OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Baletní střevíčky - 1. kapitola

09.11.2011 (12:00) • Darien • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1077×

Nádech.

„Dámy a pánové…“

Výdech.

„… je mi velikou ctí vás přivítat na zahájení tanečního vystoupení Franklinské baletní akademie.“ Hlas uvaděče byl slyšet až za oponu a vyvolal ve mně neklid. Zachytila jsem povzbudivý pohled hlavní choreografky, které se ke mně rozešla pomalým, šouravým krokem.

„To zvládneš, Emmo. Na pódiu jsi jednička,“ usmála se na mě. Pokusila jsem se nevnímat závistivé pohledy ostatních baletek.

Závidí, protože jsi nejlepší, pomyslela jsem si a rukou si uhladila šaty. Dnešek byl můj velký den a já chtěla, aby byl dokonalý.

Jakmile se rozezněly první tóny nádherné melodie, ladně jsem vtančila před oponu. Po celou dobu našeho vystoupení lidé ani nedutali. Předváděla jsem to nejlepší, co jsem mohla a v záři světel, která na mě byla upřena, jsem se šťastně usmívala.

Když vystoupení skončilo, celým sálem se rozezněl nadšený potlesk diváků. Přesně tyhle chvíle jsem milovala.

V šatně byla hlava na hlavě a nadšené povídání ostatních baletek utišila až choreografka, která se na nás přišla podívat.

„Holky, byly jste famózní!“ prohlásila a pochvalně zatleskala rukama nad hlavou. Po chvíli přistoupila jednotlivě ke každé z nás a řekla, co měla na srdci.

Jakmile mě uviděla, odvedla si mě stranou. Začala jsem hořečnatě přemýšlet, co jsem udělala špatně. Možná u konce ta pirueta nebyla taková, jaká by mohla a to plié určitě taky stálo za nic…

Zastavili jsme se až na místě, kde nás nikdo z šatny rozhodně slyšet nemohl. Choreografka si mě zamyšleně prohlédla a celé mé tělo hořelo nedočkavostí.

„Emmo, jsi rok od roku lepší. Pamatuji si, že když jsi nastoupila, neuměla jsi na rozdíl od ostatních vůbec nic a ty jsi to dotáhla až sem. Nebudu tě dlouho zdržovat, jen jsem ti chtěla navrhnout účast v mezinárodní soutěži. Co ty na to?“ s jiskřičkami v očích se na mě podívala.

Samým překvapením jsem se zmohla jenom na kývnutí hlavou.

„To je skvělé! Ale víš, co to znamená? Budeš muset mít o několik tréninků týdně víc než předtím…“ začala básnit, ale já mezitím ztratila pojem o čase. Pojedu na soutěž, znělo mi v hlavě. Nadšeně jsem se usmála a odkývala celý choreografčin monolog. Když jsme se rozloučily, šťastně jsem vcupitala do šatny a převlékla se do civilního oblečení. Ostatním baletkám jsem, přestože se zvědavě vyptávaly, nic neřekla a pocitem vítězství.

Doma jsem o tom pověděla mamce, která byla stejně nadšená jako já. Celý večer jsme strávily povídáním si o soutěžích, a když jsem se konečně dostala do postele, usnula jsem s hlavou v oblacích.

Tvrdá realita na mě dopadla až ráno, kdy mi zazvonil budík signalizující, že mě čeká další den utrpení ve škole. Celá mrzutá jsem se oblékla, vlasy si stáhla do drdolu, popadla tašku a vydala se do školy. Abych byla upřímná, učení mi nevadilo. Nic mi nevadilo tolik jako moji spolužáci. Nechápala jsem jejich ztřeštěné chování, nerozuměla jejich starostem. Vedle nich jsem si připadala tak jiná…

Rozhlédla jsem se kolem sebe a okamžitě jsem zaregistrovala Liama a jeho partu. Školní elita, lamači dívčích srdcí a největší machři ohledně sportů - těmito všemi jmény jim říkali. Za ta léta jsem zjistila, že je stokrát lepší se jim podřídit, než se stát terčem jejich vzteku.

Natáhla jsem si kapuci na hlavu a přála jsem si být neviditelná, jenže bylo pozdě. Hlouček o velikosti pěti lidí se ke mně rozešel a v čele s Liamem mě obstoupil. Nechápavě jsem se rozhlížela a hledala jsem možnost nejrychlejšího útěku. Pozdě.

„Kohopak to tady máme,“ zaplesal a většina ostatních se povinně zasmála. Prohlédla jsem si každého z nich. K mé smůle tam byla skoro celá parta – Liam, jeho úžasná přítelkyně Melinda, Chester, William a Liamův mladší bratr Alexander.

„Co chcete?“ zeptala jsem se a zariskovala svoje zdraví.

„Ohó! Tady někdo potřebuje připomenout, kdo to tady na škole řídí!“ zachechtal se Liam a sepjal ruce, ve kterých mu zapraskalo. Při tom zvuku mi přejel mráz po zádech. Ustoupila jsem o krok do zadu a v jeho očích jsem zahlédla pobavení.

Nikdy jsem si nemyslela, že tak ráda uslyším školní zvonek. Byla to moje záchrana a já v duchu přísahala, že minimálně měsíc nebudu nadávat, že mi z toho zvuku třeští hlava.

„Vyřídíme si to po škole,“ zavelel Liam a s celou svojí partou se odebral na hodinu. Nenávistně jsem pozorovala jejich záda, a když se Alexander otočil a soucitně se na mě usmál, překvapeně jsem zamrkala. S ním jako jediným z celé party jsem chodila do stejné třídy. To nic neměnilo na tom, co jsem si o něm myslela. Doběhla jsem na hodinu a doufala, že Liam na ten ranní incident zapomene. Marně.

O přestávce jsem se s náručí plnou pomůcek vydala na další hodinu. V půlce chodby mě zarazil škodolibý hlas.

„Ale kohopak to tady máme? Není to naše balerína?“ prskl směrem ke mně Liam. Mlčela jsem, protože jsem si myslela, že to tak bude lepší.

„Copak, spolkla jsi jazyk?“ zachechtal se další člen party – Chester.

Někdo do mě prudce strčil a já jsem skončila na zemi se všemi svými učebnicemi. Několik z nich mi spadlo na nohu a já spolkla bolestivé zasténání. Zavřela jsem oči a modlila se, aby to utrpení skončilo. Pár posměšných poznámek a vzdalující se kroky mi prozradily, že pro dnešek bylo všeho dost. Odvážila jsem se otevřít oči a málem jsem vyjekla, když jsem spatřila Alexanderův starostlivý obličej.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a začal sbírat popadané knížky. Jak se může takhle blbě ptát, pomyslela jsem si a uvnitř mě to začalo vřít.

„Byla jsem, dokud ses neobjevil ty a ta zpropadená Liamova parta!“ prskla jsem a učebnice mu z ruky vytrhla. Tváří se mu mihlo překvapení.

„Stačilo říct díky,“ zašeptal a sklopil ke mně pohled.

Zvedla jsem se na nohy a podívala jsem se na něj jako na šílence.

„Ty ses zbláznil, ne?“ podezřívavě jsem se zeptala. Ano, riskovala jsem, že proti mně pošle svého bratra, ale tahle situace byla tak zvláštní, že jsem nemohla reagovat jinak.

Tvář mu zchladla a starostlivý pohled nahradil vztek. Nahnul se ke mně a pár centimetrů od mého ucha zašeptal: „Dej si na mě pozor.“ Otřásla jsem se. Otočil se a mě nezbývalo nic jiného než pozorovat jeho pomalu se vzdalující záda.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak málo rozumím lidem jako je on.

Autor: Darien (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Baletní střevíčky - 1. kapitola: