxíku, které bych strašně ráda někomu přenechala. Krajina, kterou jsme míjeli, vypadala uplně jinak. Kolik asi musí stát udržování tak velkých palem? A kolik musí stát ta pověst? Co by mi asi řekl taxikář, kdybych se ho zeptala, kolik dostává příplatků za to, že turistům vykládá o dokonalosti Ameriky? Anglicky mluvím plynně a drzost bych na to taky měla. Ale tatínkův pohled, kdykoliv se nadechnu, abych něco řekla, mi jasně sdělí, co se ode mne očekává.

Ani nevím, jak dlouho jsem trpěla při pohledu ven. Úzkost mě uplně ovládla. Sevřela mi žaludek a odmítala pustit. Odvahu jsem nechala doma na psacím stole. Upřímně mě Florida děsí. Není snad celá Amerika posedlá dokonalostí? Nezapadnu tu. Vím to! Navíc nastoupím do druháku do party lidí, které vidím poprvé. Veškerý svůj život jsem nechala doma. Ano doma, mami, v Čechách, tam mám totiž domov. Čím víc jsem vzpomínala, jak jsem se se všemi loučila, tím víc se mi chtělo brečet. Máme dva týdny. Totiž já mám dva týdny. Pak musím do školy a tvářit se, jako by mi ani trochu nevadilo, že jsem „ta nová“.
Natka vypadala nadšeně. Moment ona nadšená byla. Ona neztratila všechno, na čem jí záleželo. Kruci dovedu si představit, jak mě už Luke odepsal. No nemusím se strachovat, že bych se to nedověděla, hned, jak si změní na Facebooku stav, holky mi jistě napíšou. Slíbili, že budou psát pořád a strašně bych si přála, aby jim to vydrželo.

Jsme tu. Ani nevím, jak dlouho jsme sem jeli, zatímco jsem se litovala. Ten dům je… Páni. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Byl velký. Větší než bychom vůbec potřebovali, takový ten snobský styl, však to znáte, anglický trávníček, venkovní ledvinkový bazén, doufám, že ho nebudu muset čistit, velká francouzská okna. Kde byl tenhle přístup, když jsem potřebovala nový mobil? Ale prosímtě, nepotřebuješ smart phone ani jinej zatraceně drahej phone, říkali.

Musím uznat, že naši se vyblbli dokonale. Ale bohužel nemůžu ten dům brát jako svou trucovnu do konce života. Vsadím se, že po mě mamka bude hned po vybalení chtít, abych šla ven seznámit se se sousedy. Kdoví, třeba přijdou s uvítacím košíkem k naší bráně. „Tak pojď už, Viki,“ držel mi bránku táta. Byla jsem poslední, kdo stál pořád venku. „Ehm… Tati? Není ta garáž trochu moc velká? Vždyť, auto jsme nechali Katce doma a tohle je aspoň na tři taková,“ dobře odhad nemám, ale na jedno auto byla garáž fakt veliká. „Co si myslíš zlato, že budeme bez auta a do práce jezdit městskou hromadnou dopravou?“ zasmál se, „neboj, auto dostaneme služební, než si našetříme na vlastní, ale s tím příjmem, co nám nabídli, to nebude problém. Zatím odsud odstěhujem ty krabice, co sem navezli.“ Táta vypadal, že má radost. Asi si představoval, že tu prožije Americký sen nebo co. Nechtěla jsem mu kazit radost, protože to bylo poprvé, co ji přede mnou ukázal. Nevím, jestli byl víc nadšený z domu, města nebo platu, který bude dostávat měsíčně.

Vešla jsem hlavními dveřmi a myslela, že se rozpláču na místě. Ten dům byl nádherný, to sice ano. Velký, prostorný, vzdušný a přitom moderně zařízený a veselý, ale mě zkrátka chyběl ten starý domeček na kraji města, kde jsem měla malý pokoj se sestrami dohromady. Byla to sranda, když u nás spal Petr, blbli jsme do tří do rána a ikdyž jim určitě soukromí chybělo, neuvěřitelně jsme se bavili. Zeshora jsem slyšela radostný smích Natálky a s povzdechem se tam vydala. Co mě ještě čeká? Nevím, proč mě dokonalost tohoto domu akorát rozrušovala ještě víc.

Natku jsem našla, jak skáče po dvoulůžkové posteli a kření se u toho, jak kdyby měla narozeniny. Ale jiná postel tu nebyla. „A kde budu spát já?“ prohlásila jsem spíše k mamince, která stála v rohu pokoje a věšela záclony, než k sestře. Ale ta mi velice ráda odpověděla: „vyber si vlastní pokoj, tenhle je můj!“ Odmítla jsem komentovat její vyplazený jazyk, ještě by si ho přitom skákání ukousla.
„Můžeš si vybrat, jaký chceš,“ usmála se maminka a doufala, že mi tak zvedne náladu. No alespoň ten úsměv jsem ji mohla oplatit, ikdyž nebyl upřímný. Tady v patře bylo pět pokojů, jeden zabrala sestra, jeden zaberou naši a jeden já. Opravdu nevím, co chceme dělat se zbylími dvěma.Každopádně chci pokoj s výhledem do zahrady než na příjezdovku, takže jdu hledat, který bude vyhovovat.

Krucinál! To není snad možný. Kde jsme na tenhle dům k sakru vzali? Vždyť. Tady je vlastní koupelna! Asi tatínka vyspovídám, jestli se celá tahle cesta nekoná jen proto, že vyhrál v loterii, protože to… nechápu! Vrátila jsem se k Natce a zeptala se mamky, jestli si ten pokoj mohu vzít. Ať už na přijmech mých rodičů nechápu cokoliv, je mi šestnáct, přece si nenechám ujít možnost mít vlastní koupelnu, kde se nebudu muset hádat o teplou vodu. Upřímně se budu Natce smát, až zjistí, že jediný její pokoj a ten pokoj vedle je bez koupelny. Asi je předchozí majitelé nepoužívaly jako ložnice. Postel, po které má sestra skákala, totiž je nově zakoupená, neboť tu jedna chyběla.

Přejížděla jsem pohledem po holých stěnách mého nového pokoje. Byla tu jen postel a skříň, v koupelně pak vana s posuvným závěsem z plastu, umyvadlo se zrcadlem a záchod. V hlavě se mi vytvářel postupný plán, kam dám fotky s přáteli, kam umístím psací stůl, kam dám notebook, potřebuji ho více než sestra. Ta tam chce hrát akorát hry, já potřebuju komunikovat se světem. Bude to chtít celé přemalovat, nemám ráda růžovou a můj pokoj rozhodně takovou barvu mít nebude. Nevím, kdo tu přede mnou bydlel, ale poznat ji nechci.

Přešla jsem k oknu, kvůli tomuto výhledu jsem odmítla místnost s balkonem. K čemu by mi vůbec byl. Dole je zahrada, mnohem lepší než nějaký balkon. Ale co na tom v celku záleží, nedokážu se stejně moc radovat ze zařizování nového pokoje, ani z toho, jak moc je ten dům krásný. Na Americe je krásná jedna věc. Když se někam stěhujete, valnou část nábytku zanecháte. Takže postel mohu okupovat už teď a napsat pár nešťastných zpráv kamarádkám. Vítej účte za telefon!