Bludiště na zemi - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola je tady. :) Klaudi musela s pravdou ven. Co na to Will? Co bylo ve škole? Co na to mamka od Klaudi? Na všechny tyhle otázky najdete odpovědi v téhle kapitole.

23.07.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 535×

16. kapitola – Gabriela

„Duch?!“ Jeho odpověď zněla spíše jako otázka.

„Ano, duch a jmenuje se Gabriela.“

„Gabriela?“

„Jo, Gabriela,“ zatrylkovala.

„Nechtěla bys mi o tom něco říct?“ zeptal se mě.

Zase jsem nasadila ten nejsladší úsměv, jaký jsem uměla.

„No já zase o tom moc nevím.“

„Gabrielo, mohla by si...“

Ani jsem to nedopověděla a už byla pryč.

„Co jsi udělala?“

„Nic jen jsem ji požádala, aby odešla. Chtěla bych ti to říct sama.“

„Dobře začni. Poslouchám,“ usmál se.

„Jednou jsem byla s kamarádkou – přesněji s Bekou – v kavárně a tam jsem ji poprvé uviděla. Ze začátku jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, ale pak jsem začala vídat častěji. Nakonec zavítala do mého pokoje a tam jsme se „seznámily“.“

„Já věděl, že je na tobě něco zvláštního,“ zase se na mě usmál a přitáhl si mě blíž.

Chvíli jsme jen tak tiše seděli a dívali se jeden na druhého. Byla to jen chvilka, ale mně to připadalo jako věčnost.

Tak jsem byla zabraná do jeho očí, že jsem si ani nevšimla, že se začalo stmívat.

„Páni, to už je tolik?“ Prolomila jsem ticho.

„Tak já tě odprovodím,“ rozhodl a chytl mě za ruku.

Celou cestu jsme šli ruku v ruce a povídali jsme si – teda vlastně povídal jen on. Povídal mi o své schopnosti, že má díky ní někdy perné dny.

Bavilo mě ho poslouchat, měl takový krásný a uspokojující hlas.

Byla jsem jako v transu a ani jsem si nevšimla, že už stojíme před mým domovem.

Z myšlenek mě probudil jeho polibek. Byl rychlý a tak jsem se zamračila, když se po chvíli odtáhl.

Jen se usmál a tiše odešel. Ještě jsem se dívala, jak jeho silueta mizela ve tmě a pak se vydala domů.

Do pokoje jsem šla s myšlenkami úplně někde jinde. Přemýšlela jsem o tom všem co se dneska stalo. Možná, že on se do mě zamiloval, ale já do něj ne. Věděl to, ale musela jsem si uznat, že něco k němu cítím, ale není to láska.

Celou noc se mi zdály divoké sny o tom, že se zamiloval do Gabriely.

Když jsem se ráno probudila, přišlo mi to vtipné a nebrala jsem to jako varování před něčím.

S tímto přesvědčením jsem putovala po domě a postupně zvládla hygienu a oblékání. Rychle jsem se nasnídala, abych rychle vyrazila.

Jen co jsem vyrazila ze dveří, uviděla jsem Willa. Úsměv na tváři se mi rozzářil ještě víc. Byla jsem nesmírně šťastná. Nechápala jsem proč, ale byla.

Když jsem k němu došla, objal mě a políbil - bylo to to nejkrásnější, co mě mohlo ráno potkat. Pak jsme vyrazili do školy.

Ve škole jsi všichni šuškali, ale já jsem si toho nevšímala, měla jsem pece vedle sebe osobu, kterou jsem chtěla.

Nejednou se ke mně naklonil.

„Závidí mi tě,“ zasmál se.

Jen jsem se tomu zasmála a šli jsme dál.

Doprovodil mě až do třidy a ještě mě políbil do vlasů a odešel do svojí třídy. Moje srdíčko se tetelilo blahem nad tím, že je to všechno mezi námi opravdové a že to není jen sen.

Vyučování mi bez Willa utíkalo hrozně pomalu a já jen počítala každou vteřinu do konce poslední hodiny.

Po zazvonění jsem vyletěla ze třídy rovnou do jídelny.

Celou dobu jsem měla plnou hlavu Willa, že jsem si ani nevšimla, že začala do školy chodit Beka.

V jídelně jsem si k ní sedla, aby si nemyslela, že ji zanedbávám.

„Gab mi včera vyprávěla, co se stalo v parku,“ začal téma rozhovoru.

„A?“

„Jak a? Já chcu slyšet podrobnosti,“ naléhala na mě.

Naštěstí mě vysvobodil Wil, který si zrovna přisedl a objal mě kolem pasu.

Jejda já zapomněla na...

„Jídlo,“ usmál se Will a podal mi misku salátu.

„Děkuju,“ řekla jsem a věnovala mu polibek na tvář.

„Ach, vy jste tak krásný pár,“ zasnila se Beka.

„Děkujeme,“ vyhrkli jsme s Willem unisono.

Po obědě jsme vyrazili domů. Beku jsme vzali s sebou, celou dobu vyzvídala, ale já jsem neřekla nic. Nakonec to vzdala a odpojila se od nás.

„Ahoj a večer se u mě stav!“ Zavolala ještě na mě.

„Tak a jsme sami, co budeme dělat?“

„No myslím, že nejprve odnesu domů tu tašku plnou blbostí a ty by si měl taky,“ navrhla jsem.

„A navíc musím se stavit za Bekou.“

„Tak jo, pa,“ políbil mě do vlasů a šel domů.

Chvíli jsem tam zůstala stát, ale pak jsem se vydala domů.

Ani máti mi doma nedala pokoj a vyptávala se co jsem včera dělala. Neprozradila jsem nic „nadpřirozeného“, ale to že chodím s Willem jsem ji prozradila. Jen co jsem to dořekla mě objala plnou silou.

„Tak konečně už máš kluka. Chtěla bych ho vidět.“

Její reakce mě vážně zarazila a chvíli jsem i litovala, že jsem jí to já hloupá řekla.

„Neboj se, nechci si ho proťuknou, ale jen bych ho chtěla vědět. Potřebuji vědět komu své dítko dávám do rukou.“

„Mami, ale já si ho neberu.“

„No jo, to máš pravdu,“ uznala.

Na to jsme se obě rozesmály.

„A nechceš oběd?“

„Já chodím do jídelny,“ cukaly mi koutky.

„No jo. Já jsem z toho tak vykolejená, jako bych to zažívala sama.“ Smála jsem.

Raději jsem šla do pokoje a nechala mámu vysmát se. Vždycky kdy jsme se mi dvě začaly smát, trvalo to pekelně dlouho, naštěstí jsem se to už za ta léta s ní naučila ovládat, ale někdy mě zase rozesměje.

Ještě chvíli jsem se v pokoji sama pro sebe smála, ale pak jsem se převlékla a pomalu se chystala k Bece.

Za nedlouho jsem vyrazila. Nevím proč, ale šla jsem pěšky. Bylo to docela daleko, ale i tak jsem to riskla.

Když jsem už konečně dorazila, dostala jsem od Beky „pěkné kapky“, že mi to trvá dlouho a nabídla, že zpátky mě poveze její mamka.

Její mamka byla milá a tak jsem se na cestu s ní těšila.

Po příchodu do jejího pokoje se usadila a nasadila výraz „jsem jedno velké ucho“. Už jsem se nadechovala, že začnu, ale něco mi tu nehrálo. Celý den jsem neviděla Gabrielu a tak mi nedalo se nezeptat.

„Kde je Gabriela?“

►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování