Bludiště na zemi - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj, s novým dílem přichází i nový obrázek perex, je to sice na poslední dva dílky, ale přece jenom. :) V tomhle dílku se těšte na Gabrielin pohled a na moji básničku (Ukolébavku), alespoň takhle jsem ji využila - víc už neřeknu. :)

27.08.2010 (20:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 728×

Jak bylo, je a bude...

Je to už rok, co tady stále jsem. Byl to hrozný rok – rok všeho. Za tu dobu jsem toho prožila hodně. Bylo mi nejhůř, ale někdy mi bylo i lépe.

Snažila jsem se za ten rok napravit vše, co jsem zkazila, ovšem podařilo se mi jen něco, to hlavní, co bych si přála nejvíce, se do teď nenapravilo. Ptáte se co?

Chtěla bych se omluvit mamince, jenže ona mě nevidí. Už několikrát jsem ji navštívila, snažila se jí něco naznačit, ale ona nic, prostě jako bych nebyla.

Bylo mi z toho na nic. Nemohla jsem jí říct vše, co jsem chtěla. Bylo to tak srdce drásající, nevěděla jsem, co dělat.

Nedávno jsem za ní byla. Zrovna prala prádlo. Byla jako vždycky překrásná, ale na tváři už jí nesvítil úsměv.

Jak jsem ji tak pořád pozorovala zjistila jsem, že má svůj vlastní svět, ve kterém žije. Moc nevnímá věci okolo – jen svou psycholožku, která jí pořád radí, aby se přestěhovala.

Byla jsem zničená z pohledu na ni. Byla opravdu hubená, kdybych chtěla, mohla jsem spočítat, kolik má kostí v sobě. Jediné, co mě drželo pohromadě bylo, že žila. Sice jako „zombie“, ale žila.

Raději jsem tedy odešla. Běžela, tedy letěla jsem ulicemi pryč, nemohla jsem se dál na ni dívat, jak se pomalu zabíjela.

Jako vždy jsem skončila ve své uličce. Sedla jsem si na kousek staré roztrhané krabice a dívala se do neznámého bodu. Takhle jsem trávila všechny večery. Byly strašné, všechny vzpomínky mi zatemnily hlavu a já jsem tomu nemohla uniknout.

Rána bývala lepší, protože jsem vždy vyrazila za Rebekou. Ona mě vždycky dokázala rozptýlit. Všechno bylo docela „fajn“, jenže pak přišel William.

Ten den v parku, jak jsem ho chtěla vyzkoušet, se mě bál – já to z něho cítila. Zdál se mi ten jeho strach sladký ,až moc sladký, a proto jsem zmizela.

Celou dobu jsem si nalhávala, že to nic nebylo a že se žádné moje city k němu nezměnily, jenže ouha.

Večer jsem za ním zašla – přesněji jsem se z ničeho nic objevila v jeho pokoji. Jako vždy mě neviděl, ale všechno, co jsem řekla, slyšel. Řekla jsem úplně všechno, co se stalo a ulevilo se mi. On se začal tak nějak divně chovat a já jsem z něj pocítila velký zmatek a proto jsem raději zmizela.

Celou noc jsem zase proseděla v uličce a utápěla jsem se ve svých vzpomínkách.

Později večer, když jsem se stavila za Williamem, jsem se dozvěděla, že už dál nemohl a poslal Klaudii k ledu.

Šla jsem ji raději hledat na místo, kde ji nechal, jenže ona tam už nebyla.

Z tohohle mi bylo ještě více na nic, byla to další věc, kterou jsem zkazila.

Hned brzy ráno jsem vyrazila za Williamem a spravila si na něm náladu. Byl pěkně zaskočený, když mu z ničeho nic začal v hlavě křičet můj hlas.

Vyčetla jsem mu všechno. To jak nechal Klaudii v parku a i to, že se s ní rozešel, nezapomněla jsem mu vykřičet, že je naprosto nenormální a že mě nemůže milovat, protože jsem usoudila, že je poblouzněný mým hlasem.

Jako bych mávla kouzelným proutkem – probral se. Šel za Klaudií to všechno urovnat, jenže já tam potřebovala být dříve než on a proto jsem vyrazila k ní.

Vysvětlila jsem jí to a ona z toho byla chvíli „na větvi“, ale pak to naštěstí pochopila.

Uviděla na mně, že mě ještě něco trápí a já musela s pravdou ven. Vylíčila jsem jí to s maminkou a ona se rozhodla, sice jsem nevěděla jak, ale byla si něčím jistá.

Abych pravdu řekla, od té doby jsem ji neviděla. Měla jsem o ni strach, ale když si ho nedělala její máma, tak jsem na to úplně zapomněla.

Raději jsem se věnovala svým starostem. Chtěla jsem zase za ní zajít, chyběla mi.

Když jsem dorazila do jejího domu, ještě spala. Lehce oddechovala, byla tak klidná.

„Gabrielo!“ z ničeho nic zvolala.

Rychle jsem se probrala a běžela k ní, jenže ona stále spala. Bodlo mě u srdce – i když už žádné nemám.

Myslela jsem si, že mě uviděla, ale jí se jen něco zdálo.

„Prosím nechoď, vrať se mi!“ křičela dál ze sna.

„Maminko, já jsem tady s tebou,“ zašeptala jsem.

Z hrdla se mi vydraly vzlyky.

Mamince začaly po tvářích téct slzy. Se vzlyky jsem k ní došla a lehla si vedle ní.

Začala jsem tichounce broukat ukolébavku, kterou mi vždycky broukávala. Trochu mě uklidnila a maminku překvapivě taky. Po tváři ji stekla poslední slza, pak začala pomalu otevírat oči.

Byla asi v šoku, protože běžela do mého pokoje a když zjistila, že v něm nejsem, začala znova plakat.

Ničil mě její pláč. Připadala jsem si jako nic, jen pouhá vzpomínka.

Chvíli jsem se na ni dívala, ale pak jsem utekla se vzlyky někam ven.

„Ona mě nevidí a ani neslyší,“ vzlykala jsem dál.

Vzlyků nebylo konce. Celou dobu jsem si tu větu dokola opakovala, ještě více mě ničila, myslela jsem si, že se z toho všeho rozplynu jako vzduch, ale nic se nedělo.

Začala jsem si pobrukovat její ukolébavku...

Spinkej, spinkej celou noc,

když bude potřeba přijdu na pomoc.

Zaženu zlé sny

a tvůj spánek bude dál líbezný.

Spinkej, spinkej celé ráno,

když přijdeš večer,

budeš mít ustláno

a bude na tebe čekat tvůj kačer.

Spinkej, spinkej celý den,

protože když se probudíš,

zničíš svůj sen

a více ho nespatříš.

Když probudíš se do reality,

budeš chtít zpět do své „ulity“.

Budeš chtít jen spát

a o krásném světě si necháš zdát.

Jako vždy mě uklidnila. Kdybych mohla spát, asi bych i usnula. Místo spaní jsem jen tupě zírala do zdi. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale dlouho to bylo, protože brzy začalo svítat.

Po svítání jsem ještě chvíli seděla v uličce, ale pak jsem se vydala do rušných ulic Londýna.

Sledovala jsem lidi, jak si ničí životy. Bylo mi z nich na nic, bylo mi ze sebe na nic. Byla jsem rozhodnutá skoncovat se vším. Potřebovala jsem to a proto jsem se zašla rozloučit se svou maminkou, protože zbytek svého „bytí“ budu vymýšlet, jak se odsud dostat.

Nechtěla jsem tam být hned a proto jsem běžela, naposledy jsem běžela a tehdy jsem ani nevěděla, jak moc jsem se blížila pravdě.

Po cestě jsem míjela různé lidi, některými jsem i proletěla a oni nic necítili, tak jako já. Jediná světlá stránka na tom všem byla, že jsem mohla procházet zdmi a i lidmi, prakticky vším. Někdy když jsem potřebovala se nějak uklidnit běhala jsem po městě a nebo městech, ani nevím, kam všude jsem se dostala, protože pak přišlo přání a já byla zpět ve své uličce.

Nedá se říct, že jsem si to užívala, ale dělala jsem ráda závody s větrem, jako bych byla jeho součástí. I když jsem byla jen pouhý „duch“, stále mi vítr čechral vlasy. Někdy, když jsem měla lepší náladu, nalhávala jsem si, že jsem dítě větru.

Z ničeho nic jsem se zastavila a pak jsem vyslovila své přání.

Ať létám.

Půda pod nohama se mi vzdalovala a já mířila čím dál tím výš. Měla jsem nádherný výhled.

Jenže jak se to ovládá? Problesklo mi hlavou.

Potřebuju návod.

Jen co jsem to dořekla objevil se mi v ruce kus papíru. Pozorněji jsem se na něj podívala a zjistila, že to je návod k použití – to písmo bylo tak velké, že by ho i slepý přečetl.

Na papíře bylo napsáno: Stačí jen pouhá myšlenka.

Tohle se mi nelíbilo, jako by na mě někdo dohlížel a všechno tohle plnil, ale stejně jsem to zkusila.

Rychle vpřed.

To byla jízda, letěla jsem rychle a přesto jsem nic neviděla rozmazaně.

Výš!

Když jsem stoupala, málem jsem narazila do letadla, ale to mi zase až tak nevadilo. Závodila jsem s mraky.

Po pěkně dlouhé chvíli jsem si vzpomněla, že jsem chtěla ještě naposledy navštívit maminku a jelikož jsem nevěděla, kde se právě nacházím, nezbylo mi nic jiného, než si zase něco přát.

Ať jsem doma!

Zavřela jsem oči. Po jejich otevření jsem byla znova doma. Byla jsem ve svém pokoji, všechno bylo na svém místě, jako tenkrát. Živě jsem si představovala, jak jsem trávila odpoledne v tomhle pokoji.

Z mých živých představ mě probudily tlumené hlasy z přízemí.

Doslova jsem proletěla podlahami, abych zjistila, kdo to přišel na návštěvu k mamince.

Když jsem dorazila do chodby z obýváku se nesl maminčin nářek.

„Moje Gabrielka, moje Gabrielka...“ Opakovala stále dokola.

Rychle jsem přiletěla do obýváku. Hned jsem začala hledat maminku a spatřila jsem ji na zemi. Poté jsem začala hledat návštěvu a zrak se mi zasekl na Klaudii, Williamovi a Rebece.

Otevřela jsem pusu dokořán, nevěděla jsem co udělat.

„Co tady děláte?“ zapištěla jsem

„No my se snažili...“ Začala Klaudie, ale nenechala jsem jí to dokončit.

„Snažili?“ hlas mi vypískl o oktávu výš.

„Podívej, co jste udělali!“ křičela jsem dál.

„Hele, uklidni se! My ti chtěli pomoct se setkat s tvou mámou!“ zakřičel na mě William.

„Ona je tady?“ zvedla hlavu maminka.

►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování