Better than drugs 3.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek, konečně se v něm objeví i Ryan...

07.03.2010 (20:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 679×

Vicki se rozhlížela kolem sebe. Všude to tu divně páchlo a lidé, kteří tu byli se na ni divně dívali. Byli to pohledy, které se nedaly vydržet a ona vždy musela uhnout očima, ale ať se snažila sebevíc vždy se tu našel někdo, kdo ji propaloval pohledem. Mezi těmito osobami chodili sestřičky, různí pomocníci a v první řadě doktoři v bílých pláštích.

Nevěděla, že jedna z odvykacích léčeben je tak blízko jejich městu. Nikdy si toho nevšimla a ani o tom neslyšela. Možná to bylo, protože slyšet nechtěla a bylo jí to jedno, ale teď tu stála v rozsáhlém komplexu, kde jí moc příjemně nebylo.

Raději obrátila pohled k Mii, která něco řešila se sestrou na recepci a moc mile to nevypadalo, protože sestra očividně odmítala Mii vyhovět, a když něco nejde podle její sestry, tak se z toho vyvine hádka. Právě k nim mířil nějaký lékař, který se Mii chvatně představoval.

Sestra zmlkla a Mia ukázala k Vicki. Doktor jen pokýval hlavou a potom se rozešel k brunetce.

„Ahoj. Ty jsi Vicki?“ Vicki jen přikývnula a těkala pohledem z něj na Miu.

„Ale jak to víte? Neřekla jsem vám, jak se jmenuje! Jen jsem řekla, že jsem tu se sestrou!“ namítla rychle její sestra, které se tu asi líbilo ještě míň než Victorii.

„Vy ne, ale Ryan ano.“

„Vy znáte Ryana?“ vyhrkla Vicki. „Pustíte mě k němu?“

„Patří k mým pacientům. Nevím, jestli je nejlepší nápad tě k němu pustit.“

„Proč? Prosím.“
„Ale dobře. Hodně často opakoval tvoje jméno.“

„Vážně?“
„Jestli jsi Vicki, tak ano.“

„Vezmete mě k němu?“

Doktor vypadal, že váhá, ale nakonec se mírně usmál.

„Jo. Vezmu, ale musím tě upozornit, že to nemusí dopadnout zrovna nejlíp. A na Ryana nebude pěkný pohled, jestli jsi ho znala před tím než začal brát drogy... Jsi si jistá, že ho tak chceš vidět.“

Vicki přikývnula.

„Tak pojď se mnou. Vy chcete jít taky?“

„Ne.“

„Za rohem je bufet. Můžete si tam dát kávu.“
„Dobře.“ Mia se otočila a vydala se hledat zdroj kofeinu, který určitě potřebovala.

Vicki šla mlčky za doktorem a vyhýbala se střetu s pohledy pacientů.

„Neublíží ti...“ pronesl najednou doktor. Vicki pohlédla na doktora, který pokračoval: „Ti co se můžou v komplexu volně pohybovat nejsou nebezpeční.“

„Asi byste si tu nenechali běhat psychopaty.“
„Ne, to nenechali.“

Lékař prošel až k další části budovy, kde občasně postával nějaký zaměstnanec komplexu, který kontroloval osoby zavřené v místnostech.

„Jsme tady.“ zastavil se u bílých dveří s jedním malým otvorem, kterým se dalo dívat dovnitř. „Tato část budovy je postavena tak, aby si nikdo z našich pacientů neublížil.“

Hnědovláska ho skoro neposlouchala a zhypnotizovaně se dívala na dveře. Ty bílé dveře se ničím nelišily od ostatních, ale přesto se na ně nemohla přestat koukat.

„Vzchop se!“ napomenula se v duchu přísně. „Zvládla jsi už horší věci, tak přestaň čumět na ty dveře!“ Její vnitřní já na ni skoro křičelo.

„Jsi v pořádku?“ doktor jí zamával rukou před očima a vysvobodil ji z jejího malého tranzu.
„Ano... jo... jsem...“ blekotala jedno přes druhé, ale rozhodně nemluvila pravdu. Doktor se na ni ještě jednou podíval, ale potom sáhnul po klíčích, aby odemknul dveře.

„Ne! Počkejte ještě chvíli...“ poprosila ho. Na tuto chvíli se těšila tak dlouho. Znovu bude moct spatřit jejího kamaráda, ale najednou se bála.

Přerývavě dýchala a v cítila, že se jí kroutí žaludek.

„Asi budu zvracet.“ problesklo jí hlavou.

„Klidně počkám. Záleží jen na tobě.“

„Dobře... můžete...“ Nechtěla to dál odkládat. Byla tak blízko. Teď se nesmí otočit a zdrhnout.

„Jsi si jistá? Můžeš to nechat na jindy.“

„Jsem si jistá.“
Znovu vytáhnul klíče a jedním otočil v zámku. Vešel do místnosti jako první.

Vicki jen letmo nakoukla a příšlo jí, že to tu spíš vypadá jako v blázinci. Místnost, kde byly jen nejnutnější potřeby a nic víc, aby se o to nemohl poranit.

„Ryane, vedu ti návštěvu.“
„Řekněte mým rodičům, že je nechci vidět, dokud mě nevytáhnou z tédle díry.“ Jeho hlas... ten hlas byl tak nepřirozený, tak umučený, plný bolesti.

Najednou slyšela v uších tlouct své srdce, věděla o každém tepu, který se v jejím těle odehrál a tajil se jí dech.

Takhle ho slyšela jen jednou a to když byl nemocný a měl vysoké horečky, ale to jeho hlas nebyl prosycený takovou zlobou a nenávistí jako teď.

Bála se pohlédnout na něj, ale neutekla, zatím ne. Jen čekala co mu řekne doktor.

„Dneska tu nemáš rodiče.“
„A koho?“ V jeho zničeném hlase byl slyšet zájem.

Vicki si všimla, že na ni lékař pokýval hlavou a očima ji povzbuzoval. Tiše vkročila dovnitř a pohledem vyhledala jejího dávného kamaráda.

Seděl v rohu s koleny strčenými pod bradou. V obličeji byl bílý a pokožka mu téměř prosvítala, pohled měl matný a teď překvapený, pod očima se mu vytvořily velké fialové kruhy a jeho tělo, na kterém si vždy tak zastával se téměř ztrácelo před očima. Vypadal tak nezdravě, kdyby ho potkala v noci, tak by asi utekla a křičela, že právě potkala zombie.

„Ahoj...“ Chtěla to říct nahlas a trochu vesele, ale hlas jako by se dál samovolně bez její vůle na útěk, proto z ní vylezlo jen zachrčení, kterému se naštěstí dalo porozumět.

Ryan se na ni chvíli díval a jeho oči ji téměř propalovaly. Dokonce se jí zdálo jako by se díval skrz ni, možná někam do jejího nitra.

„Vicki?“ zeptal se a brunetka jen přikývla. Nevěděla co mu má říct.

„Změnila ses... Vyrostla jsi.“

„To ty taky...“ napadlo ji v duchu, ale potom se raději zamyslela nad lepší odpovědí. „Díky.“ pokusila se o úsměv, ale skončilo to jen u křečovitého úšklebku.

„Co tady děláš?“

Najednou se cítila strašně provinile. Nechala ho tu samotného tak dlouho.

„Já... chtěla jsem tě navštívit.“

„Teď? Po takové době? Co tak najednou.“

Nedívala se mu do očí a jen těkala po bílé místnosti.

„Nevěděla jsem to. Nikdo mi to neřekl... až dneska ve škole...“

Ryan se na ni znovu, tak zvláštně díval.

„A to ti mám věřit? Že by tě až dneska dohnalo tvoje svědomí? Nebo výčitky?“

„To není pravda...“
„Nestojím o tvůj soucit! Vypadni! Zmiz!“

„Můžu ti pomoct...“
„Ty mi chceš pomoct? Pomoct mě?“ začal se smát. Tento smích slyšívala v hororech nebo ve filmech u lidí, kteří byli na pokraji zbláznění nebo zhroucení. „Nebuď naivní, Vicki.“

„Já ti pomůžu.“
„Nemůžeš mi pomoct! Nikdo mi nemůže pomoct. Teda pokud někde po ruce nemáš nějaký drogy. Nemáš je se sebou? Ne? Promiň, já jsem zapomněl ty jsi byla vždy ta hodná.“

„Možná by bylo lepší, kdybys už šla.“ vyzval ji jemně doktor. Victorie jen přikývnula a otočila se ke dveřím, ale potom ještě pohlédla na Ryana. „Zase příjdu.“ Potom vyšla ze dveří.

„Žádné zlepšení.“ promluvil doktor, když zamykal.

„Co?“
„Nic se nezměnilo ani nezlepšilo. Na své rodiče jen křičí...“

„Stejným způsobem jako na mě?“

„Ne. V tvém případě by se dalo říct, že byl klidný. Neměli bychom ho tu držet, ale jeho rodiče si to přejí.“

„Aha...“

„Mluvila jsi pravdu, když jsi říkala, že se tu zastavíš?“

„Ano, klidně hned zítra.“

„Dobře. Budu tě čekat.“

„Vážně?“

„Ano, scháněj se po doktoru Sandlerovi.“
„Fajn... už bych měla jít najít sestru nebo mě uškrtí. Děkuju a nashledanou zítra.“ Vicki se rozešla dlouhou chodbou.

„Ahoj, Victorie.“ Sandler se za ní ještě jednou podíval a potom se rozešel k dalším dveřím.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování