OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty secrecy - 1. kapitola

15.10.2010 (13:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 820×

1. kapitola – Kdo jsi?

Byly tři ráno a tmavovlasá dívka znuděně procházela internetové stránky. Sem tam si povzdechla. Asi za hodinu a půl vstává do práce, ale vůbec to nevypadá, že by se chystala do postele. Takhle to vypadá skoro pořád. Nemůže spát a to už trvá delší dobu. Přesněji řečeno tři a půl roku. Přesně od okamžiku kdy se omylem nabourala do systému Námořní vyšetřovací služby v D.C. Ze začátku to brala jen jako odreagování od normálního života, ale nakonec je brala jako svůj druhý život.

Sledovala je každičký den. Zná je všechny včetně jejich tajemství. Prostě vše, co se děje tam ona vidí. Ale nikdy o nich nikomu neřekla. Už jen z důvodů, že by ji nevěřili a pokud ano, tak by ji to vyčítali. Měla ráda svou rodinu, ale od jisté doby je nemohla vystát. Kdysi měla i kamarády, ale ti už taky šli za svým a ji nakonec zůstali jen její fiktivní přátelé v obrazovce svého Pc.

Podívala se nad hlavu na velký obraz krevních destiček a musela se usmát. Má ho tu teprve chvíli a dost se sem hodí. Ona sama je zvláštní, vždy se ji líbila forenzní věda a práce s počítači. Ale nikdy se k ničemu podobnému nedostala. Nyní pracovala jako pomocnice u místní policie, no spýš jako sekretářka nebo něco podobného. Často ji říkali jen holka pro všechno. Nikdo nikdy neocenil její skutečné hodnoty.

Mírně se protáhla a zkontrolovala hodiny. Půl čtvrté, nejvyšší čas jít spát. Ušklíbla se a jediným tlačítkem vypla monitor. Není třeba ho vypínat celý stejně se tu za necelou hodinu zase vrátí. Vstala z pohodlného křesla a vešla do sousední ložnice. Na první pohled docela malé místnosti. Ale když se člověk podívá pořádně docela dost věcí ho překvapí. Hned na první pohled černé zdi a na nich pochybné červenobílé obrazy. Skrývají pravou podstatu její osobnosti a duše. Byla v mnoho směrech hodně jako Abby. Neboli forenzní pracovnice NCIS.

Ale je to určitě Abby, která tuhle dívku ovlivnila. Ona ji přemluvila k tetování na zádech o kterém nikdo nemá ponětí. Nebo to na zápěstí a pak i na kotníku a ramenu. Všechny její úlety jsou ostatním skryty. Ale jí to nějak netrápí. Má mnoho svých tajemství a ty si schovává a pečlivě střeží.

Přešla k závěsu a pomalu ho odhrnula. Za ním se schovávala obrovská postel, samozřejmě taky černá. Ale povlečení mělo příjemnou barvu krve s obrovským čínským znakem v bílé barvě.

Vlezla si na postel a neobtěžovala se ani zakrýt, měla tu příjemně teplo a navíc stejně za chvíli zase bude vstávat. Lehla si na záda a hlavu si podepřela rukama. Dívala se na tmavý strop a přemýšlela. Dnešní případ se jí vůbec nelíbil. Už jen kvůli tomu, že se Gibbs rozhodl odejít. Jen tak z ničeo nic. Ale tohle přeci nejde! Kdo teď bude řídit tým? Nemůže to nechat jen na Dinozzovi! Ale zrovna tohle ona neovlivní. Může jen tiše přihlížet. Na zmučené pohledy, které Gibbse doprovázeli. Na slzy , které on neviděl. Ale ona si jich moc dobře všimla. Taky ji to bylo líto. Znala tohohle podivného člověka už moc dlouho a přirostl ji k srdci. Ale on ji nikdy neviděl a nikdy neuvidí.

Zavřela oči a znovu si přehrávala okamžiky z dnešnho dne. Znovu a znovu viděla Gibbsovi záda. Chtělo se ji brečet, ale ani jedna slza ji neukápla. Nemůže si je tak moc připoutat k duši. Nemůže a možná ani nechce.

Neuběhl ani okamžik a zvonil ji budík. Neochotně ho vypnula a vydala se do útulné koupelny. Tam hodila rychlou sprchu a když pak procházela kolem počítače, usmála se. Nechala najet svůj prográmek a ihned se podívala jestli už někdo není taky v práci. Ale všude bylo ticho a klid. Moc podezřelý klid. Pro jistotu prozkoumala všechny místnosti, ale opravdu nikde nikdo. Jen rozespalý vrátný a toho sledovat byla věčná nuda. Raději počítač vypnula a šla se obléct. Zase vše v černé barvě. Jak mini, skládanou sukni, tak tričko. Dlouhé boty, černou kabelku a hurá do práce. Šla s obrovským nadšením, asi tak jak k zubaři.

Neměla ráda ty lidi tady. Ale chovala se jako šedá myška a proto si jinikdo nijak zvlášť nevšímal, tedy pokud po ní něco nechtěl. Třeba mu nejel nějaký přiblblý program v počítači, či jen nechtěl kafe.

„Ahoj, Lucy.“ Tak jako každé ráno ji pozdravil hlídač. Jen na něj mávla rukou a dál se věnovala cestě. Znovu přemýšlela nad tím, co bude dál. Opravdu Gibbs odešel? Ale stejně pevně věří v to, že se vrátí.

V práci si vytrpěla svých osm hodin a pak jako střela upalovala zpět domů. Ani se nezabývala převlékánim a sedla si k počítači. Musela se přesvědšit o tom, že tam opravdu není. A taky, že nebyl. Viděla Abby v laborce jak si něco neurčitého čmárá na kus papíru. McGee seděl u svého stolu a jen tak koukal do prostoru. Ziva přecházela sem a tam po místnosti a znervozňovala McGeeho. A mezitím Dinozzo byl v kanceláři u šéfové. Povýšila ho, ale jen do doby než se Gibbs vrátí. Taky pevně věřila v nemožné. Ale kdo ví, třeba si chce opravdu jen odpočinout.

Lucy se zadívala na obrazovku kde byla Abbs. Bylo jí, jí tak líto. Kdyby si s ní mohla aspoň na chvíli promluvit. Ale jsou na druhé straně spojených států. Kdo by se zajímal o tak malou dívku jako je zrovna Lucy? Mají toho hodně společného, ale přitom nic.

Lucy si skousla ret a znovu ji napadl velmi pošetilý plán. Přemýšlela o něm už dost dlouho, ale není si jistá, že ji neodhalí jakmile se o něco podobného pokusí. Ale proč ne? Třeba se svými hrdiny konečně setká v tváří v tvář.

Párkrát klikla a upravila si jeden velmi zvláštní program. Na chvíli zavřela oči a těžce vydechla.

„Tak Lucy, snad to vyjde!“ řekla si sama pro sebe. Pak na klávesnici napsala pár slov a čekala na reakci. Byla okamžitá, jelikož něco takového se přehlédnout nedá.

„Ahoj.“ Objevilo se velkým rudým písmem u Abby na obrazovce. Zvedla hlavu a zmateně koukala na výjev před sebou.

„Cože? Kdo? Co?“ řekla a rozhlédla se okolo sebe. Lucy se mezitím zasmála. Tak tohle bude ještě legrace. Proletělo ji hlavou.

„Mě neznáš, ale já tebe velmi dobře.“ Napsala znovu a Abby si slova okamžitě přečetla.

„Asi už blázním,“ řekla si pro sebe Abby a znovu se unaveně posadila na židly.

„Mysím, že ne. Kdybys ses zbláznila, poznala bych to.“ Tentokrát ze židle vyletěla jak raketa, div si nezlomila nohu a začala přecházet po místnosti sem a tam.

„To si ze mě nejspýš někdo dělá srandu!“ rozčilovala se a Lucy se u toho velmi dobře bavila.

„Ani se nezeptáš kdo jsem?“

„Kdo jsi? Proč bych se měla ptát? Co děláš v mém počítači?! Běž pryč!“ naléhala velmi urputně Abby. Scénka jako z filmu, jako by se snažila odehnat mouchu.

„Ale je jedno kdo jsem, ale jen tak se mě nezbavíte. Doma se docela nudím, tak proč si nepopovídat?“

„Ty nás vidíš? Že odpovídáš na mé otázky?“ řekla rezignovaně Abbs.

„Tak nějak...“

„Tak nějak? Jak?!“

„To je myslím jedno, ale hlavní je, že mě jen tak nenajdete a byla bych velice ráda, kdybys o mě nikomu neříkala.“

„Hm... To jako tě tam mám nechat? Je tak se šťourat v našem systému? Takhle to nechodí!“ Abby se zamračila a začala něco na vedlejším počítači datlovat. Její prsty byly rychlé a hbyté, ale přesto nic nenašly. Žádnou skulinu ani vir. Prostě nic.

„Mě nenajdeš, už jsem ti to říkala!“ Lucy se spokojeně opřela o křeslo a sledovala dál počínání její budoucí snad kamarádky.

„Sakra, co jsi zač?“ zněla opravdu zoufale. Otočila se na kameru, která byla nad dveřmi a zamračila se na ni.

„Nejde o to co jsem, ale kdo jsem. Sleduji vás už delší dobu. Znám vaši techniku skrz na skrz, takže proto mě nenajdeš. Hrozně ráda bych si s tebou povídala, ale skoro dva dny jsem nespala, tak jestli dovolíš jdu si lehnout.“ Lucy byla opravdu docela dost utahaná a navíc v práci je poslední dobou fofr. Čím víc se blíží podzim tím i zlodějíčci a podobná verbeš. I když Lucy není právoplatnou policistkou ani agentkou. Nikdy ji nedovolili udělat zkoušky a taky nikdy nepochopila proč? Ale i tak ji zaměstnávají víc než dost. A pak ten její spánkový defekt.

„Tohle nemyslíš vážně? Jen tak mi vlezeš do počítače, chlubíš se jak tě nemůžeme vystopovat a pak si jdeš klidně spát?!“ říkala zrovna naštvaně Abby. Lucy se tomu musela opravdu zasmát. Abby si takové věci bere hodně k srdci. Asi by ji nějakou chvíli neměla provokovat, nebo se pustí do takové pátrací akce, že se budou divit celé spojené státy!

„Já jsem opravdu utahaná, ale jestli se ti chce pátrat tak přeji příjemnou zábavu a dobrou den!“ napsala jen a ještě chvíli pozorovala naštvanou Abby, než se rozhodla jít doopravdy do postele.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty secrecy - 1. kapitola: