OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXX.

28.01.2018 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 905×

0.30 RENDEZ-VOUS

Zrovna jsem se prohlížela v zrcadle, abych mohla provést poslední kosmetické úpravy, než se vydám na schůzku s Vincentem. Dostal skvělý nápad a pozval mě na venkovní kluziště v Central Parku, na což jsem se od první sekundy těšila víc a víc. Naposled jsem bruslila, no, ani nepamatuju. Navíc město bylo o Vánocích naprosto dokonale vyzdobené, takže mělo neuvěřitelně romantickou atmosféru. A obzvlášť za tmy. Byl silvestrovský předvečer, a Vincent tohle datum zvolil nejspíš proto, že následující večer jsme se měli oba zúčastnit další párty pořádané Tess, takže takhle měl dva dny dostatek prostoru mě okouzlovat svým šarmem.

Zanedlouho mi Vincent ťukal na dveře, protože si prosadil, že mě vyzvedne přímo u mě v bytě a do Parku mě sám doprovodí. Vůbec mu přitom nevadilo, že to pro něj byla zbytečná zacházka a taky, že jsem cestu znala nazpaměť a zvládla bych ji snad i poslepu. Vincent byl holt veliký gentleman.

„Ahoj, Cat. Tak co, připravená?“ zdravil mě vesele s úsměvem od ucha k uchu. Kromě toho úsměvu ho doprovázel také příval energie a dobré nálady, což jsem vítala všemi deseti. Ten pozitivismus, který teď lidského Vincenta neustále obklopoval, byl jednoduše nakažlivý. Chtěla jsem ho čím dál víc. Toho pozitivismu samozřejmě. Ovšem… ruku na srdce, i Vincenta samotného jsem chtěla mít poblíž sebe čím dál víc.

„Ahoj! To si piš. Už se nemůžu dočkat. Doufám, že umíš dobře zvedačku,“ utahovala jsem si z něj, což pochopil, až když jsem se pobaveně rozesmála. Vince se totiž nejprve úplně zarazil, vyvalil oči a ten úsměv mu z tváře bleskově zmizel.

„Kdybych byl pořád zvíře, tak by v tom problém asi nebyl, ale takhle už si moc dobře nevěřím. Nechtěl bych ti způsobit nějaký další zranění. To zápěstí úplně stačilo,“ uvedl na pravou míru, že nechce pokoušet moje bezpečí a už mu tvář opět zdobil srdečný úsměv, který mu slušel mnohem více, než ten jeho typický podmračený, kamenný výraz.

„To máš pravdu. Navíc si dokážu celkem živě představit, jak by se tvářila šéfová, kdybych jí přinesla další neschopenku.“ Ta by mě zaručeně z práce už vyhodila. Při té alternativní vidině mě ovšem ta sranda přešla, protože o svoje stávající zaměstnání bych vskutku přijít nechtěla. Dělat číšnici mě kupodivu bavilo.

„To asi jo, co? Takže tu zvedačku pro jistotu zkoušet nebudeme, platí? Můžeme už jít?“ pobídl mě Vincent, jakmile jsme si odbyli takové ty prvotní zdvořilé řeči, které ovšem v našem případě byly pouze samé vtípky. Takhle se mi to ohromně líbilo. Když jsme nemuseli řešit nic závažného, jen prostě tak hloupě plkat o ničem. Jenom se tak dětinsky bavit. Byla to hrozně příjemná změna po tom všem…

„Jo, platí. Určitě, jdeme!“ odsouhlasila jsem mu nadšeně, načež jsme vyrazili do večerních ulic New Yorku. Venku bylo docela chladno, teploměry ukazovaly nějakých pět stupňů pod nulou. Celý svět byl přitom zakrytý sněhovou peřinou, což působilo opravdu kouzelně s tou výzdobou všude kolem. Naplňovalo mě to takovým dojímavým pocitem, který mě poněkud obměkčoval. Do Central Parku jsme se dostali krásnou procházkou, kdy jsem byla zaháknutá za Vincentovo rámě a kterou jsme oba strávili v takovém souznivém mlčení, kdy jsme si naplno užívali přítomnost toho druhého a také to úžasné zimní prostředí. Vincent nám koupil lístky na dvě hodiny bruslení a také nám půjčil brusle patřičných velikostí.

„Jak tě vůbec napadlo jít si zabruslit?“ zajímala jsem se o Vincentovy popudy, které mu vnukly tuhle skvělou myšlenku, zatímco jsem bojovala s tkaničkami u bruslí, které byly prapodivně zamotané. Strašně moc mě tímhle nápadem potěšil, opravdu.

„Ani nevím. Prostě jsem si vybavil, jak jsi mi kdysi říkala, že když jsi byla malá, tak jsi chodívala bruslit docela často a že jsi v tom byla celkem dost dobrá. Pak jsem si uvědomil, že ještě když jsme byli spolu a ty jsi byla policistka, že jsi na něco takovýho neměla moc času. A teď když je po všem, je klid, tak… přišlo mi to jako dobrý nápad, aby sis připomněla něco, co jsi mívala ráda a co tě hodně bavilo,“ rozpovídal se horečně a já jsem vážně jen žasla nad tím, jak je tenhle muž ohleduplný a soucitný. Dočista mě tím dojal.

„Byl to skvělý nápad, Vinci, opravdu. Jsi vážně moc pozorný. Děkuju ti,“ vychválila jsem ho s významným tónem hlasu, aby se mylně nedomníval, že si vymýšlím. Myslela jsem to naprosto nezištně. Vincent to na mně zřejmě poznal, protože se na mě po celou dobu díval takovým rozněžnělým a částečně i vděčným pohledem, přičemž rty se mu zvlnily do takového potutelného úsměvu. Pak ode mě odvrátil zrak stranou a ledabyle zavrtěl hlavou.

„Jsem rád, že ti to udělalo radost,“ přiznal nepokrytě a zjevně nemohl z tváře setřást ten nadmíru spokojený výraz, protože mu několikrát zacukaly koutky úst.

„Velikou,“ stvrdila jsem a navíc jsem ještě natáhla ruku k té jeho, kterou měl položenou na lavičce, protože měl již obě brusle zavázané na rozdíl ode mě, a trochu váhavě jsem se ho dotkla. Byl to jedinečný okamžik. Ten dotyk byl téměř až elektrizující. Vincentova hlava se nejprve zaměřila na naše spojené ruce, a pak mě zajal svýma jiskřivýma očima. „No tak jdeme na to, ne? Jen se ukaž, co v tobě je,“ vyzvala jsem ho dravě, právě v ten okamžik, kdy se mě nejspíš snažil chytit o něco pevněji, takže jsem se mu šikovně vyvlékla. Zase jsem to nechtěla tolik přehánět.

„To ty se spíš ukaž, slečno krasobruslařko,“ opáčil s hranou důležitostí, ale v očích mu poskočily rošťácké plamínky. Pak se postavil trochu nejistě na nohy, díky čemuž mu obočí vyskočilo vysoko nahoru, jak se podivil, že je v těch bruslích takový vratký. Snad si je špatně neutáhnul. Ale ne, to by se mu nestalo…

„Hele, nikdy jsem to závodně nedělala, takže se mi nesměj,“ nařídila jsem mu s okatou příkrostí, aby si dával pozor, načež jsem ho navíc varovala se vztyčeným ukazováčkem.

„Já si myslím, že se spíš ty budeš smát mně,“ předvídal zcela smířeně a úsměv ho přesto neopouštěl. No a jak Vincent předpovídal, tak se také stalo. Proboha, on byl na těch bruslích tak neohrabaný! Nečekala jsem, že na ledu snad vysekne trojitého rittbergera, ale že se tam bude takhle motat, to také ne. Královsky jsem se nad ním bavila. Vincent už bohužel moc ne. Nakonec se mu podařilo se trochu rozbruslit a zas taková tragédie to nebyla. Dokonce jsme zvládli bruslit i párově, což bylo opravdu vrcholem našeho rande. Vincent si sem tam musel odpočinout na tribuně, takže jsem měla trochu prostoru pro sebe se pořádně odvázat. Stačilo mi totiž pár minut v bruslích a byla jsem si svými pohyby jistá. Hodně rychle jsem si taktéž vzpomněla na jednodušší triky i různé kousky sestav, které jsem se jako malá učila. Na kluzišti naštěstí nebylo příliš lidí, takže jsem kolem sebe měla dostatek potřebného prostoru. Nesmírně jsem si užila, jako dlouho nic.

„Vinci, promiň, ale... ježiši, tys byl tak hrozně nemotorný!“ posmívala jsem mu s co možná nejslyšitelnějším milosrdným pochopením, aby to nevzal špatně. Ale jeho stále nepřecházel ten sladký úsměv.

„Za to mohly ty brusle! Mají úplně tupý nože!“ sváděl velice obratně vinu na brusle, nežli na svoje schopnosti a já jsem se opravdu nemínila jakkoliv přít. Dělala jsem z něj akorát srandu a v těchto mezích jsem to také hodlala nechat po celý večer. Vincent pak ty brusle naoko dotčeně odložil stranou a čekal zas na mě, až se vymotám z těch tkaniček.

„Jasně, že za to můžou ty brusle,“ vychutnávala jsem si ho dál, zatímco on se naopak bavil nade mnou, jak jsem zápasila s těmi bruslemi. Měly příšerné zavazování, to byl fakt.

„Ale tobě to na tom ledě fakticky šlo, Cat. Válela jsi,“ vysmekl mi poklonu, za což jsem mu němou artikulací rtů poděkovala. Vincent se choval strašně moc mile. Každou další sekundou si mě získával víc a víc. Jakmile jsem se i já zbavila bruslí, vydali jsme se opět do ulic. Celkem mě bolely nohy, protože jsem na bruslích nestála skutečně léta, takže jsem se chystala Vincentovi navrhnout, abychom tentokrát využili spíš podzemku. Ale Vincent mi nachystal další dechberoucí překvapení.

„Říkal jsem si, že nás po tom bruslení asi budou bolet nohy. Mě teda bolí pekelně, abych řekl pravdu. No a tak jsem nám zamluvil vyhlídkovou jízdu kočárem. Trochu se projedeme městem a kočár tě pak zaveze skoro před byt, co ty na to?“ prozradil mi svůj další plán, který mě doslova uchvátil. Kočárem jsem totiž naposled jela asi ještě před pubertou. Pak mi to přišlo trapné, klišovité. Byla to hlavně atrakce pro turisty, ale tak či onak to byl krásný zážitek pro kohokoliv. A obzvlášť teď o Vánocích. Kočí si tuto zimu mohli dovolit vyměnit klasický kočár za saně, protože bylo všude sněhu dostatek, i na silnicích. Měli saně krásně vánočně nazdobené, s rudými mašlemi a malými věnečky z myrty, girlandy obmotané řetězy se zlatými věnečky, a pár velký statných běloušů měl na sobě pověšené rolničky, aby za jízdy pěkně do kroku zvonily.

„Teda, Vincente… já nemám slov,“ vydechla jsem unešeně a byla jsem celá pryč z toho, jak Vincent naše rande pojal. Opravdu mi tím naprosto vyrazil dech.  

„To budu brát jako dobrý znamení,“ usoudil Vince z mé nejednoznačné reakce.

„Ber to spíš jako kompliment,“ uvedla jsem na pravou míru, jak by ode mě měl brát ten komentář.

„Tak fajn, jdem se usadit,“ rozhodl i za mě a s takovým vítězoslavným úsměvem mě vedl k saním, kde mě zdvořile nechal nastoupit jako první. Saně měly vyhřívané sedačky a několik extrémně teplých, huňatých dek na přikrytí, které zajistily při jízdě dostatečné teplo. Jen co jsme vyjeli, z nebe se začaly přímo sypat takové obrovské sněhové vločky.

„Tohle je úplná pohádka, Vinci,“ rozplývala jsem se nad tím, jak nám to perfektně vyšlo. Moje srdce se přitom tím dojetím úplně rozpouštělo. Neudržela jsem se a hlavu jsem si položila na jeho rameno. Vincent jen na malinkou chvilku ztuhl, ale nakonec i jeho hlava klesla a opřela se o tu mou.

„Taky se tak cítím,“ zašeptal mi do ucha, a aby se nám oběma sedělo líp, vzal mě ještě ochranitelsky rukou kolem ramen. Mně bylo v ten moment fakticky skvěle. Jízda saněmi trvala bezmála půl hodiny, než mi kočí zastavil, abych si mohla vystoupit. Posledních pět minut jsme se s Vincem bavili o tom, že by mě chtěl zítra doprovodit na ten Tessin silvestrovský večírek. Neústupně na tom trval a mně se ho jen stěží odmítalo potom, co pro mě udělal dnešní večer. Nakonec jsem tedy svolila, abychom přišli k Tess spolu.

„Vinci, moc ti děkuju za dnešní večer. Bylo to vážně úžasný. Nezapomenutelný,“ loučila jsem se s ním s několika vřelými slovy, kdy jsem znovu chválila jeho jedinečné nápady.

„Nezapomenutelný, to tedy ano. Budu se těšit na zítra. Zatím, Cat.“ Vincent se doslova tetelil tím opojným štěstím, které ho na konci naší schůzky zachvátilo. Já jsem byla naopak trochu skleslá, že už je po všem, protože se mi to skutečně strašně líbilo. Klidně bych ještě pokračovala dál, protože mi to s Vincentem hrozně utíkalo a stále mi tohle ještě nestačilo. Ale s tím vědomím, že zítra se zase uvidíme a budeme spolu, jsem se přeci jen donutila saně opustit. Vincent mě ihned následoval.

„Tak zatím, Vinci.“ A osmělila jsem se mu jako poděkování vlípnout něžnou pusu na tvář. Nepočkala jsem si, jak se na to bude tvářit, protože se zaručeně zase potutelně usmíval, a pospíchala jsem nahoru do bytu. Měla jsem obrovskou chuť si tam zatancovat, zazpívat a zakřičet, jak jsem byla plná těch povznášejících pocitů. Byla jsem tak šťastná! A taky jsem si byla stoprocentně jistá, že s Vincentem to bude zase fungovat…

Na zítřejší den jsem skoro nemohla ani dospat. Měla jsem potíž s tím vůbec zabrat. Vystřídala jsem asi milion poloh, než jsem propadla spánku. Taky jsem se několikrát během noci probudila, ale naštěstí jsem zase usnula. Ráno jsem si ale přeci jenom přivstala, protože jsem prostě za světla již nemohla dospat. Celý den se mi neuvěřitelně vlekl, i když jsem měla další směnu v práci, abych tím šéfové ukázala, že se snažím si napracovat to několikatýdenní volno. Ještě že jsem tak udělala, protože jinak bych se večera už vůbec nedočkala.

Přípravy na silvestrovský večírek jsem zahájila tím, že jsem se naložila do vrchovaté vany. Musela jsem si po práci a před párty dopřát dlouhou relaxační koupel s patřičnými olejíčky, vonnými svíčkami apod. Chtěla jsem se správně naladit. Navodit si dobrou náladu, což se mi povedlo naprosto bravurně. A když jsem se oblékla do výrazných fialových koktejlových šatů a pak jsem se decentně nalíčila, připadala jsem si vyloženě neodolatelně. A to jsem před schůzkou s Vincentem přesně potřebovala. Vnímala jsem totiž tenhle silvestrovský večer jako klíčový. Plánovala jsem Vincentovi říct, že bych to s ním chtěla znovu zkusit. Dát nám ještě jednu šanci, kterou si potom všem rozhodně oba zasloužíme. Navíc teď, když nám všechno vyloženě hraje do karet. Tentokrát by to mohlo doopravdy vyjít. Konečně bychom mohli dojít našemu šťastnému konci…

Stihla jsem se připravit přesně na čas, protože Vincent dorazil sotva tři minutky poté, co jsem si uložila nepostradatelné věci do malého psaníčka. Natáhla jsem si na sebe teplý zimní kabát, protože venku mrzlo, až to praštilo a vyrazili jsme vyhřátým taxíkem do Tessina bytu. Po celou cestu ze mě Vincent nemohl spustit oči, což mi pěkně povznášelo sebevědomí. Zřejmě ze mě ta neodolatelnost přímo sálala. Přitom jsme si nezávazně povídali, smáli jsme se a užívali jsme si přítomnost toho druhého. Cítila jsem se s ním opravdu úžasně příjemně. Možná proto jsme se od sebe po příchodu na večírek nehnuli. Ještě jsme nebyli oficiálně znovu pár, ale už jsme tak nejspíš na ostatní působili, protože nikdo se na nás během večera ani jednou nepodíval, jako že by nás spolu dohromady nečekal. Asi jsme k sobě prostě přirozeně patřili.

„Ještě jsem ti dnes večer neřekl, jak strašně moc ti to sluší, Catherine,“ naklonil se Vincent blíž ke mně, aby mi mohl ten pozorný kompliment zašeptat do ucha. Přejel mi z toho mráz po zádech, jak jsem ucítila jeho horký dech na své šíji a jak mě z té jeho nenadálé blízkosti ovanula jeho mužná vůně.

„Tvoje pohledy mi to docela jasně naznačují, ale přesto děkuju,“ špitla jsem mu nazpět, přičemž jsem hlavu natočila tak, abych mu viděla do očí. Trochu jsem to neodhadla, jelikož jsem v tu chvíli měla jeho rty téměř na dotek od těch svých. Pokušení to sice bylo obrovské, ale to potěšení z flirtování a oddalování nevyhnutelného bylo ještě větší. A tak jsem se na něj otočila raději i zbytkem svého těla, abych se od něj trochu vzdálila. Vincent mě přitom fascinovaně sledoval a na tváři se mu dál vyjímal ten jeho typický drobný úsměv, který jsem na něj vždycky zbožňovala. „Mimochodem ty taky vypadáš dobře, Vinci. Ten oblek ti skvěle sedí,“ neostýchala jsem se věnovat pochvalu i jemu. Však to byla ryzí pravda. Němou artikulací mi poděkoval a nespouštěl ze mě svůj intenzivní zrak, kterým se mi téměř zavrtával pod kůži. Bylo mezi námi jisté sexuální napětí, které mi vždy nečekaně zrychlilo tep.

„Abych byl upřímný… Nemohl jsem se dnešního večera dočkat, až tě zase uvidím. Včera se mi to vážně moc líbilo. Ani jsem nečekal, že to mezi náma půjde tak snadno,“ rozpovídal se o svých dojmech z našeho včerejšího rande. Já si pochopitelně vzpomněla na to, jak se mi včera chtělo samou radostí křičet a skákat a tancovat a zpívat, což jsem mu samozřejmě přiznat nemohla. Ale za jeho otevřenost jsem ho obdarovala vřelým úsměvem a na jazyku jsem si sumírovala, co mu odvětím. 

„Taky jsem se toho trochu obávala, ale nakonec to šlo všechno dobře. Možná proto, že už jsme víc neřešili to, co se stalo předtím. Co kdybychom se k tomu už nikdy nevraceli, souhlasíš?“ navrhla jsem mu nadějně, poněvadž dle mého názoru přílišné pitvání se v minulosti beztak ničemu nepomůže. Čekala jsem, že s tím bude Vincent nadšeně souhlasit, ale namísto toho ten jeho nenápadný úsměv jaksi povadl, načež ode mě dokonce odvrátil svoje oči, které mě doteď unešeně pozorovaly. 

„Stalo se něco?“ zajímala jsem se poněkud zaskočeně, protože jsem si nedovedla tuhle jeho jaksi zklamanou reakci vysvětlit. Třeba Vincent lpí na minulosti víc nežli já. Přitom si v ní zažil mnohem, mnohem horší věci než já, které by bylo lepší už víckrát na povrch mysli nevytahovat.

„Ale ne, to ne… Já jen že… vím, že v naší společný minulosti se toho odehrálo hodně špatnýho, ale… taky tam bylo spoustu hezkých věcí, na který rád vzpomínám a nikdy na ně nechci zapomenout,“ objasnil mi důvod jeho posmutnění, který zněl dost rozumně. Pochopitelně i já jsem to vnímala stejně, ale přesto pro mě byla přijatelnější možnost se od té minulosti odstřihnout a začít si tvořit nové vzpomínky, na které budu vzpomínat s ještě lepším pocitem, než na ty protkané bolestí, krví a smrtí.

„Tomu rozumím, ale přece po tobě nechci, aby ses jakýchkoliv svých vzpomínek vzdal. To ostatně nedokážu ani já. Jenom bych byla ráda, kdybychom nechali minulost minulostí a… odteď si utvořili jinou, lepší,“ uvedla jsem na pravou míru lehce rozpačitě, protože jsem měla za to, že jsem se již napoprvé vyjádřila celkem srozumitelně.

„No dobře, s tím souhlasím. Tak co kdybychom začali hned, takže… smím prosit?“ vzal mě Vincent ihned iniciativě za slovo a nabídl mi svoji velkou, hřejivou dlaň. Nepatrně překvapeně jsem se na něj zadívala, ale on měl ve tváři takový zatvrzelý výraz, který mi zřetelně sděloval, že žádnou jinou odpověď než ano nebere v potaz. Navíc se mu ani dnešní večer nedalo odolat, takže jsem jeho gesto přijala a vydala jsem se s ním na provizorní parket, který tu Tess s J.T.m vytvořili místo jejich obývacího pokoje. Ještě že měli takový velký byt. Zastavil se se mnou někde přibližně uprostřed mezi dalšími páry, které tu pomalu kroužily při setu romantických písniček, a než jsme stihli zaujmout taneční pozici ploužáku, změnila se najednou hudební skladba. Jen co jsem slyšela těch pár prvních tónů, doslova jsem užasla. Byla to ta samá písnička, která hrála na tátově svatbě, na které jsme s Vincentem spolu poprvé tancovali. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, že skutečně slyším to, co slyším. Takováhle náhoda snad není ani možná!

„Zdá se, že tý minulosti neutečeme ani, když chcem,“ pronesl Vincent stejně tak zmateně, jak jsem se já momentálně cítila. A díky jeho pohotovosti a především nepopiratelné uvědomělosti jsem žasla ještě víc.

„Ty… ty si to pamatuješ?“ zírala jsem na něj s povolenou bradou, protože se mi nějak nedařilo přijmout, že si Vincent skutečně pamatuje tuhle událost i s jejími detaily. Muži prostě takoví nejsou. Vincent se potěšeně usmál a přikývl, přičemž mi odhodlaně položil obě dlaně kolem pasu, aby mi připomněl, že jsme se sem přesunuli kvůli tanci a ne kvůli konverzaci.  

„Jak bych to mohl zapomenout? Je to jedna z mých nejlepších vzpomínek, který mám na nás dva,“ přiznal mi bezostyšně a jeho bezelstné oči, ve kterých opět oslnivě jiskřilo, mi to pouze potvrdily. Poté se jeho statné tělo opatrně rozhýbalo ze strany na stranu, jak vyčkávalo, až se k němu to mé záhy přidá. Aniž bych se nad tím zamyslela, protože moje myšlenky se zatoulaly k tehdejší svatbě, rozhoupala jsem se i já do rytmu písně.

„Nalhali jsme ostatním, že se jmenuješ Vincent Zelanski,“ prohodila jsem jenom tak a přihlouple jsem se u toho culila, přestože to tehdy byla docela ošemetná situace. Lidé mají sklony vnímat minulost v lepším světle, než ve kterém se vážně odehrávala. A také mají tendence ty zlé vzpomínky odsouvat do pozadí své mysli a pamatovat si spíše jen ty dobré. Tak nám to příroda zařídila, abychom se z toho všeho svinstva, co se nám během života stane, nezbláznili. Je to něco jako ochranný program mozku…

„Heather mě předtím fakt nesnášela, co?“ Nechal se dobrovolně unést na vlně vzpomínek i Vincent a jeho obličejové rysy ovládly podobné emoce jako mě, a to nostalgie, pobavení a nepatrná dávka hořkosti.

„Nevěděla, jak to všechno bylo,“ omlouvala jsem ji zpětně, že mu Heathie dávala docela slušné kapky.

„Bylo to hodně komplikovaný,“ zhodnotil trefně dřívější situaci, ale stejně se tvářil, jako že na to vzpomíná celkem i rád. Nestála jsem o to víc rozvíjet tohle téma, které se pomalu vymykalo, takže jsem mu na to pouze přitakala zakýváním hlavy a skoupě jsem se pousmála. Vincent asi pochopil, že se mnou dál řeč nebude, takže mi ten kradmý úsměv vrátil a trochu si mě přitáhnul ještě blíž k sobě. Současně i s tím odvážným přivinutím se mi hluboko zaklesnul svými sladkými duhovkami do očí, že jsem v tu chvíli snad ani nevěděla, čí jsem. Absolutně mě tím odzbrojil. Pro mě v ten moment neexistovalo vůbec nic, kromě Vincenta. Celý svět se najednou zmenšil pouze na nás dva. Celý svět jsme byli jen my dva…

I já jsem se odhodlala ke smělejšímu doteku, když jsem si spojila oba ukazováčky za jeho krkem, což nás k sobě opět pouze přiblížilo, až jsme téměř brali jeden druhému kyslík od úst. Nedovedla jsem se ubránit širokému úsměvu, když na mě Vincent nepřetržitě rozněžněle zíral a přestal s tím jedině, když na sekundu mrkl. Čím déle na mě upíral ty horké čokoládové fontánky, tím více jsem se pod nimi rozehřívala i já. Moje kůže pod tou tenkou látkou šatů doslova žhnula, a žhnula natolik, že mě dokonce napadlo, aby se mi ty šaty třeba nevznítily. Když se jeho majetnické dlaně přesunuly z mých boků kousek nad zadeček, kde si zaklesnul prsy do sebe, slabě jsem zalapala po dechu. Mezi námi dvěma to neskutečně jiskřilo. A to jiskření nás k sobě táhlo jako dva magnety. Všechny tyhle opojné pocity docela podněcoval i alkohol, který v značné míře koloval nejen v mém oběhu, ale i v tom Vincentově. Když se ke mně Vincent už už skláněl, že by znovu po delší době ochutnal mé rty, vyrušil nás z naší malé, soukromé bubliny Tessin hlas, který hostům hlásal, že za dvě minutky všichni společně přivítáme Nový rok. 

„Doprovodím tě až nahoru,“ konstatoval Vincent zcela rezolutně, takže mě ani nenapadlo jakkoliv odporovat. Navíc jsem vyloženě prahla po tom být s ním na nějakou chvíli o samotě. Tenhle večer totiž nepochybně směřoval k onomu nevyhnutelnému okamžiku, a to k našemu prvnímu polibku od toho, co jsme se rozešli. S každou další vteřinou jsem se na něj těšila čím dál víc. Ještě že Vincent už neměl svoje zvířecí schopnosti, protože by to stoupající napětí a vzrušení ze mě musel nepochybně vycítit. „Počkejte na mě, ano? Tak deset – patnáct minut, nevadí?“ požádal Vince řidiče, který již od pohledu vypadal přívětivě.

„V pořádku, pane,“ vyšel mu s klidem vstříc a o něco víc si zesílil rádio, aby si to čekání nějak zkrátil. Nato Vincent hbitě vystoupil z auta, aby mi mohl gentlemansky otevřít dveře a poté se mnou mlčky vystoupat až na střechu domu. Nohy nás tam vedly zcela automaticky. Bylo to naše tajné místo. Tam to všechno začalo…

„Tady to všechno začalo.“ Jako by mi četl myšlenky! Užasle jsem na něj pohlédla, protože mě dokázal uvádět do rozpaků i bez těch svých nadpřirozených schopností. Ve skutečnosti mi vůbec nevadilo, že o ty jedinečné výhody spojené se zvířecím genomem přišel, protože takhle jsem si před ním připadala víc chráněná, víc sama sebou. A když mě dokázal vyvést z míry touto cestou i jako člověk, pouze mě to utvrzovalo v tom, že mezi s sebou máme to jakési výjimečné pouto. „Ale teď záleží jen na tom, jak to bude pokračovat,“ pronesl poněkud melodramaticky, navíc se u toho tvářil neskutečně vážně, až jsem se neudržela a spustila jsem v krátký smích na odlehčení atmosféry. Střelil ke mně pohledem, ve kterém se mísilo lehké zděšení s nekontrolovatelnou nejistotou, ale když mě viděl smát se, nevydržel to a vzápětí i jeho rty zdobil sladký úsměv.  

„Vinci, promiň mi to, ale když…“ nedořekla jsem to, protože jsem se zase rozesmála na celé kolo. Množství alkoholu v mé krvi měl s tím záchvatem smíchu hodně co dočinění. Vincent se pochechtával se mnou, anebo spíš mně. Stáli jsme oba hned u římsy a měli jsme noční silvestrovský New York jako na dlani. Venku byla sprostá zima, zem byla pokrytá zářivým sněhem, ve kterém se odráželo panorama města a mně bylo krásně jako už dlouho ne. „Tváříš se tak hrozně vážně,“ vysoukala jsem ze sebe, zatímco jsem se pokoušela ten smích utlumit, aby nepůsobil nějak nevhodně. Vincent chtěl zřejmě probírat důležité téma a dole na něj čekal taxikář.

„Je to vážný, Cat. Na ničem mi nezáleží tolik, jako na tobě… na nás dvou,“ poznamenal s očima neústupně zaklesnutýma do těch mých, čímž mě k sobě nekompromisně připoutal. Díky tomu mě přešla i ta sranda. Večer už došel až k onomu očekávanému závěru.

„Já vím, nezlob se. Byl to úžasný večer, hrozně jsem si to užila, Vincente,“ udobřovala jsem si ho, abych zbytečně nekazila atmosféru. Sice jsem ho určitě nenaštvala nebo nedotkla, on byl akorát netrpělivý.

„To i já, stejně jako včera to naše rande, takže… doufám, že jsme s posledním dnem tohoto roku spolu neskončili i my dva,“ zažertoval, aby i on trochu odlehčil tuhle situaci. Nejspíš předtím, než se vyhecuje a zeptá se mě na to, co s námi bude dál. Jako by tu odpověď neznal už předem. Jenže někdy člověk potřebuje na vlastní uši slyšet to, co jeho srdce už dávno ví. Jistota je přeci jen jistota.

„Sice by to bylo poetické, ale já rozhodně ukončovat nic nechci,“ ubezpečila jsem ho a na potvrzení jsem několikrát zatřepala hlavou ze strany na stranu, aby to ne bylo ještě důraznější.

„Než jsme šli tančit, tak jsi říkala něco v tom smyslu, že chceš…“

„Začít si tvořit novou minulost,“ doplnila jsem za něj, když tu větu nechal schválně nedokončenou, aby zbytek jejího znění slyšel také z mých úst. Možná aby nebyl za hlupáka, kdyby něco pochopil špatně, jenomže on tak nějak neměl co špatně pochopit. Vyjádřila jsem se docela jasně.

„Takže to znamená, že…“ Znovu nechal zakončení svého monologu jen tak viset ve vzduchu, abych ji opět dopověděla já. Alkohol, který mi dodal potřebné odvahy, to vyřešil za mě.

„Přestaň už žvanit a pojď ke mně,“ pobídla jsem ho a raději jsem ho ještě chytila za lem kabátu, abych si ho k sobě mohla přitáhnout. Vincent se v reakci na to na mě široce usmál a svýma velkýma rukama mě vzal kolem pasu, aby si mě k sobě přivinul o to blíž. Na pár vteřin jsem kvůli tomu majetnickému gestu zapomněla dýchat. Tohle jsem přímo zbožňovala a strašně moc mi to chybělo!

„Nejdřív mi ale řekni, jestli se k sobě teda vrátíme, nebo ne,“ dožadoval se jednoznačného rozhodnutí o osudu nás obou, který v tomto případě závisel na mně. Nemohla jsem Vincenta dále napínat, protože jsem si celkem živě dovedla představit, jaké to je, když něčí budoucnost záleží na verdiktu někoho jiného. Nemůže být pro člověka nic horšího, než když je odkázaný na svobodnou vůli dalšího člověka.

„Ovšemže se k sobě vrátíme, Vinci. Vždyť já tě pořád strašně moc miluju,“ vyznala jsem se mu ze svých neměnných citů a usmívala jsem se na něj jako smyslů zbavená. Ještě pořád jsem z něj byla úplně vedle…

„A já tebe, Catherine,“ zašeptal těsně předtím, než si mě zachytil pod krkem a začal mě velice náruživě líbat. Okamžitě jsem se mu poddala a jeho polibky jsem mu oplácela se stejnou dávkou vášně. Netrvalo to dlouho a museli jsme se od sebe odtrhnout, jelikož nám oběma scházel životně nutný vzduch. Chvíli jsme se na sebe jen hloupě culili a popadali jsme dech, zatímco jsme se k sobě pevně tiskli.

„Asi bys měl tomu taxikáři říct, ať odjede,“ poradila jsem Vincentovi zadýchaně, a když se dovtípil, co se za tím důmyslným návrhem skrývá, oči se mu zřetelně rozsvítily. Tohle bude krásný začátek roku. Doufám, že v tomhle případě bude platit to známé pořekadlo - jak na Nový rok, tak po celý rok. 

 Po další dlouhé odmlce je tu nová kapitola, předposlední, a do konce týdne bude i poslední. Konečně jsem povídku úspěšně dokončila, což pro mě byla obrovská úleva. Nemám ráda nedokončené a neuzavřené věci. :)

Jestli ještě nějací čtenáři zbyli, vydrželi to otravné protahování, tak Vám upřímně děkuji!!! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXX.: