Bludiště na zemi // 6. kapitola - Vzpomínky • OurStories.cz ~ naše povídky

Promiňte mi, že jste na ni museli čekat dluho, ale myslím, že stojí zato. Tentokrát jsem se rozhodla kapitolku napsat z pohledu Rebeky, nevím proč, ale prostě ten nápad přišel a já ho uskutečnila. V téhle kapitolce jsou mé pocity, vlastně v každé mé kapitolce téhle povídky je něco ze mě, ať už emoce a nebo situace, které jsem zažila. Přeji příjemné počteníčko. :)

29.04.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 447×

Vzpomínky

Rebeka:

Pořád nemůžu zapomenout na ten den v té malé kavárničce. Pořád mám tu její tvář před očima – vystrašenou tvář.

...

„Tam někdo sedí,“ zaznělo z její vystrašené tváře.

Chvíli jsem se i o ni bála, ale když jsem se podívala směrem kam ukazovala prstem, zjistila jsem, že ukazuje do prázdna.

Začala jsem se smát, protože jsem si myslela, že je to vtip. A byl to vtip, hloupý vtip – jak jsem později zjistila.

'Jak mi to mohla udělat? Vždyť to byla moje nejlepší kamaráka,' ptala jsem se sama sebe

…

"Ahoj, tak jsem tu," oznámila jsem ji a odtáhla se, abych už konečně slyšela, co mi chtěla tak naléhavého.

"To jsem ráda, musím ti něco říct...," začala rozpačitě.

"Tak to ze sebe vyklop!" povzbuzovala jsem ji.

'Vyklopila to ze sebe a mě to ranilo, přesně podle mého přání, jak jsem chtěla.'

"Tak tohle je teda blbý vtip Klaudie!" rozkřičela jsem se na ni, po tom co mi řekla.

Něco blekotala, ale já ji neslyšela, - teda spíše nevnímala – sesypala jsem se k zemi, bylo toho na mě moc. Vzlykala jsem do chodníku a vybavovala si obraz mrtvé Gabriely.

"To nemůže být Gabriela, to nemůže být pravda, ty víš jak mě její odchod zasáhl, tak proč mi to děláš? Proč? Vždyť jsme nejlepší kamarádky," chrlila jsem na ni.

Zase něco blekotala, ale já jsem stále vzlykala do chodníku.

Sebrala jsem všechnu sílu, zvedla se ze země a na Klaudii se rozkřičela:

"Tohle si vážně přehnala, tohle už je moc! Nikdy, slyšíš, nikdy tě už nechci vidět ani slyšet!"poté jsem se rozběhla směrem ven z parčíku.

Utíkala jsem tam, kam mě nohy nesly. Doběhla jsem k jednomu starému domu, podobnému tomu ve kterém žila Gabriela.

Lehla jsem si na bok, přitáhla nohy k hrudníku a vzpomínala na ni. Na moje marné snahy se s ní sblížit – možná,že kdybych na ni tolik netalčila, tak by se nezabila.

Ano dávám si to za vinu, je to moje vina, všechno je moje vina. Jsem hrozná.

'Nenávidím se! Jsem nejhorší člověk na světě!' hučelo mi v hlavě.

Šíleně mi chybí, i když jsem ji skoro vůbec neznala, ale už patřila do mého života, byla každodenní součástí mého života a najednou se stal zvrat, jako kdyby se v hodinkách porouchal šroubeček, už to nebylo takové, jaké to bylo.

Nic už nebude, tak jak bylo. Ona se nevrátí.

'Ale Kludi říkala, že ji viděla. NE, to nemůže být pravda, přece ji nikdy neviděla, tak jak by potom mohla tvrdit, že ji viděla? Copak by si něco takového mohla vymyslet? Byla to má nejlepší kamarádka, slyšela, že je to pro mě hrozné a přesto to udělala. Ne ona není taková, ona není jako ostatní, ona se umí do ostatních vcítit a má pochopení pro káždého, proto ji každý miluje a já taky, nechápu jak jsem ji to mohla říct „Nikdy, slyšíš, nikdy tě už nechci vidět ani slyšet!“.' snažila jsem se najít, alespoň naději, že Gabriela...

Klaudie byla taky součástí mého života a já ji z něj vyloučila, další moje chyba, pokud to ještě půjde, budu se to snažit napravit. Moc dlouho jsem ji ignorovala, a proto bych se ani nedivila, kdyby se na mě vykašlala.

Celý tento týden jsem se snažila s ní navázat nějaký kontakt, i kdyby jen oční, ale už to nebyla ona, stále byla zamyšlená a něco si pro sebe pořád mluvila – ostatní ignorovala a oni ignorovali ji, jako kdyby tam ani nebyla.

Byla vážně divná, měla jsem o ni strach, jestli se náhodou nezbláznila, z toho že jsem ji ty strašné věci řekla.

Tak strašně mi chybí její přítomnost – sice spolu sedíme každý den, ale ani jedna té druhé neřekne ani slovo. Velice mě to trápí, chtěla bych se jí omluvit, ale vůbec nemám tušení jak, jak začít. Všechno jsem zbabrala.

Nevím jak strávím dnešní večer. Celou hodinu jsem nad tím přemýšlela, ale nic mě nenapadlo, asi se opět budu užírat vzpomínkamina Gabrielu a Klaudii, na to co jsem jim udělala.

Raději bych se s Kaudií nevídala vůbec, než se každý den dívat do těch jejich přemýšlivých očí a takového strachu nahánějícího výrazu jejího obličeje. Ničí mě, když vidím co jsem způsobila. Je to horší, než kdyby mi někdo do srdce zaril dýku a ještě s ní protočil, tohle je jako akupunktura srdce, pořád to do něj bodá a zůstávají v něm díry, které nejdou zacelit ani láskou mých rodičů.

Je večer, ležím v posteli a přemítám si v hlavě mé znalosti o Gabriele – které už mi jsou teď na nic.

'I když jsem ji skoro vůbec neznala, věděla jsem o ní vše co jsem potřebovala. Její nejčastější odpovědi byly ano, ne a nevím. I když skoro nikdy nic neřekla, na některé mé otázky odpovídala větou a když už něco takového řekla, stálo to zato. Nejen že to vystihovalo všechno, ale bylo to i vtipné, – teda alespoň mě to tak připadalo – ale ona se jim nesmála, vlastně ona se nikdy nesmála, nic ji nepřipadalo vtipné. Každý den mývala ten stejný výraz v očích, v hodinách se dívávala do prázdna, nedívala se lidem do očí a ani s nikým nerandila.' zasmála jsem se vduchu tomu všemu co jsem o ní věděla.

To že s nikým nerandila mi přišlo divné, protože asi skoro každá dívka v jejím věku má nějaké zájemce a ona jich měla spousty, nejenže byla nová, ale taky záhadná a nejen pro holky, ale i pro kluky byla magnetem, i když ona o jejich přítomnost nestála.

Po neustálém chladném odmítání všech to kluci pomalu začali vzdávat, ale našli se i troufalci, kteří ji stále pozývali na rande. Vždycky ji dokázali naštvat.

'Tohle jsem vždycky na ní poznala. Když byla naštvaná z nějkaké další pozvánky, doslova to z ní sršelo a kdyby mohlo, tak kolem ní věci lítají.' zasmála jsem se.

Po tak dlouhé doubě se směj, ale já vzpomínám dál.

Vzpomínám si na ten den, kdy mi oznamili...

…

'Ten den mě pozvali do ředitelny – nevěděla jsem proč, protože do ředitelny mě nikdo nikdy neposílal.

Když jsem přišla do kanceláře ředitelka měla takový divný výraz, jako kdyby přemýšlela jak mi má něco říct.

„Ahoj Rebeko, mám pro tebe špatnou zprávu,“ začala.

Němě jsem na ni zírala a tak pokračovala dál.

„Tvoje kamarádka Gabriela je v nemocnici a její matka povolila, aby si šla za ní,“ dokončila svůj krátký monolog.' tohle byla hrozná vzpomínka, snažila jsem se jí už několikrát vypudit z hlavy, ale ono to prostě nejde, je to mou součástí.

'Když jsem přišla do nemocnice, uviděla jsem Gabrielinu mámu. Brečela na křeslech v čekárně. Šla jsem k ní ji utěšit. Když jsem k ní konečně došla vyšel z vedlejších zavřených dveří pro veřejnost doktor s nečitelným výrazem.

„Je mi to líto paní Kinleyová, ale vaše dcera zemřela. Můžete se s ní rozloučit. Dělalli jsme vše, co bylo v našich silách, ale nestačilo to, ztratila příliš mnoho krve a ty tablety ji také na tom moc nepřidaly. Ještě jednou je mi to moc líto“

TEĎ jsem viděla opravdové zhroucení, nedávno pochovala manžela a teď bude pochovávat i dceru, kterou určitě nadevše milovala. Doslova se mi sesypala ke kolenům a brečela, že to její dcera být nemůže, že to není pravda, ale sen, že se probudí a vše bude v pořádku.' s touhle vzpomínkou mi stékla slza po tváři.

Ona se doopravdy zhroutila, já jsem proti ní nic, ona zažila hned dvě úmrtí skoro najednou.

Obdivuji ji, ona se jen zhroutila, ale stále žila, sice s pomocí psychologů, ale přeci, já bych se už dávno zabila. Chtěla jsem tam s ní zůstat, ale mě to prostředí pořád Gabrielu připomínalo a moje máma se rozhodla, že se přeštěhujeme zpět do Manchesteru. Myslela si, že mi to pomůže, ale nepomohlo.

'DOST! Už se tím nemůžu sžírat, okamžitě zavolám Klaudii a za všechno se ji omluvím,' povzbuzoval jsem se.

A taky tak jsem i udělala, vytočila jsem její číslo a čekala...

„Tůt, tůt...“

„Ahoj, pokud mi chceš něco důležitého zanech telefonní číslo a vzkaz,“ řekl mi příjemný hlas Klaudie.

'Tak dlouho už jsem ho neslyšela a teď mě hřeje u srdce, jakoby se ty díry v srdci zalepovali náplastí'

„Ahoj, tady Rebeka. Strašně mě mrzí, co jsem Ti řekla Klaudi a kdybych mohla vemu vše zpět. Prosím dej mi ještě jednu šanci.“ nadiktovala jsem do záznamníku.

Když už jsem to chtěla položit ze sluchátka se ozvalo ubrečeným hlasem:

„Rebeko?!“

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování