OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bludiště na zemi // 4. kapitola - A kdo, teda co jsi? Duch?!

Tentokrát je kapitolka z pohledu Klaudie. Poznáte ji trochu blíže. Klaudi přemýšlí o té dívce, kterou viděla v kavárničce, nedá jí to a řekne, že ji ta dívka připomínala Gabrielu. Rebeka se skácí. Klaudi jí všechno vysvětlí, ale Rebeka si myslí, že si je to jen hloupý žert a od té doby Klaudi ignoruje. A Klaudi se opět setkává s Gabrielou.

16.04.2010 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 716×

"A kdo, teda co jsi? Duch?"

Klaudie:

'Ta dívka, ta dívka co jsem ji viděla. Né, to byl jen přelud, nic jiného. Nemohl to být duch a nebo jo? Samozřejmě, že ne, to já jen tady melu páté přes deváté,' spekuluju si v hlavě.

'Někoho mi připomíná, jak se jmenovala ta dívka, o které mi vyprávěla Beka? Sakra, teď když to potřebuju vědět, tak to nevím. Vše o ní si pamatuju, ale její jméno ne. Bylo to něco jak Bree, ne Bryce. To nemá cenu nevzpomenu si.' zaklela jsem.

Nevzpomněla jsem si, ale jak mi ji Beka popsala, úplně ten popis sedí na tu dívku co jsem viděla.

'Musím se zase dostat do té kavárničky, potřebuju ji vidět a popsat ji Bece.'

"Ahoj Beko, to jsem já Klaudie. Až budeš mít zapnutý mobil, tak mi zavolej. Pa," odpověděla jsem tomu škaredému hlasu v jejím mobilu.

Konečně mi zavolala.

"Ahoj Beko, jakto, že si mi dříve nezavolala? A jak se máš, co děláš?" chrlila jsem ze sebe otázky.

"Promiň, ale rozbil se mi mobil. Mám se dobře a momentálně si s tebou telefonuju," oznámila mi vesele Beka.

'To snad ne, já si o ní dělám starosti a ona mi jen tak z ničeho nic za pár dní zavolá, jako by se nechumelilo. Já ji vážně jednou zabiju, tohle mi dělat, své nejlepší kamarádce.'

"Uch, jsem ráda, že jsi v pohodě. Nezajdem někam? Třeba zítra v pět u 'našeho' parku?" vypálila jsem na ni.

"Tak jo, takže zítra. Pa pa," odvětila.

"TŮT."

'Pecka, ona mi zavěsila. No počkej to ti příště oplatím.'

Nemohla jsem se dočkat, celý včerejšek jsem se jen dívala na hodiny a to stejné jsem dělala i dneska ráno, dopoledne a částečně odpoledne.

Byla jsem u parku samozřejmě zase dřív, tentokrát o nesnesitelnou půl hodinu.

Neustále jsem "stepovala" před parčíkem a kdybych byla těžká jako tank, tak už by tam byl důlek

'No konečně,' řeknu si v duchu, když už ji konečně uvidím.

Rozběhla jsem se a za chvíli už jsme se objímaly, jako kdybychom se neviděly celé roky.

"Ahoj, tak jsem tu," oznámila mi a odtáhla se.

"To jsem ráda, musím ti něco říct...," začala jsem rozpačitě.

"Tak to ze sebe vyklop!" povzbuzuje mě Beka.

Všechno jsem ze sebe vysypala, od toho momentu co jsem ji ukazovala směr, kam se má dívat v té kavárničce - ona si samozřejmě myslela, že si z ní dělám srandu - a pak o tom, kdo si myslím, že tam byl.

"Tak tohle je teda blbý vtip Klaudie!" rozkřičí se Beka

"Ale já ti říkám pravdu... viděla jsem ji... jen si nemůžu vzpomenout jak se jmenovala...," blekotám ze sebe z toho mě vyruší Beka, sesype se k zemi a vzlyká.

"To nemůže být Gabriela, to nemůže být pravda, ty víš jak mě její odchod zasáhl, tak proč mi to děláš? Proč? Vždyť jsme nejlepší kamarádky," chrlila na mě Rebeka.

"Ale... ale... já ji opravdu viděla... tu Gabrielu... přesně tak jak si mi ji popsala... byla to ona... a nebo jsem si ji představila?" koktavě jsem spekulovala nahlas.

"Tohle si vážně přehnala, tohle už je moc! Nikdy, slyšíš, nikdy tě už nechci vidět ani slyšet!" zařvala na mě Rebeka a rozběhla se pryč.

'Co jsem to jen udělala? Proč jsem jí to jen říkala? Vždyť s touhle reakcí jsem měla počítat. Já jsem tak nemožná, měla jsem si to nechat pro sebe!

Snažila jsem si Rebece volat, ale nezvedala mi to - to se dalo čekat. Pokoušela jsem se jí volat snad tisíckrát za minulý měsíc, ale ona nic. Byla to snad pravda, že už mě nechce nikdy vidět ani slyšet? Co když jo? Co mám dělat? Panikařila jsem. Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky odehnala, ale nešlo to, pořád byly v hlavě, ale ne na prvním místě. Teď mě sžírala otázka, jestli Gabriela v té kavárničce byla opravdová - teda spíše její duch - a nebo jen výplod mojí fantazie - to je ale těžká otázka. Přikláním se k druhé variantě, protože to by vysvětlovalo, proč jsem ji viděl jen já. Ale jak to mohl být výplod mojí fantazie, když jsem ji v životě neviděla? Jsem vážně zmatená. Musím si dát od těch myšlenek klid. To nejde takhle se ničit a musím to napravit s Rebekou - samozřejmě až to vychladne.'

Celý týden se mi o ní zdálo, - o Gabriele - nemohla jsem ten obraz vymazat z hlavy, ještě teď ho mám před očima.

'Brr...,' oklepala jsem se. Ten obraz byl vážně strašidelný. Jen tak zničeho nic se v rohu objeví dívka, která se jen tak náhodou podobá na mrtvou kamarádku mojí nejlepší kamarádky.

Za ten týden jsem ji neviděla - teda jen ve svojí hlavě, já nevím asi ji mám nějakou vadnou, protože mi ji pořád ukazuje.

'Ale co když... ne to si jen namlouvám. To nemůže být pravda, jsem vážně k smíchu, už bych si měla něco konečně najít na tu svou "záhadologii".'

Další dva týdny byly normální, až na to že Beka konečně nastoupila do školy, - co může být na tom, že nastoupila do školy? - ale se mnou se nebavila. To mi bylo vážně líto. Ona mě normálně přehlížela, jako kdybych ani neexistovala. Nebylo to teda nic příjemného, když mě moje nejlepší kamarádka ignorovala. Tohle bych vážně nikomu nepřála zažít.

Rebeka mě ignoruje měsíc. To je poprvé co mě někdo ingnoruje, tohle se mi ještě nestalo. Ten měsíc byl vážně jedno velké utrpení. Prosila jsem svou maminku, abych nemusela do školy, ale ona mě jn odpálkovala.

"To nejde, do školy musíš chodit! Ať se ti to líbí nebo ne! I když se pohádáš se svoují kamarádkou musíš tam chodit!"

'Tak teda díky mami. Jsi vážně zlatíčko,' odpovídala jsem ji v duchu. Měla jsem ji vážně ráda, ale ohledně školy byla neoblomná, ani smlouvat se sní nedalo - taková škoda.

Šla jsem ze školy domů a pěkně svítilo slunce. Nevím proč, ale dívala jsem se do jedné tmavé uličky, zdálo se mi, že tam někoho vidím. A ano byl tam někdo, protože ten někdo vystoupil z té uličky a byla to...

'Gabriela! To není možné. Klaudi, probuď se! Dělej!' křičím na sebe. Ale nic neprobírám se. Takže já ji vážně vidím.

'Já ji vidím! Opravdu, není to moje iluze! Jak bych ji tady vyvolala?'

Sleduju ji. Zajde do jedné další tmavé uličky.

'Sakra!' zakleju, zase mi utekla.

'Počkat, co se stane, když na ni zavolám? Zkusím to!'

"Gabrielo!"

Nic, bylo ticho. Už jsem to pomalu vzdávala. Pořád jsem doufala, že se mi někdo ozve, ale nic. Opravdu to byla jen moje iluze a to celé jsem si jen nalhávala? Jdu normálně domů, tam se osprchuju po svém malém dobrodružství - a taky abych smyla ty poslední myšlenky na Gabrielu a nebo spíše na ty moje iluze. Večer jsem konečně usla. Bez jakýchkoli myšlenek, bez myšlenek na tu iluzi.

Brzy ráno - ještě před zavoněním budíku - mě probudil obzvlášť sladký hlas.

"Spíš?" zeptal se mě.

"Mami si to ty? Nech mě ještě spát, vždyť je víkend, Misty vyvenčím, až později," automaticky jsem odpověděla - tohle už je stereotyp, tohle vždycky říkám ráno svojí mámě.

"Ale já nejsem tvoje máma," zasmál se ten sladký hlásek, znělo to jako zvonko hra. Ne to nebyla zvonko hra. To bylo něco mnohem hezčího. A pak mi došlo, že nemluvím s mámou.

'Vždyť já žádné sourozence nemám, tak s kým mluvím?Ne to není možné, já jsem cvok. Je to jen iluze, iluze!' křičela jsem na sebe. Prudce jsem se otočila a spatřila JI, Gabrielu. Sladce se na mě usmívala.

"Ale dost povedená iluze," uznala jsem nahlas.

"Já nejsem, žádná tvoje iluze. Nevím jestli jimi trpíš, ale já iluze vážně nejsem. Volala jsi přece včera na mě v té uličce, ne?"

Další zvonkohra, jak ten hlas byl příjemný.

"Moment, takže ty nejsi iluze?" panikařila jsem. Ona jen přikývla.

"A kdo, teda co jsi? Duch?" na tom posledním slově se mi zlomil hlas.

"Bojíš se?" vysmál se mi hlas - pořád je težké k tomu přiřadit to jméno.

"Ne?" řekla jsem nejiště, až to vyznělo jako otázka.

'Tak to se mi povedlo, teď ze mě ještě bude mít sradnu!' v duchu jsem si nadala.

"Nemáš čeho, já ti neublížím, jen mě zajímá odkud znáš moje jméno," uklidňovala mě.

"Víš... no... mě... ho řekla... no... moje nejlepší kamarádka," brekotala jsem ze sebe.

"Tvá kamarádka? Ona mě taky viděla?" chrlila ze sebe.

"Né, ona tě neviděla, ale... vyprávěla mi o tobě a tvojem životě a i o tvojí tragické smrti," konečně jsem to ze sebe dostala.

"A jak se jmenuje tvoje kamarádka?"

Znejistěla jsem.

'Mám jí to jméno říct a nebo ne? Jo nebo ne? Kruci. Musím jí to říct!'

"Rebeka."

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště na zemi // 4. kapitola - A kdo, teda co jsi? Duch?!:

Texie: Já jsem kapitolu chtěla opravit, - no vlastně jsem chtěla opravit podle tvých rad celou povídku - ale někdo mi za tu dobu odebral právo na přidávání článků.

Ahojky, sice to dělám nerada, ale článek ti vrátím k opravě. Není sice samá chyba, ale ty co v něm máš se ti stále opakují, v celé kapitole i ve všech předchozích. Tak bych tě poprosila se na tuhle kouknout a spolu ji nějak zkusíme opravit, abys věděla kde ty chyby děláš.
Jedná se o:
* mezery - za tečkou (i za řadovou číslovkou - 4. kapitola), čárkou, mezi slovy - sem všude patří
* tečky - každá věta by měla být nějak ukončena a mnohdy je to právě tímto roztomilým puntíkem
* uvozovací věta vs. přímá řeč - správně začínáš uvozovací větu malým písmenkem, ale zkus se trochu pozastavit nad tím, co je před ní. Malé písmenko a tečka před tím - ne ne, to nejde dohromady. Proto se na konci přímé řeči nahrazuje tečka čárkou
Např.: "Ale já nejsem tvoje máma," zasmál se

Koukni na to a pokud bys měla k tomu nějaký dotaz tak sem s ním

Přidat komentář:

Nick:

Text: