OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blodyn 11. kapitola

Blodyn je v jeho přítomnosti stále více uvolněná a pouští se na tenčí led, což není právě nejbezpečnější vzhledem k její rozpustilé povaze...

12.01.2011 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2552×

 

„Co vlastně celé dny děláš?“

„Většinou je prospím a nebo si čtu. Jen poslední dobou mám na knihy stále méně času,“ zahleděl se na ni. Nevydržela ten upřený pohled a raději sáhla po knize ze stolku. Vypadala celkem čitelně, žádné drastické obrázky či popisky.

Aniž by o tom dále přemýšlela, začetla se. Četla chvíli tak, aby to slyšel i on, ale po chvíli ji přerušil pravidelný zvuk. Podívala se na něj. Ležel opřený o čelo postele a v sedě spal. Chvíli jej pozorovala a pak se tiše vypařila.

---

 

 

11. kapitola

Minulost

 

Další den, když se rozhlédla po pokoji, s nelibostí zjistila, že zase spí. Doufala, že mu to včera stačilo, ale on zřejmě hodlal prospat vždy celý den. Jenže ona tentokrát nehodlala jen sedět a čekat.

Došla ke křeslu a vzala menší polštář, který na něm byl. Jedinou ranou mu ho poslala přímo na hlavu. Trhnutím se probudil. Okamžitě seděl ve střehu na posteli. Teprve až uviděl její pobavený výraz, uklidnil se.

Blodyn se stále ještě hihňala, když se jí polštář vrátil zpět. Pokojem se rozlehlo jen překvapené heknutí a pak tichý náraz, jak dopadla na podlahu o kus dál. Její pád naštěstí ztlumil těžký koberec, ale přesto se stočila na bok a lapala po vyraženém dechu.

Okamžitě stál nad ní. Vyděšeně ji sledoval. Jen mu napřaženou rukou naznačila ať zůstane, kde je.

Provinile ji sledoval, když se konečně dokázala volně nadechnout. Opřela se o ruku a posadila se na podlahu.

„Mrzí mě to, já si neuvědomil...“ hlesl.

„Začala jsem,“ zasípala. „Jen jsem nečekala odplatu. Tedy spíše to, že díky ní skončím málem rozplácnutá o zeď.“

Když mu došlo, že je v pořádku, musel se usmát.

„Tebe bych si tam jako tapetu určitě nechal.“

„Lákavá nabídka, ale snad někdy příště.“

Blodyn ho nemusela ani odhánět a sám od ní odstoupil a sedl si do křesla o dva metry dál. Pohodlně se uvelebil a natáhl nohy před sebe, zatím co ona se natáhla po polštáři a sedla si na něj.

„Kolik ti vlastně je?“

Tahle otázka ji napadla včera večer, když nemohla usnout. Nepamatoval si střet s jejím lidem, ale rozhodně už nějaké to století byl na světě.

„Asi 450 let. Už to příliš nesleduju.“

„Jak?“ zašeptala.

„Vážně to chceš vědět?“ ujistil se.

Přikývla. Zajímalo ji to a byla ochotna proto překousnout i ty nechutnosti okolo. Naštěstí se jim taktně vyhnul.

„Ani nevím proč si vybrali tenkrát přímo mě. Možná si mysleli, že jim budu k užitku. Mě vyvlekli a ostatní z domu jim posloužili jako potrava. Nejjasněji si z toho všeho pamatuji tu palčivou bolest. Vytvořit upíra není ve skutečnosti tak snadné, jak se to zprvu jeví. Ten kdo se k tomu odhodlá, z jeho těla musí vysát veškerou krev, do poslední kapky. Ta poslední trocha však pálí jako čert. Je až ze samotného srdce a upír zároveň s ní vysává i samotný život z jeho žil,“ zamračil se při vzpomínce, jak i on musel několikrát to samé udělat.

„Pak už si pamatuji jen tmu. Nejprve jsem si myslel, že jsem mrtvý, ale pomalu mi docházelo, že tomu tak není. Lidé mě pohřbili zároveň s ostatními těly. Jenže já doopravdy mrtvý nebyl. Vyhrabal jsem se ještě tu noc. Už na mě čekali.

Vysvětlili mi co a jak. Když na mě mluvili, teprve mi to docházelo. Byl jsem tím, čeho jsem se jako člověk bál a štítil. Začal jsem se nenávidět, ale je více. Nic takového ode mě nečekali. Proto nebylo ani zase tak těžké je rozervat na kusy. To mi však nestačilo. Pokračoval jsem dál. Ničil jsem veškeré upíry na které jsem narazil.

Brzy se moje pověst začala šířit. Ostatní se mě báli a mě se to líbilo. Uchvacovala mě ta moc, kterou to sebou neslo a když s tím jednou začneš, nedokážeš tak snadno přestat. Dostal jsem se až na vrchol, sem.“

Pohlédl na Blodyn. Upírala na něj do široka rozevřené oči a snažila se strávit si to.

„Bojíš se?“

Ještě chvíli mlčela.

„Vlastně ne,“ hlesla. „Asi jsem něco takového čekala.“

„Jsi zvláštní,“ zakroutil hlavou.

„Proč, že jsem nezačala vyděšeně ječet a pobíhat po pokoji?“

„Vlastně - ano.“

„Tak to se velmi omlouvám, velký zlý upíre, příště se zkusím polepšit,“ odsekla.

Vyštrachala se na nohy a sevřela polštář v pažích.

„Už chceš znovu zmizet?“

„Musím, je už odpoledne,“ pokývla k paprskům, které šikmo dopadaly do pokoje.

„Blodyn?“ Zašeptal najednou napjatě.

Překvapeně zamrkala. Něco v jeho tónu hlasu ji přikovalo na místě.

„Chtěl bych se tě dotknout.“

Varovné světýlko uvnitř hlasy se jí poplašně rozblikalo. Ucouvla o krok zpátky. Byl to až příliš velký risk. Pochopil to, když uhnula pohledem jinam.

Jen přikývl. Něco mu bránilo ji do čehokoliv nutit.

Obešla křeslo a položila polštář na stolek vedle. Nedokázala se mu podívat do tváře. Mihla se okolo něj tak rychle, že ji sotva postřehl. Zůstal zírat k oknu, kde se mu opět ztratila. Jen na holé paži stále cítil zvláštní pocit, jak mu po ní přejelo něco teplého a hebkého...

 

 

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn 11. kapitola:

jooooooo!!! Dotkla se ho líbí se mi, že není zlej jako ostatní upíři
Blondyn se vrací... doufám, že nebude mít sprda
moc hezký!!

nádherné

úžasné

Pěkně děkuji za vřelé uvítání-modřinky ho ocenily Vím,že tohle už někdo psal,ale Blodyn je vážně úžasná.Taková "polštářová bitka" Prostě krása

tahle kapitola je úžasná
od provokace na začátku přes životní příběh toho zvláštního okouzlujícího upíra až po dotek? na konci
moc se těším na pokračování

Uzasny! Dakt moc pekny, libi se mi ta originalita, ze to neni jako kazdy druhy. A jsem ti moc vdecna jak rychle kapitolky pridavas!:)

Vítám přeživší členy lyžařského výcviku (jde poznat, že nebyl se mnou, jinak by vám ze sádry čouhal jen nos), doufám že další kapitolka bude příjemným přivítáním.

Přidat komentář:

Nick:

Text: