OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blodyn 18. kapitola

Tajemství Blodyn se provalilo. Večer, když se celý dům probouzel, netvorovi konečně došlo, že to co se tam stalo nebyla noční můra, ale skutečost, že Blodyn je skutečná.

19.01.2011 (13:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3216×

 

Šaty měla zbrocené krví. To nebylo vůbec dobré.

„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ vykřikla a pak se klonila přímo k ní a pohladila po vlasech. „Neboj se holčičko, to bude dobré. Dostaneš se z toho.“

Brzy se po schodech opravdu rozezněly spěšné kroky a to teprve dokázalo Adride trochu uklidnit. Vzhlédla od Blodyn a pohled jí padl na něco jiného, něco co velmi dobře znala a co mělo být ukryté tak hluboko, jak to jen šlo.

Vstala a rychle se vrhla k otevřené truhlici. Zaklapla víko a skryla ji, dříve než ostatní vešli a měli šanci to vůbec postřehnout.

---

 

 

18. kapitola

Prozření

 

Ještě hodnou chvíli zíral k oknu neschopen se pohnout. Pak odklopýtal ke křeslu a ztěžka se na něj posadil. Zranil ji. Cítil tu krev. Jak to mohl udělat? Vlastně chápal proč. Chtěl, aby zůstala tady s ním, aby se nikdy neprobudil... Jenže to co jí provedl... Ačkoliv se jí vlastně nemohlo nic stát, přesto se nemohl téměř děsem nadechnout. Ten její pohled...

 

Seděl tam nehybně s hlavou opřenou v dlani, že když vešel sluha, aby poklidil, předpokládal, že spí. Chtěl se znovu vytratit, ale to už k němu zvedl tvář.

„Pane Hectore?“ zeptal se opatrně, ale v jeho hlase zazníval strach.

Jen na něj zamrkal. Neměl náladu na nic a nikoho, obzvláště když se chovali tak divně. Sluha na něj nechápavě zíral.

„Co sakra!“ zahřímal.

„Má... máte na tváři krev,“ vykoktal a ustoupil blíže ke dveřím. Čekal, že se jeho pán ještě více rozběsní, ale jeho reakce jej vyděsila mnohem více. Hector ztuhl a jeho tvář zbělala. Sluha jej takhle nikdy neviděl a netušil co bude následovat. Využil pánovy nevšímavosti a vytratil se pryč.

Hector seděl a zíral před sebe. Hlavou mu najednou začaly pobíhat naprosto nesmyslné myšlenky. Téměř se bál shlédnout, ale nakonec to udělal. Pohlédl na svou dlaň jíž si ještě před chvílí opíral tvář. Byla potřísněna od krve. Tmavě rudé zaschlé šmouhy.

Jenže tohle nebyl sen, tohle byla skutečnost... a tak krev tedy musela být také skutečná. Jenže to by... Pohlédl vyděšeně k oknu. Mezi závěsy se prodíralo měsíční světlo a ozařovalo drobné tmavé kapky, které k oknu vedly. Nemusel se ani zvedat, aby se ujistil co to je. Všude ve vzduchu se tu mísila vůně krve s její vůní.

Blodyn byla skutečná, žádný výplod fantazie či znavené mysli!

V první chvíli jej popadl vztek, ale pak si uvědomil, co se tu vlastně stalo a pokud je skutečná... Znovu pohlédl na svou zakrvavenou dlaň.

 

Seděl tam snad půl noci, když už to nedokázal vydržet. Potřeboval zjistit, co se to vlastně stalo. Kdo je Blodyn, jak se sem dostala a jak ji dostat zpátky. Pochyboval, že se sem sama ještě kdy vrátí. Ne po tom co jí udělal. Slíbil jí, že jí neublíží... a porušil to.

 

Zvedl se a během chvíle už kráčel chodbami. Ostatním stačil jen jediný pohled, aby mu ustupovali z cesty. V téhle jeho náladě bylo bezpečnější mu jít z cesty. Hector došel až do jejich rozsáhlé knihovny. Bylo to snad jediné místo, kde se Gustav zdržoval a právě on by mu mohl dát odpovědi.

Gustav byl nejstarší z nich. Nebyl příliš silný a do mírumilovnosti by si nezadal ani se štěnětem. Jediný důvod, proč se mu podařilo se dožít svého věku, byl jeho intelekt a také jeho znalosti. Zakládal právě knihy do police, když za sebou zaslechl kroky. Otočil se a zůstal okamžik překvapeně hledět na Hectora.

„Problémy?“ zeptal se.

„Jak jsi na něco takového přišel?“ odsekl mu sarkastisticky Hector.

„Asi intuice,“ pokrčil Gustav rameny a uložil zbývající knihy. „A nebo to má co dělat s tím tvým nepříčetným výrazem, krví po tváři a že na sobě máš jen kalhoty.“

Hector měl chvílemi chuť Gustavovi urvat hlavu za tu jeho opovážlivost, ale ztráta jeho znalostí a také vlastně jeho jediného přítele mu v tom vždy zabránila. Raději se trochu uvolnil. Před Gustavem se nemusel bát chovat přirozeně. Na tváři se mu objevila beznaděj.

„Potřebuju zjistit, čí je to krev,“ hlesl.

Gustav na něj překvapeně pohlédl. Takhle jej ještě nikdy neviděl.

„To bys měl věděl nejlíp sám ne?“ zakroutil hlavou, ale přistoupil k němu. Přejel po zaschlé krvi prstem a přičichl.

„Proboha,“ hlesl a nevěřícně pohlédl na Hectora. „Nymfa.“

Hector se zamyšleně obrátil a sedl si na křeslo. Promluvil teprve až po chvíli napjatého ticha.

„Co o nich víš?“

„Co o nich vím?“ hlesl nevěřícně Gustav. „Většinu jsme jich pobili a ta hrstka co zbyla beze stopy zmizela. Už přes šest století nikdo žádnou neviděl. A ty si teď přijdeš upatlaný od jejich krve a ptáš se...“ sýpal vytočeně. „Co když jsi zabil úplně poslední?!“

Hector vyskočil na nohy.

„Jak to myslíš?!“

„Tak že, pokud byla poslední tak jsi je...“

„Jak sakra zabil?!“ nenechal ho Hector domluvit.

„A co myslíš, že se stane když je kousneš. Těmhle potvůrkám stačí málo a je po nich a...“

Jeho hlas zanikl v pouhém chrapotu, když jej Hector chytil za krk a přirazil ke zdi. Gustav vypoulil oči a chytil se jeho paži. Nohama jen volně komíhal ve vzduchu.

„Pus... pusť...“ snažil se zasýpat, ale drtivý stisk mu to nedovoloval. Teprve po chvíli jej prudce pustil až Gustav dopadl na kolena. Jeho ruce mu okamžitě vystřelily ke krku a začal si jej mnout. Nechápavě při tom sledoval Hectora, který přecházel mezi regály sem a tam a zoufale si zajížděl prsty do vlasů a zatínal je v pěst.

„Co se to s tebou ksakru děje!“ zaskřípal Gustavův hlas. Netušil co se to s jeho přítelem děje, ale zaručeně to mělo co dělat s tou nymfou. „Kde jsi ji našel?“

Hector ještě chvíli mlčel, ale pak mu došlo, že právě proto tu vlastně je.

„Nikde. Já myslel, že není skutečná, že se mi o ní jen zdává. Jenže ta krev... ta skutečná je.“

„To bezpochyby,“ potvrdil mu. „Počkat, jak jsi to myslel, že se ti o ní zdává?“

Hector se posadil.

„Prostě se objevila u mě v pokoji,“ povzdechl si. „Když jsem ji viděl poprvé, byla ze mě vyděšená skoro k smrti, ale pak se mě pomalu přestávala bát. Měls ji slyšet, má tak ostrý jazyk, že bys jí i ty mohl závidět,“ pousmál se sklesle.

„A jak jsi přišel na to, že se ti jen zdá?“ zavrtěl hlavou Gustav.

„Prostě mi to dávalo jediný možný smysl. Nikdo by se neodvážit vejít mi do pokoje...“

Gustav s pokrčením ramen přikývl. Vzbudit Hectora by se dalo kvalifikovat přímo jako žádost o roztrhání na kousíčky.

„Dobře, takže co o ní vlastně víš,“ utnul ho, než by si musel vyslechnout celý ten příběh z něhož mu při Hectorovu podání trochu běhal mráz po zádech.

„Malá, drobná...“

„To jsou v porovnání s tebou všechny,“ přerušil ho.

„Má porcelánovou pleť, tmavě hnědé vlasy se zelenkavými prameny a tmavě zelené oči se světlejším okrajem. Chutná sladce že v tu chvíli nemyslíš na nic jiného.“

„To vypadá na dryádu, to jsou nymfy lesů a stromů., bohužel ale nepatří právě k těm odolnějším. Je mi líto, ale pokud ještě žije, tak to už nebude na dlouho.“

 

 

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn 18. kapitola:

To ne- že neumře!!!

Konečně mu to došlo. Že to ale trvalo.
Doufám,že bude Blodyn v pořádku.
A on se snad zamyslí sám nad sebou.
Moc krásné.

bože prosím řekni, že neumře... nááádherná povídkaaaa.... :-)

Konečně znám jeho jméno! Jak já dlouho na něj čekala. Proč vždy vybíráš pro muže ty tvrdé jména? Začalo to Ronaldem, pak Roger a teď Herold a pokud se nemýlím i ve Smrti máš Gregoryho, žádný měkota.
Konečně ví, co je Blodyn, ale co je s ní?

Tak a další je tady - velké zlé zvířátko konečně procitne a bude hodně, ale opravdu hodně vytočené...

Přidat komentář:

Nick:

Text: