OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blodyn 4. kapitola

Blodyn přemůže zvědavost a vrátí se zpět do skutečného světa...

4. kapitola

Pokojný spánek

Mlha okolo Blodyn se začala rozplývat a její srdce jí v hrudi bušilo stále divočeji. Netušila, zda se právě nežene do záhuby. Brzy to však měla zjistit na vlastní kůži. Oči jí oslepilo ostré sluneční světlo. Pohledem okamžitě uhnula z jeho žáru stranou. Paží si zakryla tvář.

Ještě s tmavými mžitkami před očima se ustrašeně rozhlédla za sebe do pokoje. Paže jí začala pomalu klesat dolů. Byl přesně takový, jaký si jej pamatovala. Bez jediné změny. Na okamžik ji napadlo, zda to není jen pár minut, co odtud utekla.

Ustoupila pár kroků do stínu pokoje. Nejprve se rozhlížela všude okolo. Po nově přichystaných polenech u krbu, pečlivě zatažených těžkých závěsech a knize, která byla rozevřená na stolku vedle křesla. Došla až k ní a nahlédla. Byla tam černobílá kresba, kterou by si jistě ze včerejšího dne pamatovala. Naháněla jí hrůzu. Musel být tedy vzhůru. Stejně jako v jejich světě, i tady uběhl celý den.

Teprve pak se odvážila pohlédnout i na spícího muže. Stále ji děsil, ale tentokrát na ten pohled byla byla alespoň připravená. Přešla na druhou stranu pokoje a odtamtud ho sledovala. Ležel na boku s jednou paží pod polštářem. Nohy měl natažené pod pokrývkou, která jej halila do půli zad. Do půli holých zad.

Blodyn zaujatě sledovala ten kus kůže, pod kterou se rýsovaly obrysy svalů. Všechno na něm bylo vlastně demonstrací moci a síly. Byl tak jiný od všech v jejím světě. Oni všichni byli drobní a spíše mrštní a štíhlí. Dokonce i drobné větve stromů dokázaly unést jejich váhu. Zatím co ten před ní vypadal, jako by holýma rukama dokázal vyvrátit strom i s kořeny.

Klidně oddechoval a téměř se nepohnul. Podrážděně nakrčila nos při pohledu na jeho klidný nerušený spánek, zatím co má na svědomí tolik zmařených životů. Jenže oni vlastně neměli svědomí. Netušili co jsou to výčitky nebo stud. Mohli sice cítit, ano měli srdce jako všichni ostatní, ale pohřbené tak hluboce pod tím vším co se z nich stalo, pod tou krvelačností a zuřivostí, že jen velmi silné emoce se z něj dokázaly vydrat na povrch - vztek, chtíč či nenávist.

Prudce se odvrátila a raději přešla k oknu. Rukou mírně odtáhla těžký závěs. Naposledy zkontrolovala upíra spícího kus od ní a pak už zamžikala pohledem ven. Slunce právě klesalo z vrcholku oblohy a zalévalo vše okolo svým žárem.

Sledovala zahradu ohraničenou vysokou neproniknutelnou zdí. Tráva zde byla nízká a stínilo ji jen pár stromů co zde rostli. Nebylo tu však nic, co by více bránilo výhledu. Jediným pohledem dokázala dohlédnout přes celý kus zahrady až do posledního zákoutí. Ani skulina, kam by se někdo mohl skrýt. Přesto jí vyráželo dech, jak dokážou jen tak klidně jít spát. Byli nechráněni a vydáni na pospas celý den.

Brzy se jí dostalo odpovědi. Přes zahradu se mihl stín. Zaměřila k tomu místu pohled a dech jí uvízl mezi rty. Do výhledu jí vstoupilo jakési podivné zvíře. Nikdy nic podobného neviděla, ale instinktivně z něj měla strach. S hlavou mírně skloněnou k zemi a malýma tmavýma očima upřenýma před sebe kráčeno po trávě. Srst mělo krátkou černou a leskla se ve slunci. Pod ní se zřetelně rýsovaly svaly a šlachy při každém jeho kroku. Hlavu mělo velkou těžkou a pod nevýrazným čenichem mu z tlamy přečnívaly zuby. Za jeho tělem se škubavě pohyboval ocas.

Když prošlo kolem budovy a téměř se jí ztratilo z očí. Tiše si úlevně oddychla. V ten okamžik se jejím směrem upřely tmavé oči. celé tělo zvířete ztuhlo a soustředilo se jen na okno u něhož za závěsem stála. Odskočila od něj. Teprve až za okamžik se odvážila drobnou škvírkou pohlédnout dolů. Zahlédla, už jen divoce sebou škubající konec ocasu mizející jí z dohledu.

Raději zacouvala hlouběji do pokoje. Dostala odpověď na svoji nevyřčenou otázku. Tak proto dokázali klidně a bez obav spát. Jejich spánek hlídaly tyhle prapodivné děsivé stvůry. Prošla znovu k druhému oknu a s myšlenkou na pokoj ve věži skočila do proudu slunečního světla. Nechtěla raději riskovat, že by odhalila další ze zrádností, jimiž se démoni obklopují.

Pro tento den ují to naprosto stačilo.

Jen co se opět ocitla zpátky, zavřela truhlici a pevně zaklapla víko. Přejala prsty kování a bez dalšího zaváhání ji zvedla. Uložila ji na její původní místo ve skříni. Kdyby kdokoliv přišel, netušil by, že se zde vůbec něco odehrálo.

Podvědomě tušila, že tenhle prohřešek by jí už starší neodpustili. Přesto toho nedokázala litovat. Její zvědavost byla silnější než cokoliv jiného a její fascinace skutečným světem stále rostla.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn 4. kapitola:

Tak to jsem zvědavá, jestli to zvířátko na zahradě byl pejsek.

krása a copak je to za zvířátko na zahradě? ty ale dokážeš navodit atmosféru, při větě "V ten okamžik se jejím směrem upřely tmavé oči. celé tělo zvířete ztuhlo a soustředilo se jen na okno..." jsem úplně ztuhla i já a vůbec jsem nedýchala, jakoby to zvíře zíralo přímo na mě a to jak popisuješ spícího upíra... hmmm.. to zní velmi lákavě

Páááni!! No teda Blondyn! Je hustá!
Já bych se bála tam jít. Co kdyby jí tam nachytal, co kdyby čas plynul jinak a byla noc?
A co ta obluda na jeho zahradě? Vypadala jako milá kočička, já mám kočičky ráda, mohla by bejt třeba jen přinucená mu sloužit... Krásná, milá, černá, kočička
Co to tam nakreslil? Do tý knihy. To muselo bejt něco... nějakej boj, ne? Protože jak ho tak popisuje Blondyn, tak se mi zdá zlej. A je pěkně namakanej, to jo.
Taky by se ale mohl přikrývat celej, že?
Doufám, že se to nedozvědí starší, ale mohlo by jim to prospět, kdyby s nima chtěli bojovat, ne? to by bylo dobrý...

jsem moc a moc zvědavá, co by se stalo, kdyby byl upírek při její návštěvě vzhůru

Já už se jen těším na další výpravu která,vzhledem k tomu jak je Blodyn zvědavá, na sebe nenechá dlouho čekat...

To je ale zvědavka... - já bych nebyla jiná, taky by mě to lákalo.
Rozhodně by mě zajímalo, co to bylo za "pejska" na té zahradě.

Přidat komentář:

Nick:

Text: