Bludiště na zemi - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj! Konečně jsem se dokopala k sepsání dvanácté kapitolky. Z velké části bude Klaudi vzpomínat na chvíli s Wiliamem, za tu dobu co je na cestě za Rebekou a proto jsem ji nazvala Cesta k Rebece.

07.07.2010 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 627×

12. kapitola - Cesta k Rebece

Vždycky jsem si přála mít stroj času a kdykoliv se vrátit do minulosti.

Cesta k Bece byla dlouhá a tak jsem si cestu zkrátila přemýšlením o tom, co se stalo před pár minutami.

Otevřela jsem mu a naskytl se mi ten nejkrásnější pohled, do jeho očí zbarvené do barvy hořké čokolády - počkat co to melu, vždyť ten magor mě už dneska pěkně naštval.

„Zapomněla sis v jídelně bundu," oznámil mi s úsměvem.

„Díky a jak víš, kde bydlím?"

„Kluci mi to řekli."

„Aha, tak čau."

"Počkej," řekl a zabouchl mi dveře.

Skvělé, teď ještě tady s tím idiotem budu muset trčet, než máti doobědvá.

„Jsem William a ty?"

„To ti kluci neřekli?“

„Jo, řekli, ale chtěl jsem to slyšet od tebe, Klaudie,“ zase to pronesl s tím „jeho“ úsměvem.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byla přimáčklá na dveřích a on na mě. Cítila jsem na tváři jeho dech a on určitě cítil ten můj.

„Víš, chci jen udělat to, kvůli čemu jsem sem přišel,“ oznámil a přiblížil se ještě víc.

Byla jsem v šoku a když spojil naše rty, první moje reakce byla, mlátit ho, až mě pustí.

Jenže to nemělo vůbec žádný efekt, protože byl mnohem silnější. Nakonec jsem mu podlehla a začala mu polibky oplácet.

Z ničeho nic se mi k uchu donesl Gabrielin hlas.

„Nech toho a okamžitě přijď do svého pokoje!“

Odtáhl se. Chvíli jsem si myslela, že se zasekl, ale pak se zase usmál a přitáhl si mě blíž, tentokrát jsem se vzpamatovala dřív a snažila se z jeho náručí vyprostit, marně.

V tu chvíli máti otevřela dveře. Uviděla mě v objetí nějakého kluka a nemohla si nechat ujít něco neříct.

„Ahoj, no my jedeme pryč, tak se pro ni můžeš zítra ve tři stavit,“ řekla a u toho se umívala jako debil – opravdu a nejradši bych ji za to, co řekla nakopala, ale i tak ji mám ráda.

Rychle jsem se vyprostila z jeho náručí a utíkala do auta. On tam jen stál a zíral na naše vdalující se auto.

Já jsem fakt nemožná, nejradši bych si nafackovala. Jak jsem to mohla dovolit? No počkej, já mu to zítra spočítám, jestli příjde.

Celou tu situaci jsem si přehrávala v hlavě dokola a zjistila jsem, že se mi to i líbilo. Nemohlo se mi to líbit, sice je pěkný, ale prostě ne.

Ne a konec diskuse!

Moment, vždyť o tom nikdo nediskutuje. Vážně bych si už měla zajít k tomu psychologovi.

Zbytek cesty jsem sledovala okolní přírodu, ale nakonec moje myšlenky přeletěly zpátky.

Zajímavé, nikdy jsem si nevšimla, že by cesta k Bece byla tak nádherná. Všude byly vysoké stromy a tráva, ale mně to připadalo tak nějak krásné. Nevím proč, nikdy jsem si nevšimla, že bych nějak extra milovala přírodu, ale do lesa jsem zašla ráda.

Že by to bylo tou dnešní příhodou – teda spíše zkratem?

Nechápu, jak jsem mohla polevit, vždyť já taková nejsem. Nejsem poddajná. Tohle se mi ještě nikdy v životě nestalo, asi to vážně byl můj zkrat, který se už doufám nebude opakovat. Nesmí se opakovat. V téhle situaci si nemůžu žádné zkraty povolit. Především se musím postarat o Beku.

Beka je priorita a pak jsem až já.

No tak, vždyť ho ani neznám a teď si určitě nadává za to, co udělal a nebo je to jen frajírek, který chce „sbalit“ - v tomhle případě políbit - všechny.

Jenže ta věta mi v hlavě stále zněla.

„Víš, chci jen udělat to, kvůli čemu jsem sem přišel.“

Bylo to divné. Že by to měl celou tu dobu v plánu? Ten salát, ta srážka byly naplánované? Já ho rozcupuju na kousíčky. Pěkně mě štvě a teď tím polibkem ještě víc, ale pořád ještě nechápu, jak jsem to mohla dovolit.

Vždycky jsem si myslela, že jsem odolnější, silnější, více toho zvládnu, ale zřejmě jsem se mýlila. Asi budu muset promyslet všechna svá mínění.

„Klaudi, zlatíčko! Jsme tady,“ křičela na mě máti.

To jsem byla tak dlouho v „transu“? Přece jenom jsem měla nad čím přemýšlet.

„Doma si promluvíme,“ řekl mi do ucha Gabrielin hlas.

Chtěla jsem ho ignorovat, ale cítila jsem, že budeme mluvit o něčem vážném.

Společně s mamkou jsme šly do domu Beky. Ke dveřím nás šli přivítat Bečini rodiče. Hned mě poslali za Bekou do pokoje.

Když jsem vešla do Bečina pokoje, uviděla jsem už něco mnohem lepšího než před několika dny. Asi začala jíst. K dalšímu zlepšení jejího stavu jsem jí donesla dobré zprávy - a Gabrielu.

„Ahoj Beko, někoho jsem ti přivedla!“

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování