OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bludiště na zemi - 13. kapitola

08.07.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 609×

13.kapitola - Vyprávění

S nadějí v očích se otočila.

Jen co se otočila v pokoji se objevila Gabriela. Beka byla chvíli v šoku, ale pak se vzpamatovala.

Rozběhla se ke Gabriele, ale proletěla ní a narazila do mě. Obě se rozesmály, sice mě to bylo divné, ale začala jsem se smát taky.

„Tak moc jste mi chyběly!“ Šťastně zvolala Beka.

„Ty nám taky,“ řekly jsme s Gabrielou unisono.

„Tak a teď se všechny posaďte a všechno vám vysvětlím,“ oznámila Gabriela.

Jak řekla, tak jsme udělaly, sedly jsme si na postel a byly jedno velké ucho.

Příchod Gabriely Beku hodně uklidnil. Zdála se jiná, než před měsícem.

Gabriela začala své vyprávění.

„Začalo to dávno, asi když mi bylo pět let. Byla jsem malá a hloupá. Můj koníček bylo řezání. Jednou mě to zaujalo ve filmu a já s tím začala. Postupem času jsem se z malé veselé holčičky měnila na vyspělejší zamlklou dívku. Všem to bylo divné, až mě jednou v deseti našli podřezanou. Jaký byl důvod, neopětovaná láska. Vím, byla to blbost, ale přece jenom mi bylo deset, takže jsem nad tím moc nepřemýšlela...“

„Myslím, že tě chápu,“ přerušila vyprávění Gabriely Beka.

„Díky, ale pokračujem dál. Když mi bylo dvanáct, všichni si mysleli, že je všechno v pohodě, ale nebylo. Pořád jsem byla uzavřená do sebe. Nikomu jsem nic neřekla a v té době ani plyšákovi. Vše jsem dusila v sobě a žádná úleva nepřicházela a tak jsem se začala cpát tabletkami, myslím, že to bylo něco proti migrénám a jelikož jsem byla ještě malé dítě a nic mi nebylo, mělo to na mě mnohem větší vedlejší účínky.

Začínalo mi být špatně, ale před nikým jsem nic neřekla. Pak náhle mi umřela moje jediná blízká osoba a která věděla, že se se mnou něco děje, babička.

To byl můj životní zvrat. Předávkovala jsem se tabletkami a kdyby tehdy taťka nepřišel z práce dřív, asi bych byla „duchem“ už dávno pryč.

Po tomhle incidentu jsme se raději přestěhovali do nic netušícího Londýna. Všechno bylo, jak se říká, OK. Nedělala jsem žádné vylomeniny a prostě „žila“ ten svůj bídný život a pak jsi vstoupila do mého života Ty,“ řekla a upřela pohled na Beku.

Mně to znělo jako výčitka, ale Beka to asi neslyšela.

„Začala si se se mnou jako jediná bavit – nepočítám ty vlezé debily (kluky). Ikdyž jsem tě odbývala, stejně si vždycky přilezla, neber to špatně, ale nevím, jak to jinak říct,“ zasmála se.

„Nemůžeme tuhle část přeskočit?“ zeptala jsem se.

„Ne!“ řekly obě najednou.

„Tak dobře no,“ souhlasila jsem – i když nerada.

„Nevěřila jsem ti, vlastně nikomu jsem nevěřila ani sama sobě. A pak přišel ten osudový den. Ten všechno změnil. Pamatuju si na to, jako kdyby to bylo včera.“

Její hlas zněl strašně smutně a v oku se jí něco zalesklo, něco jako slza. Určitě to o čem mluvila bylo hrozné a ani jsem to nechtěla slyšet. Věděla jsem totiž, že budu brečet. Bylo to divné, citíla jsem, že na mě něco lezlo – chřipka to nebyla.

Když jsem přišla domů, bylo všude ticho. Jen jsem slyšela vzlyky mojí mámy.

Co se děje? Proč brečí, vždyť jsem nic neprovedla.. Říkala jsem si v hlavě.

Vešla jsem do pokoje a uviděla jak máma hleděla do prázdna a slzy se jí draly z očí.

Přiběhla jsem k ní - a asi poprvé za život - jsem ji obejmula a zeptala se: 'Mami co ti je?' ... chvíli bylo ticho.

'Víš... tatínek... on... on... UMŘEL.'

Cože, co se stalo? A Kde? Kdy?

V hlavě mi lítaly otázky, ale nebyla schopna říct ani slovo. Zmohla jsem se jenom na pláč. Až dosud jsem netušila, co pro mě MŮJ TATÍNEK znamenal.

Od smrti tatínka uběhl týden a během týdne byl i pohřeb - na něm jsem samozřejmě nebyla.

Jeho odchod byl tak nečekaný, že jsem se doslova sesypala. Několik dní, ne vlastně týdnů, spíše měsíců jsem němě seděla a hleděla do bodu někde na "konci světa". Nevnímala jsem žádné zvuky, nechodila do školy a jelikož měla moje máma práci se sebou, využila jsem toho a začala hledat žiletky a různé prášky, které by mi pomohly se zabít - no ani to nebylo hledání spíše jsem sáhla po první dózičce v lékarničce, ani bych se nedvila, kdyby to byl Paralen.

Vešla jsem do koupelny, naplnila jsem vanu vodou a nasypala si do hrsti hromádku prášků. Doslova j jsem si je hodila do pusy a zapila je vodou, která už byla přichystaná ve sklenici. Po prášcích přišly žiletky.

Přitiskla jsem silně žiletku na levou ruku a tahala ji směrem k sobě.

Po cestě žiletky začala téct krev. Necítila jsem žádnou bolest, tak strašně jsem se chtěla zabít, že to ani nebolelo.

Vždycky to bolelo, ale teď jsem necítila nic a ta úleva na konci byla tak lákavá.

Zase jsem silně přitlačila žiletku k ruce - ale trochu dál na žíle - a táhla ji směrem k sobě. Zase po cestě žiletky tekla krev, to stejné jsem udělala i na pravé ruce. Když už jsem cítila, že už nemám sílu na další řezy, lehla jsem si do vany a potopila hlavu - jen pro všechny případy, že by ani jeden pokus nevyšel.“

„Páni, tohle všechno si udělala?“ Nedalo mi se nezeptat.

„Ano a stydím se za to, kdybych mohla všechno vrátím zpět do doby před tím a raději bych šla za maminkou, utěšit ji a ne udělat takovouhle pitomost.“

„Já... já... nemám slov. Pokračuj, chtěla bych znát vše,“ přiznala Beka.

„Já nemůžu, je toho na mě moc,“ prosila Gabriela.

Jak tohle všechno mohla udělat? Vždyť ona byla opravdu odhodlaná umřít. A co by udělala, kdyby se jí to nepovedlo? Zabila by se jinak? Skokem z mostu?

Všechny tyto otázky jsme měla v hlavě, ale neměla jsem odvahu je vypustit z pusy.

Asi ta další údálost byla ještě silnější a horší než smrt, protože o tom nechtěla mluvit.

„Můžeš?“ zeptala jsem se.

„Tak tedy,“ začala.

„Probrala jsem se. Myslela jsem si, že jsem usnula, ale nebylo to tak. Po otevření očí jsem zjistila, že jsem byla v nemocnici.

Uviděla jsem svou maminku, nad něčím se skláněla.

'Mami!' Volala jsem na ni, ale ona neodpovídala a ani se neotočila.

Nad čím se to sklání? Ptala jsem se sama sebe.

Naklonila jsem se nad ní a uviděla samu sebe.

Radovala jsem se, že jsem konečně byla mrtvá, jenže pak jsem se podívala na svou mámu, abych viděla její radost, jenže ona brečela. Velké kulaté slzy ji stékaly po tvářích.

Co jsem to jen provedla? Vždyť ona za mnou brečí, měla mě ráda - možná i milovala.

'Mami, maminko! Já jsem tady. Mami, no tak otoč se na mě!' Nic, mohla jsem na ni křičet kolik jsem chtěla, ona mě neslyšela.

Jak já se začala nenávidět za to co jsem udělala.

Nemohla jsem se dívat na to jak maminka trpěla. Běžela jsem z pokoje pryč. Běžela jsem chodbou a uviděla jsem některé mé spolužáky - teda spíše jejich tváře, ubrečené tváře.

Já jsem jim nebyla lhostejná, chybím jim?

Přála jsem si, aby to byl jenom zlý sen a abych se probudila... ,“ ukočila své dlouhé vyprávění Gabriela, ale já tušila, že to ještě není konec. Určitě ještě někam „cestovala“, než potkala mě.

Docela mě ten příběh dostal a až teď jsem začala chápat, jak se Gabriela asi cítí.

Hodně si toho prožila a tak se ani nedívím tomu co udělala, ale ty následky jsou mnohem horší. Ano jsou. Její matka je na tom pořád špatně, ale naštěstí je už Beka zase „normální“.

To vyprávění dostalo i Beku. Celou dobu jsem ji slyšela vedle sebe tiše vzlykat. Mně taky ukápla slza, bylo to hodně smutné, ale já už víc nechtěla slyšet.

„Omlouvám se, ale budu vás muset tady nechat. Je mi opravdu líto, co se ti stalo, určitě bych to nechtěla zažít, ale... ,“ nenacházela jsem slov, nevěděla jsem co říct.

„To je v pohodě, jestli už nechceš poslouchat, neurazím se,“ usmála se na mě Gabriela.

„Ne, že nechcu, ale toho smutku bylo už na mě moc a navíc potřebuju...“

„Vidět Willa, chápu.“ Dokončila za mě větu Gabriela.

Za to si ode mě zasloužila „vražedný“ pohled.

„Kdo je Will?“ Zajímalo Beku.

„Nikdo! A už musím jít. Ahoj.“ Ukončila jsem duskusi na téma Will.

„Ahoj,“ řekly holky unisono.

Zabouchla jsem dveře Bečina pokoje a sešla dolů do obývacího pokoje pro máti.

Zpáteční cesta se mi zdála kratší.

Po příjezdě domů jsem šla domů a zrekapitulovala jsem si dnešní den a hlavně Gabrielino vyprávění. Ukápla mi další slza, nechtěla jsem brečet, ale nešlo to zastavit, už jsem si dlouho nepobrečela a teď to přišlo.

Když už jsem s pláčem přestávala, ozval se zvuk mého mobilu.

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště na zemi - 13. kapitola: