OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me VII.

30.12.2015 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 952×

0.7 VAROVÁNÍ

„To je Heather,“ oznámila jsem Vincentovi jméno onoho vyrušitele, který nás tak akorát včas uchránil před nezvratitelnou chybou. Od toho momentu, kdy se naše rty málem střetly, mě popadla hutná nervozita a moje tělo se jakoby potýkalo s nějakým slabým panickým záchvatem. Roztřesenýma rukama jsem si nachystala ukazovák, abych mohla zvednout ten hovor od ségry, ale nejprve jsem se kontrolně podívala na Vincenta, jak se tváří on. Jemu bylo evidentně pro změnu trapně za to, co se tu před pár sekundami odehrálo. Svůj pohroužený pohled zakotvil na nočním panoramatu města, jako já před chvílí, a zdálo se, že má nutkání se odsud co nejrychleji vypařit. Nejspíš bych ho i nechala jít, jenomže jsme zdaleka neprobrali všechno podstatné, co jsme měli, protože jsme to odsunuli kvůli Vincentovu rozvzpomnění si na věci minulé.

„Uvidíme se později,“ zahlásal rozpačitě, čímž potvrdil můj odhad, že se chystá k odchodu.

„Ještě nechoď, prosím,“ požádala jsem ho s bezmyšlenkovitou horlivostí, jak jsem byla stále zmámená tím jistým intimním okamžikem mezi námi dvěma, jenž mi připomněl ty nejkrásnější doby našeho vztahu.

„Já se vrátím, Cat. Musíme toho ještě spoustu probrat. Přijdu hned, jak to půjde. Zatím se opatruj,“ loučil se se mnou nesmlouvavě, a než seskočil z vrcholu budovy až dolů na silnici, věnoval mi letmý úsměv a v očích se mu zablyštěla taková rozverná jiskřička, kterou dovedl vykřesat i pod tím utlačujícím závěsem rozpaků a nepříjemností.

„Co nejdřív, Vincente,“ ponoukala jsem ho naléhavě, ale to jsem již mluvila do prázdného prostoru střechy, protože on byl již několik sekund dole. Přesto mě i těch několik desítek metrů pode mnou naprosto dokonale slyšel kvůli svým vylepšeným smyslům. A určitě si zatraceně dobře uvědomoval, že nesmíme otálet, dokud je ta hrozba z Toriiny strany dočasně eliminována. Vzhledem k tomu, že zvířata se hojí mnohem rychleji, než obyčejní smrtelníci, čas jednat se bude čítat na pouhé dny. Takže rozhodně nemáme čas ztrácet čas…

„Ahoj, Hethie,“ pozdravila jsem svoji mladší sestřičku, když jsem přijala ten její telefonát, který doteď podkresloval celou naši konverzaci s Vincentem již od té naší slabé chvilky.

„Ahoj, kočko! Měla jsem tu od tebe několik nepřijatých hovorů. Copak se děje?“ spustila na mě Heather energicky a čile, tak, jak to uměla jenom ona, a i po tom telefonu na mě aktivně přenášela tu svoji radostnou náladu, kterou vždycky její maličkost tolik oslnivě oplývá.

„Popravdě, teď se toho děje hrozně moc. Kdybych ti to měla všechno říct po telefonu, tak bychom byly na drátě až do rána. Proto jsem tě chtěla požádat, jestli bys sem nemohla přijet, hm?“ žádala jsem ji opravdu nenuceným způsobem, ačkoliv můj prokřehlý hlas zněl nemálo prosebně. Během mého monologu jsem se dala do pohybu a svižným krokem jsem pádila dovnitř. Venku na mraze mě již nic nedrželo…

„A je všechno v pořádku? Zníš nějak… nesvá,“ odhalila u mě okamžitě i ty nejnepatrnější náznaky sklíčenosti v mém hlase, což bylo nějaké sestřino intuitivní kouzlo či co.

„Zrovna jsem se vrátila ze střechy. Tady v New Yorku je totiž docela zima, víš,“ vymýšlela jsem si celkem obratně, ale neudivilo by mě, kdybych tím Heather neobalamutila. Zná mě jako… no, jako svoji sestru. Že se mi to nepodařilo zamluvit, jsem zjistila hned, co si nade mnou bezradně povzdechla.

„Já se tě ale neptala, jestli je ti zima, Cat, ale jestli je všechno v pořádku, což evidentně není. No... a jestli tě mám poslouchat až do rána, tak klidně. Jsi moje sestra, takže jsem tu pro tebe naprosto kdykoliv,“ osvěžila mi náš sesterský kodex pohotově, kdybych náhodou pochybovala. Neubránila jsem se vděčnému usmátí, protože mi ten její nekompromisní entuziasmus ukrutně scházel. Už je to dlouho, co tu byla naposled na návštěvě…

„Tak dobře. Fajn,“ připustila jsem nijak zvlášť ochotně, ale nemělo smysl se její empatii vzpírat, protože ona byla naprosto neochvějně přesvědčená, že se tady něco děje. S odhodláním jsem se nadechla, jen co za mnou zaklaply vstupní dveře od bytu, abych jí tedy takhle neosobně, po telefonu stručně prozradila shrnutí události posledních několika hodin. „Jde o to, že… Vincent se vrátil zpátky a Tori s ním. Je to tu teď trochu vzhůru nohama. Mohla bys teda přijet, Heather? Já jsem si totiž odrovnala ruku a nemůžu šest týdnů do práce, a tak mě napadlo, jestli bys to za mě nemohla vzít. Neudělala bys to pro mě, prosím?“ svěřila jsem se jí s nejpodstatnějšími fakty, které potřebovala znát, aby pochopila, proč ji žádám o to, aby sem přijela. Vzápětí z její strany nastalo nekonečné, trýznivé ticho, kdy Heather usilovně přemítala nad svojí následující důkladnou odpovědí. Docela jsem se momentálně obávala, jak ten verdikt bude znít.

„Ty sama sis odrovnala ruku? Nemá to náhodou něco společného s tím, že se vrátili ti dva?“ podezřívala mě zcela oprávněně a její hlas nedával ani nejmenší prostor k nějakým výmluvám či námitkám.

„Všechno ti povím, jestli sem přijedeš. Slibuju. Ale on se každou chvíli určitě vrátí domů Gabe a s ním toho mám kvůli Vincentovi hodně co řešit. Víš, jak to myslím,“ naznačovala jsem ji poměrně okatě a taky rozmrzele, aby věděla, že si s ní přeci jen do toho rána vykládat nebudu. Použila jsem výmluvu i přesto, že mě před ní Heather varovala. Jenže já jsem s ní tyhle záležitosti po telefonu probírat skutečně nechtěla. Vždyť jsem si je ještě ani já sama neutříbila, takže bylo ještě příliš brzy ptát se na názory ostatních.

„Takže teď už do rána mluvit nemůžeme, jo?“ rýpla si do mě ironicky, ale pobaveně se tomu zasmála.

„Heather, já chápu, že ti volám zničehonic a žádám po tobě docela hodně, ale já teď opravdu potřebuju pomoct a nevím, od koho jiného ji žádat. Jedná se jen o záskok na pár týdnů v restauraci. Třeba se mi ta ruka zlepší i dřív, kdo ví. Navíc… zrovna teď by se mi tady moje sestřička hodila i kvůli tomu, co se tady děje. Největší oporu jsem měla vždycky v tobě.“ Značně jsem přidala na svých přemlouvacích postupech, poněvadž mi ten nápad se sestřinou návštěvou připadal čím dál lepší. Všechno se to na mě totiž valilo ze všech stran a ta její živelná povaha mohla tu emoční lavinu úspěšně nadlehčit. Skutečně strašně ráda bych ji teď měla u sebe…

„A ve Vincentovi, ne? Jasně, Cat! Hned zítra sedám na let, ano? Jistěže tě v tom nenechám. Já tu na práci stejně nemám nic důležitého a Jordan to beze mě na chvíli určitě zvládne. Našemu vztahu to jedině prospěje. A tobě zas prospěje mít mě u sebe!“ opakovala moje vlastní myšlenky, což mě dovedlo pokaždé fascinovat, ale nepřekvapilo mě to. Vždyť jsme sestry a máme mezi sebou zvláštní sourozenecké spojení…

„Vážně přijedeš?“ ujišťovala jsem se, aby nedošlo k nějakému nedorozumění, protože občas Heathřiny myšlenkové pochody nestíhám. Takhle po telefonu je to o to složitější…

„Ovšem! Evidentně jde o naléhavou záležitost, takže není co řešit. Hned si jdu zabookovat letenku, ať jsem v New Yorku co nejdřív,“ vyhověla mi v mém přání a mně se v ten okamžik nesmírně ulevilo. S ní to tu bude všechno snazší.

„Ty jsi skvělá, víš to?“ ocenila jsem její ochotu velice vstřícně a začala jsem se zeširoka usmívat.

„Vím, ale klidně mi to můžeš říkat častěji, protož to od tebe neslýchám dost často,“ dobírala si mě škádlivě a bylo znát, že i ona se zubí od ucha k uchu.

„Jsem moc ráda, že za mnou přijedeš. Děkuju, Heathie,“ vyjádřila jsem svoje potěšení i slovy díků, když vtom jsem zaslechla chrastění klíčů v zámku. Gabe se vracel domů z práce. Že bych ho přivolala tím, jak jsem se na něj odvolávala před Heather? To mám za to! Abych byla upřímná, ani s Gabem jsem se nehrnula do debaty týkající se Vincenta. Vlastně… když nad tím tak přemýšlím, asi bych si fakt raději povídala s Heather až do rána, než s Gabem diskutovala o tom, jak nebetyčně jsem pochybila.

„Pro svoji sestřičku cokoliv,“ zapitvořila se lehce infantilně, ale jinak bylo zřejmé, že to myslí naprosto vážně. Heather je holt jenom taková ztřeštěná, nic víc.

„Těším se na tebe! Ozvi se mi, až budeš v městě, jo? Musím končit, Gabe je doma. Zatím ahoj, Heath. Ještě jednou ti fakticky strašně moc děkuju! A pozdravuj ode mě Jordana a taky mu vyřiď můj vzkaz, že mě mrzí, že se kvůli mně musíte odloučit. On to ale určitě pochopí,“ loučila jsem se s ní kvapně, ale Gabe už byl beztak uvnitř bytu, a ovšemže ihned zbystřil, když si všiml, že telefonuju. S němou artikulací jsem ho pozdravila, ale dál jsem naslouchala sestře. On se mnou stejně nekomunikoval, takže jsem si ho víc nevšímala. 

„Tak dobře, vyřídím mu to. Zítra si dáme vědět, Cat. Taky se na tebe moc těším. Zatím ahoj. A… hodně štěstí s Gabem,“ povzbudila mě přejícně a vzápětí to zavěsila. Odložila jsem mobil od ucha a podívala jsem se na jeho display, abych zkontrolovala čas. Bylo před půl devátou, což zase nebylo tolik, jak bych očekávala, když Gabe dopoledně zmiňoval, že se v práci dnes naschvál zdrží.

„Jsi tu docela brzo,“ podotkla jsem věcně a odložila jsem smartphone na konferenční stolek před sebou. Jakmile jsem se na něj zaměřila o něco bedlivěji, povšimla jsem si, že je Gabe nějak… mimo? Zakrátko jsem se dovtípila, že je pravděpodobně zmožený alkoholem, ale ne nějak nepřiměřeně. Zřejmě si dal pár skleniček nějaké whiskey a ty mu trochu stouply do hlavy. On běžně alkoholu nijak zvlášť neholdoval, takže pro mě bylo leckdy obtížné rozpoznat, že má trochu vyšší hladinku a že to není něco jiného. Páni, ta naše hádka ho asi fest vzala. Ještě že mě nenapadlo čuchnout k alkoholu, jelikož to bych se asi musel propít k bezvědomí…

„Nejdřív jsem přemýšlel nad tím, že dneska domů nepůjdu vůbec. Byl jsem na tebe fakt hrozně naštvaný, Catherine. Jenže za ten celý den v práci mě to nějak nakonec přešlo, protože jsem měl plnou hlavu myšlenek ohledně tebe… a Vincenta, no, a taky sebe, když jsem byl sám ještě zvíře. Kvůli tomu jsem se samozřejmě nemohl vůbec na nic soustředit, takže jsem si zašel do baru na pár skleniček, abych si tu hlavu pročistil. Odešel jsem ale raději dřív, abych zas nepřebral a náhodou nezapomněl na něco, na co jsem přišel během dne… Než jsem šel do toho baru, tak jsem byl na stanici u Tess zjistit, z čeho jsou Tori s Vincentem podezřelí. Není pochyb o tom, že ty oběti mají na svědomí oni dva. Takže jsem Tess slíbil, že jí s tím případem pomůžu, ale jedině když z toho vynecháme tebe,“ rozpovídal se kurážně, jak byl již nepochybně posílený alkoholem, což se mu odráželo na akcentu hlasu a celkové výřečnosti, a proto se nejspíš domníval, že je pyšný na to, co mi tu vykládá. O tom by se ovšem dalo snadno polemizovat. Zprvu jsem ho ohleduplně poslouchala, ale ke konci jeho monologu to bylo již čím dál těžší, poněvadž jsem měla neutuchající potřebu mu na to něco oprávněně namítnout. Až na to, že když domluvil, současně s tím jsem já ztratila řeč, jelikož mě tím svým doznáním absolutně šokoval. Že si ze mě dělá jenom srandu?

„Jak jako, že mě z toho vynecháte?! To nemyslíš vážně! Co ti na to řekla Tess? Ona s tím souhlasila?! To snad není pravda,“ zahrnula jsem ho salvou pobouřených otázek, v nichž ostře rezonovala nevybíravá výtka. Vztekle jsem vyskočila na nohy a propichovala jsem ho očima s takovým okázalým opovržením, aby snáz pochopil, že se mi jeho podlé konání hluboce příčí.

„Jasně, že s tím Tessa nesouhlasila. Mlela cosi o tom, že přece nebude obcházet svojí nejlepší kamarádku, když jde o zvířata, jenže… Já jí tak nějak nedal na výběr,“ zodpovídal ty moje nejdůležitější dotazy, ale viditelně se mu do toho příliš nechtělo, jak jsem mu ukázala svoje odsuzovačné pohoršení.

„Co jsi jí řekl, Gabrieli?!“ vybídla jsem ho naštvaně a stáhla jsem přísně rty k sobě.

„Něco v tom smyslu, že když to odmítne, tak nechám projít všechny její uzavřený případy, ohledně zvířat například, a že jsem si téměř jistý, že v nich najdu něco, co na nich nesedí. A že by pak mohla hodně lehce přijít o svoji funkci. Však víš, jak to chodí,“ parafrázoval mi svoje vydírací taktiky na mé nejlepší kamarádce a já jsem nad ním pouze nebývale žasla. Pochopitelně v tom negativním podtextu, protože tohle Gabe slušně řečeno výsostně pokašlal. Nemohla jsem uvěřit tomu, že byl tak drzý a troufalý, aby přistoupil k takovému nečestnému chování. A navíc vůči Tess!

„To že jsi jí řekl?! Ty jsi neskutečný pitomec! Jak jsi mohl něco takového udělat?! Jak sis to mohl vůbec dovolit?! Vždyť ty jsi Tess vydíral, uvědomuješ si to?! A v těch případech jsi měl namočený prsty stejně jako Tess a já! Tys dělal scény, že jsem ti lhala, a pak uděláš něco takhle odpornýho?! Kdybych to věděla, tak bych ti o Vincentovi neřekla ani slovo, o tom teda nepochybuj! Proč se do toho vlastně pleteš, Gabrieli?! Tebe přece o pomoc nikdo nežádal, ne? Nic z tohohle se tě absolutně netýká!“ seřvala jsem ho na dvě doby pěkně od plic, protože mě nevídaně vytočil tím, co mi tu právě sdělil, navíc s takovým lhostejným tónem hlasu, který nenaznačoval byť jen špetku provinění.

„Jak to, že ne?! Ty jsi přece moje přítelkyně, žijeme spolu, takže když za tebou Vincent přišel a škemral o tvou pomoc, aby tě zase oblbnul, a pak ti hned nato ublížil, tak to se mě zatraceně úzce týká! Nemluvě o tom, že připravil o život dva nevinné lidi, a to mu rozhodně neprojde! O to se postarám. A taky se postarám o to, aby ses do vyšetřování nijak nemíchala! Teď to přebírám já,“ nenechal se zastrašit mým svérázným postojem, jenž také neposkytoval sebemenší stopy po nedávné vině. A to jsem se mu hodlala omluvit za to dopoledne a pokusit se to nějak urovnat, ale po těch jeho nestravitelných zprávách to bohužel není proveditelné…

„Vincent nikoho nezavraždil! Ale to ty musíš vědět, když jsi byl za Tess vyzvídat, což jen dokazuje, jak jsi vůči Vincentovi zaujatý a že ti jde jen o to, aby ses ho jakýmkoliv způsobem zbavil! Ty ho prostě jen nesneseš. O tom to celé je! Moc dobře víš, že ve vyšetřování můžu pomoct, aniž bych do něj nějak zasahovala! A to taky hodlám udělat a ty mi v tom teda určitě nezabráníš, Gabe! Rozumíš tomu?!“ osočila jsem se na něj rozčileně, protože mě s každým svým dalším slovem víc a víc iritoval. Hlavně mě štvala ta jeho averze k Vincentovi, která… no, byla racionálně podložená. On se s mojí společnou minulostí s Vincentem nesrovnal stejně, jako já jsem se přes ni ještě stále nepřenesla.

„Já ti to nedovolím, Catherine! Ty a Vincent se zase nesblížíte! On se k tobě znovu nedostane. Rozumíš ty tomuhle?! Já totiž hlavně moc dobře vím, že tys vaši minulost za hlavu rozhodně nehodila. A tím, žes mi neřekla o tom, že se vrátil, jsi mi to akorát potvrdila! Já o tebe nepřijdu. To se nestane,“ varoval mě před svými nejprioritnějšími úmysly, které zjevně stavěl nad ostatní své povinnosti. Jeho obličej nabíral takového hrůzného výrazu, který pouze trefně doplňoval jeho zuřivé emoce, které jím úplně nekontrolovatelně zmítaly v tom alkoholovém poblouznění.

„Ale no tak, Gabe. I kdybych ti to řekla, tak by to v tobě vyvolalo tu samou paranoiu, jako teď! Ty jsi totiž úplně posedlý tou představou, že se Vincentovi hnedka vrhnu do náručí, jenže to je nesmysl! Ale ty mi v tom nevěříš a já fakticky nevím, jak ti to mám dokázat…“ zmírnila jsem o něco svoje pobouření, když Gabe nastínil své obavy nad mojí ztrátou. Docela mě to obměkčilo, ale nicméně jsem s jeho nepoctivým rozhodnutím nesouhlasila pořád stejně neústupně. 

„Nech to na mně a na Tess!“ napověděl mi Gabe úzkostlivě a bezděčně si projel prsty v celé délce svých uhlově černých, hustých, lesklých vlasů.

„Vincent mě ale do tohohle všeho blázince zase zatáhnul zpět. Nemůžu dělat, jako že se nic neděje. A ani to nechci! Tohle jsou moje neuzavřené záležitosti a konečně mám šanci je ukončit, takže ji nepromrhám. Smiř se s tím, Gabe. A až bude po všem, tak se všechno zase vrátí do normálních kolejí, uvidíš,“ uklidňovala jsem ho s alibistickými záminkami, jež mě částečně taktéž poháněly k tomu, abych Vincentovi pomohla, ale stály za tím i mnohem výmluvnější emoce.

„Jestli tu zůstane, tak se nic nevrátí do stejných kolejí, Cat. Jen co se tu ukázal, tak jsi jako vyměněná, a jestli si navíc získá opět tvoji důvěru… získá si i tebe. Tohle je zas jeho šance a tu já mu teda určitě nedaruju! Mně prostě nezbývá nic jiného, než vám dvěma v tom zabránit. A udělám proto cokoliv!“ zařekl se nanejvýš významně a metal po mně přitom žhnoucí blesky svýma pichlavýma očima, kteréž se do mě bolestně zabodávaly. Tím mě poněkud vyprovokoval, až se mi v žilách počala vřít krev, protože mi tímhle příslibem nového ohrožení doslova znechutil všechny ty moje snahy o příměří.

„On už si ale tu důvěru nazpět získal! Vzpomněl si úplně na všechno ze své minulosti, co mu můj otec vymazal z paměti, a to se ignorovat nedá. Další důvod, proč mu pomoct,“ srozuměla jsem ho co nejvěcněji, ale on mi ten můj afektovaný nadhled pochopitelně nesežral. Nemohlo mi uniknout, jak se mu děsivě napnuly rysy v obličeji, když popuzeně zatnul čelisti. Jak se mu svraštilo čelo s několika hlubokými vráskami, když se na mě mohutně zamračil. Všimla jsem si i toho, jak zatnul pravou pěst, když jím právě pnulo obrovské vnitřní přepětí, a šlo jen o sekundy nebo nějaký podnět, než vybouchne jako ta sopka. „Vincent tady byl jen chvíli před tím, než jsi přišel. A řekl mi, kvůli čemu všemu mě prosil o pomoc. A já mu pomůžu,“ dodala jsem chladně vzápětí především proto, aby v sobě Gabe nedusil ten spalující vztek. Záhy se tak stalo, když hrubě praštil tou pěstí do desky linky, až to se mnou vylekaně ucuklo.

„Jestli se opováží ještě jednou přijít sem, tak přísahám, že si ho najdu a odrovnám ho vlastníma rukama!“ zaburácel poměrně agresivně, skoro jako smyslů zbavený, a viditelně zrychleně dýchal, jak byl tím hněvem bezmála nepříčetný. Během toho závazného, neurvalého prohlášení na mě hrozil ukazovákem a vypadalo to, že by se nejraději rozešel mým směrem, aby se mnou mohl diskutovat z bezprostřední blízkosti, ale nakonec naštěstí zůstal na místě. Nemuselo by to dopadnout zrovna dvakrát nejlíp…

„Gabe, uklidni se, prosím tě. Vincent chodí pouze nahoru na střechu a… víš, jak bys dopadl, kdyby ses pustil do zvířete,“ připomněla jsem mu zcela objektivně a už jsem se neopovážila s ním navázat oční kontakt.

„To se uvidí, jestli se tu ukáže, což dneska už určitě nebude, takže já odtud odcházím. Nečekej na mě,“ obeznámil mě s rezolutní umíněností, vrhl na mě poslední znechucený pohled a otočil se na patě, aby odtud mohl obratem zmizet rychlostí světla. Nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi, až se na téže stěně vedle futer malý drobný obrázek sesunul šikmo. Přesně jako se pokřivil můj názor na Gabea…

_________________________________________________________________________

Ani další kapitola se neobejde bez Gabea. Ačkoliv se nejeví zrovna jako kladná postava, potřebuju mu dát nějaký prostor, aby bylo jasně znát, kam se jeho dějová linka, společně s tou Cat, ubírá. Nebojte se ale, Vincent s Cat dostanou také dostatek prostoru. Nicméně až v druhé polovině příběhu, takže snad to do té doby vydržíte. :) Nalákám vás aspoň tím, že první část příběhu skončí celkem slušným zvratem! :) 

Teď vám jen popřeji poklidné strávení zbytku vánočních svátků a užijte si Silvestra ve velkém stylu! :) Ať je to přinejmenším legendární! :D A do Nového roku hlavně to zdraví a štěstí! :) 

Děkuju mockrát všem!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me VII.: