OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXII.

15.03.2017 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 741×

0.22 VYZNÁNÍ

Vešla jsem do J.T.ho squatterského bytu možná až moc zhurta, protože jsem svým energickým vstupem na scénu vzbudila pozornost obou přítomných mužů. J.T. i Vincent ke mně vylekaně otočili hlavy s takovými překvapenými výrazy, poněvadž jsem je neohlášeně vyrušila od jejich neodkladné práce. J.T. totiž zrovna zíral do mikroskopu a Vincent cosi sledoval na monitoru počítače. Zastavila jsem se na úrovni baru a chvíli jsem na ně nejistě civěla, než jsem si na jazyku srovnala nějakou kloudnou větu, která by stála za vyslovení. Pořád jsem byla totiž docela vytočená kvůli mému povedenému otci. A nijak tomu bohužel neulevila ani ta předlouhá, relativně relaxační cesta přes celé město z vězení až sem.

„Občas si zkontroluj mobil, když už ho máš, Vincente. Teda jen jestli mě schválně neignoruješ, což bych ti vůbec neměla za zlé, ale v tom případě sis fakticky nemohl najít horší načasování,“ vychrlila jsem ze sebe na úvod značně překotně a pobouřeně, protože se mi toho najednou v mysli vyrojilo až příliš, což mě jaksi popudilo, poněvadž jsem mínila být zcela stručná a příkrá. Dneska jsem vstala asi levou nohou, či co…  

„Obyčejný pozdrav by příště neurazil, Catherine,“ zabručel J.T. otráveně a dál se věnoval své technické hračičce, která mu zjevně nabízela mnohem zajímavější rozptýlení. Zato Vincent na mě oněměle zíral a bylo na něm znát, že z mojí přítomnosti není zrovna dvakrát nadšený.

„Ahoj, kluci. Tak jak se vám daří?“ objevila i Tess, která se někde po cestě za mnou zdržela.

„Z ní si vezmi příklad,“ podotkl J.T. lehce škodolibě a neobtěžoval se ani oči odlepit od svého nejoblíbenějšího přístroje, nýbrž pouze zvednul ruku a namátkově ukázal směrem ke vchodu, v němž se jeho přítelkyně momentálně přibližně nacházela. Ta se na mě trochu zaskočeně podívala, ale pak nad tím mávla rukou, jakože nad vysvětlením nemám ztrácet čas.

„Chystáme se na první test,“ uvedl na pravou míru Vincent a pak se z ničeho nic prudce zvednul, aby se mohl bleskově přemístit do jiné místnosti. Jak jinak, než do svého bývalého pokoje, který zase obydlel.

„Teprve?“ vypadlo z Tess konsternovaně a přispěchala k J.T.ho pracovní ploše, která byla zaplněná k prasknutí. Všude se nacházely všelijaké pomůcky potřebné k jejich výzkumu. Mezitím vším harampádím jsem ale ze všeho nejdřív zaregistrovala nádobu se zkumavkami a taky měli po ruce ten vzácný smaragdový kámen.

„Teprve? Teprve?!... Krucinál, jsem tak unavený, že nemám ani chuť protestovat,“ pohoršoval se nad ní J.T., jakmile se odtrhnul od průzorů. Já jsem mezitím pozorně sledovala dveře pokoje, kam se Vincent tak urychleně vytratil, jestli se zase náhodou nevrátí, ale nic se nedělo.

„Ale ne, jste fakt dobrý, ale… já jen, že máme další problém,“ nakousla Tess rozpačitě a ušklíbla se.

„Já snad ani nechci vědět, co se zas podělalo,“ usoudil J.T. bez zájmu a sundal si brýle, aby si mohl řádně promnout oči. Hned na to si zívnul, což ho jen usvědčovalo v tom, že by si potřeboval dát dvacet.

„Tess, prober to zatím s J.T.m, jo? Já musím zajít za Vincentem,“ požádala jsem Tess se ztuhlým, drobným úsměvem, protože mě ten nevyhnutelný rozhovor s Vincentem nepatrně děsil. Hrozně jsem se bála toho, že to opět nějak pokazím. Že se nechám naprosto nekontrolovatelně přemoct iracionálními pocity jako posledně, protože ze mě stále ještě úplně nevyprchaly. Dost často se mi před očima míhaly útržky toho, jakým způsobem Vincent sprovodil Tori ze světa.

„Tak to hodně štěstí, Cat,“ popřál mi J.T. upřímně a dobrosrdečně se na mě pousmál. S drobnou vráskou mezi obočím jsem se na něj zadívala, protože mi to nejprve vyznělo decentně uštěpačně. „Víš, jako že máš co žehlit,“ objasnil mi moje zdánlivé zmatení, což mi pro změnu vyznělo hloupě. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a přesunula jsem se do vedlejší místnosti, v němž jsme vedli rozhovor i včera. Jenomže tam Vincent nebyl. A další pokoje, kde by mohl být, nepřicházely v úvahu, protože i kdyby se bleskově přemístil, tak by to alespoň jeden z nás postřehnul. Jediné dveře, které se pohnuly, byly ty jeho, když vešel k sobě. Takže jsem se zamyšleně vrátila zpět do hlavní místnosti s nechápavým výrazem, protože Vincent se odsud doslova vypařil.

„Vincent u sebe není,“ prohlásila jsem zaraženě a skrze neverbální vibrace jsem u J.T.ho hledala odpovědi. Ten se ale nejprve musel uráčit znovu se odtrhnout od mikroskopu a pak ty signály zachytit.

„Asi bude na střeše,“ tipnul si zcela bezmyšlenkovitě, poněvadž to pro něj byla logická hypotéza. Polohlasně jsem mu stručně poděkovala a vydala jsem se ke starému požárnímu schodišti, které mě zavedlo až nahoru na střechu. Spatřila jsem tam stát Vincenta úplně na druhé straně u okrajové římsy a nepřítomně zírat na městskou scenérii. Byl to pro mě hrozně zvláštní pohled, který se mi usadil hluboko v mysli, jakožto obraz absolutní a bezbřehé zoufalosti. To mě asi na pět sekund paralyzovalo a odradilo zároveň, ale hned nato mě k němu přivedlo ještě mnohem silnější nutkání s ním vše urovnat.

„Ty se tu přede mnou schováváš?“ upozornila jsem na sebe, když jsem se k němu zvolna přibližovala. Ne že by mě snad svými zbystřenými smysly nezaregistroval včas, pravděpodobně už když jsem stoupala po schodech, ale nechtěla jsem se k němu plížit jako nějaký delikvent. Vincent dál zarytě mlčel a bez hnutí zíral před sebe. Postavila jsem se vedle něj a ještě malou chvilku jsem čekala na nějakou jeho odezvu. Zbytečně…

„Vincente, já se ti omlouvám…“

„To já se omlouvám, Cat. Nemůžu ti vyčítat, že jsem tě včera vyděsil, protože jsem tím vyděsil i sám sebe,“ skočil mi do řeči, aby mě nenechal omlouvat se, zatímco pociťoval, že by se měl omlouvat zejména on.

„Víš, ono nešlo o to, že by mě vyděsilo to, co jsi udělal. Vždyť si mi tím zachránil život, už zase. Ale…“

„Catherine, pro tvoji ochranu bych udělal cokoliv na světě. Patříš mezi nejdůležitější lidi v mým životě a klidně bych ten svůj kvůli tobě obětoval, kdyby to bylo třeba. A myslím, že právě tohle mi dalo tu sílu a odhodlání Tori porazit, protože jinak bych tu teď nebyl. Věděl jsem, že když s ní budu bojovat, tak že ji nemůžu porazit. Prostě jsem to bral za nemožný. Jenže ono se to stalo, aniž bychom použili ten šperk nebo uspávačku. Ale já… já jsem jí nechtěl ublížit. Nechtěl jsem ji zabít. Ne záměrně! V tomhle mi musíš věřit,“ přesvědčoval mě úpěnlivě a v čokoládových duhovkách se mu odrážela nefalšovaná bezútěšnost. Chápavě jsem se na něj zpříma podívala a s nekonečnou vlídností jsem pozvedla levý koutek úst, abych mu tím naznačila svůj pozitivní postoj.

„Já ti věřím, Vinci. Nepochybuju o tom, že bys to neudělal, kdybys měl jakkoliv jinak na výběr. Hlavně kvůli tomu neměj výčitky, ano? Nebýt tebe, tak už tady nejsem. Žiju jenom díky tobě. Těžko slovy vyjádřím svoji vděčnost, ale… Tvoje provinění snad vyváží fakt, že jsi někoho zachránil. A Tori už nebude dál terorizovat nás ani tohle město. Chápu, že to pro tebe není snadné, ale nezapomínej na to, co všechno nám provedla,“ ponoukala jsem ho, aby zmírnil to svoje provinění a spíš zvážil ten neodmyslitelný, hořkosladký prospěch.

„Vzít někomu život není snadný za jakýchkoliv podmínek. A já už něco takovýho znovu dělat nechci... Nemůžu v sobě pokoušet to zvíře, který si kdysi zabíjení užívalo,“ svěřil se mi se svými nejzrádnějšími obavami, které ho evidentně bezedně tížily. On se během svého monologu otočil zády k panoramatu města a opřel se se ztrápeným povzdechem o římsu. Já jsem jeho oprávněnému strachu plně rozuměla, ale bohužel jsem ho v tomhle směru neměla jak uklidnit. Za to jsem si uvědomila, že bych se mu na oplátku mohla, a měla, svěřit s tím, co mě vlastně včera tolik vyděsilo, když nadobro eliminoval nebezpečí se jménem Tori.

„Ještě jsem ti neřekla, že… No, jak za mnou včera Tori přišla, tak mi naznačila něco v tom smyslu, že to vyrvání srdce z těla je něco jako tvůj podpis, chápeš? A přesně to mě napadlo, když si Tori zabil. Proto jsem tak přehnaně reagovala. A moc mě mrzí, že jsem se tě tím dotkla.“ Mluvila jsem s ním zcela otevřeně, protože nemělo smysl skutečné emoce či dojmy nějak zastírat. Obzvlášť ne potom, jak mi přiznal, co ke mně cítí…  

„To není ten důvod, proč jsem se odtamtud tak zbaběle vypařil. Prostě jsem jen nedokázal sledovat tvoji tvář, ve který jsem viděl strach. Ty ses mě v tu chvíli bála, Catherine, a netvrď mi, že ne,“ přikázal mi, abych mu ani v tomhle případě nic nezatajovala. To jsem pochopitelně ani v nejmenším nezamýšlela. Jenomže ta nenadálá frustrace v jeho zkroušené tváři, která ve mně vyvolala slitování, mě k tomu vyloženě pobízela. Tohle dilema jsem ale vyřešila tím, že jsem přestala myslet a začala jsem konat. Přerušila jsem několika svižnými krůčky ten nevelký odstup mezi námi, abych jej měla na dosah a mohla tak zkusit svoje utěšovací metody, které na něj v minulosti vždycky spolehlivě zabíraly. On mě mezitím soustředěně sledoval a nepatrně u toho ztuhnul. A mně se pro změnu zlehka zachvěl podbřišek. Chemie mezi námi pořád naprosto dokonale pracovala…

„Nebudu to popírat. V ten okamžik jsem se tě bála, ale… Jenom se na mě podepsaly všechny ty šílené události posledních dní, a samozřejmě v ten nejméně vhodný okamžik. Ale měla jsem čas si to v hlavě všechno urovnat a věřím ti…“

„A už se mě nebojíš, že ne?“ ubezpečoval se horečně, jak na tom pojednou opravdu silně lpěl. Jeho oči přitom zahořely takovou zkormoucenou tázavostí, přičemž mě zřetelně varovaly před jakýmkoliv lhaním. S neochvějnou intenzitou jsem na něj pohlédla a položila jsem mu dlaň na jeho chladnou, ale nevídaně hebkou tvář. Vincent jako by v té vteřině dočista zkameněl.

„Ne, Vinci, nebojím,“ odvětila jsem mu měkce a slabě jsem se pousmála. Prsty jsem mu přitom nahodile zajela do vlasů, kterých jsem se krátce dotkla, a pak jsem je zase stáhla pryč na jeho jemnou pleť. On hned na to sklopil hlavu níž, přičemž poněkud křečovitě sevřel víčka. A tak jsem dlaň nechala podél jeho těla pomalu sesunout dolů, ale nikam jsem se nevzdálila.  

„J-já… Musel jsem z tý střechy zmizet, protože jsem se nemohl dívat na tvoje vystrašený oči, ani na mrtvý oči ženy, která mě taky milovala,“ zašeptal roztřeseně a mě tím na několik předlouhých sekund zcela umlčel. Vincenta tenhle jeho poslední násilný čin totálně zlomil. A to mu mám jako říct o tom, že mu jde Gabriel oficiálně po krku? Když je v tomhle stavu? Záhy se mi oči lítostivě zalily slzami a sama jsem se cítila zatraceně mizerně. Jak máme teď čelit další hrozbě, která se před námi děsivě tyčí, když ani jeden z nás není úplně v pořádku? A kdyby to nestačilo, ještě je tady ten problém s vyvinutím toho léku…

„Kde máš zásnubní prsten?“ ožil Vincent z ničeho nic, když při tom skličujícím pozorování podlahy postřehnul, že mi levý prsteníček už nezdobí ten závazný kroužek. Vincent nato zvednul kvapně hlavu opět vzhůru a trochu nejistě se na mě zahleděl. Já jsem oproti tomu hlavu svěsila níž, abych se mohla podívat na ten obyčejný prst, který onen usvědčující důkaz lásky už víc nezatěžoval.

„Vrátila jsem ho Gabeovi…“ prohlásila jsem rádoby lhostejně, ale přitom se mi sevřelo hrdlo. „Dost možná jsem ho právě tím donutila jít za Reynoldsem, aby se tě s jeho pomocí zbavil…“

„Cože? O čem to mluvíš?“ vypadlo z něj konsternovaně a valil na mě přitom zděšeně své bezelstné oči.

„J.T. ti určitě říkal o tom, že jsem kvůli zbavení se Toriina těla volala Gabeovi. Bylo to nejlepší možné řešení, protože to on vždycky urovnával ty záležitosti ohledně zvířat, abychom z toho neměli malér a vždycky to nakonec prošlo. Tak nějak jsem počítala s tím, že nám znovu pomůže, protože… No, jenže on nás místo toho všechny podrazil. Tori označil jako další oběť a oficiálně převzal od Tess ten případ. Má k dispozici Reynoldsovu speciální jednotku a nejspíš po tobě půjde, dokud tě nedostane. Gabe je evidentně už naprosto zoufalý a chce se tě zbavit za každou cenu. Netuším, co vše pro to bude ochotný podstoupit… A-a taky netuším, jak ho zastavit,“ vysvětlovala jsem mu poněkud krkolomně, abych se před Vincentem nepodřekla, jak mě Gabe napadl. Tím bych Vincenta akorát rozhodila, a to by vůbec ničemu neprospělo. Navíc ta záminka se zásnubním prstýnkem byla skutečně věrohodná. Ovšem skutečný motiv, který Gabea vedl ke všem těmto ubohým pokusům, byl ten, že se až panicky bojí toho, abych opět neskončila s Vincentem. Pravděpodobně mu ani tolik nevadí, že jsem se s ním rozešla, ale hlavně abych se nevrátila zpátky k Vincentovi. Primitivní mužská ješitnost. Ale o Gabeovi jsem vždycky věděla, že je to tak trochu egoista a narcista v jednom, ačkoliv to umí velice dobře potlačit, když se mu to zrovna hodí.

„No páni. Tak jo, dobře… S tím se nějak vypořádáme, Cat. Musíme. Jako vždycky, uvidíš. Lowan nemůže být horší protivník, než jakým byla Tori. Ale proč… proč jsi zrušila to zasnoubení? Co ti Gabe udělal?“ odvodil si Vincent díky svým neobyčejným deduktivním schopnostem, kterým velmi pomáhaly jeho instinkty a schopnosti. V neposlední řadě i znalosti a zkušenosti.

„Gabe překročil hranice, a to jsem zkrátka nemohla akceptovat. Nedomýšlej si hned, že by to s tebou mělo nějakou přímou souvislost, jo? Nebo že k tobě snad chovám nějaké romantické pocity, protože tak to určitě není. Požádal jsi mě o pomoc a já to prostě nemohla odmítnout. Ne potom, co ti moji rodiče provedli takové strašné věci. Takže kdo jiný by to měl napravit než právě já? Ale lhala bych ti, kdybych tvrdila, že už mi na tobě nezáleží. Jinak bych ti nepomáhala,“ zamluvila jsem obratně objasňování toho zrušení zasnoubení a zavedla jsem ho k jeho osobě, abychom si ujasnili některá podstatná stanoviska, když jsme byli u toho.

„Doufám, že mě nebereš jako nějakou svou odpovědnost, Cat. Nechci, abys mi pomáhala, protože to cítíš jako svoji povinnost. Já to nějak zvládnu sám. Stejně tě tím akorát vystavuju nebezpečí, a to mě nepřetržitě děsí. A zřejmě můžu i za ty zrušený zásnuby, což mě opravdu mrzí, protože… Vypadalo to, že jsi s ním doopravdy šťastná,“ uznal poněkud vynuceně, jak se mu něco takového nesnadno vyslovovalo, ale pozorně se na mě díval s takovou nezištností, která jeho slovům dodávala na uvěřitelnosti.

„Máš pravdu, byla jsem šťastná. Jenomže to jsem ještě nevěděla, co je Gabe skutečně zač. Takže ti vlastně děkuju, protože díky tobě to vím a s takovým člověkem já zbytek života trávit vážně nechci,“ ocenila jsem jeho přičinění s maximální vděčností a potutelně jsem se na něj usmála. Naštěstí se mi tím také podařilo vyhnout se reakce na první část jeho proslovu, který bych mu musela potvrdit, což by nevyhnutelně vedlo k tomu, že by se pouze utvrdil v tom, aby tuhle situaci dál řešil na vlastní pěst. A to jsem kategoricky zamítla.

„Mohlo tě to napadnout, už když se tě snažil zabít,“ poznamenal Vincent s okatou ironií, kterou mě nemínil nikterak provokovat. Proto jeho oči u toho tak dovádivě zajiskřily a přes rty se mu mihl úsměv, který se tam za malý moment stejně vetřel. Ten jsem mu ihned vrátila, nicméně s mírně vzdorovitě nakrčeným nosem.

„Nenapadlo tě aspoň se pokusit předstírat, že z toho nemáš takovou radost?“ podotkla jsem s kapkou teatrálního pobouření, protože to jeho nepřehlédnutelné potěšení působilo jaksi nevhodně. On se okamžitě přiměl ke zmírnění toho rozjitřeného úsměvu, ale jeho koutky stále neúnavně pocukávaly, jak se chtěly mermomocí zvednout zase o něco výš.

„Ne, to teda ne, ale napadlo mě, že až mi dovolíš tě políbit, pak budu po hodně dlouhý době zase znovu šťastný,“ předvídal sebejistě, aniž by si připustil, že je to jenom jeho pouhá fantazie. Bral to již za hotovou věc.

„Abys nebyl spíš zklamaný,“ namítla jsem na to posměšně a zavrtěla jsem nad ním bezděčně hlavou.

„Věř mi, že se to stane,“ vyřknul ve zdánlivém příslibu, přičemž se odrazil od zdi, aby se narovnal. Pouze jsem na něj nepřetržitě upírala svoje oči, jak se nade mě plynulým pohybem narovnal, čímž se ke mně přiblížil do velice těsné blízkosti, která mě doslova paralyzovala. Jeho rozverný výraz se rázem zvolna přeměnil v takový nadějeplný a něžný, čímž u mě neprodleně vyvolal lehkou tachykardii. Jeho sladké tmavé duhovky se do mě jakoby přelévaly, což mě příjemně zahřívalo po celém těle.

„Vraťme se dolů, ať můžeme s J.T.m pokračovat v práci na tom léku, hm?“ navrhnul mi, jakmile se ode mě vzdálil, čímž se mi vzápětí nevídaně ulevilo. Přesto ho můj bedlivý zrak fascinovaně doprovázel, načež se za ním otočil i zbytek mé postavy.

„Jak vám to vůbec jde?“ zajímala jsem se s neskrývanou účastí.

„To se uvidí, až uděláme ten první test,“ odpověděl mi nekonkrétně a pokrčil bezděčně rameny.

„Jak jste to zvládli takhle rychle?“ žasla jsem nad jejich pracovitostí a inteligencí se zdviženým obočím. Vincent se nad tím potměšile ušklíbl a potom jen zavrtěl hlavou.

„Je to teprve první test toho, jestli se nám vůbec podařilo extrahovat tu látku, která potlačuje zvířecí gen. K testování mojí krve se dostaneme až J.T. získá přístup k nějakýmu speciálnímu přístroji, který k tomu potřebuje. Mysleli jsme, že by nám v tom mohla pomoct Tess,“ vyvedl mě z blahosklonně z omylu, což mě poměrně znepokojilo. Snadno jsem si z toho vyvodila důsledky…

„Takže teď hrajeme o čas,“ konstatovala jsem rozmrzele, protože nám aktuálně šlo o každou hodinu. Vincent mi to souhlasně odkýval společně s podobně nerudným zabručením. Kdo ví, kdy se Gabe rozhodne zaútočit. Leda že… „Musíme Gabea zdržet,“ usoudila jsem významně, aby se mi to Vincent nepokoušel rozmluvit.

„Catherine, tohle nemusíš dělat. Vyřešíme to nějak jinak.“ Nedal na mé dobromyslné varování a zdálo se mi, že se mu to opravdu nebývale příčí.

„To zvládnu, Vincente. Gabe moc dobře ví, že to fakt solidně podělal, takže se není čeho obávat. Vůči mně už si nic nedovolí…“

„Že nedovolí? A co si k tobě dovolil?... Jak jsi myslela to, že překročil hranice?“ přerušil moje střídmé ubezpečování, jakmile naprosto logicky pojal nemilé podezření, které si ode mě žádal bezpodmínečně vyjasnit. Taky ke mně bleskově přichvátal nazpět a poněkud netrpělivě vyčkával na moji objasňující odezvu. Sakra! Jasně, že jsem se prořekla…

„Vincente, uklidni se, prosím. S Gabem jsem si snadno poradila předtím a poradím si s ním…“

„Co ti udělal?!“ prosazoval si tvrdohlavě svoje, a aby byl ještě víc asertivní, tím pádem přesvědčivý, tak se na mě rozezleně zamračil. To na mě ale nikdy nemělo přílišné účinky. Akorát jsem bezradně zafuněla a vrhla jsem na něj takový nelibý pohled, protože jsem se s ním o to nechtěla záměrně podělit ze zřejmých důvodů.

„Catherine!“ zahřměl svým hrubým, zvířecím hlasem, až jsem se úlekem otřásla. To ho viditelně šokovalo, protože mě děsit bylo dozajista úplně to poslední, po čem Vincent nyní toužil. A tak mě rozpačitě popadl za ramena a začal se mi přičinlivě omlouvat: „Promiň, Cat. To jsem neměl. Moc ti to neulehčuju. Jenže mě to vědomí, že ti ten parchant ublížil, a já tomu nijak nezabránil, přivádí k šílenství. Všechno je to totiž moje vina. Za všechno můžu já,“ zpytoval svoje provinilé svědomí, kvůli čemuž jsem ho opět milosrdně litovala.

„Vincente, to je v pořádku,“ konejšila jsem ho medovým tónem a soucitně jsem ho pozorovala.

„Tak to rozhodně není! A ani nikdy nebylo. Já tě svojí přítomností pouze ohrožuju! Jsem pro tebe úplně stejně nebezpečný, jako byla Tori nebo kterýkoliv jiný zvíře nebo jako Lowan…“

„Vincente, přestaň! Nesrovnávej se s nimi. Ty vůbec nejsi jako oni! Vždyť jsi mi už tolikrát zachránil život…“

„Protože jsem ho pokaždý vystavil nebezpečí! Jsem pro tebe mnohem větší zlo než kdokoliv jiný! Měl bych odtud raději odejít a už se sem nevracet. Nechat tě v klidu žít! Nechat tě být zase šťastnou a spokojenou,“ zaúpěl tesklivě své nejhlubší a nejtajnější přání a propadal nezměrné úzkosti, přičemž jeho skleněné a zastřené oči jímala obrovská vina s výčitkami, které jeho krutě zkoušené svědomí drtilo na miliony titěrných kousíčků. Aby to svoje zarmoucené tvrzení podpořil, tak se mnou opatrně zacloumal, čímž mi pouze stvrdil, jak moc je kvůli tomu zdrcený. Poté jeho velké dlaně sjely z mých ramenou na paže, které mě zlehounka palci hladily po hladkém materiálu péřové bundy.

„Ale pořád jsi tady. I já jsem tady… Pořád nás to k sobě táhne. Možná bez sebe neumíme být. Možná to ani nechceme. Byli jsme tu odjakživa jeden pro druhého, ať už to znamenalo jakékoliv riziko. A zatím se nám to ještě nevymstilo,“ utěšovala jsem ho v jeho pokročilém nervovém zhroucení, kterých jsem si s ním v posledních několika předešlých dnech zažila víc než kdykoliv předtím. Vincentovo nitro totiž nebylo nikdy tolik zranitelné a citlivé jako po těch třech otřesných letech po boku Tori, kdy si musel projít hotovým peklem. A jeho návrat představoval očistec. Nezdráhala jsem se ho pevně chytit za lokty, protože mi to jeho držení jinak nedovolovalo, abych mu ukázala, že rezolutně stojím při něm.

„Jenže takhle to fungovalo v minulosti. Řekl jsem to já a řekla jsi to i ty! Teď je to všechno jiný…“ chrlil ze sebe slova v takovém nesrozumitelném řetězci, který by se úměrně ke konci chýlil i k jeho psychickému kolapsu. A tak jsem ho pohotově přerušila, když ze mě zcela nekontrolovatelně vypadlo, pro mě to nejvíce nečekané, doznání: „Není to jiný, protože ty miluješ mě a já zas miluju tebe!“ A pak jsme na sebe oba zůstali vyjeveně zírat, neschopni jediné hlásky či posunku. Každopádně mě současně s tím vyznáním pohltil takový opojný pocit uvolnění a blaženosti, jaké jsem neokusila přibližně asi tak věky.

„Co jsi to říkala?“ opovážil se jako první přerušit to nevěřícné ticho Vincent, zatímco na mě okouzleně upíral svůj žádostivý zrak, který ve mně probouzel nebetyčnou dychtivost. Ta v každičké mé jednotlivé buňce zažhnula plamínek touhy, jenž trýznivě vleklým tempem podléhal jeho nebetyčnému entuziasmu. Dřív, než jsem vůbec otevřela ústa, si mě takovým majetnickým gestem přitáhnul těsně k sobě a neustával mě u toho rentgenovat svýma oslnivě blyštivýma očima. Opřela jsem se rukama o jeho široká ramena a špičkami bot jsem se zastavila o jeho.

„Slyšel jsi mě víc než dobře,“ zadrmolila jsem překotně, jak byl mu dech nezvykle mělký. Srdce mi bilo doslova jako na poplach a z toho horka, které mnou cloumalo, jsem se potila, ačkoliv jsem měla na kůži husinu.

„Zopakuj mi to, prosím,“ zasténal prosebně, načež mi omotal své svalnaté paže kolem trupu a čelo si položil na to mé. Přesto mi i nadále věnoval svůj vřelý pohled, který mě uvedl do ošemetného pokušení. Bázlivě jsem stiskla víčka k sobě a současně s ním jsem i sevřela prsty v pěst, mezi nimiž mi uvízla látka jeho kabátu.

„Miluju tě, Vincente.“

Tak jste se trochu té romantiky dočkali, ale v příští kapitole bude Cat opět řešit problém s Gabrielem, který se tedy znovu objeví na scéně. A tentokrát si opravdu nebude brát žádné servítky. Povídka se pomaličku blíží k dalšímu důležitému bodu, který převrátí celý příběh zase vzhůru nohama. Tešte se! :)

A taky vám s radostí musím oznámit, že povídka bude nejspíš končit s třetí desítkou, ale ještě si tímhle číslem nejsem úplně jistá. Každopádně závěr mám v dohlednu, takže to nebude trvat dlouho a objeví se i tady. 

Moc děkuji za podporu! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXII.: