Blood_3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Po 150 letech se opět setkávají. Conde Cezar, upír, který žije kvůli Caře Allen 150 let v celibátu. Cara Allen, nesmrtelná se silami o kterých se může člověku/upíru jen zdát. Cara je Fénix, ale zatím o tom neví. Její tajemství ukrývají věštci, kteří pověřili Cezara úkolem ochránit Caru před okolím, ale i před sebou samou. Doufám, že se Vám tento díl bude líbit. Vaše Eris

19.10.2010 (19:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 747×

„Caro?“ do dveří vstoupila Ashley.

„Ano?“

„Já,… jestli se můžu zeptat, odkud se znáš se Sebastianem?“ zeptala se nervózně. Vlastně celá byla nervózní, div, že se neklepala. Cara se, trochu, smutně pousmála.

„Víš, ono… on je to dlouhý příběh a nevím, jestli bys ho chtěla slyšet. Je plný smutku a …“ nechala vyznít větu do ztracena a po tváři se jí skutálela jedna zabloudilá slza. Nebe ztmavlo, stejně jako její oči, do tmavě modré, a venku začalo pršet.

„Ráda bych si ho poslechla, ale jestli mi to říct nechceš, nemusíš. Nebudu na tebe naléhat.“ Podívala se na Caru a slabě se pousmála.

„Povím ti ho,“ řekla Cara po chvíli. „Musím to ze sebe konečně dostat.“ Tu poslední větu zašeptala pro sebe skoro neslyšně, přesto to Ashley slyšela. Sedla si na postel a Ashley vedle ní.

„Začíná to mým seznámením s Cezarem. Když té noci po tom odjel, zůstala sem v pokoji sama, ale zaregistrovala sem to až ráno, kdy sem se probudila. Byla jsem naštvaná a plná bolesti. Ten den zanikl hotel Grand,“ pousmála se. „Ještě ten den sem se zbalila, rozhodnutá odjet. A tak se i stalo. Druhý den jsem byla zahradnicemi Edinburghu. Jela jsem do Londýna, tam jsem začala žít svůj nový život. Nikoho jsem neměla, tak to nebyl problém. Toho dne mi bylo osmnáct let. Našla jsem si podnájem, práci i školu. Za pět let, jsem si naspořila hodně peněz a tak nebyl problém jít dál. Každých pět let jsem se stěhovala z místa na místo. Lidem bylo podezřelé, že nestárnu. Takhle to šlo padesát let. Už mě nebavilo se pořád schovávat.

Jedné noci jsem vyšla ven a narazila jsem na Sebastiena Taylora. Byl velmi sympatický a milí. Byli jsme přátelé, postupně i milenci. Náš vztah se postupně prohluboval tak, že sme ani jeden neudělali bez druhého krok. Jednou mě strašlivě naštval a já se poprvé změnila. Moje vlasy, oči, celá poje postava i povaha se změnila. Sebastien byl uchvácen a té noci se mi přiznal, že taky není obyčejný. Přiznal se, že je upír. Věřila jsem mu.

Slíbil mi, že se pokusí najít takové, jako jsem já a že zjistí, co jsem. Odjel na měsíc s tím, že se vrátí se skupinkou lidí, kteří jsou něco víc. Jak slíbil, tak udělal. Za měsíc byl zpět s pěti lidmi. Vycítila jsem z nich sílu, kterou neměl ani Sebastien. Ihned jsme se spřátelili, a Seb, šel stranou. Byli tam tací, kteří uměli veliké věci. Katrin uměla ovládat počasí, Steven zase ti mohl vlízt do hlavy a věděl o tobě vše, někdy tě mohl i ovládat. Chris ovládal oheň a Simon led, to byli nerozlučná dvojka a taky to byli bratři. A Suzan, uměla ovládat vodu a vzduch, ta patřila k Chrisovi a Simonovi.

Jednou se vyskytly určité potíže a my museli zasáhnout. Našli sme tam další lidi, jako sme mi. Bojovali proti sobě a bylo jim jedno, jestli se prozradí. Bylo to neuvěřitelné a tam poprvé náš tým, uviděl, čeho jsem schopná. Moje vlasy změnily barvu na ohnivou a oči, nebe, na černou. Vytvořila jsem mezi nimi zeď z ledu. Teprve teď nás spatřili. Jakmile uviděli i mě, ve tvářích se jim zračilo poznání. Když jsem se uklidnila, přišli blíž a my se spřátelili. Odvedli sme je k nám a tam jim vše vysvětlili. Poté nám vysvětlili oni jejich spor a nás šest se dovědělo, že se vede válka mezi mutanty. Takhle se označovali, a mi to přijali.

Byli rozděleni na dvě skupiny, hodní a zlí, ale u obou skupin to bylo vždy opačně. Šli jsme za jejich veliteli a vyjednali jim mír. Postupem času, jsem si všimla, jak po mě Chris pokukuje. Zeptala jsem se Simona, co se děje, a ten mi řekl, že mě miluje. Až teď sem si uvědomila, že ho miluju taky. Dali sme se dohromady a věděli to všichni, jen Seb ne. Chrisovi vadilo, jak se po mě pořád sápe, a chtěl to vyřešit. Jednou v noci mu řekl, že se milujeme, a že mezi mnou a Sebastienem už nic není. Vedla se slovní přestřelka a pak se to strhlo ve rvačku. Té noci jsem to vyřešila, ale nepočítala jsem s tím, že se Sebastien nenechá odbít.

Já i Chris sem spali, a do pokoje se vetřel Seb. Byl strašně potichu, proto ho nikdo neslyšel. Spala jsem v Chrisově objetí a ničeho si nevšimla,“ po tváři jí začali téct slzy a venku se spustil velký liják. „Ráno, když jsem se probudila, bylo mi divné, že Chris ještě spí, vždy když jsem se probudila já, nějakým způsobem to vycítil a probudil se taky. Zatřásla jsem s ním… a nic. Po tváři se mi začali sbíhat slzy a uvnitř sebe jsem cítila strašlivou díru.

Dostala jsem se z pokoje a všimla si, že chybí Sebastien. Neřešila jsem to, vždy tam nebyl. Jen jsem si sedla na gauč a začala znovu brečet. Venku začalo pršet taky a všichni se divili, co, se děje. Steven si to přečetl v mé hlavě a odběhl do pokoje, zjistit, jestli je to pravda. Suzan s Katrin ke mně přiběhli a ptali se, co se stalo. Podívala jsem se na Katrin, svýma uslzenýma očima a ona nějak věděla, co se stalo. Objala mě, a začala brečet taky. Steven se vrátil z pokoje a ve tváři měl obrovský smutek. Všem v myšlenkách vysvětlil, o co jde a já mu byla strašně vděčná, že to nemusím říkat.

Na všechny padl smutek. Seděli jsme tam do noci, bez pohybu, dokud nepřišel Sebastien. Usměvaví, jako vždy, ale tentokrát až moc. Vytrhla jsem se Katrin z objetí a stoupla si před něj. Změnila jsem se a Sebastienovi zamrzl úsměv na rtech. Nebe zčernalo, začali po něm lítat blesky a do toho pršelo. Věděla jsem, že se tohle Katrin líbí, ale teď jsem to nevnímala.

Okolo Sebastiena jsem vytvořila vzduchová pouta a přimáčkla ho na zeď. Sevřela jsem je tak, že skoro nemohl dýchat, ale upíří přece dýchat nepotřebují. „Co si mu udělal?“ řvala jsem na něj, „Proč?“ Nezmohl se ani na slovo a tak jsem je trochu povolila. „Nemohl jsem se na něj dívat. Na tu lásku, co dáváš jemu, která měla patřit mě!“ řval na mě taky. Ano, měla pařit jemu, ale nepatřila. „To ale neznamená, že si ho musel zabít! Mohl se odejít!“ můj hlas byl podbarvený smutkem, strachem, bolestí a vzteku. Ale nemohla jsem ho zabít, pořád jsem ho milovala, trochu. Pustila jsem ho na zem, a otočila se k němu zády. „Odejdi a už se nikdy nevracej,“ šeptala jsem. Poslechl, rychle vypadl, ani si nevzal těch pár věcí, co měl.

Sesula jsem se k zemi a vzlykala. Přišel ke mně Simon a objal mě. Brečela jsem mu na rameno, dokud jsem neusnula. Položil mě na gauč a sedl si na zem. Celou dobu byl se mnou. Stejně jako ostatní. Pořád…

Takhle to šlo den co den, někdy jsme museli něco udělat, protože ostatní mutanti dělali neplechu. Postupně se moje jediná rodina začala rozpadat. Nesnesli, že tu není Chris. Jako první odešel Steven, nedivila jsem se mu, pořád jen snášet myšlenky o Chrisovi. Za několik dní se rozhodli odejít Suzan a Simon, omlouvali se mi, ale já to nechala, věděla jsem, že se trápí taky, ale musí žít. Katrin se mnou vydržela nejdéle. Odešla až měsíc po tom, co odešli Simon se Suzan.

Zůstala jsem sama. Nemohla jsem zůstat v tomto domě, každý kout, místnost, věc, mi připomínaly Chrise. Rozhodla jsem se odjet do Evropy, tu jsem následně celou projela.

Ve Francii jsem narazila na Sebastiena. Měla jsem sto chutí ho zabít, ale něco mi říkalo, že teď není ten správný čas. Raději jsem odjela zpět do Londýna. Tam jsem pobývala asi čtyřicet let.

Jednoho dne mi přišla pozvánka na ples, divila jsem se, jak to, že znají moji adresu a pak mi to došlo. Přeci jsem ji musela dát na úřadě a jsem z rodu Allenů. Ten den jsem si šla koupit šaty, boty, a tak. Ten den jsem na vše zapomněla, úplně na vše. Rozhodla jsem se, že budu žít úplně nový život. Udělala jsem nakupovací maratón a koupila vše potřebné i nepotřebné.

Když přišel čas jít, skontrovala jsem se ještě v zrcadlech. Musela jsem se pochválit, ty šaty byly boží. Celá jsem byla sladěna do černé barvy a ani mi to nevadilo, miluju černou.

Nasedla jsem do kočáru, který pro mě poslali, a vyjela jsem. Tam jsem potkala Cezara a zbytek už znáš.“ Dopověděla svůj příběh, a setřela slzy, které se jí znovu draly na povrch.

„Je mi to líto, Caro.“ Řekla Ashley, která jí za celou dobu nepřerušila a pečlivě poslouchala. Cara se na ní podívala modrýma očima, které šedly.

„Jestli si to chtěla slyšet jen proto, abys mě mohla litovat, tak toho nech. Já lítost nepotřebuju.“ S těmito slovy opustila pokoj, na chodbě málem porazila Cezara, který to nečekal.

„Caro, co-“ nestihl ani dopovědět a už byla pryč. Šel ke Caře do pokoje a viděl ztrápenou Ashley, jak sedí na posteli.

„Ashley, co se stalo?“ Zeptal se a Ashley mu vše pověděla. Cařin příběh, a vše okolo.

Cara vyběhla na zahradu, poklekla a brečela. Z nebe se začali snášet kapky. Bylo jí jedno, že bude celá mokrá. Lehla si na zem a stočená do klubíčka plakala. Asi po dvou hodinách se začala uklidňovat. Lehla si na záda a koukala na nebe.

Po pár minutách, k ní přišel Cezar a lehl si vedle ní. Nic neříkal, jen tam tak ležel. Bylo jí jasné, že mu Ashley vše řekla a byla ráda, že to nekomentoval. Přitulila se k němu blíž a opřela si hlavu o jeho hruď.

Leželi tam dlouho a Caře začala být zima, tak trochu oteplila vzduch.

Sebastien procházel sídlem. Když procházel kuchyní, upoutali ho otevřené dveře do zahrady. Šel blíže a uviděl Caru v objetí Cezara. Věděl, že to řekla Ashley a ta to řekla Cezarovi. Bylo mu jedno, že to budou všichni vědět. Je to sice minulost, ale teď bude patřit jen jemu!

Další kapitolka je na světě! Doufám, že se vám líbila :) Vaše Eris

-> Kapitola 2. <- * -> Shrnutí <- * -> Kapitola 4. <-

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování