Belle Morte - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dalekonosné zbraně jsou fajn, obličej Travise nikdy neuvidím

27.06.2013 (12:00) • Catella • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 877×

Stála jsem na střeše jedné z bytovek v miamské chudinské čtvrti a sledovala dění na ulici pod sebou. Cítila jsem mírné chvění v oblasti žaludku a na tváři mi pohrával nespokojený úšklebek. Vítr se mi snažil rozcuchat vlasy spletené do pevného copu, ale nedařilo se mu to. Pod oblečení se však již dostal. Nebylo to nic hrozného, jenže oproti parnému létu byla změna znát. A to poslední, co jsem potřebovala, byly zimou rozklepané ruce. V thermohrnku už navíc zůstával jen poslední hlt kafe. Byla jsem pomalu rozhodnutá toho pro dnešek nechat a počíhat si na Travise třeba následující den. Jeho rozvrh jsem znala snad lépe, než ten svůj.

Z křižovatky zabočilo auto. Nasála jsem vzduch a skoro poraženě zakňučela. Tohle taky nebyl on. Navíc, na něj bylo to auto málo luxusní. Ale zastavilo přímo pod domem. Pro jistotu jsem napnula uši a dění dole začala sledovat skrz puškohled.

Konečně jsem se dočkala. Chvíli po prvním autě se z druhé strany objevilo druhé, luxusní, černé, s kouřovými skly. A čpělo Travisem na dálku. Počkala jsem, až zastaví, a zapnula noční vidění. Vlastně to byl jen přežitek, viděla jsem téměř stejně dobře.

Skoro jsem vystřelila, když z prvního auta vystoupil člověk a u Travisovy skoro limuzíny se otevřely dveře. O náboj navíc, rozhodně nic, co by bylo na škodu. Jenže pak moje uši zaregistrovaly rozhovor.

„Belle Morte je žena,“ vybalil to človíček rovnou a neobtěžoval se pozdravem. Ztuhla jsem s prstem na spoušti.

„Přesněji mladá dívka. Jméno se mi bohužel nepodařilo zjistit, na to za sebou zametá až moc důkladně. Dům je napsaný na Anabell Wenleyovou. Pořídil jsem však pár fotografií,“ pokračoval. To přece nebylo možné! Nemohl se ke mně dostat tak blízko, aniž bych o něm věděla. Jsem upír, ksakru! Tohle bylo vážné. Stačilo předat vše, co měl, FBI nebo komukoli jinému, a měla bych vážný problém. Pod zadkem mi začala hořet koudel.

„Pátrejte dál, detektive. Tu holku chci živou,“ promluvil Travis hlasem snad ještě nechutnějším než obvykle. Vloudil se do něj nadržený tón. Skvěle. Tohle už tady taky chvilku nebylo.

Detektiv vystoupil z auta a nadešla moje chvíle. Travisův řidič padl jako první. Ještě se ani nestihl zhroutit na volant a koupil ji i Travis. Detektiv hned po něm. Ten ovšem narozdíl od těch dvou žil. Měla jsem nabito celkem slušnou ráži, takže mu to utrhlo rameno. Potřebovala jsem s ním mluvit.

Po dvou minutách bylo hotovo včetně kompletní Travisovy ochranky. Seskočila jsem ze střechy s puškou přes rameno a sáčkem s prázdnými nábojnicemi v ruce.

„Belle Morte,“ zachrčel detektiv, když mě uviděl. Lehce jsem se pousmála.

„Pro tebe Lilith. Lilith Sandersová. Tak vidíš, teď víš, jak se jmenuju. Abych pravdu řekla, máš můj obdiv. Dokázal jsi mě vyfotit a pohybovat se v mé blízkosti, aniž bych o tobě věděla. Přitom jsem měla, jsem totiž upír, víš,“ představila jsem se a sklonila se k němu.

„Voníš strachem, to se mi líbí,“ zavrněla jsem a prošacovala jeho kapsy. Bingo, peněženku měl u sebe. Amatér, co neví, jak jednat s někým, jako byl Travis.

„Moc hezký kluk. Syn, pane Grassi?“ zeptala jsem se. Vehementně zavrtěl hlavou. Protestující přespříliš, i takoví se ještě našli.

„Jistě. Takže potřebuji vědět, jestli existují ještě nějaké fotky, negativy, filmy, flashky, rozumíme si? Nebojte se, vše si důkladně zkontroluji. Váš dům, případný byt, kancelář, poštovní schránky, klidně i na jméno psa, byt vaší sekretářky, prostě všechno,“ usmála jsem se na něj sladce. Řekl mi adresu jednoho poštovního boxu.

„Upozorňuji vás, že jestli najdu ještě někde něco, bude to vašeho syna opravdu bolet. A dětská krev obohacená o strach, skoro se začínám těšit,“ upozornila jsem ho. Vypadl z něj další P.O. box a seznam složek v počítači.

Zlomila jsem mu vaz.

„Víš toho příliš,“ zašeptala jsem mu do ucha skoro omluvně. Pak nastala zábavnější část. Můj podpis. Sedla jsem si k Travisovi do auta a zjistila, že to není tlusté prase, jak by si jeden podle hlasu tipl. Rozhalila jsem mu košili a mohla se kochat pohledem na svalnatý hrudník a vypracované břicho. Mě zajímal jen hrudník. Z pouzdra na stehně jsem vytáhla nůž a podepsala se do jeho kůže. Bylo fajn pro jednou nebořit čepel do sádla.

Během pár minut se přes celou jeho hruď skvěl ještě stále trochu krvácející nápis Belle Morte. Aspoň tohle vypadalo pěkně, když už z jeho hlavy nic nezbylo.

Poslala jsem fotku jako důkaz odvedené práce na Jamesovo číslo a zničila jednorázovou kartu.

Detektiv nelhal. Než přišlo ráno, stihla jsem oběhnout všechna vytipovaná místa a dokonce zaskočit za Derekem. Mou spojkou na úřadech. Snad si do příště bude pamatovat, co má jako spojka dělat. A že neříct mi, když bude někdo čmuchat okolo, se nevyplácí.

O dva dny později James zavolal.

„Soubor dorazil, peníze máš na účtu a zítra v deset ti to letí. A nezapomeň, nenápadně. Skrýváš se, nepotřebujeme, aby tě odvedla letištní kontrola,“ ozval se bez pozdravu. Jen jsem zavrčela, skrývat se. Nic jiného však nezbývalo, ne po tom, co se povedlo panu Grassovi.

„Je to jen na nějakou dobu. Poldové a federálové nejsou Travis, ty povraždit nemůžeš. Do Kanady už dorazil Carib, tak snad jejich stopu svede,“ ujistil mě. Místo odpovědi jsem to položila. To teda bude svedení. Každý průměrně dobrý agent pozná rozdíl mezi mou a jeho prací. Takže jsem vlastně měla být v klidu, když ani nepoznali, že tu řezničinu u China jsem já na svědomí neměla. Přišili mi to a stačil jim jen podpis.

Balit nebylo co, přesto jsem do kufru něco naházela, abych nebyla nápadná. Letět přes půl zeměkoule bez zavazadel by toho určitě docílilo. I tak skončila většina věcí v ohni a popel pak v zahradním jezírku. Pečlivě jsem vyčistila celý dům a otřela každý pitomý kousek otisku. Ani naložení do dezinfekce by neodvedlo takhle dobrou práci. Mrzela mě jen zbraň. Sedla mi jako ulitá a přesto jsem se jí musela vzdát, soukromý tryskáč James neposlal. Puškohledu s termovizí byla taky škoda.

Na letiště mě odvezl taxikář. Jemu se jeden kufr zdál v pohodě, což se rozhodně nedalo říct o slečně za přepážkou. Obzvlášť, když na letence viděla cíl cesty.

„Pálím mosty,“ pousmála jsem se. Spíš ji to vyděsilo. Tolik k mému úsměvu. Ale do letadla mě pustila. Původní plán s předstíráním přešel nakonec ve spánek opravdový.

Česká republika byla vážně daleko, ne že by mi to snad vadilo.

Na Ruzyni jsem čekala poskoka, tak jak tomu bylo vždycky, čekal tam ovšem James samotný. Přicházela jsem k němu zezadu a nevzrušeně pozorovala, jak flirtuje s jakousi slečnou. James na lidské krvi zůstal, dal sice přednost balené, občas si však povyrazil.

Pak mě mladičká uviděla a roztřásla se jí brada. James to vzal jako signál k otočení.

„Simone, rád tě vidím,“ usmál se. Ač se moc snažil, aby tomu tak nebylo, ulpíval na něm pach strachu. Dívčina byla v nenávratnu.

„Jestli jsem ti vyplašila večeři, omlouvám se,“ pokrčila jsem rameny. Jen mávnul rukou a zamířil ven. Odvedl mě na parkoviště, kde stálo obrovské auto. Ještě kousek a mohlo používat titul limuzína. V tu chvíli se slunce rozhodlo vylézt zpoza mraků a já zasyčela bolestí. Sluneční brýle byly v příruční tašce. Podala jsem ji Jamesovi.

„Brýle. Rychle,“ sykla jsem. Poslechl okamžitě a podal mi je. Ještě chvilku ale trvalo, než jsem si troufla oči vůbec otevřít.

„Tobě slunce vadí? Proč jsi potom kývla na Miami?“ zeptal se James opatrně.

„Nevadí, jen mě z něj pálí oči. Narozdíl od tebe jsem své smysly nenechala zakrnět,“ odfrkla jsem si. Rysy v jeho obličeji ztvrdly.

„Jednám s lidmi a sama si dobře pamatuješ, jak to vypadá, když někdo zjistí, co jsme. Nepotřebuju mít na krku novodobou inkvizici. Stačí mi řešit Interpol a ostatní,“ vysvětlil mi chladně, když uviděl můj pohrdlivý výraz.

„Omlouvám se. Myslela jsem, že jsi jen zpohodlněl,“ odtušila jsem a pohodlně se posadila do sedačky v autě. „Proč jsem tak daleko?“ přešla jsem raději k věci.

„Až sem prsty FBI a CIA nedosáhnou. Interpol sice ano, ale schovám tě opravdu důkladně. Nehledě na to, že se zde ztratili i jiní, tady se ztratí všechno. Jen budeš muset na chvíli přestat se svou zálibou. Vraždíš moc okatě, ta jatka u China, to už bylo moc krvavé i na tebe, ne?“ poznamenal a frustrovaně rozhodil ruce.

„Prácičku u China mi vyfoukla mafie. Jeden z nich nepovedeně napodobil můj podpis. Tak blbě, že bys to měl poznat i ty. Moje řezy jsou čisté, tohle bylo snad vydrápané příborovým nožem,“ zavrčela jsem. Jestli mě něco naplňovalo hrdostí, byla to má práce. A ty mafiánské krysy ji pošpinily.

„Navíc, neposlala jsem ti fotku,“ připomněla jsem mu. Jen přikývl a zadíval se z okna ven.

Konečně jsem se odhodlala sundat si brýle.

„Kam jedeme?“ pokračovala jsem v otázkách.

„V Praze zůstat nemůžeš, moc lidí a policie nadosah. Navíc preferuješ samotu,“ rozvášnil se.

„Kam,“ přerušila jsem tu jeho řeč. Trpělivost, pokud se nejednalo o zabíjení, nebyla mou silnou stránkou.

„Zrovna teď míříme do jednoho penzionu, který mi shodou okolností patří. Ve tvém pokoji čeká katalog, kde si dům protentokrát můžeš vybrat sama,“ pousmál se. Kývla jsem na srozuměnou a veškerá konverzace mezi námi tímto skončila. James se pak vybavoval s řidičem, ovšem až po tom, co nechal sjet dělící přepážku.

Z letiště jsme vyjížděli někdy po poledni, ale než jsme dorazili k hotelu, protože za penzion považuju něco podstatně menšího, pomalu se smrákalo.

Jen jsem vystoupila z auta a ten pach mě doslova praštil přes nos. Raději jsem počkala, než řidič odjel, a pak nechala své smysly pracovat. Okamžitě se zaměřily na osamělého muže u stolu. Upír, a páchl psem na dálku. Začala jsem vrčet. Musel mě zaslechnout, protože téměř okamžitě zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Jeho zorničky byly širší, než u člověka při osvětlení, které spíše nepanovalo, než panovalo. To znamenalo smysly na minimálně dobré úrovni.

„Co se děje?“ zeptal se James opatrně. Do té doby jsem upírovi pouze dávala znát, kdo je silnější, myslela jsem si, že o něm James ví. Sakra. Nepoznal by upíra, ani kdyby se mu zakousl do krku.

„Děláš si ze mě srandu? Máš tady upíra, kolem se potuluje vlkodlak a ty se mě ptáš, co se děje?“ sykla jsem. Zbytečně. Upír u stolu nejspíš slyšel ještě lépe, než viděl. Bod pro něj. I když, zas tak daleko jsme od sebe nebyli.

„Další hotel asi nevlastníš, co?“ optala jsem se ponuře. James k mé smůle zavrtěl hlavou a co hůř, vydal se k hlavnímu vchodu. Nezbylo mi bohužel nic jiného, než jej následovat.

Na recepci jsme se naštěstí nezdrželi hlavně kvůli upírovi, zvedl se totiž od stolu a šel rovnou za námi. Zamířili jsme tedy rovnou do patra, do kanceláře.

„Bydlíš v nejvyšším. Nejlepší apartmá, co mám. Krev je v ledničce, pokud nemáš chuť na lidskou, les je co by kamenem dohodil, toho sis určitě všimla,“ prozradil mi a ukázal prstem na okno. Přikývla jsem, převzala klíče a i s taškou zamířila k sobě.

„Toho upíra zdržím,“ houkl na mě, to jsem ještě byla ve dveřích. A onen jmenovaný kousek přede mnou. Preventivně jsem zavrčela kvůli pohledu, co na mě házel. Vůbec se mi nelíbil

Nahánět večeři po lese se mi nijak zvlášť nechtělo. Netoužila jsem po ničem jiném než pohodlné pohovce či posteli, to bylo fuk. Prostě po něčem, co by mi pomohlo srovnat záda rozlámaná už z letadla. A dlouhá cesta autem, byť pohodlným, tomu taky moc nepřidala. Vytáhla jsem tedy z ledničky krevní konzervu, ohřála ji v mikrovlnce a zabodla do sáčku brčko.

Na posteli, hned vedle notebooku, ležel onen katalog. Tak jsem si domy prohlédla. A nakonec použila i internet, nedávalo mi smysl, proč byly všechny domy v okolí Frýdku - Místku.

„Tak pod dohledem mě chceš mít,“ zamumlala jsem, když na v odkazech vyskočil i Jamesův hotel. Vybrala jsem si tedy ten nejvzdálenější. Pak mě napadlo, že taková procházka při měsíčku by mě taky mohla trochu srovnat a protáhnout. A v ne příliš hustých lesích, jak mě milostivě upozornil Google, to znamenalo mnohem menší spotřebu krve. Což bylo více než příjemné zjištění.

Že to byl nápad ryze špatný, mi mělo dojít mnohem později. No, alespoň jsem si prohlédla toho vlkodlaka, co jsem cítila z onoho upíra. Zrovna jsem čekala, až se ta srna přestane pást a konečně si mě všimne, když mi ji ta chlupatá potvora vyfoukla. A já se o kořist nedělím. Rána do čumáku ho sice omráčila, ale ne na dlouho. A rozzuřený vlkodlak byl nebezpečný vlkodlak. Na druhou stranu, naštvat Smrt taky není dobrý počin. A já zabíjela i pro míň, než je kořist.

Skoro se mi povedlo urvat mu spodní čelist od zbytku hlavy, když do mě zboku něco velmi prudce narazilo. Skoro jsem vlkodlaka vzala s sebou. A měla sakra štěstí, že jsem se neškrábla o jeho zuby.

Vedle vstávajícího vlka stál upír z hotelu.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ utrhl se na mě. S mou naštvaností se ale měřit nemohl. Zvedla jsem se na nohy a na oba se podívala. Vlkodlak s kňučením ustoupil. Upír taky, jen mu to chvilku trvalo.

„Ukradl mi kořist,“ zazněl můj hlas. Skoro až mrazil i mě samotnou. A to už bylo co říct. Kolem upíra se rozšířil pach strachu. Dráždil. Vtom se k vlkodlakovi otočil, jako by něco slyšel.

„Prý o tobě nevěděl. Byl u ní první,“ pokrčil rameny. Usmála jsem se a znovu o krok couvli.

„A vůbec, tohle je naše teritorium. Už tak, že zde trpíme toho zlidštělého tvora, co si upír ani říkat nemůže,“ dodal si upír odvahy, zatímco vlkodlak ve zcela lidském gestu zakroutil hlavou a lehl si na zem.

„Máš štěstí, že děti nezabíjím. A teď si laskavě vezmi svého pejska a zmiz. Než si to rozmyslím.“ Rozhodla jsem se být pro jednou shovívavá, navíc, vážně byl dítětem, každý jiný by se choval podle pravidel.

„Znovu opakuji, že tohle je naše území, nemáš mi tedy co rozkazovat! Kdo si myslíš, že jsi?“ Upírův hlas zněl docela pobouřeně. To mě samozřejmě namíchlo. Ani se nenadál a tiskla jsem ho ke stromu. Za krk. Vlkodlak znovu stál na nohou a nejspíš uvažoval, jestli útočit, nebo ne. Stačil pohled.

„Jsem ta, které říkají Smrt. V mých dobách děti jako ty prokazovaly starším upírům úctu. A o území se dělily. Když ne, ten lepší vyhrál. Věř mi, lepší jsem tady já.“

Upír kývl a zmizel. Tedy, ne hned, sotva stál na svých, zvedl se kousek od země a pak odletěl. Vlkodlak odběhl po svých. A já musela uznat, že protáhnutí to bylo víc než skvělé.

Autor: Catella (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování