OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bludiště na zemi // 5. kapitola - 'Jdeme na to! Takže... rychle se dostaň do její ložnice!'

24.04.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 708×

'Jdeme na to! Takže... rychle se dostaň do její ložnice!'

Gabriela:

'To není možné, aby mě někdo viděl. Určitě si jen dělala srandu. Ale ten její výraz. STOP! Musím se donutit nad tím nepřemýšlet!'nutila jsem se.

Uběhlo pár dní a mě pořád sžíraly ty stejné myšlenky. Nedalo se před nimi uniknout. Ale alespoň jsem zjistila co mi dodalo energii. Ten člověk, spíše ta dívka co mě viděla. Ona mi dodala energii ani nevím jak, ale necítím se už tak hrozně - asi mi dodala naději, falešnou naději, ale přeci nějakou. Můžu doufat, že se ještě jednou shledám s mou maminkou a všechno ji pomocí jí mohu říct.

Za tu dobu jsem zjistila, že dokážu hýbat věcmi aniž bych se jich dotkla, - ale na to se potřebuji hodně soustředit - procházet zdmi a že mě cítí zvířata - když jsem v jejich blízkosti jsou neklidní, v případě psů stěkají. Je to vážně dívné, že mě zvířata cítí a lidé ne, asi jsou více spojeny s "duchy" než lidé. No vlastně je toho víc, dokážu se "vtělit" do člověka, který má, či nemá "duši". Jednou jsem to zkusila, ale nic extra to nebylo - samozřejmě jsem spotřebovala veškerou svou energii.

...

Šla jsem do márnice - tam je klid a málokdy tam někdo chodí. Otevřela jsem box, který jsem uviděla jako první a "vešla" do mrtvoly.
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem v škaredém a opravdu tlustém, no spíše obézním chlápkovi, který navíc ještě smrdí chlastem - z toho jsem usoudila, že tu není zrovna nejdéle. Rychle jsem z něj vylezla. Vstup a výstup z jeho těla mi sebral veškerou energii, neměla jsem sílu otevřít další box a tentokrát se podívat do koho "lezu". Jako "duch" to nejde, protože ledatak by mi ruka prošla boxem a má energie byla na bodě mrazu, takže otevřít něco vůlí bylo vyloučeno. Odebrala jsem se tedy pryč. Už jsem neměla další možnost a zůtat tam s těmi mrtvolami mě moc nelákalo.
Ještě teď mi je z toho chlápka zle.
'Br..' oklepala jsem se při pomyšlení na tu vzpomínku.
Momentálně se procházím ulicemi Manchesteru a dívám se na typické lidské chyby. Hádky, lži, týrání sám sebe, či jiného člověka - no mám zvláštní nadání, vycítím jestli se někomu něco děje, tohle jsem dokázala, i když jsem ještě byla živá, ale teď to cítím mnohem více, jakby všichni ti lidé byli mou součástí. Největší chybu na světě jsem stejně udělala já a nedopustím, aby to udělal někdo další. Musím lidi chránit sami před sebou. Bude to těžké, ale aspoň takhle najdu dobrý způsob mrhání mé energie. Stále neznám její zdroj a co mi ji ubírá, ale jedno je jisté ta dívka mi ji rozhodně přidala.
Zajdu si do mojí oblíbené skrýšky - temné uličky - tam někdy zkouším své "schopnosti".
'Kruci!' zaklela jsem, když se do "mojí" temné uličky dotalo sluneční světlo.
Někdo mířil k mé uličce. Neviděla jsem tu osobu moc dobře, ale s jistotou bych řekla, že je to dívka.
Chvíli se rozhlíží, vypadá to jako kdyby se dívala na mě.
'Ta dívka, já ji znám! To ona byla v té kavárně.'
"Gabrielo?!" ozvala se nejistě.
'Ona mě zná? Né to není pravda. Dělej rychle odtud vypadni!' řvala jsem na sebe.
Jakoby mě něco vyslyšelo, teď jsem byla úplně někde jinde, ani přesně nevím kde.
'Á vida, nová schopnost!' zajásala jsem si.
Vnitří hlas mi celé odpoledne říkal, že mám tu dívku vyhledat, ale jak? Co třeba zkusit to jak jsem zmizela včera odpoledne?
'Jdeme na to! Takže....rychle se dostaň do její ložnice!' křičela jsem zase na sebe v duchu.
Jakoby se nechumelilo stála jsem před její postelí. Ležela a lehce oddychovala. Zřejmě nemívá noční můry jako já. Když jsem si vzpomněla na noční můry, které mě pronásledovaly po smrti měho tatínka, oklepala jsem se a málem se i zhroutila.
'Ale teď musím být silná, musím zjistit, jestli mě ta dívka opravdu viděla!' dodávala jsem si odvahy.
Bylo ještě brzy ráno, ale pokusila jsem se ji vzbudit slovy:
"Spíš?"
"Mami si to ty? Nech mě ještě spát, vždyť je víkend, Misty vyvenčím, až později,"odvětila mi.
Tak tohle mi přišlo vážně vtipné.
"Ale já nejsem tvoje máma," se smíchem jsem odpověděla.
Prudce se otočila a nasadila takový divný výraz, jakoby přemýšlela. Musela jsem se přemáhat, abych nevybuchla smíchy.
"Ale dost povedená iluze," konstatovala.
'Tak to mám teda vážně štěstí, vidí mě blázen,' zasmála jsem se vduchu.
"Já nejsem, žádná tvoje iluze. Nevím jestli jimi trpíš, ale já iluze vážně nejsem. Volala si přece včera na mě v té uličce, ne?" zasmála jsem se.
"Moment, takže ty nejsi iluze?" v jejím hlase byla znát panika a tak jsem jen přikývla.
"A kdo, teda co jsi? Duch?" vyhrkla ze sebe otázky tak rychle, že to vypadalo, že se bojí.
"Bojíš se?" lehce jsem se při tom usmála.
"Ne?" zlomil se jí hlas.
'Ona se mě vážně bojí a ty to ještě stupňuješ blbče! Jsi vážně nemožná Gabrielo!' křčela jsem na sebe.
"Nemáš se čeho bát, já ti neublížím, jen mě zajímá odkud znáš moje jméno, " snažila jsem se ji uklidnit, ale zřejmě to nepomáhalo, protože ze sebe jen něco vykoktala.
"Víš....no...mě...ho řekla...no...moje nejlepší kamarádka."
"Tvá kamarádka? Ona mě taky viděla?" chrlila jsem na ni zmateně.
'Copak existuje ještě nějaká osoba, která mě vidí a zná mé jméno?'
"Né, ona tě neviděla, ale....vyprávěla mi o tobě a tvojem životě a i o tvojí tragické smrti."
'Kruci jak tohle mohla vědět? Potřebuju vědět jak se ta její kamarádka jmenuje.'
"A jak se jmenuje tvoje kamarádka?" zeptala jsem se.
Teď znejistěla, vicítila jsem to.
'Neví jak to říct a nebo si to jen vymyslela?' hádala jsem vduchu.
"Rebeka," zaznělo z jejích úst.
Tak tohle jméno mi podlomilo kolena. Doslova jsem se sesypala k zemi. Ležela jsem na podlaze pokojíku nějaké neznámé dívky a vzlykala. V očích mě pálily slzy, které jako duch nemohu ronit.
"To není možné...to nemůže být ona. Ne v žádném případě!" vzlykala jsem nahlas.
Ta dívka se svezla ke mně na podlahu a chtěla mě utěšit. Ale neměla jak. Pořád jsem vzlykala do jejího koberce. To jméno mi otervřelo vzpomínky na které už jsem se pěkně dlouhou dobu sanžila zapomenout. Teď se to všechno na mě vysypalo, vzpomníky, na mě na můj život, na její snahu se se mnou spřátelit. Všechny její pokusy byly marné.
"Rebeka..." vyslovila jsem to slovo nahlas.
Bodlo mě u ...vlastně ani nevím u čeho, protože srdce nemám.
"Ty ji znáš?" ptala jsem se ji.
"Ano, jak už jsem ti řekla, je to má nejlepší kamarádka," odpověděla mi.
"A neřekla by si jí, že mě vidíš?" ptala jsem se jí s nadějí v hlase.
"No víš, já už jsem jí to řekla, ale ona si myslí, že si z ní dělám srandu a tak mě ignoruje," zesmutněla.
Opět mě bodlo u srdce - ano u srdce. Tak tohle mi zasadilo ráno, Rebeka už to věděla, ale odsoudila ji. Tu dívku, ani vlastně nevím jak se jmenuje.
"No ták, to přejde. Já ti pomůžu, " sanžila se teď tišit ona mě.
" A mimochodem jsem Klaudie."
"Takže ty mi pomůžeš? "

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště na zemi // 5. kapitola - 'Jdeme na to! Takže... rychle se dostaň do její ložnice!':