OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXV.

22.08.2017 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 638×

0.25 MOŽNOSTI

„Tu štěnici ve smartphonu si ode mě ale nečekala, co? Tam jsem překonal i sám sebe. Ale ty jsi mě taky překvapila, že jsi mě odhalila… hm, docela rychle. Pořád v sobě toho detektiva máš, Cat. Kdybys u toho vydržela, určitě bys to dotáhla daleko. Pravděpodobně bys měla křeslo Vargassové pro sebe,“ strefoval se do mě Gabe s prvoplánovým cílem se mi vysmívat, což mě nechávalo zcela chladnou. Nicméně jsem byla napětím strnulá v úplné křeči, až jsem cítila, že mě bolí prsty, které jsem mimochodem zarývala Vincentovi do kůže předloktí. Ten ale nehnul ani brvou.

„Gabe, laskavě mě těhle narážek ušetři. Rozhodně jsi sem nepřišel proto, abys mi připomínal, že jsem zahodila svoji kariéru u policie,“ namítla jsem mu na to neoblomně a konečně jsem se pustila Vincenta, ale zpoza jeho urostlé muskulatury jsem nevystoupila. Jeho ledová poklidnost mi dodávala trochu té kuráže, kterou jsem ke konverzaci s Lowanem nezbytně potřebovala.

„To máš pravdu. Kvůli tomuhle tady nejsem,“ přitakal mi poněkud otráveně, když jsem si dovolila přerušit jeho provokativní tlachání, které pouze ještě víc prohlubovalo tu všudypřítomnou tíseň.

„Seš tady kvůli mně, tak co kdybychom si to šli vyřídit na střechu?“ vložil se do toho Vincent svým sebejistým tónem hlasu, který ale nedával najevo žádné další emoce. Bezpochyby ho doprovázel ten jeho typický kamenný výraz s lehce podmračeným obočím. A během své pobídky se navíc i trochu vzepjal v hrudi, čímž se stal zase o něco mohutnějším. Gabriel se ale zdál být stejně tolik sebevědomý jako Vincent.

„Kellere, nebuď tak sebestředný. Já jsem přišel hlavně za Catherine, protože to kvůli ní jsme všichni teď tam, kde jsme. A jenom ona to jako jediná může vyřešit,“ odbyl Gabe Vincenta naprosto nekompromisně a rádoby ho okázale ignoroval. Zato mě svýma slídivýma očima doslova rentgenoval, z čehož jsem byla nefalšovaně nervózní. Dokonce natolik, že mi až vyschlo v krku, takže jsem jaksi ztěžka polykala. A když ještě ke všemu v podstatě svedl celou tuhle nevítanou situaci na mě, pochopitelně se mi tím přitížilo. Své neodpustitelné viny jsem si byla samozřejmě plně vědoma…

„Jak to může vyřešit? Čím? Catherine si už vybrala, Lowane.“ Nedal se Vincent a ani on se nevyvaroval směšným provokacím, které konverzaci ale mohly posunout o něco dál, na rozdíl od těch Gabeových.

„Tak to mi během téhle noci došlo,“ zasyčel Gabriel rozezleně a opravdu opovržlivě si nás dva prohlídl, jenomže já v jeho nenávistí zčernalých očí zahlédla střípek nezměrného ublížení, jež ho zevnitř trhalo na kusy. Uvnitř byl plný žalu a zoufalosti, která se postupně měnila v sžíravou pomstychtivost, která pouze čekala na to, až ji Gabe naplno vypustí ven.

„Co můžu udělat? Jak to mám vyřešit?“ Přihlásila jsem se o pozornost zase já, když jsem si vzala slovo pro sebe, abych je zbytečně nenechala se do sebe navzájem strefovat, což by vedlo jedině k dřívějšímu konfliktu.

„Proč to nevyřešíme my dva?! Jednou pro vždy!“ vyjel po něm Vincent značně netrpělivě a udělal jeden krok vstříc Gabeovi, což bylo takové neverbální symbolické gesto toho, že je připravený se s ním hned teď utkat pěst pro pěsti. Ale Gabe byl podivně zdrženlivý. Musel mít nějaké eso v rukávu, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Možná že už se v tenhle okamžik jeho DNA měnila v mezidruhovou a on akorát naháněl čas…

„Věřím, že na to dojde, ale nejdřív… by měla Catherine dostat na výběr,“ stál si Gabe neústupně za svým a zřejmě si tuhle svoji představu mínil prosadit stůj co stůj.

„Čemu nerozumíš na tom, že už si Cat vybrala?!“ zopakoval Vincent docela nevrle, poněvadž ho Gabe tou svoji pokojností nejspíš značně vytáčel. Všichni tři jsme cítili, že se pomaličku, ale jistě schyluje k nějaké osobní potyčce, která s probuzením Vincentova zvířete nebude mít dlouhého trvání ani příznivý závěr právě pro Lowana. Jestli něčím nepřekvapí…

„Vincente, prosím, přestaň. Nech to Gabea doříct,“ požádala jsem Vincenta dobromyslně, ale přesto jsem se na něj podívala lehce přísně, aby na moji prosbu bez váhání dal.

„Cat si zatím jen vybrala toho, kdo jí zahřeje prázdnou postel…“ neodpustil si Lowan jednu ostrou připomínku, na níž Vincent reagoval akorát prudkým vyražením vzduchu z nosních dírek. Stále měl ale svoje zvíře naprosto pod kontrolou. Tolik nemístný Gabe zase nebyl.

„Mezi čím si mám vybrat teď?“ přistoupila jsem na tu jeho infantilní hru, která pro mě měla jednoznačný výsledek předem. Vždycky si vyberu Vincenta. Ať to pro mě bude mít jakýkoliv dopad…

„Mezi životem a smrtí,“ pronesl velice významně, s takovým poetickým nádechem, který působil daleko víc nevhodně, nežli zlověstně. I tak mi přes záda přejel mráz, zatímco mozek mi hlásil samozřejmě již předem jasnou odpověď, přestože jsem o jejích podmínkách nevěděla vůbec nic. Zůstala jsem na Gabea trochu zmateně civět, zatímco Vincent si posměšně odfrknul.

„Tohle snad nemyslíš vážně,“ ucedil vzápětí Vincent a zavrtěl nad Lowanem pobaveně hlavou.

„Gabe, ty moc dobře víš, že nechci, aby se někomu něco stalo,“ připomněla jsem mu obratem s mírnou uštěpačností, protože jeho zdánlivě zastrašující návrh se absolutně minul účinkem.

„Někdo z nás si tohle odskáče,“ srozuměl mě zcela smířeně, jelikož to bral jako hotovou věc.

„Pak bych to měla být já, když za tuhle situaci můžu já,“ prohlásila jsem skálopevně, aniž bych se nejprve alespoň krátce zamyslela nad tím, co všechno by to pro mě asi tak mohlo znamenat. Vtom se ke mně Vincent bleskově otočil, evidentně pobouřený mým výrokem, který zásadně odmítal. „Nedělej ze sebe mučedníka, Cat,“ domlouval mi ovšem naprosto pokorně, i když v očích se mu zračila úzkostná žadonivost.

„Proč jsi vzal ten šperk a sérum?“ zavedla jsem naši konverzaci záměrně jiným směrem. Gabe se akorát kysele zašklebil, ale tuhle moji všetečnou otázku pochopitelně dávno čekal. Vincent se opět otočil ke Gabrielovi čelem, aby mu nic z jeho mimiky či gest neuniklo. Vince byl úžasný detektor lží, avšak je pravda, že už se nám ho jednou podařilo oklamat. Ale proč by Gabe za těchto okolností chtěl cokoliv skrývat? Takhle se tu s námi setkal proto, aby férově vyložil karty na stůl. 

„Že je Vincent pořád zvíře, je pro mě výhodou, i když to zní asi absurdně,“ osvětlil mi prostě a kysele se na mě šklebil dál.

„Co jsi s tím udělal?“ vyslýchala jsem ho přesně jako nějakého zadrženého podezřelého. Starý zvyk…

„Nic. Zatím,“ odvětil mi polohlasem a rty se mu zvlnily do takového ďábelského úsměšku. Skutečně jsem žasla nad tím, kde se tahle zášť, podlost a nenávist v Gabeovi vzaly. Tohle je úplně jiný člověk, než se kterým jsem ty čtyři roky žila. A že jsem s ním byla doopravdy šťastná. Takovýhle Gabriel by se nestal ani mým blízkým přítelem. Držela bych si ho raději co nejvíc od těla…

„A co s tím teda hodláš dělat?“ vyptával se i Vincent, který se zase po chvíli ozval.

„Vyjednávat.“ Gabe se omezil na stručné, úsečné věty, které se protivily mně i Vincentovi. Ale jistě byly mnohem přijatelnější, než sáhodlouhé proslovy, které by nám nervy drásaly jednou tolik.

„Tak do toho, Lowane,“ povzbudil ho Vincent i s nenuceným pohozením hlavy, abychom konečně přešli k hlavnímu bodu naší předem nedomluvené schůzky.

„Nechceš se znovu proměnit ve zvíře, že ne, Gabe?“ vypadlo ze mě zničehonic, ačkoliv jsem fakticky chtěla poskytnout prostor, který Gabe potřeboval pro svůj ďábelský návrh. Proto jsem na něj nepatrně omluvně zamrkala očima, ale víc jsem to nerozmazávala.

„Pokud nebudu muset,“ mluvil v hádankách, které mě počínaly vytáčet čím dál neudržitelněji.

„A co to jako, do háje, znamená?!“ vyjela jsem po něm vztekle, protože ten stále rostoucí tlak uvnitř mě jsem již víc držet nesvedla. Gabe si tohle afektované zdržování náramně vychutnával, ale Vincent si nejspíš v tichosti říkal, proč ho vlastně nechává, když nám zatím neukázal ani náznak toho, že by měl jakkoliv navrch, proto měl pravou ruku staženou v pěst a připravenou ji kdykoliv nechat vyletět.

„Nech Vincenta navždy odejít a já ho nezabiju,“ oznámil mi s takovým chladnokrevným tónem hlasu, díky němuž mi srdce vynechalo jeden úder. Gabriel to myslel smrtelně vážně.

„Přece by ses sám znovu neproměnil jen proto, abys mě zabil!“ zaprskal Vincent rozlíceně, když si unáhleně vyložil Gabrielovu poznámku, ačkoliv dost možná naprosto trefně, ačkoliv Gabe s námi komunikoval velice mlhavě. Okamžitě mi na jazyk vystoupil jeden uštěpačný dovětek, ale naštěstí se mi ho podařilo udržet v sobě. Nemínila jsem Gabea jakkoliv provokovat, protože mi připadal víc nevyzpytatelný než kdy jindy…

„Pro Catherine bych to udělal!“ Gabe značně přidal na hlasitosti, když odporoval Vincovým pochybám, až mu z toho obličej děsivě zbrunátněl.

„Tohle je šílený, Gabe,“ povzdychla jsem si s neskrývanou zoufalostí a promnula jsem si bezděčně zvrásčené čelo. Dál se mi hodně ztěžka polykalo. Víceméně nadšeně bych uvítala, kdyby se konečně něco začalo dít, protože tohle byla hotová psychická tryzna.

„Šílený je, že jsi mě odkopla hned, jakmile se Vincent vrátil! Jako lusknutím prstu jsi opustila svého snoubence! Kvůli někomu, koho už vlastně ani neznáš a kdo hlavně není ani člověk! Kruci, Cat, milovala jsi mě vůbec někdy?!“ A rozvážný a racionální Gabe byl rázem ten tam. Gabriel ještě o něco zvýšil hlas, načež mu postupně na čele vystoupla fialovo-zelená žíla.

„Gabe, tohle s tebou nebudu probírat. Znovu už ne. Řekni nám konečně, co od nás teda chceš!“ zatrhla jsem mu ty jeho otravné tendence neustále omílat to stokrát vyřčené. Jeho ta moje rezolutnost mírně zarazila, ale uvědoměle mi vyhověl, přestože ho to stálo zjevně hodně přemáhání. Nejdřív si totiž nesouhlasně odfrkl, pak k sobě pevně stiskl čelisti a nakonec se musel uklidnit pohledem kamsi do neurčita.

„Vážně ti na tohle musím odpovídat?“ opáčil mi na to dotčeně a zavrtěl nad mojí nedostatečnou bystrostí teatrálně hlavou. Jistěže mě napadlo, že celý tenhle tyátr je kvůli mně. Respektive kvůli tomu, že Gabe mě pořád chce a nedovede se přenést přes to, že jsem dala přednost Vincentovi před ním. A zřejmě je kvůli tomu schopný snížit se k čemukoliv. Jako k vyhrožování nebo vydírání. Ale to mu ostatně není absolutně cizí, jak jsem se o tom přesvědčila již párkrát předtím. Taktéž jsem si téměř stoprocentně jistá, že jeho návrh bude obsahovat možnost svobodné volby pouze zdánlivě…

„Tak co chceš, Lowane?!“ zahřměl Vincent s tím svým hrdelním, animálním tónem, který mě regulérně polekal, že jsem s sebou reflexivně trhla. Gabe se tomu ale pouze nadutě usmál.

„Druhou šanci pro mě a pro Catherine. Když se ke mně Cat zase vrátí, ty z toho vyvázneš živý, Kellere. Vrátím ti to sérum a ty z tohohle města zmizíš jako člověk. V Reynoldsově laboratoři to otestovali a zjistili, že by mělo bez nějakých vážných komplikací fungovat. Přemění to tvoje zvířecí geny na normální lidské. Zní to dobře, co? Nebo…“ poodhalil Gabe část své promyšlené taktiky, která by mě měla navrátit do jeho náruče. Přitom se pozorně díval akorát na Vincenta, jako by se mu to pokoušel podbízet i neverbálně.

„Nebo se dobrovolně změníš zase ve zvíře a pak se se mnou utkáš v boji na život a na smrt. Jo, jasně,  já vím, druhou možnost už jsem slyšel.. Heh, a to si jako vážně myslíš, že bych přemýšlel nad tím, že se Catherine vzdám? A přenechám ji navíc tobě?!“ smetl Vincent nekompromisně s lehce podrážděnou pobaveností jeho nabídku a nebývale pobouřeně si Gabea měřil pohledem.

„Ne, změním se ve zvíře a pak tě zabiju, Kellere. Díky kapce tvojí krve mohli v laboratoři vytvořit dostatečně silnou látku se zvířecím genomem, která prostě a jednoduše ten tvůj překoná. Nebudeš ani zdaleka tak silný jako já, ani rychlý, ani tvoje smysly nebudou tak citlivý jako ty moje. Tvoje smrt bude absolutně nevyhnutelná. Já si pak jen vezmu ten tvůj lék a bude ze mě zase člověk. A všechno bude tak, jak má být…“

„Ty lžeš, Gabe!“ vzkřikla jsem zcela nezřízeně, protože mě tahle nová informace naplnila nefalšovanou hrůzou. Přesto ani kousek mého já nepochyboval o tom, že by si Gabe cokoliv vymýšlel.

„No jo, dobře… možná ta volba není ani tolik o Catherine, jako spíš o tobě, Vincente. Tak co si vybereš? Chceš raději život jako normální člověk, který jsi měl dřív, a vzdáš se Catherine, anebo si vybereš ji a riskneš, jestli lžu, nebo nelžu? No tak co chceš víc?“ Gabe mě zcela ignoroval, protože měl plné ruce práce s tím, aby takhle nestoudně provokoval Vincenta. Ten ale mlčel jako zařezaný a v tom proklatém tichu bylo téměř až slyšet, jak Vincentovi šrotují mozkové závity, čehož jsem musela ihned využít a vzít si slovo opět sama.

„Proč jsi do toho musel zatáhnout i mého otce, Gabe?!“ stočila jsem řeč jiným směrem, když už to takhle neúmyslně nakousnul a doufala jsem, že to již na mě upoutá pozornost. Když na mě Gabe zaměřil svůj rentgenový zrak, zbystřila jsem. Můj hlas ovšem nebyl prosycen nějakým pohoršením, protože k Bobovi jsem neměla vůbec žádný kladný vztah, takže mě nijak zvlášť citově nezasáhlo, že se s ním spojil. Každopádně jsem z toho ale byla znechucená, že využil ke zničení Vincenta tu nejhorší osobu, jakou mohl. Pochopitelně takovou osobu, o které moc dobře věděl, že jako jediná dokáže jeho plán dovést do zdárného konce. Od Gabea jsem to brala jako další neprominutelnou podlost.

„Neber to nijak osobně, Cat. Nejdřív jsem myslel, že bude stačit, když se spojím s Tori, ale potom zklamání z její smrti jsem neměl na výběr, než oslovit tvého otce. Ale rozhodně toho nelituju,“ tetelil se spokojeností nad svou neuvěřitelnou prohnaností. My dva s Vincentem jsme nicméně zůstali ochromení tou novou informací, že se Lowan spřáhnul dokonce i s Tori. Proboha, kam tenhle komplot až vede?!

„Ježiši, nebuďte tak překvapení! To vážně ani jednoho z vás nenapadlo? Vždyť je to naprosto logický krok se spojit s někým, kdo má stejný cíl jako vy!  Catherine, za tohle by ses měla fakt stydět. Možná že je opravdu lepší, že už u policie neděláš,“ vysmíval se mi zcela nepokrytě, což jsem stále úspěšně ignorovala.

„Tohle ti nevěřím, Lowane,“ ozval se Vincent zase po chvilce a s takovým neomylným odmítnutím, že mě to až zarazilo, jak pevný v tom svém přesvědčení ohledně Tori byl.

„Věř si, čemu chceš, Kellere. Možná jsi ji jen neznal tak dobře, jak sis myslel… Tori byla dost zoufalá, víš. Sice jsem věděl, že je to vážně divoká karta, ale za pokus to stálo. Bohužel to nevyšlo, ale já to vnímal stejně jako menší vítězství, protože jsem aspoň město zbavil toho zrzavýho monstra.“ Gabe si stále ponechával v hlase takové arogantní potěšení, které ve spojení s obsahem jeho monologu způsobilo Vincentovo děsivé selhání kontroly. Zaslechla jsem pouze mírně zavrčení, potom jsem zahlédla zablyštění svítivě žlutých očí, když vzápětí zvuk kolem mě ostře zasvištěl, jak se Vincent bez varování přemístil, a k mému údivu zmizel z místnosti i Gabriel. Zůstaly po nich pouze dveře dokořán a moje povolená spodní čelist. Absolutně jsem si nedovedla vysvětlit tenhle Vincentův zmatečný úsudek, který skutečně zkomplikoval celou tuhle situaci.

Kam jako zmizeli? Kde je mám hledat?

Jakmile mi tyto dvě věty přestaly vířit mysl, objevila se mi na ni bezprostřední odpověď, která byla vyloženě nasnadě. A proto jsem bleskově sebrala ze šuplíku onu zbraň, ke které jsem se dostala právě díky Gabeovi, ještě než jsem ji strčila do kapsy bundy, tak jsem ji odjistila a ukvapeným krokem jsem vyrazila na střechu budovy, kam se s největší pravděpodobností Vincent s Gabrielem přesunul. 

 Děkuji mockrát!!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXV.: