Better than drugs 2.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu druhý dílek.

28.02.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 691×

„Neposadíš se?“ vyzvala ji slečna Brownová, ale Vicki jen nepatrně potřásla hlavou. Nemohla jen tak sedět. Navíc teď, když věděla, že se o jejím nejlepším kamarádovi něco ví.

„Říkala jsem o tom už tvým rodičům, ale nechtěli tě tím zatěžovat. Nevím, proč ti to neřekli, kdyby mě poslechli, tak by si to už dávno věděla...“ učitelka chodila pořád kolem horké kaše, ale ne a ne dostat se ke slovu.

„Tak mi řekněte, kde je!“

„Víš, chytnul se špatné party... Dovedli ho k drogám.“

„Tomu nevěřím. Ryan by si nikdy drogy nevzal. Navíc ani nekouřil...“ Vicki zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Vicki, já vím, že se tomu těžko věří, ale je to pravda. Teď je v léčebně.“

„Oni ho někam zavřeli? Kdo tam s ním je?“

„Victorie, podrobnosti nevím. Zeptej se sestry, já vím jen, že...“

„Musím jít.“ brunetka se otočila a rozběhla se ke dveřím.

„Vicki! Vicki, počkej!“

Ale ona ji neslyšela. Byla ohlušena vlastními emocemi, které se draly na povrch. Potřebovala utíkat, i když věděla, že to moc dlouho nevydrží, protože její vytrvalostní schopnosti nebyly nic moc.

V uších slyšela tlukot vlastního srdce a do očí se jí draly slané slzy. Nemohla brečet, ne teď, ne tady. Musí se dostat ze školy a potom se dopracuje co nejrychleji domů, když bude mít štěstí bude tam Mia, která jí na všechno odpoví.

Nazula si tenisky, ale nešňěrovala je, ani se neobtěžovala obléct se do mikiny, i když se o slovo hlásil podzim. Nezastavovala, nezpomalovala stejně tak jako její pocity.

Utíkala ulicemi, které nevnímala. V hlavě jí běžely obrázky jí a jejího nejlepšího kamaráda. Jsou vůbec ještě nejlepšími kamarády?

Poznali se ve školce. Ona tam byla prvním rokem a on byl už trochu otrlý. Vlastně byl vždycky víc průbojnější než ona a taky měl více problémů než ona, ale převážně to v jejich kamarádství nepřekáželo. Každopádně, když ve školce fňukala, že si s ní nikdo nechce hrát a sama seděla na pískovišti, kde ji před chvíli dva kluci rozšlapali její bábovičky, tak on k ní přišel, rázně ji řekl ať přestane řvát, že jí to stejně nepomůže a ať se urychleně zvedne, protože si jde s ním kopat s míčem.

Od té doby chodila do školky ráda a těšila se i do školy, protože věděla, že tam bude on. Její kamarád, takže ať jí teď nikdo neříká, že je někde zavřený, protože bral drogy. Něco takového nemůže být pravda!

Celá zadýchaná se dohnala k jejich domu. Nehledala klíče, jen stiskla zvonek a držela na něm přimáčknutý prst, dokud se v zámku neozvalo rachocení.

Ve dveřích se objevila její vždy upravená starší sestra Mia.

„Hoří snad? Nebo tě někdo honí, že tak zvoníš?“ Mia na ni nikdy nebyla zlá. Měla ji ráda, a i když Vicki udělala nějakou blbost, tak se na ni nezlobila. Možná jen chvíli a i to ji hned přešlo.
Mia hrála větší roli její matky než její biologická máma. Jejich rodiče často cestovali, takže už když byla Vicki ve školce, tak ji od tama vyzvedávala Mia a dělala všechno podle papíru, který ji rodiče nechali s tím co má udělat a jak se postarat o sestru. Občas je přišla zkontrolovat stará sousedka a zeptala se jestli něco nepotřebují a hned potom si zase šla po svých, když už i Vicki dosáhla věku, kdy byla schopná se o sebe trochu postarat, tak jejich rodiče začali cestovat klidně i na celé týdny mimo město. Jediným pojítkem mezi nimi byl telefon nebo e-mail.

Vicki sice jako malá po nocích, kdy jejich rodiče nebyli doma, plakala, ale jak šel čas, tak si zvykla, že je viděla přes víkendy a sem tam i přes týden. Potom už jí ani nepřišlo zvláštní, když nebyli doma, dokonce se jí zdálo neobvyklé, když se s nimi v domě setkala.

„Vicki? Stalo se ti něco?“ Mia lehce zvážněla, když viděla její výraz a stav, ve kterém před ní stála její mladší sestra.

Brunetka jen vtrhla dovnitř.

„Vicki! Stalo se něco ve škole?“
„Ty jsi to celou dobu věděla! Věděla jsi to?!“
„Já nevím, o čem to mluvíš!“
„Ale víš! Víš to!“
„Vicki, uklidni se a řekni mi o co jde!“
„O Ryanovi! Věděla jsi to!“
„Kdo ti to řekl?“
„Všichni to ví! Všichni ve škole to ví!“
„Uklidni se!“ Mia s ní lehce zatřásla a zabralo to, protože Vicki přestala pobíhat po místnosti sem a tam a dokonce skončila s vřískáním, které bylo jako by byla smyslů zbavená. „Chtěla jsem ti to říct, ale naši si mysleli, že by bylo lepší, kdybys o tom nevěděla.“
„Jak můžou vědět co je pro mě nejlepší?!“
„Já vím... já vím... omlouvám se ti, ale poprosili mě, abych mlčela.“

„Kde je?“

„Je v jedné léčebně...“
„Takže je to pravda?“
„Jo...“
„Oni ho zavřeli! Nemůžou ho tam nechat! Chtěl být volný, miluje volnost! Nemůžou ho tam nechat.“
„Je to to nejlepší, co pro něj můžou udělat!“
„Stejně jako pro mě? Mio, to nejde.“
„On bral drogy. Byl na nich závislý! Musí se z toho vyléčit!“
„Když nebude chtít, tak mu to nepomůže! Musím za ním!“
„Nepustí tě tam!“
„Tak se tam vkradu!“
„Je to hlídané! Vicki, už nejsi malé děcko, tak se tak přestaň chovat.“
„Nejsem malé děcko! Přesně, proto tam půjdu! Protože jeho přátelství je pro mě důležité!“
„Už to nemusí být Ryan... mohl se změnit. Nemusí to být vůbec hezký pohled.“

„Je mi to jedno! Víš, kde je?“
Mia mlčela. K takovému okamžiku nemělo vůbec dojít.

„Tak víš to?“
„Před měsícem se pokusil utéct.“
„A co já s tím?“
„Může být nebezpečný!“

„Neublížil by mi!“

„To nemůžeš vědět!“

„Ani ty ne! Vezmi mě tam... třeba si myslí, že sem na něj zapomněla...“

„Vicki, ty se do toho nemáš vůbec co plést!“

„Ale mám... vždycky tu byl pro mě, takže mu to teď vynahradím!“
„To není to samé!“
„Jestli mi nepomůžeš ty, tak si pomůžu sama a ty moc dobře víš, že to udělám a nenechám to jen tak!“
„Vicki...“

„Bude to ještě horší!“
„Dobře. Je to kousek vezmu tě tam...“
„Děkuju! Jen si skočím pro věci.“ Victorie se rozběhla do jejich společného pokoje.

„Z tohodle bude ještě průšvih...“ pošeptala si pro sebe Mia, ale vzala ze stolu klíče od auta.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování