Bludiště na zemi // 2. kapitola - Šok • OurStories.cz ~ naše povídky

Gabriela zjistí, že je opravdu mrtvá. Podívá se dokonce i na svůj vlastní pohřeb. Příjde na spoustu věcí o lidech v jejím okolí a podle toho se rozhodne, co udělá. Omlouvám se, tahle kapitolka je krátká, ale dost výstižná. Nebojte 3.kapitolka bude delší a z dvou pohledů. :)

09.04.2010 (20:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 600×

Šok

Gabriela:

Probírám se.

'Né, já usnula! Copak je možné, že to všechno byl jen sen?' opakovala jsem si. 'To není možné!'

Otevřela jsem oči. Ostré světlo mě bodalo do očí. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všechno bylo bílé, cítíila jsem desinfekci.

'Asi jsem v nemosnici,' pomyslela jsem si.

Zahlédla jsem svou mámu, nad něčím se skláněla.

'Mami!' zavolala jsem na ni, ale ona neodpovídala a ani se neotočila.

'Nad čím se to sklání?' ptám se sama sebe. Nakláním se nad ní a vidím samu sebe. Konečně se mi to povedlo, jsem mrtvá. Podívám se na svou mámu, ať vidím její radost, jenže ona brečí. Velké kulaté slzy ji stékají po tvářích.

'Co jsem to provedla? Vždyť ona za mnou brečí, měla mě ráda - možná i milovala.'
'Mami, maminko! Já jsem tady. Mami, no tak otoč se na mě!'

Nic, můžu křičet kolik chcu ona mě neslyší.

'Já se tak nenávidím!Já jsem jim nebyla lhostejná, chybím jim?' ptám se sama sebe. Prosím, ať je to jenom zlý sen. Ať se teď hned probudím, prosím...
Uběhlo pár dní po mé smrti a já - nebo spíše moje 'duše' - stále bloudím po zemi.

'Nemají jít náhodou duše do pekla nebo do nebe? Co když nebe a ni peklo neexistuje? Co když všechny duše bloudí po tomhle světě a žádný onen nebo druhý svět neexistuje?'
Dnes se koná můj pohřeb. Nemám na to abych se tam šla podívat. Nemohla bych se dívat na ty zmučené obličeje lidí - tedy pokud by někdo měl zmučenou tvář.Nakonec tam tedy jdu zrovna ukládají rakev do hrobu a vidím svou maminku jak pláče, ne ona nebrečí, ona trpí.

'Už tak dost trpěla, když umřel tatínek a teď? Když nežuji ani já? Jak jsem jí to mohla udělat? Měla jsem pro ni být oporou a ne kudlou do srdce. Vždyť ji to úplně zničí. Zbyde z ní jenom troska a to jenom díky mě! Ano jenom já za to nesu vinu a oni všichni teď kvůli mě trpí.'

Tohle je trest, za to co jsem provedla - konkrétně za to, že jsem se zabila - musím se dívat na jejich zmučené tváře. Proč jejich? Moje maminka totiž tady není jediná osoba, která mě milovala nebo alespoň měla ráda. Je tady taky Rebeka. Ona mě opravdu měla ráda jako kamarádku a já si jsem myslela, že je to další z těch falešných lidí. Jak já se nenávidím. Nejraději bych zase nějak obživla a maminku bych objala a řekla bych ji jak moc jsem ji měla ráda - a stále ještě mám - a jak to chci všechno napravit.

'Ale jak?'
Musím někoho najít, projít tenhle svět - nejlépe začít Anglií. Najít nějakou další 'duši', která by mi možná poradila, jak to všechno napravit a nebo člověka, který by mě slyšel a dokázal by mi zprostředkovat rozhovor s maminkou a Rebekou. Nemůžu se dívat na to jak maminka trpí. Běžím z pokoje pryč. Běžím chodbou a vidím některé mé spolužáky - teda spíše jejich tváře, ubrečené tváře.

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování