OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXIV.

27.07.2017 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 694×

0.24 PROCITNUTÍ

Zaskočeně jsem přijímala Vincentovy dychtivé rty, které ty moje naléhavě pobízely do vášnivé hry. Popravdě jsem takový nápor bezprostřední intimnosti nečekala, vzhledem k těm frustrujícím okolnostem, ale stačilo mi, aby se Vincentovy horké dlaně přesunuly k mému pasu, za nějž si mě k sobě blíž přitáhnul, abych mu polibky začala se stejnou horlivostí oplácet. Vzápětí jsem mu se zalíbením omotala ruce kolem krku, až naše k sobě těsně přitisknutá těla opisovala stejnou linii, jak jsem mu bezpodmínečně podlehla. Najednou pro mě totiž existoval jenom Vincent. On a jeho horké, sladké, jemné rty, které představovaly dva kouzelné červánkové obláčky, protože mě jimi přiváděl rovnou až do samotných nebeských výšin. Díky němu celý svět kolem mě zmizel a zůstali jsme pouze my dva jako středobod všeho. Z hlavy se mi rázem vypařily veškeré tíživé myšlenky a místo toho mě zaplavil pocit otupujícího blaha, jak mě prudce atakovaly endorfiny. Naše ústa si dokázala skvěle vyjít vstříc a vzájemně se doplňovat přesně jako dřív. A taky jim trvalo sotva pár vteřin, než ve mně probudily vzrušení.

Zanedlouho skončil Vincentův uhlový kabát na zemi a za ním i moje lehká mikina. A záhy jsme my dva dopadli do měkkých studených peřin, které příjemně kontrastovaly s Vincentovým rozpáleným tělem, kterým mě zahříval z druhé strany, jakmile se na mě opatrně položil. Než si Vincent znovu ukradnul mé rty pro sebe, naprosto spontánně jsem se rozesmála. Vincent se nade mnou vzepřel na loktech a ještě se o něco zaklonil, aby na mě dobře viděl a trochu zmateně, avšak s pozvednutým levým koutkem, se na mě soustředně zadíval.

„Co?“ zeptal se mě poněkud nechápavě, ale sledoval mě čím dál užasleji, což jsem bezmyšlenkovitě napodobila hnedka, jakmile jsem se přestala nezřízeně smát.

„Já jen že… Odpoledne jsem říkala, že nechci nikam spěchat. A tohle je zatraceně uspěchaný,“ připomněla jsem mu s nepřeslechnutelnou ironií, protože mě opravdu nepatrně roztrpčovalo, že moje počínání se úplně rozcházelo s mým přesvědčením. Jenomže jemu nešlo odolat. Vlastně jsem to především ani nechtěla. Ne že bych snad cílila pouze na uhašení té nezvladatelné tužby. Nebo na znovuobnovení našeho dřívějšího pouta. Anebo na oproštění se od bezútěšné reality. Ve skutečnosti to byla souměrná kombinace všech těchto aspektů. Ale zejména šlo o to, že jsem ho šíleně bláznivě a neodvolatelně milovala…

„Mám přestat?“ staral se aktivně o moje pocity, které uvnitř mě divoce vířily v takovém omamném koktejlu. Ještě když jeho slova rezonovala v atmosféře, pomalu se převažoval na stranu, aby si asi lehl vedle mě, a tázavě na mě s odzbrojující přímostí hleděl. Pochopitelně jsem ho nemohla odmítnout.

„Rozhodně ne,“ zamítla jsem jeho velkorysou nabídku, ve které se mně nejspíš snažil namluvit, že není tou stoupající touhou až téměř nepříčetný, a za zátylek jsem si ho na sebe roztouženě strhla. To pro změnu rozesmálo takovým zastřeným, tichým smíchem jeho, že jsem si to vychutnala až do poslední sekundy, než jsem si tentokrát uzmula jeho rty pro sebe já sama. A tak se mi Vincent znovu vklínil mezi stehna, kterými jsem ho nadšeně přijala, když jsem si zahákla nohy za ty jeho. Zatímco jsem si vychutnávala tu smyslnou chuť jeho rtů a tu souhru obratných jazyků, neuhlídala jsem se a zajela jsem mu jednou rukou nejprve do vlasů, přestože si již nechával z praktických důvodů kratší sestřih. Levá ruka byla bohužel indisponovaná, jinak bych ji také náležitě použila. Nicméně to na něj mělo stále tentýž kýžený účinek. Popíchlo ho to k ještě větší žádostivosti, která se odrazila jak v jeho polibcích, ale i v dotycích, v nichž přidal značně na intenzitě. Odvážně mi zajel dlaní pod tričko opět k pasu, kde mě zpočátku něžně hladil bříškem palce, ale po chvíli mě počal mnout kůži mezi prsty, jak se snažil vyprovokovat i mě. Zafungovalo to, protože se moje ruka přesunula z jeho pichlavé čupřiny, přes statná, široká ramena a po páteři dolů až k lemu jeho trička, které jsem mu trochu nemotorně a neúspěšně přetahovala přes hlavu tak dlouho, dokud se nade mnou znovu nezapřel a triko si nesundal víceméně sám. Já jsem ho u toho fascinovaně sledovala, jak se jeho svaly různě napínaly a vlnily. Potom se ke mně zase sklonil, přičemž mi položil svoji velkou, teplou dlaň na tvář, což bylo takové jeho láskyplné, avšak majetnické gesto, které mě pokaždé hluboko uvnitř dojímalo. Navíc ten jeho dotek byl vždycky jako pohlazení motýlích křídel, protože byl tak opatrný a něžný, jako bych snad byla nějaká porcelánová panenka. A já si tak díky němu připadala. Uvědomovala jsem si totiž, jakou má oproti mně moc a sílu, ale po mém boku se z něj stával ten nejcitlivější a nejlaskavější člověk, a to jsem na něm přímo zbožňovala.

Po dalších několika minutách rozvášněných polibků se ode mě Vincent s trochou námahy odtáhl, aby mohl prozkoumat i jiná má lákavá zákoutí. Nejprve se věnoval mému krku, o kterém věděl, že je to jedna z mých erotogenních zón, takže mě zakrátko slyšel tlumeně vzdychat, což mu dodalo odvahy přesunout se níž. Okamžik na to mi zasypával ploché břicho drobnými polibky, kterými mě svými vousy šimral, takže jsem se musela držet, abych se pod ním nezačala ošívat. A abych se infantilně nechichotala, tak jsem si musela skousnout prst mezi zuby tak, aby mě to kapku zabolelo. Vincent si ale záhy usmyslel, že mi to překážející tričko raději sundá, s čím jsem mu pohotově sama vypomohla, protože jsem se nemohla dočkat té chvíle, kdy přitiskne svoji holou kůži na tu mou. A jeho pokožka byla tak úžasně vřelá a měkká…  

„Vincente,“ zašeptala jsem jeho jméno s nezměrným chtíčem, který mnou skrz na skrz prostupoval a zatemňoval mi mou racionální mysl, protože hned poté jsem se doslova hladově vrhla na jeho ústa. On ve mně totiž probouzel zvíře. Nějakou divočejší část mé osobnosti, kterou u mě dovedl vypustit jedině Vince. Podobně jako já jsem v něm podněcovala tu lidštější stranu jeho osobnosti. I z toho důvodu jsme se v posteli naprosto perfektně doplňovali. A všechno mezi námi probíhalo nanejvýš… přirozeně, nenuceně a instinktivně. Za to s Gabem jsem se nikdy nedovedla uvolnit natolik, abych přestala hlídat každý svůj pohyb nebo dotek. Nemluvě o mých mnohých předstíraných vyvrcholeních, což se mi s Vincentem jaktěživ nestalo. Ten pouze z mého tónu hlasu poznal, po čem právě toužím a co potřebuju.

Přes moji iniciativní výzvu mě Vincent ještě chvíli mučil protahováním té bleskové předehry, která nám oběma přinesla nezměrné vzrušení. A to Vincentovo mě začínalo docela dost tlačit do stehna, na které jsem byla sama zcela připravená. A hlavně natěšená, což jsem mu dala najevo tím, že jsem mu rozvášněně zajela rukou pod lem kalhot a trochu mu stiskla to jeho úžasně tvarované pozadí. Na to reagoval poněkud dravě, poněvadž se mi mírně zakousl do spodního rtu, až jsem překvapeně, ale slabě zalapala po dechu. Vrátila jsem mu to s podobnou měrou tím, že jsem mu bříšky prstů a nehty vykreslila dva páry zrůžovělých cestiček od jeho beder až po trapézy. Tím jsem vyprovokovala jeho nenechavé ruce, jež mě donutily se pod ním dovádivě vrtět s o to větší vervou, a také s o to větším zalíbením, které Vincenta nakonec přemohlo.

Za několik krátkých okamžiků se naše těla spojila v jedno a společně mířila až k vrcholu. Houpali jsme se ve stejném rytmu, jehož tempo se postupně zrychlovalo, a tak se místností prolínaly naše čím dál hlasitější vzdechy, v nichž jsem se nekrotila ani zdaleka tolik jako Vincent. Ani jsem se neostýchala mu zatínat nehty do ramene, protože jsem byla díky jeho pečlivým, plynulým pohybům doslova bez sebe. On měl mezitím hlavu zabořenou v mých vlasech a svými roztřesenými rty se mi sem tam otřel o ucho, takže jsem zaslechla to jeho úzkostně potlačované zvířecí vrčení. Posledních pár jeho přírazů nás dělilo od dosažení erotického edenu, když se nade mě znovu vyzdvihl, aby se mi mohl zahledět láskyplně do očí, z nichž jsem vyčetla jednoznačné vyznání. Já jsem mu ten oční kontakt bezelstně a unešeně oplácela a říkala jsem mu jimi úplně to samé. Jeden druhému jsme se definitivně odevzdali. Vyhledala jsem svou dlaní Vincentovu ruku, za niž jsem ho chytla, abychom si vzájemně propletly prsty v jeden nezlomný svazek, který měl nejspíš metaforicky stvrdit naše osudové splynutí. Vincent se ke mně sklonil a opřel si své čelo o to mé a pak mě vroucně políbil. Vzápětí nás oba zasáhl orgastický ohňostroj, který v mém případě doprovázel dlouhý, úlevný sten začínající u výkřiku, a u Vincenta to bylo takové těžko popsatelné mručení, které již s jeho zvířetem nemělo co dělat. Dokud ten naprosto bezkonkurenční pocit rozkoše neodezněl, Vincent ode mě neodlepil čelo, takže zřetelně cítil moje třesoucí se rty, které se mu chtěly svěřit.

„Moc tě miluju, Vincente. Už mě nikdy neopouštěj, rozumíš? Bez tebe není můj život…“ Nesvedla jsem dokončit tu větu, protože se mi regulérně zlomil hlas. Celý tenhle moment mě totiž nějak zasáhl…

„To ti slibuju, Cat. Nikdy od tebe neodejdu, protože… Ani já bez tebe nedokážu žít,“ uzavřel za mě moji vlastní myšlenku, jelikož ta jeho byla zcela totožná. Neomylně jsem přitom věděla, že to neříká jenom tak, aby mě nějak uklidnil, ale protože to cítil stejně jako já. My dva jsme k sobě prostě patřili. Vincent mě nato soucitně políbil a pak ulehl vedle mě. Přesto vydržel sotva pět sekund bez jediného kontaktu se mnou, když si mě přivinul do svého náručí, jež jsem nemínila jen tak opustit. A mně vmžiku napadlo jediné, že jsem snad jaktěživ nebyla šťastnější a spokojenější, takže jsem se urputně snažila si tuhle výjimečnou chvíli vrýt hluboko do paměti, abych si na něj vzpomněla i na smrtelné posteli…

„Myslíš, že je nám vážně souzeno být spolu? I když jsme se už jednou rozešli?“ otevřela jsem nové téma, když mi to nedalo a musela jsem se na to zeptat. Naslouchala jsem u toho tlukotu jeho srdce, které bilo jako zvon a pomaloučku zpomalovalo, jak od našeho orgasmu neúprosně ubíhal čas.

„Tebe ten deník pořád nepustil?“ posmíval se mi Vincent, ale s maximální pokorností, aby zbytečně nenarušoval tuhle nevídaně kouzelnou atmosféru. Decentně jsem se od něj vzdálila, abych mu mohla vzhlédnout do tváře s tím svým naoko kritickým výrazem, kterým jsem mínila smést tu jeho výsměšnou poznámku. To on samozřejmě dovedl již odhadnout, takže se na mě smířlivě usmíval, až mě tím rozesmál.

„Musíš ale uznat, že je to přinejmenším podezřelé, když moje příbuzná kdysi taky milovala zvíře. Naše osudy si jsou svým způsobem dost podobné… Hele, nedívej se na mě takhle! Četla jsem to. Vím, co v tom deníku stojí, na rozdíl od tebe,“ napomenula jsem ho s hraným pobouřením, avšak moje koutky úst byly neustále pozdvižené.

„Nečetl jsem to jenom proto, jelikož věřím tomu, že si svůj osud tvoříme my sami. Každým svým rozhodnutím a činem. A já jsem se rozhodl, že zůstanu s tebou. Ať se děje, co se děje,“ slíbil mi neochvějně a vlípnul mi sladkou pusu do vlasů.

„Ať se děje, co se děje,“ zopakovala jsem po něm zamyšleným uznáním, ačkoliv jsem dumala spíš nad tou jeho průpovídkou ohledně toho, že člověk je vlastním pánem svého osudu. Svého štěstí strůjcem. Rozhodně to mělo co do sebe a také to omlouvalo jeho nevědomost, co se týče onoho deníku Rebeccy Reynoldsové. Ještě jsem Vincentovi vtiskla polibek na dobrou noc, načež jsem se k němu otočila zády, nechala se od něj ochranitelsky obejmout a s tím neustávajícím pocitem duševního naplnění a souznění jsem zanedlouho upadla do říše snů, protože jsem byla po tomhle náročném dni unavená jako kotě.

 ◊◊◊

Ráno jsem se probudila nečekaně tím, když jsem se chtěla převalit na druhou stranu postele, v čemž mi zabránil někdo, kdo v ní byl navíc. S nesouhlasným bručením jsem se otočila nazpátek, než jsem se v tom polospánku dovtípila, že vedle mě leží Vincent, nikoliv Gabe, což mně zprvu automaticky vytanulo na mysl. Okamžitě jsem procitnula. Zrovna když jsem se k němu otáčela, abych se přesvědčila, jestli je už také vzhůru, anebo jestli stále spí, spatřila jsem ho nad sebou s takovým srdečným úsměvem. Namísto obyčejného pozdravu k dobrému ránu mi položil dlaň na tvář a něžně mě políbil.

„Ahoj,“ šeptla jsem na pozdrav, jakmile mě jeho hebké rty opustily, ale sotva jsem to dořekla, znovu si ukradnul jeden skoupý polibek pro sebe. A já se na něj ihned hloupě usmívala jako něčím praštěná.

„Krásné ráno,“ pozdravil mě nazpět a zářivě se na mě usmál. Tohle byl ten nejlepší start do nového dne za posledních několik týdnů. Možná i měsíců. Vydrželi jsme se povalovat se v prohřátých peřinách asi ještě půl hodinu, kdy jsme se dál všelijak mazlili a laskali, než se Vince jako první přemohl vstát z postele a tu dokonale romantickou atmosféru přerušit. Jakmile opustil postel, neuvěřitelně provokativně si přede mnou protáhl svoje statné, svalnaté tělo, ale pak se rozpochodoval ke komodě, aby zkontroloval na mém mobilu aktuální čas. Po celou jeho krátkou cestu jsem ho fascinovaně sledovala, když vtom mi něco s paralyzujícím šokem docvaklo. Zrovna v ten jistý moment, jak se Vincent skláněl nad displayem mého smartphonu.

„Proboha!“ vzkřikla jsem konsternovaně a v mžiku jsem se přemístila do sedu. „Já jsem zapomněla na tu večeři s Gabrielem! Úplně se mi to vykouřilo z hlavy, když jsi za mnou přišel,“ vychrlila jsem ze sebe nešťastně, protože z toho mohl být opravdu nebývalý průšvih. „No jo, proto tu máš dva nepřijatý hovory a jednu zprávu,“ přitakal mi Vincent, že se po mně někdo sháněl a dost možná to mohl být právě Gabriel, který mezitím seděl v restauraci sám u stolu a čekal na svou dámu, která na něj dočista zapomněla. Katastrofa. Ale jak jsem tak sledovala Vince s mým smartphonem u té komody, vybavila jsem si ještě něco. V hlavě se mi přemítla ona nedávná scéna, kterou mi Vincent svou nynější činností připomněl. Takhle podobně se nad ním skláněl i Gabriel. V tom jsem poděšeně zaúpěla.

„Co se děje?“ vyděsil se Vincent, jak jsem takhle nezřízeně vyjekla.

„J-já… před pár dny jsem přesně takhle přistihla Gabea u svého mobilu a… Co… co když nesleduje Tess, jak jsme se doteď domnívali, ale přímo mě?“ vysoukala jsem ze sebe poněkud krkolomně, jak jsem byla absolutně vyvedená z míry tím mým nenadálým hypotetickým uvědoměním. Vincent mě ovšem sledoval s takovým rozhořčeným výrazem, který jsem neomylně přiřadila k první části mého monologu, který nebyl ani v nejmenším podstatný. Vincent se ale nakonec umoudřil a zaměřil se na to mnohem závažnější sdělení, kteréž mohlo představovat fatální zádrhel.

„On by ti něco takovýho fakticky udělal?“ podivil se Vincent znechuceně, a když jsem rozpačitě pokrčila rameny, hodlal se o tom přesvědčit sám. Vzápětí se pustil do rozebírání mého mobilu, aby našel případné sledovací zařízení. A on ho skutečně našel. Ostentativně mi tím sledovacím zařízením zamával před nosem, načež jsem vylítla z postele jako kulový blesk, abych si tu malou destičku prohlédla zblízka. Byla to ta nejnovější sledovací technika tajných služeb, která měla nejspíš všechny zásadní funkce vjednom. Hlavně GPS a odposlech.

„Vincente, znič to!“ přikázala jsem mu vyděšeně, protože jsem si téměř ihned uvědomovala veškeré katastrofické důsledky toho, co se událo mezi mnou a Vincentem. A zejména po té schůzce s Gabem, kdy jsem mu lhala rovnou do očí. A navíc… kdy jsem se vykašlala na večeři s ním. Vincent bez jediného zaváhání sevřel ten supervýkonný čip ve své ocelové pěsti, až to zlehka luplo. Potom se na mě nejistě a jaksi nešťastně zadíval.

„A co teď?“ zjišťoval můj současný pohled na věc, který značně zkresloval neředěný strach, který ve mně stále narůstal navzdory tomu, že Vincent tu destičku zničil.

„Jestli Gabe už ví, co všechno se stalo od naší schůzky, tak je na cokoliv pozdě,“ konstatovala jsem deprimovaně a tvář se mi bojácně stáhla pod tíhou těch pochmurných vyhlídek. Vincent ale rázně škubnul hlavou na náznak vzdoru a jemně mi položil zespod brady palec, aby mě přiměl se na něj podívat a vyslechnout si ho. Pokorně jsem mlčela, přestože jsem přibližně tušila, že mě bude uklidňovat a povzbuzovat zároveň.

„Nebudeme přece nečinně sedět a čekat, až Lowan udeří, ne?  Aspoň se o něco pokusíme! Gabe třeba zatím ani neví, co všechno se stalo.“ Kupodivu mě inicioval, i sám sebe, abychom se nevzdávali dřív, než se opravdu ukáže, že Gabe o všem ví a že je odhodlaný se nám za každou cenu pomstít.

„Ty... ty se musíš pokusit odsud zmizet co nejdřív! Já zůstanu tady a…“

„Catherine, na to zapomeň! Vždyť jsi mě včera sama prosila o to, abych zůstal. Já tě neopustím, zrovna když mě potřebuješ. Já tě ochráním! A už vůbec nebudu utíkat, když jde do tuhýho. Vždycky jsme všechno zvládli spolu a zvládneme i tohle. Věříš tomu, že ano? Věříš mně?!“ Používal na mě skutečně podlé metody, kterým jsem neměla nejmenší šanci bránit, ačkoliv mnou neustále cloumala úzkostná bázeň.

„Tobě věřím, ale Gabeovi ne. Jemu už ani trochu nevěřím,“ reagovala jsem akorát na závěr jeho monologu, který jsem považovala za nejpodstatnější.

„Já ti taky věřím, Cat. A fakt pochybuju, že Gabe má někoho takovýho, o kom by mohl říct to samý,“ přesvědčoval mě velice vytrvale a s čím dál obstojnějšími argumenty, kterým se nedalo odporovat. V tomhle měl naprostou pravdu. Gabe zůstal úplně sám, ale my v téhle bryndě trčeli aspoň spolu. Sice až po kolena… Ne, spíš tak po uši, ale spolu…

„Takže utečeme oba dva?“ pozměnila jsem svůj původní návrh, poněvadž jsem ještě stále neshledala za dobrý nápad čelit Gabeově hněvu zhrzeného milence, o němž jsem nepochybovala, že ho donutí absolutně k čemukoliv. Vincent se tomu pobaveně usmál a nakonec i to s poklidným zavrtěním hlavy odmítl. Bývala jsem stejně odvážná a smělá jako Vincent, ale to se s mou změnou životního stylu obrátilo o 180°. Možná jsem se překonala a postavila jsem se proti Tori, když unesla moji sestru, ale v tomhle případě zatím nebyl nikdo v ohrožení života, takže se to dalo vyřešit nějakou jinou schůdnou cestou. A tahle se mi jevila úplně nejlepší…

„Vyřešíme to jednou pro vždy. Společně,“ prohlásil okázale a zdálo se mi, jako by se na to dokonce těšil. Na druhou stranu jsem plně chápala, že se třese na to, aby mohl čelit Gabeovi, jenomže ta Gabeova motivace byla nesporně silnější a osobnější, aby kvůli ní překročil hranice. A já jsem nemínila být při tom, abych naživo viděla, čí pomstychtivost je nebezpečnější. A smrtelnější.

„Vinci, prosím… Nechci být u toho, až se jednomu z vás něco stane. Prosím. Mrtvých a raněných už bylo dost,“ škemrala jsem nedůstojně o to, abych nemusela být svědkem další tragédie, protože jestliže se ti dva střetnou, je vyloučené, aby to dopadlo jinak. Každopádně Vincenta nenechám jít samotného. Navíc bych možná mohla Gabea svojí přítomností nějak ovlivnit.

„Já zas nikomu nechci ublížit a už vůbec nechci nikoho zabít,“ ubezpečil mě o svých čestných a velkorysých úmyslech, které si ani trošku nezahrávaly se zmíněným překročením hranic. Tím ve mně Vincent ovšem vyvolal daleko větší obavy než doposud. Zatím jsem se nestihla dobrat k závěru, že by konfrontace s Gabem mohla dopadnout tak, že Vincent ztratí svoji lidskost. Tahle významná eventualita se nepochybně zařadila na seznam proti…

„Ale Gabe se o to určitě pokusí! Nejdřív tě vyprovokuje, abys mu zavdal záminku tě zabít. A on to klidně udělá! Znám ho. Vím, jak přemýšlí a jak jedná. A pokud se něco nezměnilo, a ty se umíš hojit zase tak dobře jako předtím, než tě přeprogramoval můj táta…“

„To je dobrý vědět. Počítám s tím, ale… I já mám na něj jistou páku,“ zahýbal několikrát rozverně obočím, jak se snažil odlehčit situaci, ale dle mého úhlu pohledu se to zcela nehodilo.

„Myslím, že už jsem do toho namočená víc než dost… Divím se, že pro něj nejsem tím terčem spíš já,“ neudržela jsem se a přeci jen jsem pronesla takovou trefnou poznámku. Vincent to přijal podobně jako já před pár sekundami.

„Já se divím tomu, proč musel krást ten šperk a sérum, když má Reynoldsovu jednotku, se kterou by tě mohl dostat tak jako tak,“ vyslovil Vincent rozmrzele své nepochopení, které já jsem i s tou svou ranní otupělostí s přehledem trumfnula.   

„I proto se tomu prostě nemůžu vyhnout. Potřebuju ten šperk a sérum zpátky, Cat. Nejvíc ze všeho chci, aby už byl konečně tomuhle všemu konec. Musíme to jednou pro vždy vyřešit!“ nedal si to rozmluvit, a tak jsem se definitivně smířila s tím, že Vincent se ani omylem nestáhne, ale že do toho boje půjde rovnou po hlavě. Jak je mu vlastní…

„Vincente,“ vydechla jsem otřeseně, jakmile mi na mysl vytanul další děsivý nápad ohledně motivů, které by Gabea mohly vést k té krádeži náhrdelníku a toho prvotního vzorku. Vince mi neprodleně věnoval svoji plnohodnotnou pozornost a pouze z mého tónu hlasu rozpoznal, že jsem nemálo rozrušená. „Co když se chce Gabe stát zase zvířetem?!“ vyslovila jsem tu hrůznou ideu, která moje myšlenky trýznila nejrůznějšími způsoby, kterými by mohl Lowan ublížit Vincentovi anebo mně.

Vtom se ale rozlítly dveře dokořán a na jejich prahu stanul zlověstně a úlisně se šklebící Gabe, který pouze z rozpoložení tváře budil dojem nepřemožitelného vítěze. Než se rozhodl k nám promluvit a vytrhnout nás z toho paralytického úleku, oba dva si nás pohrdavě prohlídl svým pichlavým zrakem, z něhož se mi dokonce zhoupnul žaludek. Tenhle jeho triumfální příchod nevěstil vůbec nic dobrého.

„Catherine, ty mě vážně dokonale dobře znáš,“ poznamenal výsměšně a záhy, co dozněla poslední samohláska, jeho shovívavý výraz v obličeji se ze sekundy na sekundu změnil v takový nenávistný, plný agresivity a pomstychtivosti. Reflexivně jsem Vincentovi obmotala dlaně kolem předloktí a on si naopak stoupl více přede mě, aby mě chránil svým tělem. Svoji šanci na útěk jsme trestuhodně propásli… 

 Po opět další pauze přidávám novou kapitolku. Snad to za to čekání stálo, ale zrovna u téhle kapitoly si myslím, že i ano. :D Od téhle doby už budu opravdu přidávat pravidelně, mám dovolenou a jeden z mých cílů toho volna je, že tuhle povídku konečně dokončím! :D Už ji chci mít opravdu z krku. :D 

Moc všem zbylým čtenářům děkuji!!! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXIV.: