OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XVII.

20.03.2016 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1041×

0.17 BOD ZLOMU

Jenom co se Tori vypařila z uličky přiléhající k domu, chtěly jsme s Tess pokračovat ve své původní cestě, než nás v ní vyrušila ta zrzavá potvora. To jsem ale ještě ani v nejmenším netušila, co všechno mě čeká. Jakmile jsme s Tess vykročily do proudu hlavní ulice, narazily jsme na kolemjdoucího Gabriela, který nás taktéž okamžitě zaznamenal. Tenhle den je čím dál smolnější…

„A-hoj Catherine… Čau, Tess,“ pozdravil nás obě dvě značně rozpačitě a svůj krok pozvolna zpomaloval, jak se k nám blížil, až se před námi zastavil úplně. Tess si pozdrav odbyla pouze němou artikulací a evidentně správně vytušila, že se zase ocitla jako nevhodný svědek při soukromém rozhovoru.

„No ahoj. Ty jdeš… jdeš za mnou?“ přeptala jsem se ho kontrolně, ačkoliv mi byla odpověď předem jasná a díky té předvídatelnosti mi v hlase zazněla ostrá hrana trpkosti.

„Potřebuju si vzít jen pár věcí z bytu. Ty mi u toho asistovat nemusíš, takže klidně pokračuj v tom, co jsi měla naplánovanýho,“ srozuměl mě se svými záměry s maximální zdvořilostí, ačkoliv mě poslal nelítostně do háje. Asi by mě to tolik nerozhodilo, kdyby vedle nás nestála Tess a neslyšela to. I proto jsem měla o to větší odhodlání mu jakkoliv vzdorovat.

„Myslím, že naše plány počkají, když si chceš vzít pár věcí z mého bytu. Obzvlášť, když jsi mi ani nedal vědět, že se stavíš,“ vrátila jsem mu to zdaleka ne tolik přívětivě, jak ke mně promlouval on, a obezřetně jsem ho sledovala zpod zamračeného obočí. Neušlo mi, jak mu podivně zacukal levý koutek úst, když jsem schválně použila přivlastňující zájmeno ke své vlastní osobě ve spojení k bytu.

„Co mi tím chceš říct?“ odsekl dotčeně a zamračil se na mě úplně stejně jako já na něj. Bylo na něm vidět, že k tomu chtěl ještě něco dodat, ale nakonec to raději nedobrovolně spolkl, když jsme tu oba stáli před Tess, která se fakt vehementně snažila předstírat, že je průhledná.

„Zatím běž prostě nahoru. Já tě hned doženu.“ Velice elegantně jsem se vyhnula té zřejmé odpovědi, aniž bych ztratila na své bouřlivé vzpurnosti. Gabriel se akorát zatvářil nadmíru pobouřeně, ale mlčky se vydal dál po směru své trajektorie z bodu A do bodu B. Vzápětí se Tess vrátila zpátky do reality a přistoupila ke mně, abychom se domluvily na té naší chystané návštěvě k J.T.mu.

„Vy máte fakt krizovku,“ podotkla Tess zaraženě a třeštila na mě svá velká kukadla.

„Mohla bys pro mě něco udělat, prosím tě? Zajela bys beze mě k J.T.mu a zjistila, jestli neví něco víc o Vincentovi než my? A jestli u něj Vincent náhodou bude, tak ho tam zdržet, dokud nepřijedu?... Musím jít za Gabem a vyřešit to s ním. Dorazím k J.T.mu hned, jak budu moct,“ požádala jsem Tess nanejvýš prosebně, a aby to nepůsobilo zbytečně frustrovaně, tak jsem to odlehčila lehkomyslným úsměvem, který mi záhy oplatila.

„Jasně, Cat. Žádný problém. Já se ti pak ozvu jak a co. Nějak to s tím mezkem nahoře zmákni, jo?“ povzbuzovala mě Tess přejícně a rozverně na mě mrkla, aby pozvedla moji skleslou náladu. Znovu jsem se na ni pousmála, ale tentokrát to bylo jaksi křečovité, poněvadž mě ta představa blízké budoucnosti ve společnosti Gabriela nemálo děsila. Poté jsme se krátce rozloučily a šly jsme si každá po svém. Čím víc jsem se blížila ke svému bytu, do nějž se Gabriel vetřel pár vteřin přede mnou, tím víc moje kroky těžkly a zvolňovaly.

„Všechno zůstalo na svém místě, takže si vezmi, co potřebuješ a… pak zase odejdi,“ upozornila jsem ho na svoji přítomnost, zatímco on zběsile běhal po bytě a hledal cosi nespecifikovaného.

„Někam snad nutně pospícháš?“ zabručel uštěpačně a vtom se mu pod ruce dostal jeho notebook, který počal ihned horlivě balit do pouzdra, pro které se natáhl vedle sofa. V duchu jsem se pozastavila nad tím, jak mě docela překvapilo, že si pro ten notebook nepřišel dřív, protože s ním po večerech mnohdy trávil více času než se mnou. To je tak, když máte za přítele zástupce státního návladního města New York…

„Byla jsem už na odchodu, jestli sis nevšiml,“ uzemnila jsem ho odtažitě a nehnutě jsem sledovala jeho roztřesené počínání. Gabe ke mně střelil dost nevlídným pohledem, z něhož mě nepatrně zamrazilo.

„Co mělo tam dole jako znamenat, že je tohle tvůj byt?! Budeš ode mě chtít vrátit klíče od bytu nebo…“

„Jestli si sem hodláš chodit, aniž bys dal předem vědět, tak potom ano,“ skočila jsem mu pohotově do řeči, aby nestačil tu svoji započatou větu dokončit a neříct tím nějakou nepřístojnost.

„Abych tě tu náhodou nenačapal inkognito s Vincentem, když se mi to minule skoro povedlo?!“ rýpl si do mě celkem nevybíravým způsobem, což jsem pro změnu já, s vypětím všech svých sil, úporně skousla, ačkoliv nám tu nikdo jiný nepřekážel.

„Trhni si,“ sykla jsem s negativní užaslostí a zavrtěla jsem nad ním bezděčně hlavou. On se namísto nějaké jízlivé poznámky přemístil do ložnice, aby si z ní mohl vzít pár kousků oblečení a naskládat si je do sportovní tašky. Já jsem ze sebe mezitím sundala teplý kabát, protože mi v něm bylo docela teplo. Po několika desítkách vteřin se vrátil zpátky do obýváku a tašku hodil na pohovku. Chvíli nezúčastněně zíral do prázdna, přičemž se mu v očích leskla nebetyčná bezradnost.

„Takže takhle to teď bude?“ hlesl zoufale a svoje hořce čokoládové oči upřel bezelstně na mě. Ona bezradnost se záhy změnila ve vzývání o útěchu. Volání o pomoc… 

„Já nás k tomuhle nedohnala,“ obhájila jsem se, poněvadž jsem odmítala vzít tu zásadní vinu na sebe.

„To tys mi vrátila ten prstýnek,“ argumentoval naprosto podle očekávání, ale přesto jsem na to neměla připravenou žádnou adekvátní odpověď. Zavládlo mezi námi nepříjemné, napjaté ticho, které se rozhodl jako první narušit on, když pokračoval tam, kde skončil. „Catherine, co kdybychom na to zapomněli? Vezmi si, prosím, zpátky ten prsten a všechno, co se stalo předtím, hodíme za hlavu, hm? Takhle to přece nemůže skončit. Já nechci, aby to takhle skončilo,“ podělil se se mnou nadějeplně se svým absolutně ujetým nápadem, který mně bezmála vyrazil dech. Tohle mi skutečně říká ve vší vážnosti? Přitom se ke mně o několik ošemetných kroků přiblížil, čímž mě docela znervóznil. Nestála jsem o jeho přílišnou blízkost, která pro nás byla ještě před několika dny absolutní samozřejmostí. Přesto jsem zůstala pevně stát na místě s úmyslem působit co možná nejnepřístupněji a nejodtažitěji.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ vypadlo ze mě zcela konsternovaně a civěla jsem na něj s obočím až na vrch hlavy. Teprve s mojí šokovanou reakcí mu zřejmě došlo, že s tím návrhem šeredně přestřelil. A to mu posunulo hranice příčetnosti bohužel zase o něco níž.

„Hele, já vím, že teď to mezi náma zrovna dvakrát dobře nefunguje, ale… nepřestali jsme se milovat. Tak lehce to nejde. Jenom si musíme připomenout, co k sobě cítíme. Nic víc. Měli bychom to aspoň zkusit, co? Nebo to chceš fakt tak snadno vzdát?! Cat, lásko, prosím… Zkusme to.“ Otočil svůj přístup úplně o 180°, což mě opět přesvědčilo o jeho nedůvěryhodnosti a nevypočitatelnosti. A když dalšími váhavými kroky zrušil i ty poslední zbytky odstupu mezi námi dvěma, tak jsem se začala cítit skutečně nepříjemně. Z jeho bezprostřední blízkosti jsem neměla prostě ani trochu dobrý pocit, vzhledem k jeho podivnému náladovému rozpoložení. V těch několika předešlých dnech se choval poměrně nepřirozeně, a já si proto čím dál víc uvědomovala, že můžu pouze hádat, co vše od něj můžu očekávat. Skoro to až vypadá, že má a Vincentova bývalá drahá polovička mají více společného, než se může zprvu zdát…

„Gabe, j-já… nevím, co bych ti měla, kromě jasného ne, ještě víc říct. My dva teď potřebujeme hlavně oddych, a ne to takhle lámat přes koleno,“ smetla jsem jeho úzkostné snahy o usmíření zcela nekompromisně pryč a pohlédla jsem na něj takovým rezervovaným pohledem, který ho jaksi rozčílil.

„Ty už ke mně vůbec nic necítíš?“ položil mi tuhle nebývale zákeřnou otázku naprosto přímočaře, z čehož se mi bude horko těžko vykrucovat, abych ji nemusela zodpovídat. Gabe to za mě ale jednoduše vyřešil tím, že sám překotně vykládal dál. „Já tě miluju z celýho svýho srdce, Catherine. Všechno ti odpustím, slibuju. Jen si vezmi nazpátky ten snubák a buďme spolu zase šťastní. Vím, že spolu můžeme být zase šťastní,“ naléhal na mě téměř až žadonivě a chytl mě za zdravou ruku, jež zajal ve svých studených dlaních a horečně ji mnul.

„Neobviňuj z tohohle jenom mě, Gabrieli!“ napomenula jsem ho pohoršeně a cuknutím jsem uvolnila svoji ruku z jeho přehnaného sevření. 

„Oba na tom neseme svoji vinu, Cat,“ podotkl významně, jako by se on považoval za toho ukřivděného, jímž jindy doopravdy byl, ale při tomhle setkání se věci měly přesně obráceně. „Každý dělá chyby, ne? To je lidský. Ale my dva si dokážeme odpustit. Můžeme být zase spolu,“ opakoval zmateně, jako v nějaké zaseknuté smyčce, a celkově se mi jevil značně roztěkaný. Oči se mu zlověstně blýskly a nato se mě pokusil políbit. Duchapřítomně jsem se mu ale uhnula a pro jistotu jsem ustoupila vzad. On byl ale neodbytný, takže ke mně zase přistoupil a znovu se pokusil dobýt mé rty. Taktéž marně.

„Přestaň, Gabe. Jestli sis vzal všechno, co potřebuješ, tak bys měl asi už jít,“ zastavila jsem ho od jeho pokřiveného usmyslení v mezích slušnosti, ačkoliv jsem měla na jazyku daleko peprnější verzi odmítnutí.

„Nevzal,“ ucedil zastřeným polohlasem, až mně z něj nefalšovaně zatrnulo. „Potřebuju jen tebe,“ prohlásil dychtivě a vtom mě popadl kolem pasu, přitiskl si mě na sebe a násilně si zajal má ústa pro sebe. Ten neopětovaný polibek trval sotva pár vteřin, než jsem se od něj odtrhla a hrubě ho od sebe odstrčila.

„To už by stačilo, ne?! Sbal se a vypadni odsud!“ sykla jsem výhružně a mířila jsem na něj vztyčeným ukazovákem, což jsem považovala za dostatečné varování. Pro něj to ale nejspíš znamenalo něco jako pro rozzuřeného býka rudá vlající zástěra, kterého ho pouze vyprovokovala k útoku. Nezdržoval se s jakoukoliv oduševnělou verbální reakcí a již počtvrté se na mě neurvale vrhnul, aby se mě zmocnil jako nějaký prostoduchý neandrtálec. Jenomže já jsem nebyla žádná bezmocná chudinka, která se mu nedovedla ubránit. A nemínila jsem být nijak zvlášť jemná, protože měl dokonce třikrát na výběr a pokaždé si zvolil špatně. A udělal to znovu. Takže jsem ho šikovným, prudkým hmatem odrazila, než by mě stačil majetnicky strhnout do svého roztouženého náručí, až se nekoordinovaně zakymácel a ztratil rovnováhu. Nato přepadl přes sofa a dopadl tvrdě na zem, přičemž smetl z konferenčního stolku pár dekorativních bytových doplňků, které se s rachotem rozbily.

„Už na mě nesahej! Rozumíš tomu, Gabe?!“ zavrčela jsem na něj rozzlobeně a s takovým znechuceným podtónem, protože mě Gabriel tímhle svým ubohým záměrem neskutečně zklamal. Víc už přede mnou nejspíš morálně klesnout nemohl…

„Do háje, co se to tady děje?“ Vylítla zděšeně moje mladší sestřička zpoza rohu, evidentně čerstvě probuzená tím nejméně příjemným budíčkem, který asi existuje. Šokem. Vyjeveně střídavě zírala na mě, jak rozrušeně funím jako ten sentinel, a na Gabriela, který se rozlámaně sbíral z podlahy a slabounce u toho naříkal.

„Heather? Já jsem úplně zapomněla, že jsi doma. To je… to je v pořádku. Menší nehoda,“ uklidňovala jsem ji rádoby lhostejně a nespustila jsem zrak z Gabriela, kterému se na tváři objevil sarkastický úsměšek.

„Nic není v pořádku! Vůbec nic! Tvoje sestra podělala všechno, co mohla!“ stěžoval si ublíženě a přehodil si přes rameno tu sportovní tašku a do ruky si vzal notebook. Heather se nestačila divit, že jí ty oči málem vypadly z důlků. „Tímhle to teda neskončilo, Catherine!“ zahlásal jedovatě a uhlově černýma očima mě propichoval skrz na skrz, až ze mě nadělal pomyslný lidský cedník.

„To ty říkáš pokaždé, Gabe. Ale já ti tentokrát říkám, že tímhle jsme spolu skončili. A definitivně!“ opáčila jsem mu na to chladně a s podobně vražedným pohledem jsem ho vyprovodila z bytu ven. Bohužel z něj vypálil natolik rychle, že jsem si to nestihla dostatečně užít, a tak jsem takhle ještě několik sekund sledovala svoji vyděšenou sestřičku, která se zatím neprobrala z toho úleku.

„Co to mělo, kruci, znamenat, Cat?“ zajímala se Heather důrazně a prohrábla si prsty svoje rozčepýřené vlasy, které jí trčely do všech stran a směrů.

„Tak to bych taky ráda věděla,“ odvětila jsem jí zachmuřeně a přešla jsem ke konferenčnímu stolku, abych zpod něj uklidila ten nepořádek, který tam natropil Gabe svým kaskadérským pádem. Heather nechala úklid čistě na mně a usadila se přímo přede mnou na pohovku. No to je jí podobné…

„A proč se tady Gabe válel po zemi?“ specifikovala ten svůj dotaz, u nějž jsem neměla takovou potíž zodpovědět. Zrovna jsem vracela na místo shozenou svíčku, načež jsem se posadila vedle ní, abych si vydechla a trochu se zamyslela nad tím, co se tu právě odehrálo. Když jsem si to v mysli krátce přehrála a nazvala jsem to v tichosti tím správným názvem, normálně se mi z toho udělalo slabo, takže jedině dobře, že jsem se usadila. Přitom se mi ale zároveň nebývale ulevilo. Jenom proto, že byl Gabe konečně pryč a že jsem ten náš konflikt ustála v maximální důstojnosti.

„Protože jsem nechtěla, aby se válel po mně,“ využila jsem jejího použitého slovesa, které se dokonale hodilo i do kontextu mé odpovědi. Heather zakrátko vylétlo obočí vysoko nad nadočnicový oblouk, jak se sama i v tom rozespalém stavu dovtípila, na co jsem tím narážela.

„Já jen… Já prostě nechápu, jak jste se tak rychle dostali od zasnoubeného, zamilovaného párečku k… no, ani váš vztah nedokážu nijak nazvat, protože jsem něco takového jaktěživ nezažila! A to mám za sebou fakt kupu zpackaných vztahů, však víš,“ divila se Heather s takovou teatrálností, aby o to víc poukázala na onu nesmyslnou a nelogickou vyloženě diametrální změnu ve vztahu s Gabem.

„Tak to jsme dvě, Heather,“ přitakala jsem jí stručně a zhluboka jsem si vzdychla.

„Myslela jsi fakt vážně to, že s ním nadobro končíš?“ vyzvídala na mně neúnavně, jak to uměla pouze Heather. Přitom skoro ani nemrkla, jelikož byla napjatá jako struna.

„Uvidí se, co bude, až celá ta aféra s Vincentem skončí… Ale do té doby ho vážně nechci vidět, protože se chová naprosto… neúnosně,“ upřesnila jsem ten svůj předešlý spontánní výrok, který Gabea nečekaně umlčel a donutil ho k ukvapenému odchodu.

„Použij klidně ten první výraz, který tě napadl, Cat. Nedrž to v sobě. Jenom to řekni nahlas,“ pobízela mě Heather starostlivě, jakmile ve mně odhalila i tu sebemenší negativitu. Pobaveně jsem se nad tím usmála, ale poslechla jsem její potměšilé rady, které mnohdy zabíraly lépe než ty od renomovaných psychologů. Heather mě navíc poplácala po rameni, jakožto gesto své podpory, které tuhle situaci, kdo ví proč, nějak odlehčilo.

„Chová se jako naprostý kretén! Jako nevychovaný, tupý, žárlivý a paranoidní kretén!“ zanadávala jsem si s takovým rozjařeným tónem hlasu, s nímž ze mě spadla veškerá tíha té bezútěšné vážnosti naší situace. A Heather jsem tím rozesmála na celé kolo, poněvadž jsem to asi podala komičtěji, než jsem se domnívala. Její smích automaticky vyvolal ten můj, až jsme se obě dvě řehtaly jako smyslů zbavené, dokud jsme nezapomněly, čemu se to vlastně směje. V tu chvíli mi vskutku nepřišlo nic víc vhod než právě upřímný, srdečný smích, se kterým se odplavilo i veškeré moje trápení. Ovšemže pouze dočasně. Pak jsem jí totiž informovala o tom všem, co se stalo předtím, než se tu neohlášeně objevil Gabe. Vylíčila jsem jí vše, co možná nejdetailněji, a to včetně svých osobních dojmů a postřehů, abych se naopak dočkala jejích osobních dojmů a postřehů, které by mi mohly dost zásadně pomoct.

„A ty snad věříš tomu, co ti Tori o Vincentovi nakukala? Jistěže se nedá popírat, že se Vincent změnil, ale kdo z nás ne, hm?“ položila mi důmyslnou řečnickou otázku, jež se mi také několikrát prohnala hlavou. Přesto ze mě stále neopadlo to břímě pochybností, které mě sužovalo od první vteřiny, kdy mi na mysl vystoupilo ono stěžejní uvědomění, že nic není takové jako dřív.

„Ne že bych tomu věřila, ale…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena, ale sestra nepochybně poznala její nejednoznačný smysl. Koneckonců záleží opravdu pouze na tom, čemu věřím nebo ne.

„Dej na svoje instinkty, Cat. Díky nim určitě poznáš, čemu věřit a čemu ne,“ radila mi dobrosrdečně a vlídně se na mě usmívala, čímž mě kupodivu účinně uchlácholila od mého znepokojení, které pramenilo z toho narůstajícího dilema. Zrovna jsem se chystala k vděčnému poděkování, když se obývacím pokojem rozneslo halasné vyzvánění mého smartphonu. Na displayi se skvělo jméno mé bývalé policejní parťačky, což mi přišlo vzhledem k jejímu nedávnému odjezdu poněkud podezřelé. Že by se k J.T.mu dostala takhle rychle? Možná dneska centrum města nesužovala obvyklá dopravní zácpa.

„A-ahoj, Tess. To už jsi dojela k J.T.mu?“ vybalila jsem na ni bez okolků, aniž bych nejprve pustila ke slovu ji, když to ona mi volala ze své vlastní iniciativy. Doslova jsem vylítla z gauče a přerázovala jsem ke kuchyni, podél níž jsem obvykle při telefonátu chodila. Někdy jsem dokonce obcházela i kuchyňský ostrůvek.

„No čau, Cat. Jo, před chvílí jsem dorazila a Vincent tu fakticky je! J.T. ho u sebe nechal a zrovna spolu něco řeší ohledně toho drahokamu. Musíš sem co nejrychleji přijet. Já jsem sice řekla, že jsem přijela za J.T.m, ale Vincent mi to dost možná nesežral. Skrytý super detektor lži a tak,“ shrnula hbitě na jeden nádech, jak mi to vykládala zřejmě ve spěchu, když měla zrovna příležitost mi zavolat, aniž by jí u toho neasistoval Vincent. Super sluch a tak…

„Vydrž tam ještě. Hned jsem na cestě. A o tom případu nebo Tori dál mlč, aspoň do té doby, než přijedu,“ instruovala jsem ji rozjařeně, protože mě ta zpráva o Vincentově stálé geografické poloze nevýslovně potěšila. Považovala jsem téměř za životně nutné si s ním opět soukromě, z očí do očí, pohovořit a ujasnit si tím svůj rozporuplný názor.

„Vynasnažím se. Hlavně si, prosím tě, pospěš. Vincent je celkem nesvůj, jak marně pátrá po Tori… sakra, mám pocit, jako by ji ze mě nějak cítil nebo co,“ plašila sebe i mě v jednom, když mi do telefonu velice živě komentovala veškeré svoje vnitřní pohnutky. Bohužel jsem jí její největší obavu nemohla s klidným srdcem vyvrátit, poněvadž… no, super čich a tak.

„Uklidni se, Tess. Jestli budeš takhle šílet, tak si piš, že Vincent pozná, že se něco děje,“ připomenula jsem jí věcně a sama pro sebe jsem se ušklíbla. Tess se občas nechá trochu unést a pak to teda stojí za to…

„Ale já nešílím! Akorát jsem trochu rozhozená kvůli Tori. Je to docela nepříjemný být v blízkosti někoho, kdo může být dost možná…“ zarazila se pojednou, jakmile jaksi pozdě odtušila, že něco takového nejspíš příliš netoužím slyšet. Jenže v tom měla nepopiratelnou pravdu.

„Prostě na to zkus nemyslet. Buď v klidu, ano? Za chvíli tam budu,“ nakázala jsem jí docela příkrým tónem, poněvadž aktuálně Tess potřebovala trochu usadit, aby ji znovu ovládla její běžná vyrovnanost. Nato jsem zavěsila a mobil jsem si schovala do kapsy u bundy, kterou jsem si na sebe zase ihned oblékla. Nebyl čas ztrácet čas. Ačkoliv se víceméně nic neodkladného nedělo, situace svým způsobem podivně eskalovala a vlévala mi do žil energické dávky adrenalinu.

„A teď se pro změnu děje co?“ přihlásila se o pozornost Heather a na důkaz důležitosti a vážnosti svého dotazu se postavila na nohy.

„Nemám čas ti to vysvětlovat, Heather. Musím jet k J.T.mu, ale jestli chceš, tak pojeď se mnou. Cestou ti to řeknu. Vlastně bys mohla třeba řídit,“ hrnula jsem ze sebe spěšně všechna slova, až jsem je od sebe ani nestačila oddělovat, takže celý můj monolog byl zlehka nesrozumitelný. Heather byla ale přivyklá jakémukoliv stylu mé řeči, když jsme spolu vyrůstaly. Pravděpodobně by mi rozuměla, i kdybych mluvila klingonsky.

„Ráda bych, kočko, opravdu, ale mám domluvený oběd se svojí bývalou spolužačkou. Vždyť jsem ti říkala, že se do téhle záležitosti raději plést nebudu. Od smrti Daria, však víš…“ prohlásila oduševněle a taky posmutněle, pak si urputně promnula ospalá víčka, načež se jí kolem očí nadělaly rudé fleky.

„Jo… Já vím, a dobře děláš. Tak si ten oběd užij. Já už ale mizím. Zatím,“ loučila jsem se s ní chápavě a než jsem došla ke dveřím, ještě jsem se na ni s letmým úsměvem otočila a pokynula jsem jí.

„Buď opatrná, Cat,“ ponoukala mě ustaraně a mezi obočím měla hlubokou vrásku.

„Jako vždycky,“ pravila jsem hořkosladce a s tímtéž úšklebkem jsem zmizela za dveřmi bytu. 

V příští kapitole se znovu objeví Vincent, ale na ni si teda budete muset počkat až po Velikonocích :) Pořád tak trochu nestíhám, takže možná těch pauz přibude o něco víc, ale pomaličku, polehoučku se blížím ke konci. :) 

Všem hrozně moc děkuju za zájem!! :3 :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XVII.: