OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blood_4

01.11.2010 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 765×

Cara za pár minut usnula a tak ji Cezar vzal do náruče. Odnesl ji do pokoje, položil na postel a sám si lehl vedle ní. Přemýšlel o tom, co mu Ashley řekla. Cařin příběh ho fascinoval. Takže ona věděla, co je, ale jen z části, přemýšlel. Měl bych jí to vysvětlit, ale až dostanu povolení.

Stále přemýšlel a při tom automaticky objal Caru a přitáhl si ji k sobě. Z přemýšlení ho až vyrušilo to, že se Cara začala převalovat a po nebi začali lítat blesky.

Začal jí probírat, ale vůbec se mu to nedařilo. Napadlo ho, že by ji mohl polít vodou, ale to mu připadalo příliš drastické. Po chvíli se mu ji podařilo probudit. Celá zmatená otevřela oči, ze kterých se začaly snášek veliké slzy. Oči měla rozšířené a zmateně brouzdala pohledem po místnosti.

Cezar jí položil dlaně na tváře a obrátil jí obličejem k sobě. Když na něj Cara pohlédla, vlna strachu se jí přehnala přes tvář. Vlna strachu i bolesti. Ustoupila až ke zdi a pořád se dívala zmatenému Cezarovi do očí.

„Caro, co se stalo?“ zeptal se zmateně. „Byl to jenom sen…“

„Ne… To nebyl jen sen,“ šeptala, „byla to vzpomínka.“

„Co?“

„Proč si mě tam nechal? Udělal to, co jsem a pak si v klidu odešel?“ Po tváři se jí kutálely slzy. „Jen sis užil a odhodil mě jak kus hadru!“ Poslední větu už nešeptala, ale zakřičela do ticha pokoje.

„Caro, mrzí mě, že jsem tě tam nechal, ale nemohl jsem tam zůs-“ začal.

„Lžeš!“ křikla a tím přerušila Cezara.

„Ne nelžu!“ křikl ji nazpět už vytočený. V pokoji zablikala světla a pod napětím Cezarových sil, praskla. „Nemohl jsem tam zůstat, protože mi to nedovolili! Kdybych mohl, zůstanu tam a žijeme spolu!“ křičel. „Nikdy bych tě neopustil“ Poslední větu už řekl mírněji. Padl na kolena a koukaje do země zašeptal: „Nikdy…“ pohlédl na ni zdrcujícím pohledem.

Cezar se zvedl a odešel z pokoje a mířil do pracovny Anassa.

Cara se ještě několik chvil dívala do země a pak se sesula podél zdi na zem a začala víc plakat. Objala si rukama nohy a opřela čelo o kolena. Seděla tam dlouho a brečela tak, dokud měla co. Po pár hodinách usnula.

Když se do pokoje začaly dostávat první sluneční paprsky, se probudila. Odešla do koupelny a napustila si vanu. Když byla plná, vlezla si do ní. Krásná, horká voda ji krásně uvolnila a Caře se konečně podařilo přemýšlet. Přemýšlela o tom, co včera řekl Cezar. „Nikdy bych tě neopustil!“ Tomu by se dalo krásně uvěřit, ale je to, co řekl, pravda? Opravdu? Co když ne?

Přemýšlela několik hodin, voda už byla studená, než došla k závěru. Vylezla z vany, omotala si tělo osuškou a vylezla z koupelny. Potlačila výkřik v hrdle. V pokoji byl Cezar celý v černém se koukal se z okna.

„Jdeme prohlídnout hotel, ve kterém si byla. Styx si myslel, že bys chtěla jít s námi.“ řekl šeptem a z jeho tónu, Caře zamrazilo. Byl hrozivě ledový. Cara nedbala na to, že by mohl být, pro ni, nebezpečný, a přistoupila k němu.

„Cezare?“ zeptala se nervózně. Nic. Nepohnul se ani o milimetr. „Chci se ti omluvit. Včera to… Celou dobu, těch 150 let, jsem si myslela, že sem byla jen další pobavení v tvém životě. Celou dobu, jsem tě proklínala, že si ze mě udělal to, co jsem. Teď vím, že jsem byla hloupá, když jsem tomu věřila.“ šeptala. Cezar se k ní otočil čelem a chytl jí za ramena.

„Nikdy si nebyla hloupá,“ zavrčel. Tváře měli od sebe pouhých pár milimetrů a Cezar toho náležitě využil. Přitiskl svá ústa na její a začal ji líbat. Nejdřív se jen jemně oťukávali, zkoumali se. Cara potřebovala vzduch, odtáhla se a podívala se mu do očí. Oba se vydýchávali, až konečně mohli normálně mluvit.

„Omlouvám se,“ zašeptala a dívala se mu do očí. „že sem pochybovala.“

„Ty se nemáš za co omlouvat, já ti to měl vysvětlit. Ale nemohu ti říct úplnou pravdu. Oni, by mi to nedovolili.“

„Kdo?“

„Oni. Říkají si Věštci. Sledují potajmu okolí a hlídají, aby tajemství, zůstalo střeženo. Vládnou tomuto světu. Nadpřirozenému světu. Dělají pořádek, uklízí po těch, kteří dělají neplechy, trestají ty, kteří neuposlechnou rozkazy.“ Odpověděl Cezar.

„Tajemství? Jaké tajemství?“ Cezar sykl. Tohle jí neměl říkat. Naštěstí se ve dveřích objevila, hlava Styxe.

„Je čas vyrazit, Cezare.“ promluvil. „Caro, chceš jít s námi? Jestli ano, měla by ses obléct, venku je zima.“ Cezar zavrčel a Styx raději vypadl, ale z chodby byl slyšet jeho smích.

Cara políbila Cezara a šla ke skříni. Tam si vytáhla kožené kalhoty, tričko a koženou bundu. K tomu si vybrala botasky. Vše bylo černé barvy. Šla se do koupelny převléct a i trochu namalovat. Neřešila, kde se to tam vzalo, ale předpokládala, že je to práce Ashley.

Vyšla z koupelny a Cezar na ni mohla oči nechat. Byla krásná. Ne. Byla nádherná, dokonalá.

„Caro?“

„Hm?“ vzhlédla k němu.

„Sluší ti to,“ řekl a v mžiku byl u ní. Cara zčervenala a její vlasy změnily barvu. Zvedl jí hlavu, aby se mu musela kouknout do očí. Měla je zelené. Chtěl jí políbit, když do dveří vtrhl Styx.

„No tak, musíme už jít. Všichni čekají jen na vás dva.“ Cezar zavrčel, ale šel. Nechtěl by rozzlobit Anassa. Se Styxem došli až do garáží, která byla plná aut a motorek. Cara hned věděla, čím pojede. Dívala se zbožným pohledem na motorku, která by upoutala i slepého.

Cezar sledoval její pohled, který padl na jeho motorku.

„Čí je to motorka?“ zeptala se Styxe. Ten jen ukázal za ni na Cezara. Cara se na něj podívala, s přáním v očích. Cezar ji políbil a šel k motorce, nasedl a v ruce držel dvě helmy. Cara celá šťastná vzala helmu a posadila se za Cezara.

Styx se nad tím jen pousmál a nastoupil do svého vozu.

Když vyjeli, na cestě se k nim přidaly další vozy. Jeli necelých pět minut, až konečně zastavili před hotelem. Cara slezla a Cezar po ní. Chvíli čekali, než dorazí auta. Mezitím se věnovali svým ústům. Z líbání je vyrušilo až odkašlání. Cařiny vlasy studem změnily barvu na ohnivou a do tváří se jí vlila červeň.

Rozhlédla se kolem a spatřila několik dalších upírů, které neznala. A taky Sebastiana. Nebe zčernalo, stejně jako její oči. Na chvíli je zavřela a zprudka vydechla. Obloha začala postupně světlat, až byla konečně úplně bez mráčků. Otevřela oči, které byly pořád šedé, a pohlédla na něj. Stál tam a koukal se na ni. Raději uhnula pohledem, nebo by ho na místě zabila.

„Caro, chtěl bych ti někoho představit. Bude s námi spolupracovat, tak byste se měli znát,“ řekl trochu nervózně Styx. „Caro, tohle je Steven. Stevne, tohle je Cara.“ Jmenovaný vystoupil z davu upírů a upřel na Caru pohled. Cara stála, jako když ji zamrazí. Tohle byl Steven! Ten steven!

„Caro?“ zeptal se opatrně. „Jsi to ty?“

„Stevne?“ zeptala se stejně Cara. Na nic nečekala a vrhla se mu kolem krku. Steven ji pohotově zachytil. Odtáhl si ji kousek od těla, aby ji mohl pohlédnout do tváře.

„Stevne co tady děláš?“

„Na to samé bych se mohl zeptat já tebe, Caro. Ale jak vidím, tohle“ rozhlédl se kolem sebe, „je to tu kvůli tobě. Zase,“ dodal se smíchem.

„Nech toho! Ty pomáháš Styxovi?“

„No, pomáhám. Spíš mu prokazuju službu.“ Řekl a zazubil se na Styxe. Steven ji pustil a všichni se společně vydali do hotelu. Cestou si povídali o tom, co dělali, kde byli, a co se děje s ostatními.

Cara se dozvěděla, že Simon se dal dohromady s Suzan, a že ti dva jsou tady v Londýně. Povídali si hodnou chvíli, než je vyrušil Cezar.

„Ehm, promiňte, ale něco sme našli.“ Byl trochu nervózní a Cara chtěla zjistit proč. Odvedla Cezara do nějakého prázdného pokoje a zavřela dveře.

„Cezare co se děje. Chováš se jinak, divně.“ Začala, ale když viděla jeho nekompromisní pohled, zmlkla a přišla těsně k němu. „Co se děje? Mě to můžeš říct,“ řekla ztrápeně. Cezar se na ni podíval a řekl:

„Si pořád s ním a mě si vůbec nevšímáš,“ začal, ale byl přerušen Cařiným smíchem. Uraženě se otočil a došel k oknu, ze kterého se díval ven. Cara k němu přistoupila ze zadu a celým tělem se přitiskla na to jeho. Začala ho líbat na šíji, na krku i na uchu. Cítila, jak Cezar povolil napětí, které kolovalo jeho tělem.

„Mě… to… můžeš… říct,“ šeptala mezi polibky, které mu dávala. Skousla mu ušní lalůček a Cezar zasténal. Prudce si ji přitáhl k sobě a vášnivě políbil. Opřel ji o zeď vedle okna a začal jí sundávat bundu. Když ji dostal dolů, všiml si, že nemá plášť a Cara mu sundává tričko. Prsty mu obkreslovala svaly na těle a Cezar jí zasténal do úst.

Sundal jí tričko i kalhoty a Cara jemu taky. Vyzvedl si ji na sebe a Cara mu obmotala nohy kolem boků. Cítila jeho tvrdou erekci a naschvál se o ní otřela.

Rozepnul ji podprsenku a začal hníst dlaněmi její prs. Cara jako na povel zasténala. Jednou rukou sjel níž, roztrhl jí kalhotky a prsty vjel do ní. Cítil, jak se mu její nehty zarývají do zad. To ho ještě víc vzrušilo.

„Prosím,“ šeptala Cara vzrušeně. „Už to nemůžu vydržet. Prosím!“ Při posledním slově do ni Cezar vjel svým údem a Cara vykřikla. Udržoval stálé tempo, a když cítil, že brzy dojde k orgasmu, stejně jako Cara, zrychlil. Po pár přírazech oba došli k vrcholu. Cara prudce vydechla a opřela si hlavu o jeho rameno.

Když oba rozdýchali poslední zbytky orgasmu, řekl Cezar něco co Caře změnilo celý svět.

Doufám, že se Vám kapitolka líbila. Budu ráda, za nějaký ten komentář. Eris

-> Kapitola 3. <- * -> Shrnutí <- * -> Kapitola 5. <-

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blood_4: