OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XX.

30.01.2017 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 633×

0.20 ELIMINACE

Heather vedle mě ležela v mrákotách, což mě poněkud znervózňovalo vzhledem k tomu, že po mém druhém boku leželo i Toriino mrtvé tělo. Jakmile jsem si z tváře setřela několik lítostivých slz, začala jsem s Heather opatrně třást, abych ji z toho bezvědomí konečně probrala. Samota mi pro tuhle chvíli opravdu nedělala moc dobře. Nutně jsem potřebovala slyšet důvěrně známý hlas, který by mě dokázal uklidnit.

„Catherine?“ oslovila mě poněkud zmateně, přičemž se na mě snažila soustředěně zaměřit zrak. Jenže ta rána, po které upadla do mdlob, ji natolik rozhodila vnímání, že na mě vyloženě zírala, jako by viděla ducha.

„Jsem tady, Heathie. Jsi v pořádku. Nikdo ti už neublíží, ano? Tori je nadobro pryč. Všechno už je v pořádku,“ utěšovala jsem ji horečně, když jsem na ní viděla, že je naprosto rozhozená a zatím neví, co se přesně děje. Pomalu se ale ten její roztěkaný pohled umírňoval, jak si počala uvědomovat vše, co se odehrálo předtím, než ji Tori násilně uspala. Chytila jsem ji alespoň za ruku, aby věděla, že stojím při ní. Heather ji spíš využila jako tělesnou oporu, aby se mohla posadit vedle mě. Sice ji to stálo poměrně velkou námahu, protože jí díky té tržné ráně na čele nejspíš bolestivě tepala celá hlava, ale zvládla to, a zjevně se jí ulevilo, když se ujistila, že je jinak opravdu v pořádku.

„Je mi fajn. Akorát mi pořádně třeští hlava,“ konstatovala zcela nepokrytě a zlehka si osahala čelo kolem toho zranění, které jí stále krvácelo. Nijak přede mnou neskrývala, že ji to skutečně bolí. „Ona je… je mrtvá?“ tázala se mě nejistě, ačkoliv mi její vytřeštěné oči zaměřené na to torzo za mnou napovídaly, že si umí odpovědět sama. Jednoduše jsem jí to odkývala, protože se to snadno obešlo bez jakéhokoliv komentáře. „Cat? A ty jsi v pohodě? Co se stalo?“ dovtípila se okamžitě, že já v pořádku rozhodně nejsem, když se doslova opovržlivě odvrátila od Tori ke mně, ačkoliv jsem po fyzické stránce nepřišla vůbec k žádné újmě. Materiální škody na bundě a podobně se nepočítají…

„J-já nevím. Asi… nejsem v pohodě.“ Byla jsem s to jí odpovědět pouze na první část její otázky.  

„A kde je Vincent?“ doplňovala si svoje mezery dál, jakmile si udělala představu o mém vlastním šoku.

„Pryč,“ vydechla jsem sklíčeně a nezabránila jsem dalším protivným slzám mi zastřít výhled.

„Jak jako pryč?“ dožadovala se panicky okamžitého vysvětlení, s čímž jsem naštěstí potíž neměla. Problém jsem měla ovšem s tím se vyrovnat, že Vincent jenom tak lusknutím prstu odsud zbaběle zmizel. Jistěže jsem to přičítala svojí přehnané reakci na jeho řešení oné nebezpečné záležitosti s Tori, ale i on se s tím vypořádal nadmíru neadekvátně. Tohle jsme teda kolosálně pokašlali oba dva… 

„On… utekl,“ definovala jsem jeho rozhodnutí zcela konkrétně a byla jsem připravená Heather přiznat i svoje afektované chování, když by na to došla řeč.

„To nás tu prostě nechal?“ přeptala se kontrolně, jestli to pochopila správně, a dost nevlídně se zamračila. Pochopitelně to její čerstvý a poměrně hluboký šrám na čele zaznamenal, takže nato bolestivě sykla, ale znovu se na to neopovážila sáhnout, jelikož ji to i tak muselo štípat jako čert.

„N-nevím. Možná… Ale ne. Je to o něco složitější, Heather,“ vykoktala jsem ze sebe nesourodě, z čehož jsem sama nebyla nikterak moudrá, natož potom Heather. Přesto se tvářila mnohem chápavěji, než by mě napadlo, poté co dostala takový fatální úder do hlavy, který ji nakrátko zbavil veškerých základních funkcí. Ale bylo pochopitelné, že se s tímhle zásadním faktem dovedla smířit daleko snadněji, nežli já.

„Co budeme dělat?“ vyslovila onen podstatný dotaz, který mě trápil již od první vteřiny, kdy se Vincent vypařil. A že mi docela trvalo se vzpamatovat a probudit Heather. A ani za tu dobu mě žádný nápad neosvítil…

„Nemám ponětí, Heather,“ svěřila jsem se jí se svojí nenapravitelnou bezradností a krátce jsem pevně stiskla víčka k sobě, abych zahnala ty neodbytné slzy, které se mi chvíli co chvíli draly na povrch. Vtom mě Heather hbitě drapla za zdravou ruku, kterou skryla ve svých dlaních a snaživě ji třela těmi svými, aby i ona vyjádřila svoji oporu pro mě. Pak si mě soucitně strhla do svého náručí, které jsem vřele přijala a vydržela jsem se v něm nechat hýčkat několik předlouhých desítek vteřin, dokud si mě Heather na délku svých paží zase neodtáhla.

„Catherine, vím, že se to snadno říká, ale ty se teď musíš vzchopit, jo? A my obě dvě musíme hned vymyslet, co uděláme s Tori, než někdo odsud přijde na to, že má na střeše mrtvolu,“ zdůrazňovala každé svoje vyřčené slovo s nejvyšší neodkladností, ale dívala se na mě zcela uvědoměle, jak asi trefně odtušila, že v tom neutišitelném šoku je pro mě bezmála nemožné zapojit svoje mozkové závity.

„Tess… Měly bychom se ozvat Tess,“ vynutila jsem ze sebe jediný rozumný nápad, který by nám za těchto nepříznivých okolností mohl nějak přispět. I za předpokladu, že o tom bude vědět J.T.

„Tak to udělej, Cat. Zavolej Tess a řekni jí o všem, co se tu stalo,“ vyzvala mě Heather pořád s tou samou neoblomností, která mě konečně vytrhla z té posttraumatické apatie a vyburcovala mě k nějaké racionální činnosti. S nepatrně se třesoucíma rukama jsem u kapsy potrhané bundy vyndala svůj smartphone, ve kterém jsem našla číslo své kamarádky a nedočkavě ho vytočila. Naštěstí se po čtyřech mučivých pípnutích ozval autentický zvuk odpovídající přijatému hovoru, takže jsem na Tess nezadržitelně spustila lavinu nových informací.

„Tess?! Tess! Musíš nám pomoct! Jsme… jsme s Heather na střeše budovy, kde měl Windsor byt. Je tu Tori a je mrtvá. Vincent někam zmizel a my tady potřebujeme pomoc. Nic se nám nestalo, ale samy si s Tori neporadíme. Můžeš sem hned přijet, prosím? Tohle je vážně důležitý!“ vychrlila jsem na ni sotva srozumitelně, ale poněvadž se ke mně zpočátku neslo pouze zádumčivé ticho, docvaklo mi, že se to Tess vše snaží bleskurychle rozšifrovat

„Cat, jen tam s Heather vydržte, jo? Hned tam s J.T.m budeme. Společně to nějak vyřešíme, o to se nebojte,“ povzbuzovala mě Tess poněkud vyjeveně, jak jsem na ni bez varování vytasila takové závažné novinky, které si žádaly o něco více času ke zpracování. Naštěstí ho měla až přespříliš, než se přepraví sem. Pak mi to záhy zavěsila, načež se bezesporu vydala rovnou sem. A nám nezbylo nic jiného, než na ně počkat… Ještě předtím, než jsem stihla přejít do stavu onoho čekání, se mi rozezvučel v dlani mobil, až mě to polekalo. Sklonila jsem pouze hlavu dolů, abych zjistila, že mi Tess volá nazpět.

„Co se děje? Je něco špatně?“ vybafla jsem na ni do smartphonu jako první.

„Jen mě napadlo, že mě má pravděpodobně Gabe v hledáčku. Podle mě bude sledovat každý můj krok, když mu to úřad dovolí. Dost možná, i když nedovolí, po tom, co jste se rozešli. Nebude lepší mu to dát vědět hned? Vždycky zametal stopy po zvířatech, když to bylo třeba… On to pro tebe udělá, Cat,“ srozuměla mě Tess poněkud nesměle, poněvadž plně chápala, o co mě tu doopravdy žádá. Ačkoliv by to mohlo vyřešit mnohé, nepřicházelo to ani v nejmenším v úvahu.

„Prosím, přijeďte, Tess,“ zopakovala jsem značně naléhavě a víc jsem to nekomentovala.

„Dobře, hned jsme tam,“ slíbila mi Tess a vzápětí to položila, jak se snadno dobrala k tomu, že s mým rezolutním názorem nic víc nesvede. Mobil jsem záhy schovala do kapsy bundy a strnule jsem si promnula čelo.

„Proč ti Tess znovu volala?“ přihlásila se o pozornost Heather znovu, jakmile tu mou nic jiného nezaměstnávalo. Nato se přiměla konečně zvednout z té ledové země, když se do ní ten chlad čím dál víc zahryzával a zapříčinil její mírnou zimnici, načež nabídla pomocnou ruku i mně. Neváhala jsem a nechala jsem se vytáhnout na nohy, protože i mně se dávno na kůži vyrojila husina.

„Napadlo ji, že bychom možná měly dát vědět Gabeovi, co se stalo. Aby tu situaci s Tori nějak vyřešil,“ shrnula jsem ten náš druhý kratičký telefonát s Tess. Heather akorát vypoulila zděšeně oči a pevně zatnula čelisti k sobě, jak se i jí ten nápad absolutně nezamlouval.

„Měla jsi jí říct narovinu, že ne! Po tom, co předvedl dneska ráno…“

„Ona pochopila, že ne,“ skočila jsem jí do řeči, protože jsem ji tu načatou větu nechtěla nechat dokončit. A už vůbec jsem si nechtěla připomínat ty události z dopoledne. Akorát jsem užasla nad tím, co všechno se od toho náročného rána událo. A to se den ještě zdaleka nechýlil ke konci. No, vlastně naštěstí, protože bylo nejprve třeba vyřešit ten problém se zohavenou mrtvolou Tori.

„No do háje,“ zvolala Tess vyjeveně, když stanula nad tím Toriiným děsivým torzem, které na nás na všechny doširoka zíralo. Ani jedna z nás se neopovážila jí ty oči zavřít, protože jsme se neodvážily na ni byť jenom prstem sáhnout. J.T. zůstal akorát němě stát a zírat na to zkrvavené tělo. Bylo na něm snadno znát, že se mu z toho pohledu dělá špatně. Nakonec se raději znechuceně odvrátil a snažil se to rozdýchat, aby jeho trávicí šťávy nezafungovaly zrovna, když nemají. „Jste v pořádku, holky? Heather, ty krvácíš,“ starala se o nás úzkostně, když nás viděla v takovém zbídačeném stavu po těch otřesných událostech, které by nepohnuly opravdu jen málokým.

„To je jen škrábnutí,“ mávla nad tím rukou Heather a lehkovážně se tomu pousmála.

„Co se to tady stalo?“ ozval se J.T. nemálo rozpačitě, zatímco se rozhlížel kolem a jeho plodný mozek zaručeně produkoval jednu hypotézu za druhou, mezi nimi byla jedna určitě ta správná.

„O tom se budeme bavit později, lidi. Nejdřív se musíme zbavit té mrtvoly,“ odpověděla jim za mě Heather poněkud úsečně, poněvadž si sama odvodila, že já momentálně nejsem nijak schopná o té tragédii s kýmkoliv otevřeně mluvit. Ta její intuice a empatie je neskutečná…

„O tu nejšpinavější práci se ale vždycky staral Vincent. A kde vůbec je? Proč není tady?“ kladl nám J.T. ty nejošidnější otázky, které mi zevnitř vířily emoce dál a dál.

„Tentokrát se o to nepostará. Vincent se tady už neobjeví. Tohle je náš problém a musíme ho vyřešit sami. Rozumíme si?“ vyrukovala jsem na něj s příkrým tónem hlasu, protože mě jakékoliv zmínky na Vincenta docela roztrpčovaly. Jeho nenadálý útěk jsem mu sice neměla ani v nejmenším za zlé, ale jednoduše mě mrzelo, že nás tu nechal napospas tomuhle martyriu. Dobrá, já vím, vyjádřila jsem se docela nekompromisně, když jsem mu nařídila, aby se ke mně nepřibližoval, ale to jsem byla pod vlivem toho obrovského šoku. Když už se tu Vincent fyzicky nenacházel, tak jsem samozřejmě ten ochromující strach nepociťovala, ale dost možná, kdyby tu stále byl, byla bych pořád strachy bez sebe. Těžko soudit. To se uvidí, až se znovu uvidíme. Jestli se znovu uvidíme. Asi bychom ale měli, abychom si ujasnili tuhle nynější situaci.

„No jo, dobře. Tak jo,“ udobřoval si mě J.T. pokorně, když jsem na něj tolik nervně vyjela. „Jak ale dostaneme tu mrtvolu dolů přes celou budovu, aniž by si nás nikdo nevšiml?“ vyřkl J.T. ten nejzásadnější a nejzapeklitější dotaz, kvůli němuž jsme se tu všichni sešli, abychom ho společně vyřešili.

„Kvůli tomu jsem vám volala,“ zabrblala jsem si pro sebe polohlasem, ačkoliv řádně uštěpačně.

„Někdo nějaký nápad?“ zamluvila Heather pohotově moji trpkou poznámku a soustředěně se dívala na přeskáčku po nás všech. A všichni zadumaně mlčeli.

„Hele, Cat, já naprosto chápu, že se ti to nelíbí, ale tenhle průser může vyřešit jedině Lowan. On je ten nejlepší na úklid takového nepořádku, protože to může zařídit i oficiálně. My v podstatě nemáme žádnou šanci Tori nepozorovaně propašovat budovou bez jediného svědka, kterému by ušlo, že má díru v hrudníku. A na dalším zneuctění její mrtvoly bych se nerada podílela. Asi se budeš muset prostě přemoct a dát Lowanovi vědět. Nebo to klidně udělám já, jestli chceš. Proč tohle řešit složitě, když to jde i jednodušší cestou?“ doprošovala se mě Tess velice úpěnlivě, což na mě mělo při tomhle osobním kontaktu dočista jiný efekt. Najednou se mi to jevilo jako mnohem přijatelnější možnost, než při našem telefonním hovoru. Nicméně, hnusilo se mi to pořád naprosto stejně…

„To mu teda nedáme vědět! Musíme si poradit i bez něj,“ rozhodovala se za mě Heather, poněvadž se pořád logicky domnívala, že můj předešlý úsudek neustále platí. Jenomže jsem ho byla nucena přehodnotit, když nám to tenhle nepříznivý řád věcí jinak nedovoloval.

„A jak to chceš jako udělat, hm? Shodit její mrtvolu ze střechy dolů a označit to jako sebevraždu?!“ odporovala jí Tess decentně pobouřeně a mezi obočím se jí utvořila vráska ve tvaru šipky.

„No, tak to vůbec nezní jako špatný plán,“ zaradoval se J.T. a všechny nás obdařil svým potměšilým úsměvem, v němž se neodrážely absolutně žádné obavy. Nechal se tím nápadem natolik unést, že mu nedošly ty ostatní nesnáze, které jej neodmyslitelně doprovázely.

„Potřebujeme se jí zbavit diskrétně,“ podotkla jsem důrazně, abychom se podobných návrhů ušetřili.

„A to Lowan dovede zařídit,“ připomněla mi Tess jeho výjimečnou užitečnost, která by nám přišla vhod jako málokdy jindy. I při vyslovení jeho příjmení se mi ale zkřivily rty, jako bych se zakousla do citronu.

„Z tohohle Gabriela rozhodně vynecháme. Po tom, jak se zachoval ke Cat dneska ráno, to…“ trvala na svém Heather velice umanutě, ale bylo to od ní nanejvýš šlechetné, protože hájila moje zájmy. A tak jsem se na ni vlídně podívala a položila jsem jí ruku na rameno, aby mě pozorně poslouchala.

„Ne, Heather. To je dobrý. Beztak nemáme na výběr,“ uklidnila jsem ji, aby se přeci jen stáhla.

„Co ti provedl?“ vyzvídala Tess duchapřítomně a sledovala mě značně bedlivě, aby jí neutekla žádná má i ta nejnepatrnější mimika, která by jí mohla naznačit, o jakou nepříjemnost by se mohlo jednat.

„Nic, s čím bych si neporadila,“ zvolila jsem si maximálně diplomatickou odpověď, s níž detailistická Tess samozřejmě nebyla spokojená, ale díky níž zcela pochopila, že ze mě jakékoliv konkrétnější informace prostě nedostane. Alespoň prozatím.

„Cat, jestli ho do tohohle nechceš zatahovat…“ slevila ze svého nenuceného naléhání, jakmile byla zhruba obeznámena s nejnovějším a nejošemetnějším stavem mého vztahu s Gabem.

„To teda nechci, ale je to jediná schůdná možnost, jak to vyřešit. Všechny ostatní jsou příliš riskantní. Gabe mě neodmítne, když ho požádám o pomoc. Tím jsem si jistá,“ usoudila jsem s konečnou platností a také s nesmlouvavým přesvědčením. Na všechny jsem se statečně a rozhodně usmála, než jsem do ruky vzala mobil a vytočila Gabeovo pracovní číslo. Vzal mi to po prvním pípnutí, takže jsem stačila ujít sotva pár kroků, abych se vzdálila do skupinky přátel, o jejichž spoluúčast na telefonátu jsem tentokrát nestála.

„Cat?“ oslovil mě nevěřícně, zdali mu skutečně volám já, přestože moje číslo znal nazpaměť.

„Jo, jsem to já. Gabe, poslyš… Něco se stalo a já potřebuju tvoji pomoc. Vážně ji potřebuju, jinak bych ti nevolala…“

„A co se stalo? Kde jsi? J-já… jasně, že ti pomůžu. S čímkoli bude třeba,“ přehlušil mě v mé nesmělé žádosti s tou svou nepokrytě spontánní ustaraností, která se mi okamžitě znechutila vzhledem k tomu jeho rannímu excesu, kvůli němuž jsem ho musela složit na zem. Ne že bych mu tu jeho péči nevěřila, právě naopak, ale zdála se mi v té naší situaci absolutně zvrácená a nemístná.

„Jsme na střeše budovy, kde měl Windsor apartmá...“

„Jsme? Kdo tam je ještě s tebou? A co tam vůbec děláte?“ znovu mě nenechal doříct větu, což mi po tom všem předešlém diskutování celkem fest lezlo na nervy. Navíc se to jeho vyptávání spíš podobalo výslechu, možná proto mě to tolik iritovalo. A hlavně jsem hovořila právě s ním.

„Je tu Heather. Tori ji unesla a… a teď je Tori mrtvá…“

„Mrtvá? Jste v pořádku? Jak se vám to…“

„Gabe, jestli můžeš, tak přijeď! My… my nevíme, co dělat,“ umlčela jsem ho pro změnu já a namísto vyčítavého tónu jsem se snažila o co nejvíc žadonivý, kterým bych ukončila to jeho vyslýchání a co nejrychleji ho dostala sem. A jeho úklidovou četu, která mu je plnohodnotně oddaná natolik, že ututlá takovouhle brutální, neobvyklou vraždu. Nebo ji spíš naaranžuje za jiný motiv.

„Jo, jo, jistě. Hned jsem tam. Vydržte, ano?“ nařídil mi prosebně a bez rozloučení zavěsil. S dlouhým výdechem jsem mobil stáhla z ucha a po zhasnutí displaye jsem ho schovala do kapsy bundy.

„Tak co? Přijede?“ vyzvídala Heather rozjíveně, jelikož i ji tenhle blázinec psychicky vyčerpával.

„Co nejdřív bude tady. Hele, Tess… Nebude lepší, když i s J.T.m raději odsud zmizíte? Aby ti Gabe nedělal problémy v práci,“ podotkla jsem důsledně, aby nemusela podrobně rozebírat všechny ty podružnosti, co se pod tou zmínkou skrývají. Za ta léta policejní spolupráce se naše myšlenkové pochody propojily dostatečně na to, aby naplno srozuměla tomu sdělení.

„To jsme sem jeli jako pro nic za nic?“ postěžoval si J.T. rozmrzele a bezděčně rozhodil ruce od těla.

„J.T.,“ napomenula ho Tess káravým tónem a podívala se na něj takovým tím svým příkrým pohledem s varovnou vráskou mezi obočím. „Pomohli jsme Cat uvědomit si, že tohle se bez pomoci Gabea bohužel neobejde. Ačkoliv se mi to nelíbí, tak má Cat pravdu. S Gabem je to všechno takový napjatý, takže to tak určitě bude lepší. Kdo ví, jak by zareagoval, kdyby nás tu viděl,“ dala mi Tess bez průtahu za pravdu, přestože na rovinu přiznala, že se jí nechce nás opouštět. Proto na mě jaksi provinile pomrkávala, což jsem ocenila potěšeným úsměvem, kterým jsem jí poděkovala za její velkodušnost.

„Nemluvě o tom, že ti vyhrožoval degradací. A my jsme si přece jasně řekly, že tvoji práci riskovat nebudeme,“ osvěžila jsem jí naši společnou ústní dohodu, kterou jsem mínila dodržet stůj co stůj a Tess stejně tak nedovolit, aby ji zbytečně ohrožovala. „A to ještě ani nevíme, jestli tě náhodou Gabe nesleduje,“

Gabe rozrazil dveře vedoucí na střechu budovy, div nevyletěly z pantů, s jakou vervou se do nich opřel. Vzápětí se začal panicky rozhlížet kolem sebe, aby nás co nejrychleji našel. Jakmile jsme se mu objevily v zorném úhlu, uspěchaně k nám kvapil, když se nechal přemoct svými nepotlačitelnými emocemi. Během několika krátkých sekund překonal tu nepříliš dlouhou vzdálenost, a jenom co se před námi zastavil, užasle se zadíval na Toriino tělo v počínajícím stádiu rigor mortis, načež se ke mně vrhnul s otevřenou náručí, v níž mě s úlevou pevně sevřel. Strnule jsem se od něj nechala objímat, aniž bych mu objetí oplatila, a přitom jsem několikrát zakoulela očima na Heather, která stála těsně za ním. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby si naivně myslel, že tou mou zoufalou prosbou se ten konflikt z dnešního rána smazal. Jeho emocionální jednání by tomu nasvědčovalo. Kruci, však já si pak nevídaně užiju, až ho z tohohle fatálního omylu vyvedu.

„Cat! Proboha, seš v pořádku? Nestalo se ti nic?“ ptal se mě automaticky, jenom co se ode mě na nejkratší nezbytnou vzdálenost odtáhnul, a obezřetně mě rentgenoval svýma vnímavýma očima.

„Mně nic není, ale Heather potřebuje ošetřit,“ vyrozuměla jsem ho velice skoupě, protože mi byla jeho bezprostřední blízkost neuvěřitelně proti srsti. Jenomže jeho přítomnost jsme s ostatními shledali jako zcela nutnou, takže jsem se prostě musela přemoct. Ba co víc, musela jsem mu dát názorně najevo, že ho potřebuju.

„Uvnitř mám k dispozici ošetřovatele. Co se tu ale stalo?“ dožadoval se znovu jednoznačného objasnění tohohle významného zvratu, o nějž se postaral Vincent. Bohužel nebylo zbytí, abych mu prozradila, že v tom sehrál největší roli zrovna Vinc. Čímž ho rozhodně ohrozím. Jako by nestačilo, že jsem ho tím svým předešlým chováním také odsoudila. Ale nebylo jiného východiska. Snad kromě průhledného mlžení, anebo teatrálního přehrávání. No tak tedy směle do toho!

„Nemůžeš nejdřív něco udělat s ní?“ pohodila jsem rozpačitě hlavou k tomu zakrvácenému torzu. „Zírá tu na nás hrozně dlouho. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že je mrtvá,“ podělila jsem se s ním o svoje smyšlené trýznivé myšlenky, které mi ovšem po jejich vyslovení způsobily zlověstné mrazení, až jsem od té mrtvoly musela hlavu otočit na druhou stranu, a zároveň s tím jsem od něj i odstoupila, protože jsem dál jeho dotek, ačkoliv přes podzimní kabát, nedovedla snášet.

„Já taky. Jenom čekám, kdy z té země vstane a obě nás zabije.“ Heather intuitivně rozpoznala, o co se snažím, a ochotně se ke mně přidala. Heathie byla nepochybně lepší herečka než já, ale já zas byla lepší lhářka za ta léta policejní praxe. Dohromady jsme ale byly nepřekonatelná dvojka.

„No jo, jasně. Hned to bude,“ vyhověl nám poslušně a vzpažil ruku, aby gestem dlaně naznačil dvěma členům, stojícím u vstupních dveří na střechu, své speciální jednotky, aby sem přiklusali a s tou mrtvolou naložili podle rozkazu, který nebylo třeba nahlas vyslovovat. Gabe si dál vystačil s pouhými neverbálními pokyny, které jeho jednotka dokonale znala.

„To udělal Vincent,“ odtušil naprosto racionálně z té jedné jediné, avšak naprosto demonstrativní indicie, která ho evidentně znechutila naprosto stejně, jako všechny další přihlížející. 

„Někomu jinému by se těžko povedlo vyrvat jí srdce z hrudi,“ sykla jsem skrze zaťaté zuby, abych nějak potlačila tu kousavou ironii, která beztak čpěla z každého jednotlivého písmenka, už kvůli stavbě té věty samotné. Gabe to přešel pouze s prostým a odsuzovačným zavrtěním hlavy. „On mě zachránil, Gabe. Už zase. Nebýt jeho, tak jsem mrtvá,“ zastala jsem se Vincenta naprosto neochvějně, přestože jsem o něm v tichosti dost zásadně pochybovala. Tenhle fakt jsem mu ovšem upřít nemohla. Už zase mi zachránil život. I na svůj úkor. Tedy za toho předpokladu, že by opravdu měl problém s vražděním lidí. Jenomže on teď přece člověka nezabil, že? Krucinál, všechno je takové matoucí…

„Ty ho vždycky bráníš, Catherine,“ znevážil moje neústupné prohlášení takovým podivně vyrovnaným a smířeným tónem, který mě poněkud znepokojil.

„I já mu vděčím za svůj život, Gabe. Vincent ten svůj riskoval za nás za obě. Měli bychom mu být všichni vděční, že nás zbavil takové hrozby, jakou byla Tori,“ vložila se do toho i Heather, aby zobjektizovala můj zdánlivě emocemi ovlivněný výrok, načež Gabeovi nevrle zacukal levý koutek úst.

„Já po něm akorát uklízím jeho bordel. Zase,“ zamumlal roztrpčeně hlubokým polohlasem, ale já i Heather jsme mu díky vzájemné blízkosti dobře rozuměly. Stěží jsem se ubránila protočení panenek, ale nakonec se mi to povedlo.

„Není to přece poprvé,“ osvěžila jsem mu bleskově ty docela nedávné běžné poměry, které nechal velice snadno upadnout do nevědomí. Při tom jsem se na něj podívala ale vlídným pohledem, který mu měl reflektovat moje konejšivé slitování. „Ty bys snad chtěl, aby se to dostalo do rukou někomu nežádoucímu? Aby ho to pak přivedlo k nám všem? Gabe… ani nevíš, jaké přemáhání mě to stálo, abych tě o to požádala. Kvůli sobě, kvůli tobě i kvůli Vincentovi. Ale tohle je větší než my, a nemůžeme riskovat, že by se něco zvrtlo,“ vyrukovala jsem na něj s takovými argumenty, které jsem původně ani neplánovala použít. Ale nechala jsem se ovládnout svými pocity, a zřejmě jsem udělala dobře. Gabe se totiž pokorně stáhnul a tvářil se u toho navíc jaksi provinile. „Vezmeš nás už konečně odsud, prosím?“ ukončila jsem to trapné ticho, které mezi námi přímo dusivě vězelo, takže mi to dalo zase spoustu dalšího přemlouvání se. Nato mě Gabe vzal pod svá ramena, aby mě heroicky odvedl pryč, což jsem musela taky velice pracně skousnout, a aby to pro mě bylo snazší, tak jsem zdravou rukou chytila svoji sestru, která to mlčky a ochotně přijala. Při odchodu Gabe svým lidem rozdal veškeré potřebné příkazy, aby po nás zničili i ty nejnepatrnější stopy, a pak nás obě odvezl domů. Celé v naprosto dokonalé, nervy drásající mlčenlivosti.

„Cat, můžu s tebou mluvit?“ zastavil mě Gabe těsně předtím, než jsem mu práskla dveřmi před nosem. Nezajímalo mě vůbec nic z toho, co mi tolik neodkladně toužil říct, ale kvůli zachování té frustrující přetvářky jsem se musela chovat otevřeně. Přiměřeně…

„Jestli chceš mluvit o tom ránu, tak to si klidně odpusť. Není o čem mluvit,“ varovala jsem ho předem, zatímco jsem na něj vykukovala zpoza přivřených dveří, které mohly dost dobře nahrazovat i určitou překážku v naší konverzaci. Ale on to upozornění velice okázale ignoroval, přesně jako ty dveře, do kterých se nevítaně nacpal s tou jeho typickou agresivní asertivitou.

„Catherine, mně je z toho fakt na nic. Nevím, co bych ti měl říct, ani udělat, abych to napravil…“

„Nemůžeš říct ani udělat nic. Ty sám moc dobře víš, že jsi to podělal. Hele, Gabe… já jsem ti nevolala, abych s tebou řešila naše osobní spory. Potřebovala jsem nějak vyřešit to s Tori a ty jsi byl ta jediná možnost, jakou jsem měla. Je mi naprosto jasný, že kdyby s námi neměla Tori přímou spojitost, tak bys Vincenta okamžitě zatknul. Mám vlastně pocit, že kdybys ráno nepřekročil hranice, že by ses na mě i v té nouzi vykašlal, takže to možná…“

„Tak to není, Cat. Já tě miluju, nikdy bych…“

„Kdybys mě miloval, tak by sis něco takového nikdy nedovolil!... Gabe, nezlob se na mě, ale já už toho mám pro dnešek vážně dost. Potřebuju si odpočinout. A od tebe obzvlášť. Já si vážím toho, že jsi nám pomohl, opravdu ano, ale mezi námi se tím nic nemění. Vůbec nic,“ dokončila jsem kupodivu svůj proslov, poněvadž jsme si doposud vzájemně neuctivě skákali do řeči. Gabe si pouze bezděčně povzdechl, zatímco si promnul svoje vzpurně nakrabacené čelo, čímž mě samozřejmě nijak neobměkčil. Přesto jsem s ním jednala daleko víc ohleduplně, než jak jsem zprvu zamýšlela.

„Proč tě v tom Vincent nechal?“ změnil zcela radikálně téma, jak přešel také do pasivně agresivního slovního útoku. Gabe byl nejspíš znovu neúnavně odhodlaný mě za každou cenu nějak vytočit.

„Nemám ponětí. A i kdybych to věděla, tak bych ti to neřekla,“ smetla jsem jeho provokaci s okázalou znaveností a lhostejně jsem u toho pokrčila rameny. On si naopak nervózně přešlápnul na místě a jazykem si sotva postřehnutelně přejel přes suché rty.

„Měl jsem pravdu… Vincent už není takový, jako dřív. Jinak by tě tam nenechal…“

„Ano, měl jsi pravdu. Vincent není stejný, ale po třech letech vedle Tori se to snad dalo očekávat, ne? Já v něm ale toho starého Vincenta pořád poznávám. Bohužel, to samé o tobě tvrdit nemůžu. A teď už odejdi, Gabe. My jsme spolu skončili.“ Co nejkultivovaněji jsem ho vyhodila z bytu a dlouze jsem se na něj bez jakéhokoliv výrazu zadívala, aby se tomu dál zbytečně nevzpouzel. Po několika vteřinách očního souboje přeci jenom ustoupil a s hlavou hrdě vztyčnou se ode mě nechal bez rozloučení vyprovodit ven. Jeho nezvyklá poddajnost ve mně pochopitelně vzbudila určité podezření, ale myšlenkami na Gabea se mi aktuálně skutečně nechtělo ztrácet čas. Místo toho jsem se přesunula do kuchyně, kde jsem si nalila dvojitého panáka nějakého bourbonu a na ex jsem ho do sebe obrátila.

„Naliješ mi taky?“ zjevila se v místnosti Heather, která se předtím schovala v koupelně, kde si sama ošetřila ten šrám na čele. Nevím, proč odmítla profesionální pomoc od ošetřovatele z Gabeova týmu. Asi proto, že byl z Gabeova týmu.

„Jestli tě bolí hlava, možná by sis raději měla vzít prášek,“ radila jsem jí s nepatrnou škodolibostí, ale to už jsem se natahovala do skříňky pro další skleničku, kterou jsem vzápětí naplnila. Heather si pro ni přišla celkem svižným krokem, jak i ona nutně potřebovala zapít ten hrůzný zážitek a nějak se z něj oklepat. A to doslova, protože na tvrdý alkohol ona nebyla zvyklá. Vypadala u toho fakticky komicky, takže jsem se na ni hloupě culila.

„Z toho se vyspím… Víš, že jsi udělala dobře, když jsi zavolala Gabeovi?“

„Vím, ale stejně z toho mám špatný pocit,“ doznala jsem se a skleničku jsem znovu naplnila do její necelé třetiny. Heather jsem ovšem tohle potěšení odepřela, protože tomu alkoholu nebyla přivyklá, a protože utržila zranění hlavy, nehledě na to, nakolik vážné. „Chová se čím dál podivněji. Nevím, jak si to mám vysvětlit… A už vůbec nevím, jak si mám vysvětlit to, že Vincent z té střechy zmizel,“ postěžovala jsem si před ní a opět jsem do sebe nalila celý obsah sklenky. Málem jsem se po druhém panáku oklepala přesně jako moje mladší ségra. Ještě jeden a stačí…

„Co kdybychom tohle řešily, až si odpočineme? Lehneš si se mnou, prosím? Nechci být teď sama,“ zamrkala na mě svýma smutnýma rozmazanýma očima a ihned jsem jí to odkývala. Ani já nechci být po dnešních událostech sama… 

Díly teď budu přidávat nepravidelně, protože stejně tak to mám i se psaním. Nemám teď již tolik času jako dřív, takže to bude nejspíš běh na dlouhou trať. Ale já s touhle povídkou cílovou pásku přetrhnu, to slibuju! :D 

Tak snad jste si další kapitolu užili a na tu následující se budete těšit, máte totiž určitě na co! :)

Děkuji za přízeň!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XX.: