OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty secrecy - 2. kapitola

09.11.2010 (20:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 717×

2. kapitola – Už jsi tu zas?

Abby seděla na své židly a hypnotizovala své Pc. Nevnimala nic kolem, jen jednu velmi podstatnou věc. Kdy se zase objeví její podivný vir. Jinak si to nedovede představi, jak jinak by se ji dostala do systému. To šla vážně spát?

Tiše si povzdechla a párkrát cvakla myší. Ale pořád nic. Nikde nic.

„Abbs?“ uslyšela velmi povědový hlas nad sebou. Ale ani se nezvedla a dál koukala na obrazovku.

„Děje se něco?“

„Ale nic, McGee. Jen se nudím, máš doufám pro mě nějakou práci?!“ řekla zoufale.

„Jo něco bych tu měl,“ usmál se a podal ji složku s důležitými dokumenty.

„Co to je?“ zajímala se hned Abby a s novým elánem vyskočila na nohy popadla složku a okamžitě ji začala studovat.

„Co hledám?“

„Cokoliv. Je to starší případ. Jedna se o vraždu před deseti lety, prý obvinili špatného.“ Abby se zamračila a idned se pustila do práce.

Nebyla to nijak lehká práce. Před desíti lety ještě neměli takovou technologii jako teď a navíc podle Abby byla strašně nepořádní a neměli v tom žádný systém.

Po pěti hodinách náročné práce, přecejenom zjistila kde se stala chyba a s úsměvem na tváři předala informace svému novému šéfovi. Když mu složku podávala trochu ji bodlo u srdce. Znovu si vzpoměla na Gibbse. Vrátí se! Musí!

Vrátila se zpět do své laborky a znovu začala hypnotyzovat svůj počítač. Ale nic. Pořád ni.

„Tohle mi děláš naschvál!“ zamručela už celá naštvaná.

„Ne nedělám, jen jsem byla vážně unavená!“ Objevilo se na obrazovce rudým písmem. Abby se zamračila.

„Vyspinkaná do růžova?“ ironie z jejího hlasu nešla vůbec přehlédnout.

„Co ta ironie? Něco se stalo? Někdo umřel? Soudě podle tvé nálady...“

„Nikdo neumřel jen se nudím. Měla jsem jeden krátký případ, ale prostě to není ono, kdyžvím, že nepřijde...“ Smutně se usmála a podívala se na vedlejší obrazovku, kde byla Gibbsova fotka.

Lusy seděla u svého monitoru a dívala se na Abby. Bylo ji jí líto. Ale jak ji má pomoct? Copak může? Nesmí se nijak prozradit. Moc jí záleží na všech lidech od NCIS, ale navázat s nimi kontakt nemůže. I kdyby sebevíc chtěla. Už jen to, že je sleduje tak dlouho a ví o ních první poslední.

Abby mezitím přešla do vedlejší místnosti a začala z nudy uklízet. Ale po dvaceti minutách ji to přešlo.

„Jak se jmenuješ?“ promluvila do prostoru a Lusy pochopila, že ta otázka byla mířená na ni. Jméno, proč proboha chce mé jmnéno!

„Lea...“ Napsala jen své prostřední jméno. Kolik lidí s tímhle jménem může žít ve spojených státech? Určitě hodně. Lusy se uvelebila v křesle a dál sledovala obrazovku. Ale zakručelo ji v žaludku, ale nebyla moc ochotná vstát a jít si něco připravit. Uběhlo dalších asi dvacet minut a Lusy už to nevydržela. Přecejenom prospala celé odpoledne a za chvíli by měla jít znovu na kutě, jelikož ráno zase vstává.

Když se vrátila k kuchyně, Abby už v laborce nebyla. Jen na papírku na klávesnicí nechala vzkaz.

„Dobrou noc, Leo!“ Lusy se usmála a spokojeně se opřela o křeslo. Přepla kameru a zjistila, že skoro všichni už odešli až na McGeeho, který seděl u svého stolu a skroušeně koukal do obrazovky.

Lusy se zamračila.

„Proč jsi ještě nešel?“ povzdechla si a znovu se na něj podívala. Zrovna se nad něčím usmál. Líbí se ji jeho smích. Je takový zvláštní. Natáhla ruku a dotkla se obrazovky v místě, kde je jeho tvář.

„Dobrou noc, McHolube,“ ušklíbla se a počítač vypnula.

Celou noc spala neklidně a v práci to nebylo o nic lepší. Řešil se nějaký případ do kterého ona nesměla zasahovat a tak raději jen seděla a dělala, že tam vlstně není. Jak moc ráda, by byla jako oni. Agentkou, mohla by. Ale je tu mnoho věcí proč ne. Není je třeba rozebírat, stačí se jen podívat na jejího šéfa. A nemá dostatek financí na to, aby se odstěhovala do D.C, kde je její srdce. Bohužel musí zůstat tady.

Domů se dnes vrátila poněkud brzy. Byl tam takový zmatek, že ji dali raději volno. Chtěla se podívat na své imaginární přátelé, ale zařekla se, že s tím skončí a to hodlala dodržet.

Ale nevydrželo ji to déle než pět měsíců.

Musela se podívat. Co se změnilo. Co Gibbs? A hlavně co její oblíbenkyně Abby a McGee. Pět dlouhých měsíců se snažila pracovat mimo domov. Tak aby neměla příležitost dostat se ke svému PC.

Posadila se a čekala až vše najede. Její pohled ji okamžitě padl na nadšeného Gibbse. Podle toho jak se choval se musel vrátit už dávno a ona to prošvihla! Povzdechla si.

Ale něco ji tam nesedělo. Co tam chtějí agenti FBI? Zamračila se a raději prozkoumala všechny místnosti.

„McGee, Dinozzo! Odlétáme!“ Oba agenti okamžitě popadly batohy a vydali se k výtahu. Kam jednou? Co se děje? Proč jich tam je tak moc.

„Šéfe?“ Gibbs se otočil na Dinozzu.

„Ehm... Kam, že to jedeme?“

„Do Californie, je tam pár případů, které souvisejí s naším úřadem!“ skoro na něj zavrčel Gibbs a vlezl si do výtahu. Oba agenti za nim.

„Ca-californie?“ vykoktala ze sebe Lusy a sledovala zavřený výtach.

Je to přesně měsíc, co se objevilo tělo mrtvé dívky. Byla to mladá manželka mariňáka. Ale, co vyšetřovatele překvapilo byl rudý smajlík nad jejím mrtvým tělem. Každý ví, kam tohle směřovalo. Proto ta cesta do Californie, jelikož jen tam jsou vyšetřovatelé, kteří pracují na případě Rudého Johna. Vraha, který nyní přesídlil do hlavního města a kterého chtějí všichni dopadnou.

Ale Lusy myslela jen na to kde se agenti chystají. Do jejího města...