OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Push off! - 2. část

18.12.2012 (09:00) • VonDelete • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 650×

„Novej styl…“ ceknu a vytrhnu mu obálku z ruky. Všemocného dneska očividně nedokoukám.

***

„Ty jsi milost sama,“ ušklíbne se Spencer.
„Já vždycky,“ shodím mu nohy z gauče, čímž si vysloužím nesouhlasné odfrknutí. „Zvlášť na tebe, bráško.“
„Ano, všiml jsem si,“ věnuje mi další škleb. Sladce se usměji a štípnu ho do tváře. Pokud si dobře pamatuji, tohle nesnáší. A pamatuji si dobře, protože mi zezadu podkopne nohy a já se svalím vedle něj, přičemž mu ještě stihnu nechtěně vrazit loktem do břicha.
„Au!“ zatváří se ublíženě.
„Nerozpadni se,“ vydechnu. Měkota…
„Tohle je citlivý místo,“ dotčeně si mne napadenou oblast. Beru zpět. Nedospěl.
„Jo?“ uchechtnu se. „Znám citlivější…“
Nadechne se k projevu. Proti podobně rozsáhlým poučným monologům jsem si vytvořila jistý ochranný štít. Spočívá ve velice jednoduchém principu „jedním uchem tam, druhým ven“. Tuto techniku jsem časem upravila na úplné vypnutí sluchových orgánů, jež se aktivuje automaticky a zabrání dočasné mozkové indispozici, poněvadž po dokončení proslovu obvykle nastane pocit totální dezorientace, zkráceně:  Přestala jsem vnímat hned po prvním slově. 

Mezitím pohledem hypnotizuji obálku v rukou. Docela se bojím ji otevřít. Vzkazy doručené kurýry-pijavicemi obvykle nenesou nic dobrého. Obzvlášť, když ten kurýr je váš příbuzný. 

O nohu se mi otře Einstein, což mě trochu vyděsí, a proto sebou trhnu. Ne, ten německý vědec, ale mourovatý kocour, co se u mě už rok přiživuje. Neměla jsem tenkrát to srdce ho nechat venku. Einstein se jmenuje oficiálně (Celým jménem Einstein Bond Koblížek. Nemohla jsem si vybrat.), ale jinak mu říkám Šutřík, abych když ho volám, nevypadala jako idiot. To mě přivádí na otázku, kde byl celou tu dobu, kdy jsem tady čachrovala ve tmě se lžící na boty? On se totiž vždycky umí tak šikovně připlést pod nohy, že by jeden na hubu padl…

„Tak?“ vytrhne mě z přemýšlení Spence.
„Co?“ nechápavě se na něj podívám. Aha, asi už dokončil projev.
„Ehm, cože jsi to říkal?“ zeptám se s nevinným úsměvem. Samolibý výraz vystřídá obličej typu ‚Děláš -si… Srandu?‘. Sacrebleu.
 „Prosím,“ dodám po pětivteřinovém „z očiček do očiček“.  Celkem frustrovaně si povzdechne. Cse! Jedinou frustrovanou osobou tady mám právo být já! A to nejenom z důvodu vlastnictví tohoto bytu, ale i z bolesti hlavy způsobenou nečekaným návratem rodinného příslušníka.
„Otevřeš to?“ přeskočí znovu-vysvětlení podstaty vesmíru (K tomu se totiž většinou ve výkladech dostane. Osobně se divím tomu, proč mu je ženy žerou.), za což jsem mu neskonale vděčná, a poukáže na obálku nacházející se stále v mých rukou.
 „Dáš si kafe?“ snažím se to oddálit další otázkou.
Zajímavé, tímto způsobem se bavíme už hodnou chvíli. A pak, že otázkami se dorozumívat nedá, cha.
To mě vede k další otázce.
Kde vůbec bydlí? Jestli teda… Spíš, jestli vůbec za tu dobu někdy někde bydlel. Jak znám svého bratra, jedná se především o „dítě“ ulice. I domů chodil jenom na návštěvu.

Po chvíli si uvědomím jednu zásadní věc. A to moji nezodpovězenou otázku týkající se kafe. Podívám se na Spencera. Aha.  Ono nám to teprve teď zjistilo sněžení od sousedů nahoře. Lítají od nich pěkné kousky, to musím uznat. Třeba tuhle šálu bych si klidně přivlastnila… Zatřepu hlavou a znovu se obrátím na Spence.

Na celou minutu se role obrátí, páč teď jsem to já, kdo do něj něco hustí a on nevnímá. Plácnu ho obálkou do ramene, ale moc mi to nepomůže.

„Hej!“ zkusím na sebe upozornit slovně.
 Otočí se právě včas.  Akorát stihnu změnit směr mé pravice. Chystala se upadnout na jeho symetrický nos.
„Co je? Ty si to ještě neotevřela?“ zeptá se nezaujatě, jakoby dumal nad nesmrtelností chrousta, při tom on sám je v podstatě nesmrtelný stejně jako já.
„Dáš-si-to-kafe?“ procedím skrz zuby. Nesnáším jeho střídání nálad.
 „Proč ne?“ pokrčí rameny. Odhodím dopis na konferenční stolek a odeberu se tedy do kuchyně připravit onen nápoj. Vážně se tu ukázal, jen kvůli psaní? Objeví se tu z ničeho nic a s výrazem: Já nic, já pijavice, mi ukáže obálku bůhví od jakého dementního jedince a čeká ode mě co? Okamžité rozcupování obálky podpořené mým nadšením a zvědavostí, co důležitého mi píšou, že to posílají přes bráchu? Přes člověka, s nímž jsem se dlouhou dobu nijak nestýkala, a on se urazil, jelikož jsem mu po smrti rodičů řekla pravdu? Hoch může být vděčný za mou tolerantní povahu a dovednost odpouštět. Však, právě nejspíš kvůli tomu jedincovi musel svoji nadutost přejít a doručit mi dopis. Omluvu jsem od něj nikdy neočekávala, alespoň ne přímou.

***

Prsty netrpělivě klepu do kuchyňské linky a nepřítomně hledím z okna na protější barák. Obvykle bych tuto situaci využila ke šmírování opravdu pěkného muže, jemuž od pondělka (Dneska je středa.) patří osudné okno do koupelny na opačné straně ulice, ale před návštěvou… Nevím, nevím, zda by mi to prošlo.

Vida, my o vlku a vlk se jde sprchovat. Potěšeně se usměji. Mohl by si nechat udělat francouzské okno. Skrz tohle vidím jenom půlku těla… Ještěže si nezatahuje rolety. Zřejmě nepočítá s psychicky narušeným úchylem z protilehlého domu…

 Znenadání přejde k oknu a zamává mi. Úsměv mi zmrzne na rtech. On mě vidí?

On mě vidí!! Do psí… ho kurníku! V tom případě by pokaždé, co „nenápadně“ šilhám z kuchyně, předváděl striptýz do půlky těla schválně! To on je tu úchyl! V tu samou chvíli, co mi dojde tato hrůzná informace, zapípá rychlovarná konvice a z obýváku se ozve bratrův řev smíchaný se vzteklým syčením. Co se děje?! To se všichni dneska rozhodli provádět ostatním šoky? Naliji horkou vodu do předem připravených hrnků, abych se pak nemusela vracet do kuchyně a pomalu, tak abych se neopařila, jdu do obýváku. Sice hořím zvědavostí, ale nemusíme to nijak přehánět s rychlostí.

Před očima vidím scénu, kdy odvážný Spencer poskakuje po sedačce a obratně uhýbá před útoky Šutříka. Přestane se soustředit na hopsání, jakmile postřehne mou přítomnost. Dnes nevycházím z údivu.

„Ty máš KOČKU?!“ Spencer očividně také ne. Vzápětí sykne, protože Šutřík využije nepozornosti a zákeřně mu skočí na nohu. Spence reaguje zběsilým třepotáním. Tady se ukázala bratrova vnímavost a odvážnost, jimiž se rád chlubí… Bohužel, Spencova ponožka neobstojí těžký úkol a Šutřík odletí k mým nohám. Ten se z předchozího překvapení způsobeným naší milou gravitací vzpamatuje a zdrhne dřív, než se vůbec stačím ohnout v úmyslu mu ponožku sebrat. Později jsem mu za to děkovala, jelikož bych se dotkla bratrovi nevábné části oblečení.

„Je to kocour,“ poznamenám a pozvednu obočí stále udivena tím, co se to tady do frasa dělo. Ctihodný Spencer se opravdu bojí Šutříka?

 Položím hrnky na komodu u zdi a přejdu k hifi v rohu, za níž se Šutr schoval.

„Spíš ďábel,“ ucekne. Vyloudím ze sebe zvuk podobný tomu, co dělal Oslík při cestě kočárem za Fioninými rodiči, akorát nepovedený. Prsty předstírám, že mám něco k jídlu. Tím ho k sobě vždy přivolávám. Zabere to i nyní a Šutřík ke mně přiběhne v očekávání pamlsku. Ponožku ale nechá za hifinou.

„Bratře, tu ponožku si přines sám,“ řeknu vážně. „Odmítám na ni sahat.“ Bůhví, jak dlouho jí měl na sobě…
„Dík,“ pronese sarkasticky. Přesto seskočí dolů a dojde k rohu.
„No co? Já ho odlákala,“ ukážu prstem na Šutříka vedle mě.
„Hmch,“ ozve se, když se snaží proplést k ponožce. „Chceš říct ji.“ 
Nechápavě se podívám po směru mé ruky ukazující na… Koberec. A Šutr nikde.
„Ale on není ona!“ prostestuji. Snad bych si po tolika letech všimla, že nemá to… No to… Co mívají kocouři.
„Chceš se se mnou hádat? Ženskou poznam,“ dolehne ke mně tlumeně, jelikož se Spencer odhodlal vzít si zpět svou ponožku, takže vidím to, co jsem vidět nechtěla. A to bratrovo pozadí. Samozřejmě v kalhotech! Hmch, Šutřík je prostě on. Tečka.

 Mezitím, co tam Spence štrachá a nadává na kabely, přenesu hrnky na stolek. Do oka mi padne obálka. Nejdřív si ji znovu prohlédnu a přičichnu k ní způsobem, jakým se zjišťuje „vůně“ látky v chemii. Nic.
 Odhodlaně otevřu dopis. Teď nebo nikdy. Pomalu ani nedýchám.

 Zamračím se hned po oslovení. Jak pozvat do ústavu?! Jo aha, do Institutu… Blbej rukopis. Už jsem se lekla, že se mě Spence snaží šoupnout mezi psychopaty. Hmm. Nečitelné písmo moc nezmění mojí zachmuřenost. Ten dopis se mi vůbec nelíbí.

 Celý život se netajím svými antipatiemi vůči nám všem alespoň trochu nenormálním jedincům a oni, Spence s nějakým chlapem jménem Max Morgan, mi nabízejí přidání do jednoho z válčících spolků, ještě ke všemu krytým jako výcvikové středisko pro ochranu lidí? Menší ironie, ne? Ani jeden spolek, se kterým jsem měla tu čest projednávat mé přijmutí, klidně i nedobrovolné, si neklade za svůj cíl bránit obyčejné lidi, jde jim pouze o moc. O vládu nad světem. Soupeří mezi sebou. Některé nabírají i lidi, jenom aby měli početnější armádu. Samozřejmě existují odboje snažící se prosadit rovnoprávnost, ale upřímně, kdo je v dnešní době poslouchá. Každý jde tam, kde je mu lépe. A odboje nemohou zaručit vítězství, když se většina skládá z lidí a taky postupně eliminují. Já se rozhodla držet se stranou. A své stanovisko měnit nehodlám. Nikdy bych nevěřila, jak po přečtení pár řádků může nálada klesnout hluboko pod bod mrazu. Tohle bude ještě zajímavý večer.

Vyměním dopis za hrnek a opatrně se napiju. I to kafe mi přijde bez chuti. Jako převařená voda. Odložím ho tedy zpátky na stůl. Spencer sedí vedle mě (už s oběma ponožkami) a pozoruje mě s neutrálním výrazem. Moje reakce ho určitě nepotěší. Zavolám si k sobě Šutříka. Rozvalí se mi na klíně a spokojeně zapřede, když ho začnu drbat za uchem. Znovu se podívám na Spence.
„Co mi na to řekneš?“ prolomí ticho první. Evidentně mu na mojí odpovědi záleží. I když to přes tu kamennou masku nepřizná.
„Co si myslíš o tom dopisu?“
Na to vylovím mobil ze záhybu sedačky a vytočím nesmyslné číslo. Nastavím hlasité vyzvánění.
„Slyšíš to pípání?“ optám se. „Tak to je cenzura. A přesně to si o tom myslím.“
Upře na mě nechápavý pohled, který spíš připomíná začínající stupeň debility.
„Co je?“ pokrčím rameny. „Moje zásoba vulgárních slov by na odpověď nestačila.“
„Heh?“
„No vidím, že ty nemáš moc velkou ani normální slovní zásobu.“ Spencer zavřel pusu a chvíli to vypadalo, že je konečně připravený vyslovit nějakou inteligentní námitku, ale zasekl se.  Proč ne, že jo? Já si klidně můžu povídat sama se sebou!
„Seš magor, nebo si chtěl něco říct?“  Ušklíbl se.
„Čekal jsem to,“ pronesl nakonec a opřel se. Haleluja! Už jsem viděla, jak tady za stovky let furt sedíme, oba s protézou i ortézou. Já se „kosmickou“ rychlostí napřahuju k bilionšestsetdvacetiosmimilionovýmusedmsetpadesátitřetímutisícipátýmu úderu, mezi kterým usnu, a Spencer zapomene na protézu, takže když chce nakonec přece jen promluvit, vyloudí neidentifikovatelný zvuk. A tak děti skončil život dvou navzájem milovaných sourozenců. Šťastný to konec!

 „Proč si sem teda chodil?“ založím ruce. Jestli sem přišel jenom kvůli tomu, aby mě přesvědčil, může klidně odejít. Nestojím o studování ve falešné škole.
„Naděje umírá poslední, ne?“
„Že to říkáš zrovna ty…“ zaksichtím se. „Vždy velký optimista.“
„Ty pomlč, ségra…,“ Zavrtám se víc do sedačky.
„Vystydne ti kafe,“ podotknu. Spence se po něm natáhne, ale když se hrnek dostane do úrovně jeho obličeje, nakrčí posměšně nos.
„Hele, a to je nějaký nový druh kávy?“
„Eh?“ Inteligentní reakce. Nahnu se nad svůj hrnek. Ehm, proto to chutnalo jako převařená voda! Já jsem sice říkala, že jsem vodu nalila do předem připravených hrnků. Jenom jsem jaksi zapomněla do těch hrnků přidat i samotnou kávu. I moje vnímavost po desáté hodině noční rapidně klesá. Nevadí, uvařená voda prý dobře působí na trávení. Ale to Spencovi radši říkat nebudu.
„Chutná dobře, že jo?“ pokračuju v jeho hře.
„No fakt výborně.“ Zase ta ironie.
„Nechceš mi něco vysvětlit?“ nadhodím. Fakt mě zajímá, proč s tím přišel za mnou.
„Jako ten dopis?“ Odloží „kafe“ ze svého dosahu. To mě uráží.
„Ne, tu ponožku,“ protočím oči. Debil? Vhodný kandidát na mrtvolu?
„To se psal rok 2012 a já poklidně seděl v-… JAU!“ Spokojeně vrátím polštář na své místo.
„To bylo za co?!“ Podrážděně si projede vlasy doufajíc ve znovuobnovení pro něj „sexy“ rozcuchu.
„Fakt to chceš vědět?“ ujišťuji se předem.
„Ne,“odsekne.
„Tak můžeš pokračovat s vysvětlováním. Dopisu,“ zdůrazním poslední slovo.
„Fajn.“ Odfrkne uraženě. Abych mu nevrazila! „Ten dopis je jenom takové upozornění, že se dřív nebo pozdějš budeš muset přidat na jednu stranu. Morgan ti jako mojí sestře nabízí možnost jít do jeho Institutu dřív, než k tobě přijdou naše úřady, aby sis povinně vybrala. Nechtějí žádné ‚mezi‘.“ Vybalí to na mě.

No, já nestačím valit oči. Spencer na mě s očekáváním znovu upře pohled. On mi v podstatě nedává na výběr… A pokud doopravdy přijdou úřady, jak říká…Chce po mně, abych zahodila svoje veškeré zásady a šla s ním. On sem nepřišel vyjednávat. Žádný kompromis. Jdeš a hotovo. Na tohle hodlám mít jinou odpověď.

„Máš kde bydlet?“
„Jo.“
„Tak vypadni.“ Zkřížím ruce.
„Přijdu znovu,“ oznámí mi, jako kdyby se zavazoval nějakým slibem.

Sliby si strč někam, já se jdu uklidnit do ledničky.

Autor: VonDelete, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Push off! - 2. část: