Barevný svět - 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Zatím se vše vyvýjí. Každý poznává svou osobnost. Jak si každý se svou rolí v životě poradí, to je jen a pouze jeho věc. Co na to říká nebo jak se cítí Leslie - to se pomalu dozvíte při čtění.

12.07.2012 (19:00) • Anabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 710×

Paprsky poledního slunce mi ryjí zprávy do zad. Ano, já je ignoruji. Nemá cenu odejít, když pomalu nevíte kam.

„Všeho už mám pokrk,“ křičím a vrážím do mohutného dubu přede mnou. Neslyším jakoukoliv známku života, ale on stále poslouchá. Naštěstí mi mou zlobu v tuto chvíli nemůže oplatit, ale i tak je velkou oporou.

Mohl by se stát zázrak. Přeci v knížkách se stávájí. Mohla bych odjet na duhovém jednorožci do vyrovnaného, tajemného, vílího lesa a nikoho bych při tom nemusela poslouchat.

„Chci pryč, hlavně daleko od reality,“ odbíhám od němého dřevěného obra.

V tričku bych mohla plavat. Celé mokré, slané jsem jej položila na trávu. V domnění, že co nejdříve uschne. Čas jsem krátila koukáním se přímo do slunce, když v tu chvíli mě něco chladného laplo za ruku. Srdce mi poskočilo. Pootočila jsem hlavu. Strach ze mne rychle opad. Uviděla jsem Milly, kamarádku se seběvědomím, obětavou povahou a úžasnou fantazií. Přišla v pravou chvíli. Mám toho tolik na mysli, co bych jí ráda řekla, s čím bych se ráda svěřila, aby mi mohla poradit, jak se s tím vyrovnat.

„Honem vstávej, už dávno jsme měly být někde jinde a ty se tady bezduše plácáš v takovém pařáku,“ ušklíbla se. Neskutečně rychle mi oblékla téměř suché triko, což jsem skoro nepostřehla. Něměla jsem slov, nestíhala jsem.

Během dalších třiceti sekund jsme svižným během dorazily ke staré, dřevěné, autobusové zastávce.

„Přesně na čas,“ prolomila Milly naše udýchané ticho s pomalu přijíždějícím autobusem. Přílet prachu v horkém vzduchu nás natolik ochromil, že jsme málem do autobusu nenaskočily. Avšak, podařilo se.

„To je teda vzduch,“ musela jsem si zamumlat.

„Co bys chtěla po MHD? Limuzínu, která tě odzveze až domů?“ neodpustila si Milly. Viděla jsem jak přetočila očima, ale to už neřeším.

Celý zbytek cesty jsme promlčely. I těm největším kamarádkám nejde vždy všechno tak hladce, jak by si přály.

Po nekonečných dvaceti minutách autobus zastavil. Úzké kovové dveře se otevřely. Objal nás příjemný čistý vzduch a my se vrhly přímo ke kasám. Jásot mladých teenagerů byl šlyšet snad na míle daleko. Už, už jsem vytahovala peněženku, ale stalo se to, co by mě ani v nejdivočejších snech nenapadlo. Nebyla tady. Vybavovala jsem si mou cestu směrem k dubu, ale v tu chvíli už se mnou nebyla. Jasně, že jsem ji nechala položenou na botníku. Cítila jsem se opravdu nezodpovědně, ale nutnost je nutnost.

„Mill, prosimtě nepůjčila bys mi vstup? Pamět jsem bohužel nechala v předsíni. Děkuju!“ vypadlo ze mě, po zdlouhavém přemýšlení. Musela jsem, ačkoliv se na mě prodávající koukala celkem nemile.

„Si piš, nemůžu tě tady jen tak nechat, přeci jen byl to můj nápad, vytáhnout tě někam ven mezi lidi,“ s úsměvem pronesla a podávala mi zmuchlanou padesátikorunu.

Rychlostí světla se nám podařilo opustit vchod. Hledání volného plácku pro strakatou deku bylo zdlouhavé. Nakonec jsme se dočkaly místa, kde před časem poléhával mladý pár.

„Vypadala jsem snad jako právě vyoraná myš?“ s přešlým úsměvem jsem začala konverzaci.

„Neměla by ses tolik ohlížet na názory cizích. Oni tvůj život nežijí a ani nebudou! Podívej, pokud budeš řešit každou blbost, nikam se nedohrabem.“ Dokončila svůj vyčerpávají proslov s nepatrnýma vráskama na čele.

Mám ji ráda, takovou jaká je. Občas v ní vidívám velký vzor pro svou osobu, naprosto upřímného člověka. Musela jsem ji obejmout.

„Mám tě ráda,“ usmála jsem se na ni. Bez rozpaků mě objala také.

„Víš jaký je čas?“ zeptala se nečekaně.

„Jak bys řekla – ten pravý. No, ale na co?“ tázavě jsem se na ni podívala.

„Přeci čas pro odhalení našich božských těl,“ dopověděla s obrovským úsměvem na tváři.

Hned co si svlékla tílko, začali kolem nás kroužit starší chlápci. Byla krásně opálená, čemuž není divu, když trávila dva týdny na pláži někde v Řecku. Nebylo mi to příjemné, sedět vedle něčeho tak krásného. Já, taková nevýrazná osoba s různými komplexy. Měla jsem obavy z toho co se stane, když si já sundám triko. Musela jsem se překonat, opět. Hned po zákroku jsem si nasadila sluneční brýle a popadla roh strakaté deky a zakryla se. Dělala jsem jako by nic.

„Co blbneš v takovém vedru?“ dotázala se nechápavě Mill.

„Vypadáš dobře, jen musíš trochu chytit barvu,“ dodala s úsměvem.

Nechápu to, vždyť, když se na ni podívám, je to naprostý rozdíl. Nemůže vědět jak se cítím nebo to jde tak vidět? Chci její seběvědomí, i když vím, že závist je špatná vlastnost, ale stojí to za hřích. Mohlo by mě něco napadnout, nebo takovýmhle přemýšlením nic nevyřeším. Ani se neopálím, akorát se spálím. Možná se dřív uvařím pod tou dekou. Nedalo mi to a usmála jsem se.

Podívala jsem se před sebe. Úplně jsem se zarazila.

„Co to sakra je?“ potichu jsem procedila skrze zuby.

Autor: Anabell, v rubrice: Povídky » Na pokračování