Bludiště na zemi - 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj, máme tady finále. Jojo, dopracovala jsem do konce. Kdo četl Bludiště od začátku přečetl více než 21 000 slov a x stránek. :)
Už nevím co dodat, jen si poslední dílek užijte. :)
PS: Uvítala bych nějaké komentáře, ať už kladné či záporné. Stačí i smajlík. :)
Vaše Lussy

28.08.2010 (20:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 603×

Ještě než začnu psát,

chtěla bych tenhle dílek někomu věnovat.

Tenhle dílek je pro moji maminku,

určitě bude ráda až jí řeknu tu novinku,

že jsem se nechala jí inspirovat.

Osudný den

Chvíli bylo ticho, nesnesitelné ticho.

„Ona je tady?“ zopakovala hlasitěji.

Ani jsem nemrkla okem a Gabriela už stála u své mamky. Snažila se ji obejmout, ale pořád jí jen procházela.

„Mami, maminko, slyšíš mě? Nebo vidíš? Prosím odpověz,“ hroutila se Gabriela.

„Je tady, snaží se vás obejmout, ale nedaří se jí to,“ prolomila jsem ticho.

Gabrielina máma otočila hlavu mým směrem. Dívala jsem se jí do očí a ona mě. V jejích očích bylo vidět tolik pocitů. Radost, překvapení, bezmocnost, ale především láska.

Bylo mi jí líto. Snažila jsem si vzpomenout, jak ostatní uviděli Gab. Kdyby mohl přetáčel by se mi mozek, jak jsem nad tím neustále přemýšlela.

„Mám to!“ vesele jsem křikla.

„Je jen jediná možnost, jak byste mohla vidět Gab,“ začala jsem.

„Jaký?“

„Musíte věřit a to velmi silně na duchy a na nadpřirozeno, jinak to nejde,“ dořekla jsem svůj geniální plán.

„Na co? Duchy?“ zírala na mě nevěřícně.

„Vím, zní to šíleně, ale jestli ji chcete ještě jednou vidět, tak musíte.“

„Jak mám z ničeho nic věřit na něco v co jsem nikdy nevěřila?“ hledala u mě odpověď.

Nevěděla jsem co jí na to říct.

„Zkuste to, prosím,“ zaprosila jsem.

Posadila se do tureckého sedu a pevně sevřela víčka. Nevím, nad čím přemýšlela, ale Gab to evidentně věděla a moc nadšená z toho nebyla. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale nakonec jsem si skousla ret.

V místnosti bylo nesnesitelné ticho. Will mi pevněji stiskl ruku, když si všiml, že jsem neklidná. Beka se přidala z druhé strany. Dívali jsme se na Gab a její mámu.

Po nekonečných minutách ticha Gabrielina máma otevřela oči. Začala se rozhlížet po pokoji, ale zřejmě to co hledala nenašla.

„Pořád mě nevidí,“ sesunula se Gab k zemi.

„Jestli jsi tady, tak svrhni tu vázu, co jsem dostala od táty, od tvého táty,“ zazněl chrapalvě hlas paní Weberové.

Gab neváhala ani minutu a pouhou sílou vůle ji shodila na zem.

Paní Weberová nevěřícně zírala na rozbitou vázu.

„Ona je tady! Je tady!“ rozkřičela se.

„Jak to že ji nevidím?“ obrátila se pohledem na mě.

„Musíte uvěřit jejich existenci, jinak ji neuvidíte,“ lehce jsem se pousmála jsem se.

„Já to nedokážu,“ rozbrečela se.

Když to nedokáže, pak musíme přijít na jiný způsob. Hledala jsem v hlavě cokoli, co by nám pomohlo.

Když už jsem to chtěla vzdát, vzpomněla jsem si na Gabrielino vyprávění. Sice jsem odešla celkem brzy, ale Beka mi všechno přetlumočila. Nejdůležitější bylo, že jsem si vzpomněla, na to tedˇ. V hlavě mi lítala slova a já je ze začátku nedokázala spojit v jednu smyslu plnou větu. Zápasila jsem se vzpomínkami a pomalu jsem skládala.

Vybavila se mi vzpomínka, jak mi Beka vyprávěla, že se Gab zkoušela do někoho vtělit, sice jí to bralo sílu, ale je to jediný způsob.

Otočila jsem se směrem ke Gab a promluvila.

„Vzpomínáš na převtělování, teda na návštěvu cizího těla?“

Gab zvedla hlavu od podlahy a vyhledala mě pohledem. Chvíli se na mě dívala zadumaným pohledem.

„Ano, vzpomínám. A?“

Stále jí to ještě nedocházelo. Usmála jsem se na ni a ona konečně pochopila.

„Ne, to snad nemyslíš vážně? Tohle nejde! To nemůžu!“ křičela na mě.

„Musíme to zkusit, jiný způsob už není,“ nenechala jsem se odbýt.

„Ano zkoušela jsem to, ale jen na mrtvém. To nejde na živém,“ pokračovala.

Věděla jsem, že by udělala cokoli, aby objala svou mámu, ale sobec nebyla, jak jsem jí před několika měsíci řekla, teda přesněji vykřičela do tváře – upřímnost nade vše.

Viděla jsem na ní, že se přemáhá. Velice ráda by to přijala, ale nechtěla mě ohrozit. Pralo se v ní asi rozumné já a to které chtělo obejmout svou matku. Chápala jsem ji a proto jsem jí nechala čas na rozmyšlenou.

Po několika minutách na mě zvedla pohled. Uviděla jsem jí v očích plamínky.

„Můžu?“ jen zašeptala.

Na důkaz jsem přikývla. Will s Bekou na nás nevěřícně zírali, paní Weberová zírala jen na mě.

Beka to později pochopila, když uviděla, jak se Gab ztrácí a přenáší domě. Otevřela pusu dokořán a nemohla ji zavřít. Will celou situaci nechápal.

Pustila jsem obě ruce a zvedla jsem se. Pomalu jsem se blížila ke Gab. Cítila jsem jak se do mě vstřebává. Pomalu, ale jistě mě utlačovala v mém vlastním těle. Cítila jsem, že už to ani nejsem já, sice jsem tam stále byla, ale Gab pomalu přebírala nad mým tělem moc.

Cítila jsem ji tam a velmi silně. Cítila jsem všechny pocity co ona a ona sdílela zase ty moje. Byly jsme spojené v jednom těle. Až teď jsem si uvědomila, že to ona je mou nejlepší kamarádkou, to ona mi zkřížila cestu a převrátila život naruby. Začla jsem jí mít ráda a dokonce více než jen ráda.

V myšlenkách mi posílala díky. Moje „duše“ se jen usmála a Gab to pochopila. Ani jsme nepotřebovaly slova ke komunikaci.

„Mami,“ promluvila jsem, teda Gab promluvila – můj hlas to nebyl.

Gabrielina máma se zvedla a došla až ke mně, tedy k nám.

„Jsi to ty?“ ptala se.

„Ano mami,“ zaskřehotala svým hláskem Gab.

Měla tak krásný hlas. Ani se nedivím, že se do něj Will zamiloval. Gab se na mě v myšlenkách zamračila a já se jen usmála.

Objaly se. Bylo v něm tolik lásky, až jsem se tetelila blahem. Až za dlouhou chvíli se pustily.

„Mami odpusť mi, vím, žádám toho moc, ale je to to jediné,“ začala.

„Je mi líto, že jsem Tě tady nechala samotnou. Nechtěla jsem ti ublížit ještě více a byla bych ráda, kdyby si nadále zůstala naživu. Najdi si nějakého hodného muže a měj s ním ještě děti, prosím hlavně se netrap. Já se určitě s tatínkem brzy shledám, ale ty musíš žít ještě dlouho. Přežívala si bez nás rok, tak teď to budeš muset zvládnout déle. Miluju Tě, je mi líto co jsem udělala a už to nemohu vzít zpět, nejraději bych opět ožila, ale bohužel to nejde a proto se musím s tebou rozloučit. Ještě jednou opakuji miluju Tě a nikdy nepřestanu,“ krásně řekla Gab, to co cítila.

Jen to dořekla, cítila jsem, jak mě opouští. Snažila jsem se ji zdržet, ale nešlo to. Pomalu opouštěla moje tělo, až mi stanula tváří v tvář.

„Odpouštím Ti dcerunko a taky Tě miluju a především už věřím,“ pronesla sladce Gabrielina máma.

Když se na mě zahleděla, zjistila, že už tam Gab není a proto se začla točit po místnosti a zarazila se na teď už mizící Gab.

„Proč mi mizíš?“ ptala se bolestně.

„Já nevím, ono to samo. V dálce vidím světlo, je tam i tatínek,“ řekla a dávala se někam do dálky.

„Gab,“ vzdychla jsem.

Jen se na mě otočila a věnovala mi děkovný úsměv.

„Určitě se setkáme!“ naposledy zakřičela.

Už jí zbývala jen hlava, usmála se a zamávala nám. Po tvářích mi začaly téct slzy, ale gesto jsem jí opětovala a pak zmizela úplně.

Odešla na druhý svět za svým tátou. Tolik jsme toho spolu prožily a ona mi teď zmizela. Zvykla jsem si na ni a hlavně mi budou chybět její nečekané příchody.

Will si mě stáhl do náruče a já se konečně mohla plně rozbrečet.

Brečela jsem pěkně dlouho, ale nakonec jsem se sebrala. Objala jsem se pevně s paní Weberovou a ujistila ji, že se zase někdy stavím. Brečela, když odcházela Gab, brečela když jsem odcházeli my.

Byla jsem dost unavená a ve vlaku, kterým jsme jeli domů jsem usnula. Zdálo se mi o Gab.

Když jsem se probrala a zjistila, že tam není, znova jsem se rozbrečela.

Chtěla jsem ji zpátky, ne jenom kvůli sobě, ale i kvůli její matce, ale věděla jsem, že ať už je kdekoliv, je šťastná.

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování