Beautiful disasters 4. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Velká prázdninová cesta může začít.

16.12.2011 (13:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 861×

„Zlatíčka, řekl vám někdo, že se nestěhujete?“ zeptala se Dominique, když viděla, jak zoufale se Freddie a Kaylie pokoušeli zabouchnout kufr Kayliného auta, který byl přecpaný a už několikrát to přeskládávali.
„Říkala jsem mu, že taška plná repelentů a mýdel mu bude k ničemu!“

„K něčemu mi to bude! Až ty budeš skuhrat, že ti nějaká malá černá mrcha pije krev a potřebuješ ji vytáhnout pinzetou, budu se ti smát!“

„Hlavně se nehádejte! Zavřete ten kufr a ať už vyjedeme!“ Kaylina máma se následně odebrala zkontrolovat dobře uzamčený dům a zrychleně si v hlavě projet, jestli mají všechno.

„Nevěřím tomu, že jsi mě ukecala!“ syčel zlostně Freddie.
„Bude to bomba!“ pokusila se o falešný úsměv Kaylie, ale moc dlouho jí nevydržel. „Fajn, bude to s trochou štěstí jen katastrofa,“ rezignovala nakonec.

„Můžeme vyrazit?“ zavolal na Kaylie John.

„Jasně!“

„Poslední šance si to rozmyslet. Kaylie, já si vážně nemyslím, že by to byl…“

„Sedni do toho auta a neštvi mě!“ přerušila ho a rázně mu přikázala co má udělat. Freddie kupodivu poslechl, usadil se na přední sedadlo jejího auta a zavřel za sebou dveře.

„Mapu sice máš, ale zkus se držet za námi, ano?“ volal na ni ještě otec.

„Jo, jo. Neboj tati!“

Potom i ona sedla za volant, počkala až se auto s její rodinou rozjede a sešlápla plyn taky.

„Až nebudeš moct, tak řekni, vezmu to za tebe.“

„Nechat tebe řídit moje auto?! Nikdy!“
„Mám řidičák!“ bránil se Kayliin kamarád.

„Z milosti, protože jsi ho dělal už po šesté! To za prvé! A za druhé, hned v den, kdy jsi dostala papíry, tak si sešrotoval vaše auto! A já tohle autíčko miluju!“

„Takže?“

„Takže ne!“

„Ale Kaylie!“

„Ne.“

„Kaylie!

„Ne!“

„Zastav! Vystupuju!“
„Ne!“

„Štveš mě!“

„Já vím, proto beze mě nemůžeš být!“
„Mrcho!“

„Já vím!“ Kaylie se pobaveně usmála a zapnula rádio, z kterého začal vyhrávat nový hit všech hudebních stanic Sexy and I know it.

Kaylie soustředěně pozorovala cestu před sebou, zatím šlo vše v pořádku a celou dobu se bez problému držela za rodiči, ale teď se před ni nacpal nějaký pitomec, kterého musela pustit.

„Hej!“ snažila se přehlušit rádio a vzbudit Freddieho, který spokojeně oddychoval vedle ní na sedadle. Ani si nevšimla, že usnul. „Hej!“ Když ani druhé upozornění nezabralo, tak ho praštila přes paži.

„Co se děje?!“ Freddie vyletěl tak rychle, že se bouchnul do kolena.

„Nespi!“

„To je celý?! Kvůli tomu mě budíš?!“

„Ne! Hlídej, aby mi neujeli naši!“

„Tys je ztratila?!“

„Kdybys nespal, tak to víš! Teď prosím sleduj cestu!“

„Dobře. Nechceš mi radši říct něco o těch lidech, s kterýma tam budeme?“
„Ani ne. Uvidíš sám!“

„Nechceš mě na ně aspoň připravit?“

Blondýnka se na chvíli zamyslela.

„Ne, ale doufej, že si Collinsnovi nedovezou se sebou i to mimino.“
„Mimino?“

„Jo, Charlie. Byla by poklad, kdyby furt neřvala.“

„Tak mi řekni na jaké úrovni je šílenství těch ostatních rodin. Drží krok s vámi?“

„No… naše rodina je oproti těmdle úplně normální!“

Freddie lehce pobledl.

„Nech mě si vystoupit! Zavolám mamince ať si pro mě přijede!“

„Nehroť to!“

„Nehrotím! Maminka si pro mě přijede!“ zašklebil se Freddie.

„Maminka se na tebe tak akorát vysere! Navíc za chvíli jsme tam!“

„Sprosťáku!“

„No co?!“ Kaylie se podívala na Freddieho, který vypadal uraženě. „Nezlob se na mě!“ S úsměvem do něj drbla.

„Budu a budu a… ty vole, zaboč!“

„Cože?!“

Blondýnka se rychle podívala na cestu. Její rodiče už to stočili doprava, ale jejich auto jelo stále rovně. Rychle šlápla na brzdu, zpomalila a nakonec to prudce stočila vpravo. Pár aut za nimi zatroubilo, ale to už jim bylo jedno.
Freddie se zděšeně držel sedadla a třeštil oči na cestu před ním.

„Žiješ?“

„Ale já, že řídím jak prase! Už mohlo být po mně!“

„Zachovej klid! Za chvíli jsme tam, to už tě snad nikde vyklopit nestihnu!“

Hned za autem Johna a Dominique vyjeli z města a najeli na polní cestu. Za chvíli už se prodírali lesním porostem. Stromy jim rozhodně cestu neusnadňovali a Kaylie s každým plesknutím větve o kapotu auta zaskuhrala.

„Vidíš, tam je jezero!“ Konečně byli venku z lesa a Kaylie teď ukazovala na velkou vodní plochu.

„Ne, toho bych se nevšimnul!“ pronesl ironicky Freddie, ale docela se podivoval nad tím, jak je velké. „Kde je vlastně ta vaše barabizna?“
„Musíme ho skoro celý objet.“

„To těm dospělým nezávidím. Taková dlouhá cesta autem každý den do obchodu.“

„Já bych jim to taky nezáviděla, ale takhle to nefunguje.“

„Ne?!“

„Ne! Jede se jen v případě nouze nejvyšší.“

„A to budu měsíc okusovat kořínky?!“
„Ne, jednou nebo dvakrát do týdne se jde hromadně pěcha.“

„Cože?! To nemůžu dojít!“

„Většinou jsme jezero přejížděli na loďce.“

„Na loď… na čem?!“

„Na loďce.“

„A to se tam všichni vlezeme?“

„Máme tam tři.“

„Já neumřu na vyčerpání! Já se stihnu ještě utopit!“

„Neboj, tak snadno tě umřít nenechám!“

„To jsi hodná.“

Za necelé půlhodiny už parkovali před velkým dřevěným domem.

„Myslel jsem, že je menší,“ poznamenal Freddie, když se soukal z auta a nemohl zrak odepřít od toho „zázraku“.

„Doufala jsem, že už nebude stát!“ Kaylie se opřela o otevřené dveře auta a taky civěla na dům.

„No teda…“ David vylezl z auta a zaraženě stál. „To budou prázdniny.“ Kaylie z toho vycítila spoustu ironie, ale bylo vidět, že její rodiče si toho nevšimli nebo dělali, že to neslyší.

Justin se pro jistotu nevyjadřoval a Dominique s Johnem se na sebe potěšeně usmívali.

„Budou to krásné prázdniny,“ poznamenal potom John, ale každý tam si pod slovem „krásné“ představil něco úplně jiného.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování