OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blodyn 3. kapitola

Blodyn nikdy nebyla poslušná nebo ta skrytá v zadních řadách. I nyní její zvědavost nakonec zvítězí nad strachem...

21.12.2010 (13:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2653×

 

Ten obraz byl už několik staletí starý, stejně jako ten na něm. Pouze jediný druh se dokázal takového věku dožít a zároveň byl tak ukrutný. Blodyn se ohlédla k muži na posteli. K jednomu z těch, kteří nyní vládli světu. K démonu s lidskou tváří.

Vydrápala se prudce na nohy a rozběhla k oknu, kde se malou škvírou prodíral paprsek světla. Skočila do něj a vnořila se tak opět do všeobjímající mlhy, kde jediným zvukem bylo pouze její divoce bušící srdce.

Pak už dopadla na zem svého vězení. Ruce i nohy jí poklesly a ona se stulila na zemi vedle otevřené truhlice.

---

 

3. kapitola

Samota

 

Blodyn ležela na podlaze a ruce se jí stále chvěly. To co viděla, ten ke komu jí úlomek dřeva donesl, jí naháněl čirou hrůzu. Vzhlédla k truhlici a cukla sebou zpátky. Teprve po chvíli se vzepřela na pažích a rozechvěle se k truhlici natáhla, aby ji jediným rychlým pohybem zaklapla.

S bušícím srdce ji odsunula pod jeden ze stolů. Nevěřila svým dlaním natolik, aby ji uchopila a vrátila na své místo ve skříni, ale zároveň ji nechtěla mít na očích. Skryla ji tak do stínu, kam na ni šlo jen těžko dohlédnout. Pak se vrávoravým krokem vydala na ochoz.

Do tváře jí zavál sladký vánek vonící po květech. Chladil jí na tváři a byl naprostým opakem toho tepla, které ji obklopovalo v tom pokoji. Byl jako svěží příval pro její mysl. Donutil ji konečně se naplno uvěomit, že je zpátky.

Ruce jí obemkly zábradlí a ona si znaveně dosedla na zem. Dole pod ní stále panoval klid. Mohlo uplynout snad jen pár chvil co byla pryč. Uvnitř si však připadala, jako by to snad byl celý den.

Do pokoje se už nevrátila. Raději si večer ustlala na ochozu a vzhlížela na třpytivou oblohu nad sebou. Usnout však nemohla. Stále jí myslí prolétaly myšlenky na toho muže. Nechápala, jak může být někdo tak krutý. Upíři se vyžívali v bolesti a neustálých bojích a dokazování si moci navzájem. Už jen jejich samotná podstata života ji děsila. Žít na úkor ostatních. Vysávání života z lidí. Za svůj život zabili stovky či tisíce lidí jen pro zachování vlastní existence.

Zavrtěla hlavou. Nechtěla na to už myslet. Z vyprávění starších měla až příliš živou představu o těch, kteří nyní ovládali jejich svět. Raději upnula svoji pozornost k nebi. Slýchávala, že ve skutečném světě nebe ozařují tisíce hvězd. Září do temnoty okolo sebe a skrývají svá tajemství o minulosti i budoucnosti.

Ze všeho nejvíce si však přála spatřit měsíc. Adride jim ho popisovala jako šedé dvojče slunce, které putuje celou noc po nebi a ozařuje vše třpytivým světlem. Prozařuje temnotu a zahání stíny.

Nebe na které mohla hledět a které jediné znala bylo sice krásné, ale nezableskla se tam ani hvězdička, jen tmavě modré třpytivé dálavy.

 

Usnula teprve až nedlouho po rozednění. Spala, zatím co ostatní se dole pod ní začali rozbíhat po své práci. Probudilo ji až vrznutí dveří. Když její rozespalá mysl rozpoznala ten zvuk, vyšvihla se bleskově na nohy. Toužebně vběhla do dveří doufajíc, že to je Adride a její vězení končí. Pokoj však byl už opět prázdný, jen na podlaze stál tác s jídlem.

Zdrceně se svezla po okraji dveří na kolena. Ta samota ji tížila jako kámen. Nebyla na ni zvyklá. Toužila alespoň slyšet něčí hlas... Zvedla se na nohy a došourala k tácu s jídlem. Odnesla si jej na ochoz a alespoň na ostatní při jídle shlížela.

 

Když opět osiřely i vesnice pod ní, nedokázala už vydržet. Přecházela sem a tam. Potřebovala něco dělat. To odloučení a nečinnost ji ubíjely. Pohled jí nakonec zabloudil i pod stůl. Prudce sebou cukla, ale za chvíli se přistihla, jak tam opět zírá.

Po delší chvíli se po truhlici opravdu natáhla. Zkoumala její kování i dřevo. Nic z toho nebylo z tohoto jejich světa. Někdo ji musel přinést když sem uprchli. Byla tu za přesně daným účelem. Netušila kdo, ale její původní vlastník měl určitě v plánu se díky úlomku dřeva vrátit zpět. Netušila proč a jaký důvod měl pro tak děsivé místo. Možná to už nikdy nezjistí, mnoho z původních, kteří sem utekli už nebyli mezi nimi.

Nakonec se odvážila truhlici i otevřít. Vnitřek byl umně opracovaný do hladka. Tolik péče pro jediný kousek, který vypadal tak bezcenně, na první pohled. Zírala na něj dlouhé minuty bez pohnutí.

Věděla, že dělá jednu z největších chyb svého života, ale nebyla schopna si v tom zabránit. Mohla jen doufat, že čas tam plyne stejně rychle jako v tomhle jejich světě a všichni, především však on, budou spát...

 

 

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn 3. kapitola:

Tak bud je odvážná, nebo hloupá.
Skvělá povídka.

UZANSY!!!

Páni, zhltla jsem všechny tři díly najednou a nemůžu se dočkat dalšího Honem prosím další

aaaa rychle prosim dalsi kapitolku,ukusuju se zvedavosti prosiim

hups.. a teď kdyby ne... nebo třeba uplyne rok a na tom místě už bude něco jinýho... nebo bude čas plynout úplně stejně... aůle sejně to bude hudtý!!

Já se snad zvědavostí zalknu!!!Jak to bude dál??!!

přitahuje jí to jako magnet, těším se na pokračování

má odvahu, to se cení

Přidat komentář:

Nick:

Text: