OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bludiště na zemi // 1.kapitola - Život nebo smrt?

08.04.2010 (20:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 915×

Život nebo smrt?

Gabriela:

Jmenuji se Gabriela a je mi 16 let. Chodím na střední a vůbec mě nebaví, celý můj život mě nebaví. Je to ztráta času. Nejraději mám černou a šedou barvu, nerada vyhledávám společnost a nemám žádné přátele. Už několikrát jsem se pokusila si vzít život, ale vždy se někdo našel kdo mi to překazil a nebo mě zachránil. Navštěvovala jsem i psychologa, - ten mi moc nepomohl, protože jsem mu lhala - dokonce mi vyhrožovali i psychiatrickou léčebnou, jenže já jsem dlouho nic nevyváděla, tak z toho sešlo.
Nedávno jsem se o to pokusila znova. Našla jsem tátovi žiletky - samozřejmě omylem, protože nesmím být v blízkosti ostrých předmětů, různých provázků a věcí se kterými bych se mohla pokusit zabít. Samozřejmě do koupelny vtrhla mamka - a to jsem si ani žiletku nepřiložila k ruce - a všechno se opakovalo znova. Lidé ve městě si mysleli, že jsem blázen a tak jsme se odstěhovali do Londýna. Naštěstí jsme bydleli v tak malém městečku Anglie, že nikdo z Londýna neměl ani tušení co jsem tam vyváděla.
Do školy nastupuju tento týden. Vůbec se netěším. Další lidé, kteří se budou chtít vetřít do mojí blízkosti.
Vcházím do třídy. Všichni na mě zírají. Naštěstí učitel nechce, abych se představila a tak jdu do předposlední lavice, kde je poslední volné místo. Sedla jsem si a nachystala si věci, snažila jsem se chytit výkladu. Po hodině za mnou moje spolusedící přišla a začala se se mnou seznamovat. Moje nejčastější odpovědi byli ano, ne, hm.. a nevím, jí to ale nevadilo. Básnila dál a z toho všeho jsem si jenom všimla, že se jmenuje Rebeka.
Večer jsem si udělala úkoly a šla spát, když v tom mi někdo zaklepal na dveře. Byla to máma.

"Ahoj broučku jak si se měla ve škole? Našla sis kamarády?" vyzvídala.

"Dalo se to.Našla jsem si jednu 'kamarádku', jmenuje se Rebeka a sedíme spolu v lavici," řekla jsem jí abych ji uklidnila.
Ráno normálně vstanu, nasnídám se a vyrazím do školy. Loudám se cestou a na nic nemyslím. Na nic, jen poslouchám, poslouchám ty nejhorší zvuky na světě, zvuky jara. Jak já jaro nenávidím a proč? Protože po něm přichází ještě něco horšího. Léto. Nenávidím jaro, taky léto a dokonce i podzim. Možná taky zimu, ale ta mi celkem vyhovuje, je zima a můžu chodit zabalená do mikin a bund.
Ve škole je to jako obvykle. Po tom co jsem včera ukázala, že nemám o ně zajém, mi dali pokoj - až na Rebeku. Rebeka si asi myslí, že jsme se o něco zblížily, - moje odpovědi se roztáhly do vět - ale já ji moc nevěřím. Nevím proč, asi protože já nedůvěřuju nikomu, jen sama sobě. Zbytek dne uběhl rychle a já byla na cestě domů.
Když jsem přišla domů, bylo všude ticho. Jen jsem slyšela vzlyky mojí mámy. 'Co se děje? Proč brečí, vždyť jsem nic neprovedla...' říkám si v hlavě. Vejdu do pokoje a vidím jak máma hledí do prázdna a slzy se jí derou z očí. Přiběhnu k ní - a asi poprvé za život - ji obejmu a zeptám se:

"Mami co ti je?..." chvíli bylo ticho.

"Víš,...tatínek... on... on... UMŘEL."
'Cože, co se stalo? A Kde? Kdy?' V hlavě mi lítají otázky, ale nejsem schopná říct ani slovo. Zmůžu se jenom na pláč. Až dosud jsem netušila, co pro mě MŮJ TATÍNEK znamenal.
Od smrti tatínka uběhl týden a během týdne byl i pohřeb - na něm jsem samozřejmě nebyla. Jeho odchod byl tak nečekaný, že jsem se doslova sesypala. Několik dní, ne vlastně týdnů, spíše měsíců jsem němě seděla a hleděla do bodu někde na "konci světa". Nevnímala jsem žádné zvuky, nechodila do školy a jelikož měla moje máma práci se sebou, využila jsem toho,začala jsem hledat žiletky a různé prášky, které by mi pomohly se zabít - no ani to nebylo hledání spíše jsem sáhla po první dózičce v lékarničce, ani bych se nedvila, kdyby to byl Paralen.
Vešla jsem do koupelny, naplnila jsem vanu vodou a nasypala si do hrsti hromádku prášků. Nasypala jsem si je do pusy a zapila jsem je vodou, kterou jsem už měla přichystanou ve sklenici. Po prášcích přišly žiletky. Přitiskla jsem silně žiletku na levou ruku a tahala ji směrem k sobě. Po cestě žiletky začala téct krev. Necítila jsem ani bolest, tak strašně jsem se chtěla zabít, že to ani nebolelo. Vždycky to bolelo, ale teď jsem necítila nic a ta úleva na konci toho všeho je tak lákavá. Zase jsem silně přitlačila žiletku k ruce - ale trochu dál na žíle - a táhla ji směrem k sobě. Zase po cestě žiletky tekla krev. To stejné jsem udělala i na pravé ruce. Když už jsem cítila, že už nemám sílu na další řezy, lehla jsem si do vany a potopila hlavu - jen pro všechny případy, že by ani jeden pokus nevyšel.
Byl to dokonalý plán. Už jsem zkoušela všechny různé způsoby jak se zabít, ale nikdy jsem je nezkombinovala. Tohle určitě vyjde.
'Né, slyším hlasy, zase mě našly.' Ty hlasy se ztrácejí. Už neslyším nic. Nemám pojem o čase a ani kde vlastně jsem. Vždyť je mi to jedno. Najdnou mě pohltila prázdnota. Jsem sama. Tak vytoužená samota.

JSEM TEDY OPRAVDU MRTVÁ A NEBO JSEM JEN V KÓMATU?

▲

►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště na zemi // 1.kapitola - Život nebo smrt?: