OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXI.

07.03.2017 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 668×

0.21 VLIV

Vstala jsem z postele ještě unavenější, než když jsem do ní vlezla. Heather si relativně klidně oddechovala sotva několik minut potom, co se uvrtala pod teplé peřiny, ale mně se ani nepodařilo zamhouřit oči, abych se aspoň mohla pokusit usnout. Vždycky když jsem je zavřela, viděla jsem před nimi totiž tu děsivou scénu, kdy se mě Tori chystala zabít a Vincent jí v tom zabránil tím dost svérázným způsobem. A pokaždé mě to naplnilo takovou ochromující hrůzou, z níž mě pokaždé úplně zamrazilo. A tak jsem si znovu stoupla pod sprchu, kterou jsem absolvovala ještě předtím, než jsem se naložila do postele. S tou ortézou to bylo poněkud krkolomné a po psychické stránce mi to samozřejmě nijak neulevilo, ale ta sprška horkých kapek mi alespoň uvolnila tělo. Nechala jsem si na sobě pyžamo, které mělo teda podobu pohodlných tepláků a trička s krátkým rukávem, a usadila jsem se, jak jinak, před televizi. Tu jsem v poslední době sledovala víc než často, až jsem si dokonce stihla vytipovat oblíbené kanály, kde běžely nejzajímavější pořady. Pak jsem zkontrolovala svůj smartphone, jestli nepřibyly nějaké novinky, ale vůbec nic. Po cestě domů, když nás vezl Gabe, jsem napsala Tess rychlou textovku, aby s J.T.m věděli, že je všechno v pořádku a že se Gabe o všechno postará. Ani on už se mi naštěstí neozval, co jsem ho vyprovodila z bytu.

Já jsem beztak ovšem z mysli nemohla vyhnat tu jednu jedinou osobu, která mi momentálně jaksi naháněla strach. Přesto jsem pociťovala zcela neutišitelné ponoukání svého rozporuplného podvědomí, které mě nabádalo se s Vincentem co nejdřív nějak spojit. Na druhou stranu jsem se toho dost obávala, avšak že to bylo zcela nevyhnutelné. Potřebovala jsem si s ním několik zásadních věcí ujasnit, a nejspíš ideálně, dokud jsou zatím čerstvé. Jenomže mě celkem strašila ta představa, že bych se znovu nechala ovládnout svými iracionálními pocity, kterými jsem Vincentovi nefalšovaně ublížila poté, co mi zachránil život. Měla jsem se mu spíš vrhnout kolem krku a poděkovat mu za to, místo toho hysterického záchvatu, který se mě okamžitě dravě zmocnil, jakmile mi myšlenkami přelétla ta nepodložená možnost, že by způsob zabití našeho společného nepřítele s ryšavou hřívou vlasů mohl nějak souviset s těmi jejími předešlými údajnými oběťmi. Tori mi pouze nasadila hodně otravného brouka do hlavy, který mi tam ale fakticky nadělal pořádný zmatek. S tím už bylo ale díky Vincentovi konec. A za to bych mu měla dokázat svoji vděčnost. A taky svoji důvěru.

Musím Vincentovi ukázat, že v jeho činu vidím nanejvýš pouze tak tragikomickou ironii, když Tori sprovodil ze světa úplně stejně, jako předtím jejího otce. A ne že na to nahlížím jako na nějaký modus operandi. Jsem přesvědčená, že ty tři nevinné životy zničila Tori, k čemuž měla hned dva naprosto neprůstřelné důvody. Jednak se chtěla pomstít Vincentovi a zároveň ho chtěla získat zase pro sebe, což mohlo na první pohled působit poněkud nelogicky, ale při hlubším zamyšlení to dávalo perfektní smysl. Tedy vzhledem k jejímu pokroucenému uvažování a zvrácené morálce. Trestala ho těmi vraždami, protože o něm moc dobře věděla, že už víc krve na svých rukou nezvládne, a taky proto, že v něm chtěla probudit to skryté zvíře, jak sama před námi oběma prohlásila. No, a pak se urputně pokoušela o to, aby nás dva postavila proti sobě, čímž by si opět Vincenta přitáhla spíš k sobě. A to se jí skoro úspěšně povedlo…

Když jsem si konečně objasnila a stanovila veškeré svoje zmatečné pocity a postoje, nezbývalo mi nic jiného, než kontaktovat Vincenta. A tak jsem mu napsala krátkou textovku, v níž stálo – Neukázal by ses tady, jestli můžeš? Potřebuju s tebou mluvit. C. Ale v nejbližších minutách, kdy jsem telefon neustále přetáčela v ruce, se mi žádné odpovědi nedoneslo. A nestalo se tak ani do dalších několika hodin, kdy se večer překlenul do pozdní noci a já nakonec vyčerpáním usnula v obývacím pokoji na gauči.

Ráno, respektive v brzké dopoledne, mě probudilo protivné drnčení zvonku, když se nám někdo dobýval do bytu. Mátožně jsem se zvedla z gauče a šla otevřít své nejlepší kamarádce, dřívější policejní partnerce, která nám mezitím před prahem málem vyšlapala důlek. Viditelně byla hodně rozrušená.

„Tohle je jako nějaký pitomý deja vu,“ poznamenala jsem sarkasticky, aniž bych ji nejprve pozdravila, a mnula jsem si ulepené oči, abych jim zajistila lepší výhled.

„Neboj, Tori je definitivně mrtvá, ale máme tu zase další problém,“ vyrukovala na mě rozčíleně a vlítla do bytu jako nějaký uragán. Již energičtěji jsem za ní zabouchla dveře a následovala jsem ji do větší části bytu, kde se zastavila u gauče, z něhož jsem se před momentem vysápala na nohy. Celá její útlá dívčí postava, jež ovšem skýtala nevídanou sílu a výdrž, se otřásala v návalech rozhoření a odmítání.

„Tohle snad nikdy neskončí,“ sykla jsem dopáleně, protože mě tahle novinka hned po ránu znechutila.

„Lowan se nejspíš totálně zbláznil!“ zkonkretizovala příčinu svého pobouření a bezděčně rozhodila ruce, jako by jimi chtěla poukázat na pošetilost jeho kdoví jakého prohřešku.

„Co provedl tentokrát?... Nedegradoval tě, že ne?“ vyděsila jsem se, když jsem si vzápětí uvědomila, jak jí nedávno vyhrožoval, že ji klidně sesadí z kapitánského křesla, jestliže mi bude pomáhat. Žila jsem s tím, že jsme vynaložily všechno úsilí a zajistily taková opatření, abychom se tomuhle riziku vyvarovaly. Něco jsme snad přehlédly, nebo co?!

„Ale ne. Naštěstí… Až na to, že si ten idiot veřejně vzal můj případ! Vyšetřuje ho on s tím svým týmem agentů S.H.I.E.L.D.u a jde po Vincentovi! Tori oficiálně prohlásil jako další oběť a ten případ označil jako pátraní po brutálním sériovém vrahovi. On chce prostě Vincenta dostat za každou cenu! Copak si vůbec neuvědomuje, co tím všechno riskuje?! Co všechno je v sázce? Jak vlastně mohl Toriino tělo přivést na policejní pitevnu? On se prostě zbláznil, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ spustila na mě Tess velice horlivě, jak ji ty rozvířené emoce přemohly, což jsem jí neměla absolutně za zlé. Alespoň přede mnou mohla někdy trochu polevit a dát najevo spíš svoji lidštější povahu, než tu striktní detektivní.

Tess mi poskytla nemalé množství podnětů, nad nimiž jsem mohla hned po probuzení naplno zaměstnat svoje zatím ničím nezatížené mozkové závity, a všechny ty nezištně pronesené indicie mě zavedly pouze k jednomu jedinému výsledku. Bylo to zcela nepodmíněné vydedukování, ale ta bývají zpravidla správná. Ať jsem si to usouzení probírala dokola všemi možnými směry, vždy jsem se dobrala k tomu onomu prvotnímu východisku. A z toho zjištění se mi normálně udělalo nevolno. Pak mě ovšem ihned pohltil zuřivý hněv, protože jsem již počítala s tím, že tuhle osobu, kterou jsem sama zavřela za mříže, už nikdy víc nespatřím.

„V tomhle může mít prsty jedině můj otec! Žádné jiné vysvětlení mě nenapadá. Na takovouhle šílenost by sám Gabe nepřistoupil, a kdo jiný by ho k tomu přiměl, než ještě šílenější Reynolds? Krucinál, on se nepřestane do všeho plést ani zpod zámku vězení! To snad není pravda,“ vztekala jsem se úplně stejně, jako před chvílí Tess, protože tohle neradostné uvědomění mě skutečně nemohlo nechat chladnou. Při tom jsem se neudržela a při poslední větě svého monologu jsem bezmyšlenkovitě uhodila rukou do kuchyňského pultu. Jistěže svoji poraněnou rukou v ortéze, která se neprodleně ozvala ostrou, prudkou bolestí, již jsem záhy demonstrovala trýznivým zavytím a pak dlouhou lavinou nejrozličnějších nadávek a stížností.

„Ježiš, Cat. Seš v pohodě?“ starala se o stav mojí ruky, v jejímž zápěstí mě palčivě tepalo, a jistěže mi nijak nepomohlo, když jsem si ji schovávala v náručí a přejížděla přes ni zdravou dlaní.

„No nejsem, Tess! Jestli se do toho všeho navíc ještě zapletl Reynolds, tak to je to poslední, co nám tady scházelo,“ vyštěkla jsem po ní neurvale, protože mě v tom zápěstí neustále bolestivě škubalo a protože moje podezření s každou další vteřinou nabývalo na čím dál vyhraněnějších obrysů. 

„Ale no tak, Cat. Reynolds sedí tři roky v přísně hlídaném vězení. Jak by odtamtud mohl řídit něco takového? Gabe navíc snad není naprostý hlupák, aby se nechal zmanipulovat takovým loutkářem, jakým je právě Reynolds,“ protiřečila mi s velice pádnými argumenty, ale moje zatvrzelé přesvědčení mi vymluvit nemohla. Tuhle Gabeovu kamikaze misi by dokázal naplánovat a úspěšně zrealizovat pouze Reynolds. Leda že by do hry vstoupil někdo jiný. Někdo nový…

„Věř mi, že něčeho takového by byl schopný jenom Reynolds. Ten tým, co má Gabe teď při ruce, přesně odpovídá Reynoldsově výcviku. To, že sedí v lochu, neznamená, že pořád nemá na některých místech svůj vliv. Že mu není někdo loajální. A co se týče Gabea… Podle mě je dost zoufalý na to, aby se snížil i k takovým zoufalým řešením, které by mu otec nabídnul. A Bob umí být hodně přesvědčivý.“ Stála jsem si neoblomně za svým, poněvadž jsem odmítala věřit tomu, že by do tohohle bahna zabřednul ještě někdo. Zcela postačilo, že když jsme se zrovna zbavili Tori, abychom se dozvěděli, že je v tom zapletený můj biologický otec. Tohle je fakt průšvih…

„Tak to máš zřejmě po něm,“ poznamenala s pokornou škádlivostí, ale beztak si ode mě vysloužila zamračený vzpurný pohled, který přešla s pobaveným úšklebkem. „No, takže teda co? Jak si chceš poradit s tímhle?“ zamluvila svoji předchozí nemístnou narážku, která ve mně pomalu kvasila, ačkoliv byla zamýšlena maximálně vlídně. 

„Jednoduše. Půjdeme do vězení navštívit mého otce a přesvědčit se, jestli mám pravdu,“ zavelela jsem na popud zcela přirozené dedukce a došla jsem si pro krátkou zimní bundu, kterou jsem na sebe obratně natáhla. Na lísteček na stole jsem napsala pro Heather stručný, neurčitý vzkaz, aby se o mě nebála, až se vzbudí, a poté jsme se s Tess vydaly do jedné z nejstřeženějších newyorských věznic.

„Cat? Co ty tady děláš?“ žasnul otec nad mojí neohlášenou návštěvou a těžko skrýval svůj potěšený úsměv. Oči mu úplně vzplály zájmem a čile vyskočil ze židle na nohy, aby tu malou místnost několika dlouhými kroky přechvátal blíž ke dveřím, skrze niž jsme spolu mohli bezproblémově komunikovat. „Zdravím, detektive Vargassová,“ pozdravil moji kamarádku, která mi věrně stála po boku, protože v tomhle případu neexistovala jediná rozumná záminka, kvůli které by Tess neměla být u mého znovushledání s otcem. Tess ho odbyla pouhým pokývnutím hlavy, načež se domluvila s vězeňskou stráží, aby nám na několik minut věnovali kousek soukromí.

„Nedělej, že jsi mě nečekal, Bobe,“ uzemnila jsem ho s okázalou odměřeností, aby bylo zřejmé, že nemá sebemenší smysl, aby jakkoliv cokoliv předstíral. Proto jsem ho důsledně pozorovala s neskrývanou chladností a svým celkovým oduševnělým výrazem ve tváři jsem mu ukazovala, že jsem jeho intriky prohlédla.

„Měl bych? Po třech letech už jsem v tvoji návštěvu vážně nedoufal.“ Hrál si na blbce a tak nezištně na mě přitom pomrkával, že kdybych ho neznala tu nejhorší část jeho osobnosti, tak bych mu na to nejspíš skočila.

„Přestaň s tím, tati! Myslíš, že jsem nepoznala tvoje přičinění v tom, s čím dneska vyrukoval návladní na mém bývalém okrsku?! Jako o člověku o tobě sice nic nevím, ale jako agenta tě znám až příliš dobře. Lowan by takhle nikdy neriskoval, kdyby ho někdo nepopíchl a nezaručil mu nějaké jistoty. Tak si odpusť tuhle přetvářku a mluv se mnou, laskavě, na rovinu, ano?!“ domlouvala jsem mu absolutně nekompromisně a z očí mi musely přinejmenším šlehat blesky, které s obdivuhodnou kuráží plně vstřebával.

„No dobře…“ připustil po krátkém přehodnocení a rezignovaně si povzdechnul. „Lowan za mnou přišel sám, jasné?“ rádoby přehodil zodpovědnost na Gabea, ale pro mě bylo stěžejní, že se hned přiznal.

„A ty jsi prostě nemohl odmítnout jeho žádost o pomoc. Chápu,“ ucedila jsem s notnou dávkou hořkosti, aby poznal, jak moc odsuzuji jeho scestné rozhodnutí. On se tomu pouze blahosklonně pousmál, což mě pořádně vytočilo, ačkoliv jsem se záhy vzmohla pouze na hutné vydechnutí nosními dírkami.

„To opravdu ne, když pro mě znamenala šanci, jak tě zbavit zvířat. A já jsem pro tebe nikdy nic víc nechtěl, jakmile jsem se dozvěděl, že jsou ta monstra ve tvém životě,“ přitakal mi ochotně a můj jízlivý komentář rozvedl o patřičné motivy, které ho k té proradnosti přivedly. Bezelstně mi vracel můj pídivý oční kontakt a nejspíš se naivně domníval, že budou ty jeho pomýlené důvody dostatečně obhajující, abych mu to jeho nevhodné vměšování se do cizích záležitostí prominula. Nikoliv.

„Tohle rozhodnutí ale nezávisí na tobě! Kde vůbec bereš to oprávnění… nebo spíš tu drzost mi takhle zasahovat do života?!“ obořila jsem se na něj s prudkou výtkou a nenávistnýma očima jsem ho propalovala přes mřížované okénko skrz na skrz. On si ale stále ponechával uvolněnou, poklidnou tvář, což mě dohánělo snad až k nepříčetnosti. Tess od nás stála velkoryse opodál, nicméně pořád na doslech, aby jí neuniklo nic důležitého, co by se týkalo jejího případu. Technicky vzato jejího bývalého případu…

„Jsem tvůj otec, Catherine…“

„To sice ano, ale rozhodně nejsi můj rodič, Bobe!“ přerušila jsem ho svérázně a odpudivě jsem se na něj zamračila, poněvadž mě vyloženě deprimovalo, že Bob tenhle naprosto základní rozdíl ignoroval.  

„Tvoji rodiče, kteří tě vychovali, už bohužel nejsou mezi námi. Ale jsem tu já, i když trčím tady…“

„Za což si mimochodem můžeš sám,“ skočila jsem mu znovu neomaleně do řeči, jelikož jsem s touhle bezcitnou vsuvkou jazyk nedovedla zadržet za zuby.

Reynoldsovi kvůli tomu asi na dvě sekundy poněkud ztuhly mimické svaly, v jejichž výrazu jsem je přerušila, ale poté pokračoval nerušeně dál: „…Aspoň jsem tu já, abych dělal některá nechtěná opatření, která zajistí tvojí bezpečnost. Musíš mi dát za pravdu, že s tím se tvoje spolupráce s Vincentem rozhodně neslučuje,“ ospravedlňoval se i nadále, což se u mě absolutně míjelo kýženým účinkem.

„V tom ti za pravdu klidně dám. Já ale jenom uklízím tvůj vlastní nepořádek! Kdybys tenkrát Vincenta neunesl a… nechci to omílat pořád dokola. Ty přece sám moc dobře víš, co za svinstva jsi provedl. Kdo ale říká, že až tenhle tvůj bordel zameteme, tak že se s Vincentem nerozloučím? Jo! Počkej, že by Gabe?“ rýpla jsem si do něj znovu nadmíru teatrálně, protože jsem si s ním fakticky nemínila brát servítky. Pak jsem se na něj kysele ušklíbla a poprvé od navázání očního kontaktu jsem od něj odvrátila zrak. Na náznak toho, že se mi jeho ukvapené jednání jeví značně povrchní.

„Cat… vždyť já jsem tě s Vincentem viděl, když jste byli spolu. K tomu netřeba nic dodávat. Co, Vargassová?“ obrátil se zničehonic na Tess, aby ho podpořila v jeho objektivním mínění. Tess akorát zaskočeně vyjelo obočí vysoko nahoru a bleskově zdvihla ruce v lokti, jako že se pozdrží jakýchkoliv reakcí.

„Přesně tak! Byli jsme spolu. To taky tvojí zásluhou,“ neodpustila jsem si další trpký poznatek, za což jsem si v tichosti vynadala do infantilních hysterek, protože jsem přesně takových výlevů plánovala sebe i jeho ušetřit. Chtěla jsem tenhle rozhovor vést na jisté úrovni, povzneseně a věcně, přesto ale sklouzl k cynismu a obviňování. Tohle selhání mě ještě víc roztrpčilo, což pouze vedlo k mému čím dál horšímu sebeovládání. Ale Reynoldse to samozřejmě nijak nevytrhlo z té jeho permanentní vyrovnanosti.  

„A jak se ti za tu dobu dařilo, hm? Ovšem, opustila jsi svoje místo na okrsku, ale i tak jsi byla šťastná, no ne?“ vymlouval se na starost a péči o mě, zatímco podnikal všechny ty příšerné protiústavní kroky.

„Nechal jsi mě snad sledovat? Jak to, že máš i odsud takový přehled?!“ žasla jsem nad tou jeho zvláštně detailní informovaností, když by přitom vězení mělo plnit úlohu podobnou izolaci. Plýtvat drahocenný čas na to, abych na svoje otázky zjišťovala odpovědi, jsem okamžitě zamítla. Spíš šlo o vyhnutí se mým odpovědím.

„Jenom co se Keller vrátil zpátky, tak jsi zasnoubení s Lowanem zrušila. To mě docela vyděsilo, protože zvířata jsou pro každého jasná zkáza, Catherine! Nemohl jsem dovolit, abys svoje štěstí zahodila kvůli destruktivnímu životu ve stínech, který jsi vedla už předtím dost dlouho. Nechci riskovat, že by tě Vincent na takovou cestu znovu svedl. A on by to klidně udělal, protože tě miluje, a ty zase jeho, takže by ses tomu nakonec neubránila. Ty si ale zasloužíš mnohem víc, Catherine,“ domlouval mi s takovým úpěnlivým tónem, ze kterého doslova prosakovala beznadějná úzkost, která mi nehorázně hýbala žlučí. Hluboce se mi protivilo, jak si tu tenhle cizí člověk hrál na mého rodiče a předstíral, jak strašně mu záleží na mém blahu. Přitom mě tím vším akorát neúnosně omezoval a neoprávněně zasahoval do mého soukromí!

„Tak víc? Do toho teda asi nespadá vydírání nebo napadení, nemyslíš?!“ vyjela jsem na něj jako vzteklý pes, protože mě tou svou poslední škemravou promluvou do duše vytočil do běla, až jsem měla pocit, že se mi v žilách snad opravdu vaří krev. Bob se prvně upřímně zarazil, anebo spíš zhrozil, protože mu v obličeji neskrývaně přelétla emoce reflektující jeho šokující pochopení vzápětí následované znechuceným hněvem. „Tati, ať už Gabeovi pomáháš jakkoliv, prosím, nech toho. Vincent je pouhá nevinná oběť toho, co jste ty a matka napáchali, a je to taky muž… kterého jsem poprvé ve svém životě opravdově milovala. Tak ho konečně přestaň lovit, protože jestli se mu něco stane, přísahám, že ti to až do smrti neodpustím. Navíc se mu možná podařilo najít lék, aby se mohl znovu stát člověkem, a proto… Poslyš, já rozumím tomu, o co se tu snažíš a proč to děláš, ale já tohle zvládnu vyřešit sama i bez tvých zásahů, o které jsem se tě ani neprosila. Stejně jako se nějak vypořádám s Gabem, který mě teď ohrožuje daleko víc než Vincent. To mi věř,“ žádala jsem ho najednou s diametrálně odlišným tónem, který se nesl na vlnách pokory a respektu, ačkoliv jsem v monologu přistoupila k zlověstné výhružce. Tu jsem hodlala důsledně dodržet, jestliže mi táta nedá nějak jinak na výběr.

„Máš pravdu, že je Vincent moje zodpovědnost. Proto je mojí povinností se o něho postarat…“

„Já jsem tu tvoji povinnost převzala,“ ohradila jsem se vůči němu, protože jsem to takhle vnímala.

„To bylo zase tvoje rozhodnutí, dítě,“ vrátil mi stejnou mincí, ale ve svém hlase se pozdržel všech odpovídajících nuancí, které bych si zajisté v tuhle chvíli zasloužila.

„Co kdybychom uzavřeli dohodu?“ zvolila jsem jinou taktiku, abych dosáhla svého. Podbízivě jsem povytáhla obočí výš a trpělivě jsem vyčkávala na nějakou jeho odezvu, která měla zprvu podobu pobaveného úšklebku, který v závěru na jeho tváři vypadal celkem nepřirozeně.

„Připadám ti snad jako ďábel, že se mnou chceš uzavírat dohody?... Ne, počkej. Raději neodpovídej,“ požádal mě včasně, než jsem stačila zodpovědět tu jeho ironickou otázku, kterou mi tak pěkně nahrál.

„Budu sem za tebou chodit častěji, když Vincenta necháš být, platí?“ formulovala jsem obsah svého vyjednávání, které se mohlo jevit jaksi potměšile, ale pro Boba to představovalo nesporně hodně. Bylo to ode mě vstřícné gesto, které jsem zamýšlela s nezastíranou dobrosrdečností.

„Mrzí mě to, holčičko, ale já s tím už vůbec nic nezmůžu. Moje úloha v tomhle případu skončila v ten moment, kdy jsem svoji speciální jednotku předal Lowanovi,“ srozuměl mě s nynějším stanoveným řádem, jemuž propůjčil svůj dobrovolný souhlas. Očividně svého unáhleného nařízení nesmírně litoval, poněvadž se jeho oči pojednou zastřely pod takovou skleněnou clonu, která ovšem měla do slz vskutku daleko.

„Tak je odvolej!“ zabručela jsem podrážděně a opět jsem se na Reynoldse rozmrzele mračila.

„Jsou pod Lowanovým velením a zodpovídají se proto pouze jemu. Moje slovo pro ně už nemá žádnou váhu. Takže ti můžu nanejvýš doporučit, abyste z Vincenta udělali člověka dřív, než se k němu dostane Lowan,“ zklamal mě v mých úpěnlivých nadějích a soucitně na mě zpříma hleděl. V ten moment ve mně dosáhla krev bodu varu a ta nahromaděná pára uvnitř mě se nezadržitelně valila ven.

„Doufám, že tady shniješ, tati!“ vřískla jsem zlostně v krátkém, nenávistném přání, otočila jsem se na patě a mířila jsem zběsilým tempem pryč z téhle zpropadené budovy, co nejdál od toho podlého hajzla. Tess mlčky pospíchala za mnou a navázat interakci se mnou se odvážila až poté, co jsme se usadily do jejího auta. I tak jsme tam několik únavných minut seděly v naprosté tichosti, kterou pouze narušovalo moje rozlícené funění podobající se rozzuřenému býkovi.

„To bylo docela drsný, Cat,“ zhodnotila moje nevybíravé rozloučení, které se otce nemálo dotklo. No a co. Mě se jeho hraní si na rodiče také dotklo, takže jsme si kvit.

„Jo, vážně?! Vždyť nám to všem dokonale podělal!“ ohradila jsem se pohotově a také nesmlouvavě.

„Ale je to tvůj otec. Tvoje rodina,“ připomněla mi zcela bezpředmětně, protože tyto dva pojmy jsem ve vztahu k němu jaktěživ nespojila. Pro mě to byl jednoduše cizí muž…

„Ne, to není! Tess, zapomeň na to. Teď musíme co nejrychleji najít Vincenta a nějak mu pomoct s tím lékem!“ nařídila jsem jí neoblomně a vytáhla jsem telefon z kapsy, abych mohla Vincentovi zavolat. Po mé včerejší textovce se mi stále neozval, tudíž jsem deduktivně usoudila, že se někam vypařil. Nejspíš kvůli mně a tomu mému hysterickému záchvatu…

„Vincent je u J.T.ho. Ty to nevíš? Když jsme se s J.T.m včera vrátili z té střechy, tak tam Vincent už byl, a od té doby spolu pracují na tom léku,“ sdělila mi tyhle stěžejní novinky, které mě nepatrně překvapily. Zčásti pozitivně a zčásti i negativně. Měla jsem radost z toho, že se tolik usilovně snažili vyvinout tu vakcínu, ale decentně mě zamrzelo, že mi o tom Vincent nedal vědět. Kdo ví, jestli proto, že jsem ho až tolik ranila, anebo že byl až přespříliš zaměstnán tím vyvíjením protilátky.

„No... teď už to vím. Takže asi jedem k J.T.mu, ne?“ navrhla jsem jí úsečně, významně jsem se na ni podívala, aby víc nediskutovala a jela, načež jsem od ní odvrátila celou hlavu a zadívala jsem se ven z okénka. Zakrátko mi před očima ubíhala městská panoramata, jejichž soustředěné pozorování mi příjemně zkrátilo cestu. 

Hlásím se s dalším dílem, tak snad to nebyla příliš dlouhá doba. Já tomu psaní teď opravdu moc nedám, každopádně pracuji aktuálně na 27. kapitole, takže nějaký předstih mám. :)

V další kapitole se opět můžete těšit na Vincenta. Bude to navíc pro něj a pro Cat taková zlomová část, kdy děj nabere trochu jiných obrátek. Abych se přiznala, od té doby mě psaní začalo bavit ze všeho nejvíc, protože já jsem takový romantický typ a moc si takové tvoření příběhů užívám. Snad to budete mít stejně! :)

Mockrát děkuji za výdrž, trpělivost a podporu!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXI.: