Blodyn 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Blodyn nechtěně netvora probudí a ten konečně stane tváří v tvář své časté nezvané návštěvě...

31.12.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2598×

Neměl potuchy, že zatím co si tu spí klidným spánkem obchází jeho pokoj někdo jiný, jedna z těch, s nimiž vedli krvavé boje. Druh s nímž se navzájem nenáviděli. Tahle myšlenka jí způsobovala až nezkrotnou škodolibou radost. Velký netvor ležící tu naprosto bez ochrany vlastně jejímu zkoumavému pohledu zcela na pospas.

Tento svět se jí začal stávat útočištěm, kam utíkala před tím kde dosud žila. Jenže pokoušet ďábla se nikdy nevyplácí a i Blodyn jednou tu osudovou chybu udělat musela...

6. kapitola

Pouhý sen

Slunce se ostře zabodávalo do tmavých závěsů. Už tři dny dokonce ani v krbu neplápolal oheň, protože by jen ještě více podněcoval tu výheň která okolo vládla. Blodyn přešla k oknu a pohlédla škvírou ven. Zvíře, obcházející dům, nikde nezahlédla. Všude bylo ticho a klid. Opatrně sáhla na kliku okna a kousíček po kousku jí otáčela. Bála se, aby nezpůsobila nějaký hluk, ale klika se pohnula naprosto tiše a okno se pootevřelo do malé škvíry. Do místnosti se prohnal drobný poryv vzduchu. Rozhýbal tak trochu to dusivé vedro uvnitř.

Nadšeně mu nastavila na okamžik tvář a pak se přesunula zpět do šera pokoje. Vyhoupla se na okraj stolku a zakmitala nohama. Hned tu bylo o něco příjemněji. Vzhlédla po pokoji a pohled jí zavadil také o postel s netvorem.

Pohyb jejích nohou ustal. Byla vděčná, že sedí, protože jinak by jí nohy vypověděly službu. Přímo na ni se upíraly doširoka rozevřené šedivé oči. Srdce jí bušilo jako o závod a jediné co bránilo panice zachvátit její mysl, byla blízkost paprsků slunce, které dopadaly kousek před ni na koberec.

Ani jeden z nich se nepohnul. Netvor stále ležel v nezměněné poloze tak, jako spal, jen nyní byl naprosto vzhůru. Jeho mysl však divoce pracovala. Nechápal kde se tu vzalo to stvoření. Tušil, co je zač, ale stejně tak mu bylo jasné, že tu opravdu být nemůže.

„Co jsi zač?“ porušil ticho okolo.

Zaraženě na něj hleděla a netušila, co mu na to odpovědět. Bylo jí jasné, že by ji byl schopen zabít za to, kdo je, stejně tak jako za neúctu, že mu na jeho otázku neodpoví. Zamyšleně naklonila hlavu. Drobný poryv větru jí rozevlál vlasy.

Netvor se posadil na posteli, aniž by z ní spustil pohled.

„Ty nemůžeš být skutečná,“ zkonstatoval.

Váhavě seskočila nohama na zem. Vůbec se jí nelíbilo, že je jí zase o trochu blíže a mohl by po ní v okamžiku vystartovat. Bála se těch jeho paží.

Jeho však zarazil její pohyb. Dopadla naprosto neslyšně bosýma nohama na těžký koberec a i sotva znatelný pohyb vzduchu ji při tom poponesl dále. Nehýbal se a sledoval ji. Měl rád vždy vše pod kontrolou, ale něco na ní mu nedávalo smysl. Jako by nebyla z tohoto světa.

„Co podle tebe jsem?“ zeptala se ho. Sledoval ji tak zvláštně, jako by si tím nebyl jistý.

„Sen?“ zamumlal.

Překvapeně se na něj zahleděla. Jemu však opravdu ze všeho nejvíce připomínala něco neskutečného a snad i nehmotného. Byla neskutečně drobná. Její štíhlá postava vypadala tak křehce, jako by ji jediný jeho pohyb mohl polámat či rozplynout. Pleť měla světlou a vlasy tmavě hnědé se zelenkavými prameny.

Z její tváře s oblými jemnými rysy se na něj upíraly temně zelené oči, jejichž okraj byl o něco světlejší. Postavu jí halily jen kratší šaty odhalující drobná ramena a dosahující jí kousek pod kolena. Nevypadaly o moc pevněji než ona sama.

Měl chuť zvednout se a zavřít okno, ale to nyní nebylo možné. Každý poryv, jako by hrozil, že ji odvane pryč. Jenže to se mu rozhodně nelíbilo. Nechápal, co si to s ním jeho mysl hraje za hru a proč mu vytvořila tak zvláštní postavu přímo uprostřed jeho vlastního pokoje. Vůbec se mu nelíbilo, že netuší co je zač.

„Proč si myslíš, že jsem sen?“ promluvila po chvíli.

„Vypadáš tak,“ pozvedl obočí a zvedl se. „A navíc, nikdo skutečný by se sem neodvážil, pokud by tedy nebyl hotový šílenec.“

Blodyn jej se srdcem téměř až v krku pozorovala, jak obešel postel a vyrazil ke svému křeslu u krbu. Měl na sobě jen delší kalhoty a jí se tak odhalil pohled na celou jeho statnou postavu. Vypadal ještě hrozivěji, než si jej představovala. Oproti tomu jak se jí teď jevil, tak ve spánku vypadal mírumilovně.

Nemohla sebou však vyděšeně ani trhnout. Dokud si myslel, že je jen pouhý přízrak, tak byla v relativním bezpečí. Nikdo se přece nevrhne po něčem co podle něj neexistuje.

„To zní logicky,“ odpověděla mu mírně. Malými krůčky postoupila až ke slunečnímu paprsku.

„Jen je zvláštní, že si má mysl vytvořila něco tak... tak zvláštního.“ Dosedl a zamyšleně si opřel loket o opěrku křesla. Prsty si přejel po strništi na tváři.

„Možná se jen nudíš,“ popíchla ho. Srdce jí sice bušilo jako zvon, ale nedokázala si pomoci.

„Taky možnost,“ pokývl. „Už jsem na světě příliš dlouho.“

Náhle udělal něco, co se Blodyn vůbec nelíbilo. Vstal a vykročil přímo k ní. Když jí to došlo, nohy ji samy okamžitě odnesly kus dozadu. Vděčně pohlédla na pár drobných paprsků pronikajících mezi závěsy a tvořících tak bariéru mezi nimi dvěma, tedy alespoň pro něj.

„Vrať se!“ přikázal jí a zastavil.

Zavrtěla hlavou.

„Pokud jsi opravdu jen můj sen, tak bys mě měla přece poslechnout,“ zavrčel a v ní zatrnulo.

„Sny nedělají vždy to, co bychom od nich chtěli,“ hlesla jsem. „Všichni se vás bojí, proč bych já měla být jiná?“

Nakrčil čelo.

„Chtěl jsem si tě pořádně prohlédnout,“ zamručel si nakonec pro sebe. Nakonec se však otočil a vrátil do křesla. Vráska na jeho čele však nezmizela.

„Je to zvláštní, většinou sny ani nemívám.“

„Za to musíš být hodně vděčný, co?“ zareagovala mírně sarkasticky.

Přimhouřil na ni podrážděně oči. Ani trochu se mu nelíbil její tón.

„Nechápu proč, je mi to jedno.“

„Jak taky jinak,“ ušklíbla se.

Tohle ho už dožralo. Nebyl zvyklý, aby si tohle k němu někdo dovoloval. Vztekle vyskočil na nohy. Než však stihl udělat jediný krok k ní, rozběhla se a rozplynula se mu v paprscích slunce.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn 6. kapitola:

6. maky21 přispěvatel

28.12.2010 [21:12]

Hustě ona!! Já věděla, že jí jednou nachytá!! Emoticon
Žvížátko tam nebylo, to je zlý!! A mě se tak líbilo... třeba si ho jen Blondyn nevšimla...
Celkem mě dostalo, že si myslel, že je to sen.
Nemůžu si pomoct, ale pořád si ho předstvuju jako pupkatýho namakanýho dědka.
Určitě blbě, viď?
No jo, olka je mírně sarkastická Emoticon ale opravdu jen mírně
Je dobře, že zmizela, ale co když ji nachytá i příště?? Aj...

5. Lussy přispěvatel

28.12.2010 [19:06]

Ona je úžasná, naprosto ji obdivuji. Já už bych měla dávno kalhoty o něco níž a ona s ním ještě mluví. Ráda bych si s ní podala ruku. Emoticon
Jako vždy to bylo báječné a i netvor dokáže mile překvapit.