OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me VI.

23.12.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1024×

0.6 VZPOMÍNKY

Od té chvíle, kdy Gabe vyšel ze dveří, jsem zbytek dne strávila u televize. Ruku jsem musela mít totiž v absolutním klidu, abych si naštípnutou kůstku s tím mým štěstím nedolomila úplně. Takže jsem si na domácím kině promítala jeden kvalitní film za druhým a nateklé zápěstí jsem pečlivě ledovala, abych tu ortézu mohla dostat co nejdřív a nemusela jsem na sebe být tolik opatrná. Nejsem sice z porcelánu, ale po zlomenině nijak zvlášť nedychtím. Abych neumřela hlady, tak jsem si objednala k jídlu zásilku z thajské restaurace. Převlíknout se do neformálního oblečení mi zabralo téměř deset minut, přičemž mi nejvíc trvalo ze sebe všechno vysvléknout. Nasoukat na sebe mikinu a tepláky byla už brnkačka. Taky jsem si před tím filmovým maratónem zavolala do práce, abych svou šéfovou Andersonovou ve vší slušnosti a stručnosti informovala o tom, že se následujících šest týdnů neuvidíme, ale že se za sebe pokusím sehnat záskok. Horký tip jsem měla již v ten okamžik, kdy mi doktorka Jeffersonová sdělila, že budu mít ruku v gipsu. Jistěže jsem myslela na svoji zbožňovanou sestřičku, která si užívala spokojeného života ve slunném Miami po boku nestydatě bohatého realitního makléře. Měla jsem z ní neskutečnou radost, protože s ním byla nebývale šťastná a zdálo se, že konečně narazila na toho pravého, s nímž by mohla zažít dlouhodobý, perspektivní vztah, který by se neustále vyvíjel. Pravidelně jsme si telefonovaly, psaly, mailovaly, skypovaly, no, a za ten rok a půl, co spolu randili, si ani jednou nestěžovala. Jakože vůbec na nic.

Strašně jsem jí přála, aby jim to takhle perfektně klapalo dál. A poněvadž byla Heather v podstatě finančně zajištěná, protože se sestěhovali k sobě a Jordan si ji hýčkal jako princeznu, tak celkem často střídala různé práce, aby nasbírala co nejvíce zkušeností. Vybírala si velice pestře, protože víceméně hledala nějakou práci, která by ji bavila a naplňovala, byla v ní dobrá a plat měla taky slušný. Zatím se jí takové zaměstnání, v němž by se snoubily všechny tyto vlastnosti, najít nedařilo, ale to bylo plus pro mě, protože jsem ji tu nutně potřebovala. Snažila jsem se jí dovolat ještě před telefonátem do restaurace, ale nejspíš byla do něčeho neodkladně zabraná, protože mi ani jeden ze čtyř hovorů nezvedla. Plánovala jsem Andersonové alespoň přislíbit nějakou výpomoc, ale protože byla Heather nedostupná, nedovolila jsem si ji do toho zainteresovat bez jejího vědomí. Ovšemže se to šéfové nijak extra nelíbilo, ale protože ten můj úraz byl poměrně čerstvý, nemohla si mě za to řádně vychutnat. Mně ale naprosto stačil ten Gabrielův výstup poté, co mě dovezl domů. Ten si mě vychutnal se vším všudy.

Oním filmovým maratónem jsem se pokoušela pouze nějak svoje myšlenky nasměrovat někam jinam, než se vracet k naší hádce, v níž padla spousta nemilosrdných výroků. Obzvlášť ta jeho závěrečná poznámka mi utkvěla v mysli a neúnavně v ní bez ustání vířila v nekonečné, otravné smyčce. Ačkoliv jsem se s ní zabývala bezmála půl dne, zůstala jsem s ní na mrtvém bodě a nedokázala jsem si na ni odpovědět. Tu odpověď si Gabe záměrně nechal pro sebe a mě tím nechal škodolibě v nevědomosti. Abych zbytečně nehloubala nad nějakými irelevantními teoriemi, když mi potom odpověď může poskytnout sám Gabe, tak jsem si pustila několik psychologických kinematografických snímků, jež moje myšlenkové závity dovedly velice obstojně zahltit úplně jinými myšlenkami.

Zrovna jsem sledovala jedno Oscary oceněné drama, když jsem někde v zadní části svého bytu zaslechla podivné tlumené bouchnutí. Ten autentický zvuk jsem sice neslyšela předlouhá léta, tudíž mi pár sekund trvalo, než jsem se dovtípila k tomu, že to právě spadlo pootevřené okno do zarážky. Okamžitě jsem zpozorněla a nastražila jsem uši, jestli nezaslechnu ještě nějaké další známky po nelegálním vniknutí do mého bytu. Jenomže existovala pouze jedna jediná osoba, která mě tu chodila navštěvovat tím stylem, že se do interiéru vyloženě bez pozvání vkrádala. Takže jsem po počátečním ustrnutí bleskově vylítla z pohovky a pospíchala jsem do ložnice, kde jsem našla otevřené okno s vlající záclonkou, protože zvenku dovnitř foukal svěží, ale ledový vítr. Jsem si na sto procent jistá, že to okno jsem nechala otevřené pouze na škvírku. A určitě jsem neměla na parapetu zanechaný krátký vzkaz na přeloženém papíře. Obezřetně jsem si pro něj k tomu oknu došla, protože jsem se udržovala v maximálním pozoru, kdyby se mě kdosi nebo cosi třeba pokusilo nějak překvapit, zaskočit anebo rovnou přepadnout. Ale nanejvýš mi tak hrozilo to, že nastydnu. Na lístku jsem totiž našla opravdu stručný vzkaz, na němž stálo – Pojď na střechu, prosím. Usvědčující důkaz, že oním nezvaným narušitelem byl Vincent. Co ten tady chce?!

Jeho návštěva mě ani v nejmenším nenadchla. A taky ve mně vyvolala oprávněné podezření vzhledem k tomu, co se odehrálo ráno. Jenže moje zvídavost a taky vzrušení z toho, že se tu Vincent zase objevil, nakonec docela snadno přemohly veškeré obavy. Vlastně mě neděsil ani tolik samotný Vincent, jako spíš Tori, pod jejímž vlivem se Vincent značně ohýbá, a která je kvůli Vincentovým i sebemenším známkám odporu naprosto nevypočitatelná. Jenomže vidět se s ním bylo v podstatě nevyhnutelné, protože jsem s ním potřebovala nutně mluvit o spoustě důležitých věcí. Chtěla jsem si sice všechno ujasnit, ačkoliv osobně to na mě bylo ještě příliš brzy poté, co mě napadl. Ještě jsem se z toho ani pořádně nevzpamatovala. Ale Vincent je tady a teď, a já tu šanci promrhat nehodlám. S Tori si když tak nějak poradíme. Tak či onak musíme…

S jistým napětím jsem vystoupala nahoru na střechu, kde jsem našla Vincenta postávat otočeného směrem k večernímu panoramatu města, jenž bez hnutí sledoval. Jen co za mnou zaklaply dveře, bleskově se ke mně otočil. Slabě se mu zatřásl levý koutek úst, jak se chtěl pousmát, ale včas uznal, že by to asi nebylo vhodné. Já jsem na něj totiž zírala s dokonalým pokerovým výrazem a zastavila jsem se před ním raději skoro dobré tři metry, abych před ním měla alespoň nějakou rezervu.

„Díky, že jsi přišla,“ ocenil moji odvahu, ačkoliv dost možná velice nerozvážnou a nezodpovědnou. Plně jsem si uvědomovala, že tím mnohé riskuju. Minimálně ohledně Tori a Gabea. No, a taky svoje zdraví. Rozhodně můžu víc ztratit, než získat. Protože jestli se tahle schůzka s Vincentem nezvrhne a dojde ke zdárnému cíli, tak dostanu akorát pár odpovědí, jejichž obsah a forma přeci vůbec nemusí splňovat moje požadavky. Plusem ale určitě je, že Vincent tentokrát vypadal zcela vyrovnaně, klidně a otevřeně.

„Proč tu seš, Vincente?“ vybafla jsem na něj důrazně, abych okamžitě rozpoznal, že vůči němu nemíním projevit nějakou přílišnou vlídnost. Však ani on ji ke mně zatím taky neprojevil…

„Nejdřív ze všeho bych se ti chtěl omluvit za to, že jsem tě dneska ráno napadl. A ublížil jsem ti. Je mi to opravdu líto, Catherine. Jak ti vlastně je? Co ruka?“ zajímal se s nepřeslechnutelnou kajícností a poměrně starostlivě si mě prohlížel. Při tom sebou několikrát zvláštně trhnul, jako by se snad chtěl rozejít mým směrem, ale něco ho drželo na místě. Doufám, že jeho svědomí…

„Nezabije Tori další nevinné lidi za to, že jsi zase tady?“ ujišťovala jsem se pohoršeně, přičemž jsem okázale ignorovala celý jeho sklíčený proslov protkaný omluvou a ustaraností. Nato jsem si přitáhla jednou rukou bundu, kterou jsem si vzala z věšáku cestou sem, blíž k tělu. Jen jsem si ji přehodila přes ramena kvůli tomu tenkému obvazu, takže mi trochu sklouzávala dolů. A ten všudypřítomný mrazivý vzduch byl příšerně zalézavý. V neposlední řadě mi ta Vincentova přítomnost taktéž nepomáhala.

„Ta leží v nemocnici na uzavřeném oddělení pod neustálým dohledem doktorů. Když jsi ji střelila do stehna, tak kulka zasáhla i tepnu. Ztratila dost krve, takže bude nějaký čas mimo, než se zotaví. Proto jsem toho hned využil a přišel jsem za tebou. Musíme toho hodně probrat,“ poskytl mi podrobnou výpověď o tom, proč je Tori aktuálně naprosto neškodná, což mi k otázce ohledně bezpečí městské populace zcela postačilo.

„Tak to každopádně. Začni třeba s tím, co mělo, ksakru, znamenat to ráno!“ vyzvala jsem ho zostra a demonstrativně jsem zvedla levou ruku vzhůru, aby názorně viděl důsledky jeho katastrofální oddanosti Tori.

„J-já… nevím, Catherine. Odpusť mi to, prosím. Nechtěl jsem tě uhodit…“

„No jo, to jsi říkal i poprvé, když jsi na mě vztáhl ruku. Omluvy si klidně nech, ale hlavně mi řekni, proč jsi to udělal,“ skočila jsem mu neslušně do řeči, jenže jsem nestála o jeho prázdné odprošování, které pro mě víceméně nic neznamenalo, protože jsem současného Vincenta vlastně ani neznala.

„Tehdy jsem nebyl sám sebou. To ty přece víš,“ podotkl významně, abych na tenhle podstatný fakt nezapomínala. Neudržela jsem se a ironicky jsem se nad tím ušklíbla.

„To evidentně nejsi ani teď. Tak co se s tebou děje, Vincente? Proč jsi mě žádal o pomoc?“ položila jsem mu ty dvě zásadní otázky, které jsem ovšem nijak víc nerozváděla. Měla jsem sice svoje vyvozené teorie, ale chtěla jsem přímo jeho slyšet o tom všem mluvit. Dřív nebo později mi jednu z mých domněnek potvrdí. Jenomže Vincent najednou umanutě zatnul čelisti k sobě a zadumaně se na mě zamračil. „Bylo to kvůli Tori, že? Vymkla se kontrole… Stejně jako ty. Je to tím prvotním zvířecím poutem, co vás svedlo dohromady, že ano? Chceš pomoct od ní a od toho spojení, nemám pravdu?“ pobízela jsem ho dalšími cílenými dotazy, abych mu rozvázala ten zalknutý jazyk. Během mého monologu se jeho zachmuřená tvář čím dál víc rozjasňovala až do neskrývaného výrazu konsternace, jak ho udivoval můj intuitivní tok myšlenek, v nichž jsem se nemýlila.

„Přesně tak,“ hlesnul zkroušeně a dlaněmi se zapřel o zeď za sebou.

„Jak bych ti ale s tímhle mohla nějak pomoct, Vincente?“ tázala jsem se ho zčásti nechápavě a zčásti bezradně, protože jsem skutečně netušila, čím bych pro něj mohla být přínosná. Jak bych mohla být zrovna v téhle situaci nápomocná. On si něco takového zřejmě nemyslel…

„Vždycky jsi to nějak zvládla,“ povzbuzoval mě přesvědčeně, poněvadž do mě nejspíš vkládal svoje nejhlubší naděje, jejichž původce mi byl pochopitelně neznámý.

„Vždycky ne,“ vyvrátila jsem mu jeho tvrzení pohotově a sklopila jsem zostuzeně oči dolů. Bylo to docela kruté uvědomění, když jsem tu dávnou skutečnost musela nahlas vyslovit a přiznat tím tak svoje tehdejší selhání. Zejména před ním. Proto to pro mě bylo svým způsobem ponižující. „Proč jsi o pomoc neřekl J.T.mu? Ten toho určitě zmůže víc než já,“ navrhovala jsem mu dobromyslně, aby rozumně zvážil, jestli jsem opravdu vhodný kandidát na spásu jednoho zvířecího osudu, když už jsem při tom jednou selhala. Pro jistotu by měl být na řadě někdo jiný. No, a kdo by byl vhodnější, než jeho nejlepší přítel?

„Ty to dokážeš, Cat. Já to vím,“ nenechal si rozmluvit, přičemž na mě intenzivně upíral svůj bezedný čokoládový pohled. Bezděčně jsem si povzdechla na náznak své rezignace a donutila jsem se přijít blíž k němu. On mě nepřestával rentgenovat očima a ve tváři se mu postupně napínaly každičké jednotlivé linie, jak jsem se k němu vláčně přibližovala. Nakonec jsem se opřela rukama o zeď jako on a znovu jsem s ním navázala ten ošemetný oční kontakt, kterým dovedl tolik říct, když chtěl.

„Vincente, uvědomuješ si, že posledně sis vybral právě Tori a to vaše zvířecí pouto místo nás dvou? Proč by to mělo být jinak, když bys musel znovu čelit podobné volbě?“ připomněla jsem mu posmutněle, poněvadž ve mně tyhle vzpomínky vyvolávaly samé negativní emoce, kteréž se mi nedařilo potlačit.

„Protože teď je všechno jinak… To zvířecí pouto má na nás na oba destruktivní vliv. Nemůžeme být spolu, i když nás to k sobě táhne. Přitom k ní vůbec nic necítím. Je to jenom tou zvířecí podstatou. Jenže Tori se jí poddala mnohem víc, než jsem si já kdy dovolil. Ona je skutečný predátor. Ji to baví. Užívá si to. A… a nutí mě být taky takový, ale tomu se už začátku bráním. Ztratil bych tím nadobro sám sebe a vše, čeho jsem kdy dosáhl. A nikdy bych už nezískal to, po čem toužím a v co věřím. Naše názory na to, jak žít s vnitřním zvířetem, se naprosto rozcházejí. Být s Tori a mít ji nablízku mě ničí. Vyvolává ve mně tu… část, kterou musím potlačovat, když jsem s ní, abych se nestal tím, čím ona. Je nebezpečná, bezohledná a nevypočitatelná. Je třeba ji zastavit, než napáchá ještě větší škody,“ rozpovídal se Vincent obsáhle a bylo na něm znát, že úzkostně uvažuje nad každým svým slovem, než ho vypustí z úst. Zároveň ze mě nespouštěl oči, jako by mu snad pomáhalo se na mě dívat a při tom se mi zpovídat. Díky tomu jsem mu mohla číst v jeho ztrápené tváři jako z knihy, poněvadž se maximálně soustředil na svoje vyprávění, a tudíž si tolik nehlídal svoje mimické svaly. Dokonale se v nich odrážely ty hluboce skryté pocity z nejzazších koutů jeho citlivé duše, která byla kvůli Tori neúnosně zraňována. I ta nejnepatrnější buňka jeho těla ke mně vysílala signály překypující bezbřehou zoufalostí, jež ho přiváděla k šílenství. Vincent byl bezradný a zdrcený, a ve mně to, chce nechtě, vyvolávalo mnoho usvědčujících emocí, které nenapovídaly nic o tom, že jsem Vincenta definitivně zanechala ve své minulosti.

Kdybych k sobě měla být stoprocentně upřímná, tak jsem se vůči Vincentovi potýkala s nepřeberným množstvím rozporuplných pocitů, které mě bez ustání zaplavovaly od té chvíle, co se tu objevil. Jelikož jich bylo opravdu přespříliš a nevěděla jsem, jak si s nimi poradit, prostě jsem je v sobě umlčela. Nebyly to jenom komplikované pocity od jeho návratu, ale také ty tísnivé pocity ze složitých dob, než odešel. A samozřejmě i ty opojné pocity z období, kdy jsme do sebe byli bláznivě zamilovaní. Zatím jsem neměla dostatek prostoru se do svých pocitů vnořit a nějak si je utříbit, ale jednou na to beztak dojde. A pak možná zjistím, jak to Gabe myslel s tím, co jsem to mezi námi způsobila, když jsem mu o Vincentovi neřekla…

„Tak proč jsi mě teda ráno napadl, jen co tě k tomu Tori pobídla? To mohla být skvělá šance, jak ji zastavit. Taková se nám už znovu naskytnout nemusí,“ podotkla jsem s lehkou výtkou, protože jsem byla stále rozhořčená z toho rána. No, a navíc už hnedka ze dvou opodstatněných důvodů.

„V tom je ten největší problém. Její zvíře je totiž silnější, než to moje, protože ona ho nijak nekontroluje. Naučila se využívat ty výhody zkřížené DNA a naplno je všechny rozvinula. No, a proto si mě podrobila a zmanipulovala mě, kdykoliv se jí to hodilo… Chápej, je to něco jako hierarchie. Jsem jí loajální, i když se mi to příčí. A kvůli tomu potřebuju někoho, kdo mě vrátí zpátky do normálního života,“ zodpověděl mi jaksi nesměle, když se i on musel přiznat k něčemu, za co se nefalšovaně styděl. Chápavě jsem mu to laxně odkývala, jelikož jsem si v tichosti skutečně vážila toho, že se mi s tím svěřil. Čímž mi mimojiné potvrdil i jednu z těch mých teorií, nad nimiž jsem si lámala hlavu víc, než nad svými zmatenými pocity.

„Co myslíš tím… vrátit do normálního života?“ ujasňovala jsem si pochybovačně, protože tahle fráze od něj vyzněla poněkud zlověstně. Kdo ví, jaký život vedl s Tori doteď. Co pro ni představovalo normální život vedle něj, když to Vincent nedovedl akceptovat. Možná to ani nechci vědět. Hm, na to je ovšem pozdě, poněvadž jsem se již zeptala…

„Chci prostě žít tak jako dřív. Protože… je tu ještě něco, co ti musím říct,“ nakousnul opatrně další námět do diskuze, a tak zvláštně se na mě výmluvně zahleděl, až jsem se ihned dovtípila, že to, co se mi chystá říct, je něco moc důležitého a že mu na tom velice záleží.

„A co je to?“ ukázala jsem mu svůj neutišitelný zájem, jelikož mi moje podvědomí jaksi scestně podsouvalo, že se bude jednat o jakousi záležitost, která se týká spíše nás dvou. Rozpoznala jsem to, jak jinak než podle Vincentova výrazu v obličeji, který mi ale odhalil ze své vlastní vůle. Nešlo ani tak o celkový výraz v jeho tváři, která se nepatrně uvolnila, ale spíš o jakýsi záblesk v jeho dosud zastřených očích. Zahlédla jsem v nich stopu nostalgií, která mě v posledních dnech trápila poměrně často, smíchanou o špetku potěšení.

„Na všechno jsem si vzpomněl, Catherine. Vrátily se mi všechny naše společný vzpomínky,“ vydechl úlevně a tentokrát se na mě alespoň letmo usmál, jelikož mu to doznání přineslo skutečnou radost. A úlevu. Zjevně to byla nějaká řetězová reakce, protože i ve mně to rozjitřilo emoce plné entuziasmu, takže jsem mu ten úsměv spontánně oplatila. Jeho oči v ten moment naprosto zjihly a všudypřítomně mě obklopily svojí omamnou čokoládovou sladkostí, do které jsem se nechala dobrovolně lapit. Nato mě zevnitř zalilo příjemné teplo, což se mi ale proklatě dlouhou dobu nestalo…

„Cože? Ty sis vzpomněl? Kdy?“ vyptávala jsem se ho s přehnaně fascinovaným tónem hlasu, který mi nedopatřením unikl, protože jsem se nechala jaksi unést. Vzápětí jsem bleskově uhnula pohledem jinam, ale nijak dlouho jsem to nevydržela, protože jsem na sobě i nadále cítila jeho zkoumavý pohled, který mě k sobě vyloženě lákal.

„Je to jen pár týdnů zpátky. I z tohohle důvodu jsem se sem musel co nejdřív vrátit. Pamatuju si na všechno, co se kdy mezi námi stalo, takže vím, že my dva jsme měli mnohem silnější pouto, než to, který nás pojí s Tori. Jen jsem si to předtím prostě nepamatoval, když mi tvůj táta vymazal paměť. Ani jsem k tobě necítil nic z toho, co jsme my dva spolu předtím měli. Ale teď už to všechno vím a znovu to cítím,“ pokračoval ve vyprávění poněkud roztřeseně, jak byl téměř u vytržení z toho, že si konečně na vše vzpomněl a může se o to hlavně podělit se mnou. Jeho oči úplně oslnivě jiskřily a musel dokonce krotit oba koutky svých úst, které se chtěly roztáhnout do úsměvu.

„Jak to, že až teď? Po tolika letech,“ divila jsem se tomu nečekanému průlomu, který přišel jako blesk z čistého nebe. Ať se mi to líbilo, nebo ne, tohle zjištění absolutně měnilo stav dosavadních věcí…

„Netuším. Akorát se mi ve snech začaly vracet různý útržky z minulosti a jednoho dne jsem si vzpomněl úplně. Víš, pamatuju si třeba na to, jak jsi mi vzala tu fotku z armády, protože sis umanula, že chceš rozjet kauzu proti Muirfieldu. Taky si pamatuju, jak jsi vyšetřovala v té seznamce a musela jsi tam vyplnit požadavky na potencionálního partnera, kde jsi vlastně popsala mý údajný vlastnosti. Nebo třeba, jak jsi mi na svatbě tvého otce přinesla dvě jídla, protože jsi nevěděla, který z nich bych si dal spíš. Vzpomínám si úplně na všechno, Catherine. Chápeš to? Úplně na všechno,“ opakoval mi neustále dokola nadšeně, jako by dosud neuvěřil tomu, že se to opravdu stalo. Navíc do své řeči přidal i několik příkladných vzpomínek, které stvrdily pravdivost jeho tvrzení. A já nad tím pořád doslova žasla. Byly to skvělé zprávy, ale nikoliv pro mě. Nejenže to znamenalo do budoucna spoustu nesnází mezi mnou a Vincentem, ale i mezi mnou a Gabem. A taky mě vskutku zamrzelo, že mi byl Vincent schopný ublížit, ačkoliv si detailně rozvzpomněl na naši společnou minulost. Alespoň jsem si o to přesněji mohla představit, jak moc je Tori podřízený. Takže to na závěr, při tom pečlivějším uvážení, byly spíš špatné zprávy…

„To jsem opravdu ráda, Vincente,“ přiznala jsem spokojeně a zadívala jsem se na noční scenérii New Yorku, která byla skutečně dechberoucí. Na tuhle nádheru se asi nikdy nebudu moct dostatečně vynadívat.

„Taky už vím, že poprvé jsme se políbili na téhle střeše,“ poznamenal Vincent důmyslně v šeptavém dodatku, přičemž se jeho hlas nestoudně nesl na drobných nuancích dychtivosti. Neušlo mi, že se během své připomínky ke mně o něco málo přiblížil, a to už já jsem k němu přišla skoro až na dosah. A poněvadž šeptal, mírně se ke mně sklonil a tím tomu prohlášení přidal větší důvěrnosti, která se k té době neodmyslitelně vázala. Rozpačitě jsem k němu natočila hlavu, jenže jsem nějak svým periferním viděním dobře neodhadla, že ode mě stojí sotva na několik desítek centimetrů, takže zničehonic si naše obličeje byly velice intimně blízko. Prudce jsem se rozrušeně nadechla, protože mě to zaskočilo, ale jakmile jsem mu pohlédla do těch jeho laskavých očí, s nimiž se na mě takhle něžně díval vždycky, než zasáhnul můj skutečný otec, okamžitě jsem se v nich ztratila. Můj tep se vzápětí značně zrychlil a po zádech mi přejel mráz, který dozajista nebyl kvůli okolnímu nepříznivému počasí. Mohl za to Vincent a ta jeho smělá blízkost, která mě absolutně vyvedla z míry. A když mi svýma zářivýma očima sjel k mým rtům a pootevřel u toho ty svoje rty, cítila jsem, jak se mi vzrušeně stáhnul podbřišek. Do toho mi navíc zatemňoval čistý úsudek svojí mužnou, přitažlivou vůní, která se k mému citlivému nosu dostala s tou naší bezprostřední vzdáleností. Tohle bylo zrádné pokušení…

Vytoužené osvobození přišlo až s hlučnou vyzváněcí melodií mého telefonu, která se linula z kapsy mých tepláků. Reflexivně jsem od něj ustoupila a hlavu jsem dala dolů, abych se mohla zarputile podívat na display. Heather mi volala. Vincent si akorát ledabyle odkašlal a znovu se narovnal, až se zády opřel o vysokou římsu domu. No, tak tohle byla neuvěřitelně trapná situace, ale byla by nezměrně trapnější, kdybychom ji nechaly zajít až do konce. Zatraceně, opravdu jsme se tu právě málem políbili?!

Yeeeah, tímto obnovuji svoji animační obsesi i pro tuhle povídku :D Můžete to brát jako menší vánoční dáreček :D Ale gifky budu přidávat jen sporadicky, poněvadž jich jednak mnoho použitelných není, a z toho důvodu se těžko hledají tak, aby doplnily a dokreslily obsah a atmosféru povídky :) Opovážím se tvrdit, že touhle se mi to ale skvěle povedlo :D 

Další kapitolu čekejte zase příští týden, já si přes vánoční prázdniny pauzu nedávám. :D Ukáže se v ní znovu Gabe a bude ještě více nepříjemný, než v předchozím díle. :)

A poslední odstaveček svých výlevů věnuji nadcházejícímu kouzelnému ročnímu období, které nám klepe na dveře. Takže Vám k prožití svátků vánočních přeju jenom to nejlepší, ať je strávíte tím nejlepším možným způsobem, hlavně v pokoji a zdraví, a máte na ně ty nejhezčí vzpomínky! :) Moc Vám všem neskonale děkuji! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me VI.: