OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXVII.

08.09.2017 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 699×

0.27 ZMÝLENÍ

„Vincente?“ zvolala jsem do hrobového ticha svého bytu. Vyšla jsem pomalým tempem na chodbu a hledala jsem nositele jména, které jsem vyvolala. „Vinci?“ zkusila jsem to znova, asi jen z pouhého zvyku, protože kdyby tady Vincent byl, i v dosahu několika desítek metrů, uslyšel by mě bez obtíží. Zkontrolovala jsem tedy display svého mobilu, jestli na něm nenajdu obálku se zanechanou zprávou. Nic. Zjistila jsem tak alespoň, že je půl osmé ráno. Páni, to jsem byla mimo docela dlouhou dobu. Skoro celý den. Následně jsem se šla podívat ještě na kuchyňskou linku, jestli tam náhodou nezůstal lísteček s informací, kde se Vincent právě nachází. Taky prázdno. Pochopitelně mi to ihned přišlo poněkud zvláštní.

Nezdálo se mi to všechno jenom?

Jenže také po Heather nebylo ani vidu, ani slechu. Kam ta se poděla? Nakoukla jsem k ní do pokoje, na kterém bylo nepopiratelně znát, že ho obývá zrovna ona. Možná že jen vyklidila pole, když se stala ta tragédie. Často jsem jí přece kladla na srdce, aby se těm největším průšvihům vyhnula velkým obloukem. Třeba mě konečně jednou taky poslechla. Nebo možná měla ranní směnu v restauraci. Hm, jenže teď bych opravdu vřele uvítala tu mít její společnost…

I když jsem byla k smrti unavená, do postele se mi vracet nechtělo. Uvelebila jsem se tedy před obrazovkou televize, kde jsem si pustila čerstvé zprávy, abych se uvedla do aktuálního dění ve městě. Jenže samozřejmě první, na co jsem tam narazila, bylo záhadné zmizení návladního Lowana. O to se zajisté postaral Vincent. Nebo na tom ještě pořád pracuje, protože tady nikde není. Nezvládla jsem ty zprávy dokoukat až do konce, protože to pro mě byl jednoznačný podnět, který neprodleně spustil ty stále příliš živé vzpomínky na onen zločin spáchaný mou rukou. Měla bych ten čin nejspíš nazvat pravým jménem, abych se z toho traumatu vzpamatovala co nejdřív. Jenže zatím jsem v takové nepřekonatelné fázi šoku, že mi asi bude ještě chvilku trvat, než se vůbec dostanu do fáze popření.

Jenomže já jsem to udělala! Vykonala jsem krutý zločin, spíš vyloženě zvěrstvo. A s tím budu muset žít do konce svého života. Že jsem někoho zavraždila. Ano, byla to vražda. Já jsem někoho zavraždila… Proboha! A ne jen tak někoho, ale člověka, kterého jsem nějakou dobu skutečně milovala. Jenom tak jsem ho prostě zavraždila. Do háje, ty jeho mrtvé oči budu vídat do konce života pokaždé, když sklopím víčka. Před každým spánkem uvidím ten ohavný výjev mého hříchu, který mě bude pronásledovat den co den. Na tu krvavě rudou díru uprostřed jeho hlavy taktéž jaktěživ nezapomenu…

„Cat? Zlato? Jsi v pořádku?“ Jakoby z dálky jsem slyšela známý hlas, který patřil samozřejmě Vincentovi. Jakmile jsem se vrátila zpátky do reality ze svého hlubokého zamyšlení, povšimla jsem si, že Vince postával kousek ode mě a díval se na mě velmi znepokojeným pohledem.

„Připadám ti, jako že jsem v pořádku?“ opáčila jsem poněkud kousavě a zase jsem od něj odvrátila netečně zrak pryč. Zaslechla jsem ovšem Vincentovo frustrované vydechnutí. „Zavraždila jsem člověka, Vincente! Jak bych mohla být v pořádku?!“ dodala jsem vzápětí o něco vyrovnanějším hlasem, aby si Vincent nemyslel, že jsem popuzená kvůli němu. Nikoli. Jsem popuzená kvůli sobě samotné a kvůli tomu, co jsem provedla. A tak jsem se aspoň zadívala na Vincenta viditelně smířlivě, na což mi chápavě pokynul hlavou.

„Catherine, už o tom nebudeme mluvit, ano? Udělala jsi, co jsi musela udělat. Nemá smysl to víc rozebírat. Jestli chceš mluvit o tom, jak se cítíš, tak klidně, ale pro tvoje vlastní dobro, přestaň se mučit v tý jedný a tý samý smyčce,“ namítl mi na to ovšem poněkud nesmlouvavě, ale ten lesk v jeho sladce čokoládových očích říkal, že se mnou nanejvýš soucítí. „Věř mi, že já moc dobře vím, jak se cítíš. Přesně vím, čím si teď procházíš, Cat. Vždyť to zase není tak dlouho, kdy jsem vlastní rukou zabil Tori.“ Zcela poprvé Vincent od toho činu zmínil, že za její smrt může on sám. Zatím jsme o tom spolu nemluvili. Kdyby o tom Vincent chtěl mluvit, už by to zajisté udělal. Teprve teď byla po té době poprvé vhodná příležitost. Až na to, že já se skutečně nemínila bavit o tom, kdo jsme koho zabili a jak jsme se potom cítili…

„O tomhle mluvit nechci. Už nikdy… J-já… asi bychom si měli promluvit spíš o nás dvou,“ změnila jsem téma docela zdrženlivě, poněvadž jsem se bála Vincentovy reakce na to, co se mu chystám říct. Vincentovi okamžitě vyskočilo obočí vysoko nad nadočnicový oblouk, jak ho zaskočilo moje pobídnutí.

„O nás dvou? Proč? O čem bys chtěla mluvit?“ zahrnul mě zmatenými otázkami a vypadal opravdu hodně nejistě. Zřejmě díky svým zvláštním schopnostem detekoval, že je něco špatně.

„Měla jsem teďka docela dost času přemýšlet a něco jsem si uvědomila. Něco o nás dvou,“ započala jsem ono obávané téma vskutku opatrně, abych to na Vincenta nevychrlila všechno najednou. Pro mě by to tak bylo sice nejlepší, něco jako strhnout rychle náplast, ale chtěla jsem Vincovi nechat nějaký čas na to se připravit. Nechat ho přemýšlet dopředu, aby se třeba k té možnosti třeba dopracoval sám. On totiž uměl skvěle číst mezi řádky. Někdy to bylo plus a někdy mínus, nicméně teď bych skutečně uvítala, kdyby tuhle svoji nevídanou schopnost použil.

„Já jsem si taky něco uvědomil, Cat. Vím, že to bude znít docela divně a nevhodně, ale zkus se na to podívat trochu jinak, prosím… Nevím, jak bych to měl říct nějak šikovně, ale… Ono to asi nejde říct nijak šikovně, takže prostě jen… víš… jeden jsme kvůli tomu druhýmu zabili. Jeden druhýho jsme zachránili, protože já jsem nechtěl přijít o tebe a ty zase o mě. Myslím, že to je další důkaz toho, že prostě patříme k sobě…“

„No přesně! Oba dva jsme kvůli tomu druhému zabili!... Já na to ale teďka nedokážu pohlížet jako ty, Vincente. Nedokážu se dívat na nic tak jako dřív. Ale díky tomu mi došlo, že my dva… spolu… jsme pro ostatní vážně nebezpeční. Ostatně jsme nebezpeční i sami sobě…“ skočila jsem mu neurvale do řeči, když mi takhle nevědomky nahrál. Celá ta má řeč vyzněla jaksi chladně a s takovou odměřenou věcností, že na mě Vincent hleděl s nefalšovaným konsternováním.

„Co mi tím chceš říct?“ pobídl mě, abych na rovinu vyjádřila to, co mi momentálně tížilo mysl. Vzala jsem si chvilku čas na promyšlenou, taky abych si dodala potřebné odvahy, než jsem mu odvětila. Zato to ale byla odpověď přímočará a nekompromisní.

„Vincente,… neměli bychom spolu být,“ prohlásila jsem pevně, ale do očí jsem se mu přitom podívat nemohla. Nešlo to.

„Je spoustu věcí, co bychom neměli,“ smetl můj výrok absolutně nevzrušeně, jak si nejspíš neuvědomoval, kam tím mířím. Anebo si spíš odmítal přiznat, že tuší, kam tím směřuju.

„Nechci s tebou už být,“ opravila jsem se s ještě slyšitelnější rezolutností, která ho již z té vžité poklidnosti vytrhla. V ten moment to s ním nepatrně, přesto viditelně trhlo. Hned nato zvláštně ztuhnul a zdálo se mi, že marně hledá slova, kterými by na tuhle moji novinku reagoval. Několikrát od sebe odlepil rty, že by mi na to teda něco odvětil, ale nakonec pouze zalapal němě po dechu a zase ústa zavřel. Vypadal, že najednou opravdu neví kudy kam. On, který si vždycky se vším poradil. Vždycky všechno vyřešil. Vždycky našel nějakou cestu, únikovou skulinku, kterou by se zachránil. Ale tentokrát byl nepokrytě v koncích…

„Tohle je opravdu to, co chceš?“ přeptal se mě kontrolně, jestli jsem si tímhle nečekaným rozhodnutím skutečně jistá. Než jsem ho v tom stačila ubezpečit, předběhl mě s takovými těžkopádnými argumenty, které se jednu chvíli rovnaly mé životní mantře a které mě momentálně dovedly řádně nalomit: „Cat, já vážně chápu, jak jsi k tomuhle rozhodnutí dospěla, ale… copak jsi zapomněla na dobu, kdy jsme byli ochotni jeden pro druhýho riskovat naprosto vše? Hlavní pro nás bylo, abychom byli spolu? Od první chvíle, kdy jsme se potkali, se stále navzájem zachraňujeme… Sice jsme oba silní, i když jsme každý zvlášť, ale dohromady jsme neporazitelní. Společně všechno zvládneme, a zvládneme i tohle. Jenom tomu musíš dát šanci. Nevzdávej to, Cat… Takhle to s námi nevzdávej, prosím!“

„Nemyslím si, že zvládnu mít na rukou další krev,“ shrnula jsem bezbarvým hlasem, který i tak nepřipouštěl žádné debaty. Ve Vincentových bezelstných očích se záhy objevil nezměrný žal, který bez prodlení atakoval i mě. Musím tenhle rozhovor co nejrychleji ukončit, než mě tenhle Vincentův smutek obměkčí.

„Ale tys mě prosila, abych tě už nikdy neopustil,“ osvěžil mi moji zamlženou paměť, načež mě vskutku ostře píchlo v hrudi. V tom jistém místě, kde se nachází srdce, které s každou ubíhající vteřinou zmíralo…

„A teď tě prosím, abys mě nechal jít,“ opáčila jsem téměř až plačtivě, protože ta náhlá bolest, která se do mě z každičkého póru jeho těla pomaloučku přelévala, byla opravdu neúnosná. Upřímně řečeno, nepočítala jsem s tím, že mě ten rozchod takhle zasáhne. Ne, když toho uvnitř sebe necítím tolik jako předtím. Připadám si teď zevnitř taková… mrtvá. Jako by s vraždou Gabea umřel i kus mne samotné. A teď umíral další…

„Zapřísáhl jsem se, že tě neopustím!“ nevzdával to, což pro něj bylo tolik typické. Odhodlání překonat veškeré překážky bylo jednou z jeho největších ctností. To jsem na něm hrozně moc obdivovala. I tím si mě tolik získal. Protentokrát jsem se nicméně skoro modlila, aby v tomhle boji raději dobrovolně kapituloval.

„Tak tedy opustím já tebe,“ srozuměla jsem ho polohlasně, jelikož se mi počínal třást hlas.

„Já tomu nějak nerozumím, Cat. To jsi mě přestala milovat takhle ze dne na den?“ chytal se úzkostně posledních stébel trávy, zatímco se potápěl. Ne, zatímco já jsem ho potápěla ke dnu…

„Nikdy tě nepřestanu milovat, Vincente, nikdy. Ale není správné ve jménu lásky prolévat krev! Nemůžeme ty zločiny, které jsme spáchali, omlouvat tímhle! Jiné životy nemají větší váhu, než ty naše,“ ukončovala jsem svůj monolog s ochraptělým hlasem, načež Vincent pouze nesouhlasně vrtěl hlavou. Horečně přitom zřejmě dumal, jak by mě z tohoto neoblomného přesvědčení svedl zpátky na svou stranu. Na naši stranu.

„Catherine, ty moc dobře víš, že jsme jaktěživ nevzali nevinný život!“ napomenul mě příkře a trochu se na mě nevlídně zaškaredil.

„My ne, ale…“ zastavila jsem se ještě zavčas, aby ta hrůzná slova nevyšla z mých úst, avšak bylo příliš pozdě na to, aby se Vincent nedovtípil zbytku mé myšlenky.

„Ale já ano,“ hlesl zbytek věty místo mě a se zostuzením sklopil svůj ublížený pohled dolů. Poznala jsem, že se v něm něco zlomilo. Možná, že odteď už mě přestane přemlouvat. Doufejme, protože jestli mu nestačila tahle krutá pravda vyřčená právě mou osobou, kterou miluje ze všeho nejvíc, nevím, co bych měla říct víc. Jen ať k tomu hlavně nejsem nucena, prosím…

„Musí to už jednou provždy skončit,“ zaúpěla jsem nešťastně, protože mi v téhle situaci bylo čím dál hůř. A to patrně i Vincentovi. Nemohla jsem v tomhle trýznění pokračovat již dál. Opravdu ne.  

„J.T. zvládne vytvořit ten lék! Pak bude všechno zase… normální,“ ubezpečoval mě absolutně zoufale.

„Vincente, nikdy předtím to nebylo normální. Ty to říkáš, jako by to byla stoprocentně jistá věc, že se J.T.mu podaří ten lék vyvinout, ale co když ne? Co když zůstaneš dál zvířetem? Pak se určitě najde další nový problém, který bude ohrožovat tebe, mě, všechny, které máme rádi, a všechny nevinné lidi kolem, protože tak to zatím bylo vždycky! A já už něco takového znovu podstupovat nechci… Toho už mám tak akorát. S Gabrielem pro mě tenhle nekonečný řetěz problémů skončil. Raději obětuju svoje vlastní štěstí, ale hlavně když budou všichni v bezpečí, rozumíš tomu? Mohl bys to akceptovat, hm?“ rozpovídala jsem se opět s takovou horečností, která se ve mně vzedmula, jakmile použil ty zcela patetické a bláhové ideje pouze proto, aby zachránil náš vztah. Nemíním ohrožovat cizí životy jen na základě toho coby kdyby. Vincent si akorát beznadějně povzdychl a ten kurážný plamen v jeho očích pomalinku, ale jistě pohasínal.

„Co kdybychom počkali na to, jestli to J.T. zvládne, nebo ne? Pak bychom se rozhodli, co dál?“ smlouval se mnou dál, díky čemuž mě dál perfektně utvrzoval v tom, abych tenhle rozhovor konečně nějak uzavřela. Zavrtěla jsem mu na to odmítavě hlavou a promnula jsem si znaveně čelo, které jsem měla plné hlubokých zvrásněných vlnek.

„Neměl ses sem vracet, Vincente. Ze všeho nejlepší by bylo, kdybys zase odešel, a tentokrát už napořád. Udělal bys to pro mě, prosím?“ požádala jsem ho s kamennou tváří, ale zato s natolik prosebným tónem, který mu jednoznačně dokazoval, že to myslím naprosto vážně a že mi na tom docela hodně záleží. Vincent na mě několik sekund rozvážně a sklíčeně hleděl, než s rezignovaným pokynutím hlavy souhlasil. Tahle má úpěnlivá prosba mu již stačila, aby uznal, že tady svoji bitvu prohrál…  

„Dobře, Cat, udělám to,“ svolil tedy s takovým truchlivým výrazem, který mi lámal srdce, protože já jsem právě to jeho rozcupovala na milion drobných kousíčků, které bych dovedla dát opět dohromady jen já. Jenže to by potom znamenalo, že tím můžeme zlomit srdce někomu jinému, jehož drahému Vincent přímo či nepřímo ublíží. Tohle prostě už riskovat nebudu. Nebudu! „Ale ne dřív, než se ukáže, jestli J.T. ten lék zvládne vytvořit,“ obeznámil mě se svou výhradou, kterou jsem mu upřít nemohla, ani kdybych upřímně chtěla. Pochopitelně jsem po něm nedokázala chtít, aby kvůli mé mírné paranoie, která mě nutila ho jakkoliv dostat z města, přišel o možnost stát se znovu člověkem.

„Platí,“ svolila jsem věcně a zlehka jsem mu na potvrzení přikývla. „I kdyby to vyšlo a ty ses stal zase člověk, nevracej se za mnou, ano?“ neustávala jsem v tom panovačném vynucování podmínek, které měl dodržet, aby se ta moje paranoia zase bezpečně vytratila.

„Neboj, já naprosto chápu, že se mnou nedokážeš být hlavně proto, že ti budu už navěky připomínat to, co jsi kvůli mně musela provést. Nemám ti to za zlý, Cat, opravdu ne. Jenom mě strašně mrzí, že se s tím nedovedeš nějak líp poprat. Kvůli nám dvěma. Ale nutit tě do toho nemůžu, i kdybych sebevíc chtěl. Snad toho rozhodnutí nebudeš litovat,“ vyjádřil mi svoje soucitné pochopení, které bylo i tak protkané obrovskou lítostí.

„V to doufám taky,“ přisvědčila jsem mu s drobným náznakem ironie, která samozřejmě nebyla mířená proti němu. On se tomu akorát trochu kysele pousmál.

„Můžu se s tebou rozloučit, Cat?“ otázal se mě nesměle a s takovou příšernou tragičností, přičemž společně s jeho smutnýma, psíma očima to byla doslova neodolatelná kombinace. Ušetřila jsem další zbytečné řeči, když jsem mu jednoduše sama vyšla vstříc. On také ihned netrpělivě vykročil ku mně, načež chytl mé tváře do dlaní a skloněním hlavy zrušil tu nepatrnou vzdálenost mezi námi. Přitiskl své rty na mé, přičemž jsem i já poněkud naléhavě zajala jeho obličej do svých rukou. Sama jsem se toho posledního polibku nemohla dočkat. Políbil mě velmi náruživě, přesto tak rozněžněle a procítěně, prostě tak jako ještě nikdy dřív, až jsem se trochu otřásla a kolena mi z toho zeslábla. Bylo v něm tolik citu, tolik lásky a bolesti, že jsem to sotva zvládla bez vlastních viditelných emocí. Když se mi ovšem zahleděl hluboko do očí, přičemž jsem měla takový neodbytný pocit, že mi dozírá až na dno duše, zaslzeným očím od smutku jsem se již nevyhnula. A tak jsem pro jistotu sklopila zrak i hlavu dolů.

„Budeš mi chybět,“ šeptl zarmouceně, vtiskl mi další letmý polibek na čelo a pak jsem jen zaslechla zasvištění vzduchu kolem sebe, jak se Vincent bleskově přesunul pryč. Nato mi zpod pravého víčka nakonec vyklouzla jedna jediná nešťastná slza, kterou jsem vzápětí setřela, a vydala jsem se zpátky do ložnice, kde jsem se poddala spánku zapomnění…  

Mockrát Vám všem srdečně děkuji!!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXVII.: