OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me V.

18.12.2015 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1020×

0.5 ZKLAMÁNÍ

„Catherine? Jsi vzhůru? Cat?“ promlouval ke mně ustrašený hlas, který patřil mojí nejlepší kamarádce. Když jsem mátožně rozlepila víčka od sebe, spatřila jsem její ustaraný obličej příliš blízko toho svého, takže jsem se sebou úplně cukla, jak jsem se jí lekla. Alespoň jsem se účinně probrala... „Ani nevíš, jak se mi ulevilo! Jak se cítíš? Seš v pořádku?“ zahrnovala mě starostlivými dotazy, na něž jsem jí mohla odpovědět okamžitě, protože jsem jasně cítila takové horečné pnutí v zápěstí, které bylo nejspíš naražené, nebo tak něco. Tess mi pomohla se posadit, načež jsem ucítila v zádech takový nepříjemný tlak, jenž mi napovídal, že i záda tu ránu o zeď do jisté míry odnesla. Snad ne nijak zásadně.

„Na to, že se mnou Vincent praštil o zeď, to docela jde,“ poznamenala jsem trpce a zkusmo jsem si ohmatala mírně nateklé zápěstí, jestli to náhodou nebude chtít lékařský dohled. Zlomenina to naštěstí nebyla, poněvadž jsem cítila jednotlivý dotek každého z prstů, ale bolelo to jako čert.  

„To byl Vincent?! Děláš si ze mě srandu?“ nevěřila Tess vlastním uším a třeštila na mě svoje kukadla. Natáhla jsem k ní svoji nezraněnou ruku, aby mi pomohla na nohy, což velice opatrně udělala. Kdybych sama na vlastní oči neviděla, jak na mě vztáhnul ruku s takovou nezřízenou silou, až mě tím odmrštil několik centimetrů dozadu, až jsem se zastavila o tu zeď, taky bych tomu odmítla věřit. Tohle bylo již podruhé, co mě Vincent vědomě uhodil… „Proč od tebe teda chce, zatraceně, pomoct, když ti pak ublíží?! Kruci, ta Tori z něj udělala totálního magora,“ poznamenala Tess nechápavě a vrtěla nad tím šokujícím zjištěním bezradně hlavou.

„Myslím, že jsi to naprosto vystihla,“ přitakala jsem jí souhlasně a bezděčně jsem si povzdechla. Opravdu jsem víc nepochybovala o tom, že Vincent chtěl zachránit před Tori, ergo před sebou samým, protože Tori z něj dělala úplně někoho jiného, než kým chtěl sám být. Měla na něj neskutečně destruktivní vliv. Nesporně to zapříčinila ta Toriina zvířecí podstata, která možná Vincenta zprvu osvobozovala a imponovala mu, ale po té předlouhé době po jejím boku ho pouze utlačovala a ničila. Tori si ho svojí bouřlivou dominancí podrobila a postupně měnila jeho identitu až na neúprosnou hranici, kterou Vincent nevydržel. A proto za mnou přišel. Doteď jí byl nejspíš loajální, protože ty dva k sobě vázalo to jisté prvotní zvířecí pouto, což jsem dokázala pochopit. Co jsem si ovšem nesvedla vysvětlit, bylo to, proč na mě Vincent zaútočil. Vždyť věděl, že Tori zabila dva nevinné lidi, a taky že vyhrožovala dalšími vraždami, pokud se nějak vzepře jejím požadavkům. Mohl snadno využit té situace a vymanit se zpod její kontroly, ale namísto toho na mě okamžitě vystartoval, jakmile mu to Tori nakázala. Pravděpodobně je jí mnohem víc oddaný, než by mě vůbec napadlo. Tudíž o to naléhavěji potřebuje pomoct…

„A co ty? Seš v pohodě?“ zajímala jsem se i o její zdravotní stav, přestože na první dojem se zdála absolutně v pořádku. Tess byla tvrdá holka, ale bezprostřední potyčka se zvířetem většinou nekončí bezúhonně.

„Docela mi třeští hlava, jak jsem do ní dostala pořádnou ránu. Snad to nebude slabý otřes mozku,“ zadoufala si nevesele a nerudně podmračila čelo. Takové zranění by totiž znamenalo nevítané komplikace v její práci, což si jakožto kapitánka 125. okrsku nemohla příliš dovolit. Obzvlášť po tom, když si to zranění uhnala v neoficiálním zásahu. Ovšem, nikdo netvrdí, že nemůže lhát…

„Asi to bude chtít lékařskou prohlídku. Moje zápěstí na tom taky není nejlíp,“ prohodila jsem stejně neradostným tónem hlasu, poněvadž mě ta vidina bílých plášťů nikterak nenadchla. Ale pořád lepší tohle nutné zlo, než něco zanedbat. Ha, tady slovo zlo nabírá dočista jiného významu…

„No… o to už jsem se postarala. Volala jsem na 911 a taky Gabeovi. Víš, dlouho ses neprobouzela a začínala jsem o tebe mít fakt strach. Možná jsem trochu zpanikařila, protože jsem nevěděla, co se ti vlastně stalo, a když jsem byla asi dvacet minut vzhůru a ty ses ještě neprobouzela, prostě jsem musela něco udělat,“ spustila na mě Tess horlivě, jako by se mi tím mínila omluvit, což rozhodně nemusela. Já jsem její pochopitelné počínání nijak neodsuzovala, přestože mi tím docela slušně zavařila. Nicméně na tuhle kaši jsem si sama nezodpovědně nachystala suroviny…

„To je dobrý, Tess. Já ti rozumím. Aspoň se Gabe konečně dozví, co se to tady děje,“ uklidnila jsem jí chápavě a shovívavě jsem se na ni pousmála, aby to svoje provinění ihned zahnala do nenávratna.

„A my víme, co se to tady děje?“ přeptala se mě nejistě a tázavě povytáhla obočí výš. Trefná poznámka.

„Zatím úplně ne, ale přijdeme na to,“ zařekla jsem se odhodlaně a propnula jsem se v zádech, abych zjistila napáchané škody i na nich. Akorát mi v nich několikrát zaprasklo, ale ten tlak byl aspoň pryč. Každopádně se do návštěvy nemocnice nebudu pro nic ohýbat, aby se nestalo, že už bych se nenarovnala… Poté jsme se s Tess přesunuly do přepychového obývacího pokoje, kde jsme smířeně čekaly na příjezd mého přítele. Ačkoli byla rezidence bez svých původních obyvatel, přesto jsme se s Tess cítily jako dva vetřelci, jimiž jsme taky prakticky vskutku byly. Zůstávaly jsme maximálně ve střehu, ale mezi futry se objevil pouze samotný Gabe. Jeho první reakcí, když nás dvě uviděl, bylo úlevné vydechnutí a pak šťastné medvědí objetí, do kterého mě zajal ihned, co ke mně přiběhl. Potom následovala vlna pátravých otázek, jestli je nám dobře a tak, což záhy přebil smrští rozezlených výtek kvůli tomu, co čeho jsme se to na vlastní pěst pustily. Následně nás vzal obě dvě do nejbližší nemocnice, která byla po cestě a kde nás téměř dvě hodiny tahaly po vyšetřeních. Tess každopádně naštěstí žádný otřes mozku neutrpěla. Zato já jsem si z toho střetu odnesla naštípnutou zápěstní kůstku v levé ruce, takže jsem na několik desítek hodin musela vydržet s obvazem, než mi splaskne nateklé zápěstí, a potom dostanu pevnou ortézu, která je rozhodně lepší než klasická sádra, ale v práci budu mít tak či onak na šest týdnů utrum. Budu za sebe muset neprodleně sehnat nějaký záskok, abych o to místo nepřišla…

Gabe si naštěstí nechal veškeré osobní rozhovory na doma, ale v jeho postoji jsem zřetelně vnímala určité napětí, čím déle byl v mé přítomnosti. Já jsem se totiž asi přespříliš úzkostně snažila předstírat, jako že se v podstatě vůbec nic závažného nestalo. Přitom jsem nepopiratelně a neomluvitelně selhala ve všech možných ohledech. I proto jsem se bezmála děsila toho momentu, až spolu osamotníme a on na mě všechno to, co v sobě držel od shledání v sídle Windsorů až po cestu domu z nemocnice, nevybíravě vychrlí. Avšak se mi stejnak ani v nejmenším nechtělo s ním probírat Vincenta nebo snad Tori, jelikož jsem si prozatím sama neutřídila všechny ty myšlenky, kteréž mi kvůli těm dvěma neúnavně vířily hlavou. Potřebovala jsem volnou chvilku pro sebe…

Sotva se za námi zaklaply vstupní dveře od našeho bytu, Gabe odložil klíče do příslušné mističky na drobném stolečku vedle dveří, v níž poněkud hrozivě zachrastily, což celkem působivě dokreslovalo tu tísnivou atmosféru blížící se konfrontace, a shodil ze sebe silný podzimní kabát. Kurážně jsem se k němu otočila čelem a pokorně jsem vyčkávala, až na mě spustí. Jenže on se evidentně dovtípil, že od něj očekávám nějakou přehnanou scénu, protože on byl na Vincenta vždycky nebývale vysazený, takže naopak schválně zarputile mlčel. Nanejvýš si okázale povzdychl.

„Takže ty k tomu vážně nemáš co říct?“ podivila jsem se jeho umanutému přístupu, který pouze dokazoval, jak má kvůli mně a mému pochybení nervy na pochodu. A já byla zase nervní z něj, poněvadž tohle zatvrzelé mlčení bylo pro moje svědomí opravdu trýznivé.

„Podle mě si sama moc dobře uvědomuješ, co jsi provedla,“ pronesl oduševněle a vrhl na mě takový neprostupný pohled, na nějž moje svědomí reagovalo nesmělým odvrácením zraku a taky slabým začervenáním líček, poněvadž jsem se za sebe a svoje nezodpovědné skutky doopravdy zastyděla. Uznávám, že si Gabe zasloužil, abych k němu byla upřímná a přinejmenším, abych ho informovala o tom, že se Vincent vrátil, ale záměrně jsem tak neučinila. Naprosto cíleně…

„A ty si určitě uvědomuješ, proč jsem ti o ničem z toho neřekla,“ bránila jsem se průbojně, aby si mylně nenamlouval, že je oprávněný mě jakkoliv soudit. Proto jsem se na něj dívala i nadmíru neústupně, protože jsem si naopak za svými kroky stála. Nebyly sice správné, ale rozhodně byly uvědomělé…

„Vlastně ani ne. Nevidím jediný důvod, proč bys mi měla zatajit, že se Vincent vrátil zpátky,“ opáčil pohotově a značně konsternovaně, aby dal okatě najevo, že se naše názory diametrálně odlišují.

„Přišel za mnou se žádostí o pomoc. A já si nebyla úplně jistá, jestli mu tu pomoct chci nebo nechci poskytnout,“ prozradila jsem mu ten hlavní podnět k tomu, že jsem před ním o téhle důležité novince mlčela. Gabe se nato zhluboka nadechl, aby mi na to mohl něco strefného namítnout, ale nakonec pouze zaklapl ústa a hutně se na mě zamračil. Nejspíš mu nakonec došlo, na co jsem tím ve skutečnosti narážela. A to se mu viditelně absolutně nezamlouvalo.

„Ráno ses evidentně rozhodla. A i to ses mi rozhodla zamlčet. No… já bych řekl, že Vincent už od tebe tu pomoct dneska nechtěl,“ připomněl mi poněkud uštěpačně, jak si nebyl schopný zachovat chladnou hlavu, jakmile se jednalo o Vincenta. I po těch letech v něm vyvolával takovéhle nezvladatelné emoce, což by se běžné populaci mohlo zdát jako naprosto přiměřené vzhledem k naší minulosti, ale on přeci dosáhl až na křeslo zástupce návladního. Tenhle post si musel vyloženě vydřít, a za tím stálo mnoho hodin v terénu a abnormální množství úspěšně uzavřených případů, což vyžadovalo nevídanou profesionalitu. Ale každý má své slabiny. Tou Gabeovou je právě Vincent.

„Ty nevíš, co se stalo? Tess ti to neřekla?“ ubezpečovala jsem se, co vše si můžu dovolit vyslovit. Ruku na srdce, vím, že bych mu neměla cokoliv zatajovat, ale tohle rozhodnutí nezáleželo na mně. Tess mě do toho vyšetřování zainteresovala rádoby bez mého výslovného odsouhlasení, ale ovšemže bych ji nenechala na holičkách. Ohledně zvířecích záležitostí se muselo postupovat velice opatrně a většinou se spíš vyplatilo obcházet oficiální šetření a vydávat se na průzkum mimo záznam, což byl kupodivu paradoxně menší risk, než dodržovat policejní řád.

„Co mi měla říct?“ vyprskal ze sebe rázně, jak ode mě vyžadoval neprodlenou odpověď.

„V sídle Windsorů jsme byly kvůli jejímu případu, ale víc ti k tomu říct nemůžu. Pro podrobnosti si musíš zajít jedině k Tess,“ odkázala jsem ho na příslušná místa, v nichž se dozví potřebné informace. I nadále jsem na sobě nedávala znát i ty nejnepatrnější stopy po provinění, který jsem ve skutečnosti cítila pouze minimálně. Možná jsem tu vinu pociťovala zejména proto, že jsem vůči Gabeovi necítila v podstatě jinak vůbec žádnou vinu. Dává to smysl?!

„P-počkej… To jste šly s Tess na vlastní pěst proti dvěma zvířatům?! Na co jste, proboha, myslely?! Vy jste se snad úplně zbláznily?!“ obořil se na mě zostra, poněvadž teprve teďka si ty nezapadající kousky skládačky spojil do sebe. A z výsledku byl opravdu zděšený.

„Ty sis myslel, že jsem šla za Vincentem jen tak, že?“ dostala jsem ze sebe pouze řečnickou otázku, která ho v tom rozčarování akorát o to víc popudila. Přitom jsem mu ji podala velice šetrně a s takovým tím polichocením, což ho bohužel nijak neuklidnilo. Jeho neprostupný výraz ještě o něco zvážněl a ze svých temně hnědých očí na mě metal hromy a blesky dohromady. A to mám za to, že jsem se tu situaci pokusila vylepšit. Jak se to říká? Pro dobrotu na žebrotu, tak!

„Nejsem si jistý, co z toho je horší,“ odsekl mi brblavě a mrzutě zkřivil ústa, aby mi demonstroval svoji nechuť v pokračování téhle konverzace. Alespoň v tomhle smýšlení jsme se shodli…

„Tak aby bylo jasno. Já nezapomněla na nic z toho, co se stalo mezi mnou a Vincentem před tím, než odešel. Ale to ty moc dobře víš! A taky víš, že bych Tess nikdy nenechala na holičkách, ať jsem polda, nebo ne. Obzvlášť, když jde o zvířata!“ spustila jsem na něj velice neurvale, jelikož se mě poměrně dotkl tím, co zrovna pronesl. Jako by ty tři roky plnohodnotného vztahu vůbec nic neznamenaly. Byl to jako obrovský skok zpátky do dob, kdy jsme teprve jeden u druhého hledali nezbytnou důvěru.

„No aby bylo jasno, to ani já ne! Proto mě doopravdy hodně mrzí, že jsi mi o tom nic neřekla. Pak bych si totiž nemusel myslet nic z toho, co tě teď tak pohoršuje!“ obrátil proti mně moje vlastní výroky, ale to mě beztak nijak neumlčelo, poněvadž jsem byla natolik popuzená jeho záměrnou zaslepeností vůči mým volbám.

„A kdybych ti to řekla, tak bys udělal co?“ navedla jsem rozhovor trochu jiným směrem, když mě svým posledním tvrzením jaksi natlačil do slepé uličky. Ode mě to byl proto spíš takový výstřel do tmy, poněvadž jsem v té tísnivé atmosféře nebyla schopná jakkoliv racionálně přemýšlet. Po odchodu z práce jsem si taktéž odvykla mít mozek bez ustání zapnutý na sto deset procent i v zátěžových situacích.

„To už se nedozvíme, protože jsi mi absolutně nic neřekla,“ uzemnil mě naprosto svérázným způsobem, v němž zaznívala notná dávka ukřivdění. S ironickým úšklebkem jsem se uchechtla nad jeho elegantní kličkou, se kterou se vyhnul mému záludnému dotazu. To ta vrcholná politika…

„Fajn, tak k sobě buďme upřímní aspoň pro teď. Řekla bych, že ty víš, proč jsem ti Vincentův návrat zamlčela, protože jsem celkem přesně věděla, jak na to budeš reagovat,“ pravila jsem s rezolutním míněním, protože v tomhle jsem já osobně spatřovala ten největší zádrhel. Gabeovi se ovšem můj úsudek zjevně nadmíru příčil, když si opovržlivě odfrkl, protože jsem jím vlastně část viny shazovala i na něj. Gabe se nepochybně domníval, že tenhle konflikt jsem způsobila výhradně já. Však já netvrdím, že ne, ale pouze poukazuju na svoje pohnutky, které mě vedly k tomu, že jsem k němu nebyla upřímná. Tudíž jsem mu tím také napovídala, že by se nad tím měl zamyslet.

„Zajímavé, že na to, co bylo před třemi roky, si pamatuješ skvěle, ale nějak zapomínáš na to, co se stalo během těch třech let. Ten zmetek se vrátil a ty jsi hned jak vyměněná,“ stěžoval si na tu změnu v mém chování, které se naneštěstí vyhnout nedalo. Holt jsem s ní nenaložila příliš dobře, ale ten rychlý sled událostí mi prostě neumožnil, abych se s tím včas srovnala a nějak rozumně popasovala.

„A ty nejsi? Jen co je Vincent zpátky, tak mi najednou nevěříš? Hned přemýš…“

„Já že ti nedůvěřuju?! Vždyť já nejsem ten, co něco zatajil a měl by mít špatný svědomí! Máš ty vůbec špatný svědomí? Asi ne, když nepřiznáš, že jsi udělala chybu, přestože jsi mi sprostě lhala. Ani se za to neomluvíš a nepřestaneš ve mně dál vyvolávat pocit, že se tady vážně něco špatného děje…“ skočil mi do řeči se svojí přirozenou autoritou a zejména vyčítavým odsouzením, jež se ve mně chtě nechtě zakořenilo. To moje dočasné pseudo provinění se rázem proměnilo ve skutečný, nefalšovaný pocit viny. Za tu dobu debatování jsem měla nejméně milion příležitostí se mu alespoň omluvit za to, že jsem ho obešla, což bych měla dozajista napravit. Nehledě na to, že on na tu omluvu zřejmě čeká a že si ji ode mě vyloženě vyžádal… No, jenže…

„Změnilo by to snad tvůj názor?“ opět jsem na něj vytáhla řečnickou otázku, jelikož jsem se chtěla té omluvě na povel jednoduše vyhnout. Považovala jsem to jaksi za potupné, abych se mu tu začala horečně omlouvat až poté, co mě k tomu vyzval. K tomu musím přistoupit sama, ze své vlastní vůle, což určitě nebude v takové pozici, kdy jsem nadmíru osočována.

„Catherine, tebe jako vážně nenapadlo, že tímhle svým tajnůstkařením ničíš to, co jsme si mezi sebou docela těžce vybudovali?“ vrátil mi stejnou mincí a zíral na mě zcela ohromeně, jenomže ne v té dobré pointě.

„Ne, to mě nenapadlo, protože je to naprostá hloupost. Tím, že se Vincent vrátil, se mezi námi dvěma naprosto nic nemění. Nechápu, proč si ty myslíš, že ano. Právě kvůli tomu, co všechno se stalo během té doby, co Vincent opustil město. Sakra, Gabe, však jsme zasnoubení, ne?“ vytasila jsem na něj ten nejneprůstřelnější triumf, který by asi jako jediný mohl Gabea upokojit.

„Že naše zasnoubení vytahuješ zrovna ty. Nezneužívej tenhle fakt jako výmluvu tvých chybných rozhodnutí! Vím, že si moc dobře uvědomuješ, proč beru Vincenta jako takovou hrozbu a proč je to pro mě tolik osobní. I kvůli tomu jsem strašně zklamaný, že jsi o tom mlčela, Cat,“ nastínil mi svoje nejniternější pocity, které byly dosti pochmurné a temné. Šlo o Vincenta, takže to ani nemohlo být jinak…

„Jenže ty se chováš ohledně Vincenta absolutně iracionálně, Gabe! Zbytečně to celé hrotíš. Vincent je pro mě uzavřená kapitola. Je to dávná minulost. To ty jsi moje přítomnost a taky budoucnost,“ alternovala jsem svoji omluvu do trochu jiné podoby, kterou jsem ho toužila trošku povzbudit.

„Vincent se vrátil! A šel rovnou za tebou, takže ať už se snaží o cokoliv, určitě nechce být jenom tvojí minulostí. A navíc, ty sama ses do ní hnedka vrátila, když jsi kolem něj začala mlžit… Tak jako kdysi dávno,“ nedal si rozmluvit, že za mými kroky nestály žádné zvláštní emoce vůči Vincentovi. Částečně se taktéž jednalo o bezpečnost města přece!

„Tohle je směšný, Gabrieli,“ odmítla jsem jeho nařčení a rezignovaně jsem si povzdechla nad jeho tvrdohlavostí.

„Aspoň v tomhle se shodneme. Hele, tohle evidentně nikam nevede, Cat. Navíc se musím vrátit do práce a… dneska tam budu nejspíš až do večera, takže na mě nečekej,“ srozuměl mě rozmrzele a zkontroloval čas na displayi svého smartphonu, kolik ho tu se mnou promrhal v bezvýsledné hádce.

„Gabe, měl bys vědět, že mě to vážně mrzí. A taky, že Vincenta nevnímám ani zdaleka tak, jak si ty myslíš,“ neodpustila jsem si na závěr i já sklíčený proslov, v němž se zrcadlilo to mé ublížení. Opravdu mě zasáhlo, že si Gabe ohledně mě a Vincenta myslel takové věci.

„Svoje omluvy si nech pro sebe, Cat. Já už o ně nestojím, protože jsem… Jsem fakticky zklamaný tím, že ty nemáš ani ponětí, co jsi nám dvěma tím svým lhaním způsobila,“ zakončil tuhle nemilosrdnou výměnu názorů takovou tajnou šifrou, nad níž budu nejspíš dumat po zbytek dne. Poté se na mě poněkud žalostně pousmál, načež se otočil na patách a odchvátal pryč. Já jsem tam zůstala stát jako opařená a pouze jsem ztěžka vstřebávala to vše, co se tu právě událo. Zatraceně… Tohle se nějak šeredně zvrtlo. 

V příští kapitole se můžete znovu těšit na Vincenta, který samozřejmě nemůže nechat události z minulé kapitoly otevřené. Catherine konečně dostane odpovědi na svoje otázky, ale vyvolá jich ješt jednou tolik. :) 

Mockrát všem děkuju za přízeň! :3 Strašně moc mě těší Váš zájem a nesmírně si ho vážím, protože mi to doopravdy pomáhá v příběhu pokračovat dál a nijak s tím neotálet. Ještě jednou díky! :3 <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me V.: