OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - 2. kapitola

03.02.2012 (18:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1081×

Novoroční úklid

„Jestli ji vzbudíš, Christophere, dřív než zmizíme, zabije ona nás, protože zdrháme před novoročním úklidem, a já pak vstanu z mrtvých, abych tě zabil znova!“ ozval se podrážděný hlas Alexe. Ozvalo se něco jako „au“.

„Pššššt! Uvědomte si, že Bianka má talent slyšet to, co nemá a objevit se tam, kde nemá,“ varoval je Jeremy. Bídák! Ten má takovou smůlu, že je dokážu poznat po hlase. Zvedla jsem se ze svého rozkládacího gauče a protáhla se. Naši by se asi divili. Rozkládací gauč? Bianka?

„To máš pravdu. Dělejte!“ popohnal je Alex a já se usmála. Neutečou! Ne, bez kázání o tom, že utíkat před povinností se nemá. Potichu jsem otevřela dveře od svého pokoje a sledovala je, jak se snaží proplížit ven.

„Kampak?“ zeptala jsem se vesele. Ztuhli a otočili se.

„Dobré ráno, Bianko,“ řekli sborově. Snažila jsem se udržet vážnou tvář.

„Doufám, že jdete nakoupit něco na mytí oken a leštění podlahy. A taky budeme potřebovat nové sáčky do vysavače. Určitě se bude hodit i něco na nádobí,“ vypočítávala jsem a pobaveně sledovala, jak se začínají tvářit otráveně. Alex to vyřešil jako první.

„Musím na oběd k mámě!“ vyhrkl a zmizel.

„Já mám schůzku s Alicí,“ oznámil Christopher a následoval Alexe ven.

„Tak jsme na to sami dva,“ povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy.

„Musím jít do školy?“ zkusil to Jeremy a mě vylítlo obočí nahoru.

„Prvního ledna skoro… ve dvanáct?“ zajímala jsem se s pohledem na hodinách. Začal se tvářit nešťastně. Skoro mi ho bylo líto. Skoro! Za tu hlášku ráno si nic jako lítost nezaslouží.

„Tak musím jít do práce?“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Co všechno jsou schopni udělat pro to, aby se vyhnuli práci.

„Jo, jasně, Jeremy. Mazej a vyřiď těm dvěma, ať cestou koupí něco k večeři. Je tu absolutní ho… nic,“ opravila jsem se na poslední chvíli. Kluci nesnášeli, když jsem byla sprostá. Prý se to na tak křehkou dívku, jako já, nehodí. Hlavně, že oni mluvili jak vystudovaní dlaždiči.

„Miluju tě, Zrzounku!“ křikl ještě před tím, než se za ním zabouchly dveře. Aspoň pusu na tvář, jsem mohla dostat! Já se tu budu pachtit, aby oni přišli, hodili si nohy na právě vyleštěný konferenční stolek a dožadovali se jídla. Jo, úžasný rodinný večer! Zavrtěla jsem hlavou a šla do koupelny vynahradit si tu včerejší odbytou spršku pořádným přívalem horké vody.

Mokré vlasy jsem stáhla do culíku a zašklebila se na odraz v zrcadle. Kde jsou ty doby, když jsem každý ráno na svůj obličej kreslila jinej, lepší. Ďábelská mrcha se tak mohla tvářit jako andílek. Škoda, že ty časy jsou pryč. Hodila jsem na sebe staré tepláky, vytahané tílko po jednom z kluků, natáhla jsem si teplé ponožky a začal ve skříni hledat všechno, co budu potřebovat. Všechny ty láhve s různými chemikáliemi jsem naházela do kýble, vzala mop a hadr a úklid mohl začít. Nemohl! Rychle jsem přeběhla k malému rádiu v obýváku vedle televize a zapnula ho. Zamkla jsem dveře, protože nikdo nestál o nečekanou návštěvu. Obzvlášť, pokud ten někdo zpíval falešně, nahlas a rád.

***

Sklouzla jsem se po vytřený podlaze, mávla rukou, zahrála úžasný kytarový sólo na mop a dala se do zpívání refrénu. Všechen ten svinčík, co se tu během hektického týdne mezi Vánoci a Silvestrem nahromadil, byl pryč. A stačily mi tři hodinky. Jestli mě za tohle nebudou kluci milovat, tak už pak vážné netuším, co bych pro ně mohla udělat. Možná jim snést modré z nebe. Nebo se konečně naučit vařit něco jiného, než večeře z mražených polotovarů… Zavyla jsem jako umírající obluda a znovu prohrábla struny mé provizorní kytary.

„Kluci, asi jsme si spletli dveře. Tohle vypadá na zoo!“ zakřičel někdo ode dveří tak hlasitě, že přeřval na plno puštěnou hudbu. S leknutím jsem se otočila a upustila mop. Ve dveřích stáli kluci a lámali se v pase smíchy.

„Ještě! Ještě, Bianko! Jsi neuvěřitelná!“ hýkal Jeremy a já se na něj zamračila. Natáhla jsem se pro první věc, která mi padla pod ruku, a mrštila ji po něm. K jeho smůle to byl hadr, kterým jsem myla konferenční stolek. Ať si užije toho smradu z nějakýho bezva přípravku, který má vonět po horské louce. Proč vůbec takový blbosti kupujeme?

„Fuj!“ vyjekl a shodil to ze sebe. Christopher s Alexem se zbořili smíchy.

„Příští týden je to na vás! Jsem zvědavá, jak si s tím, pánové, poradíte!“ prskla jsem a uraženě odkráčela do svého pokoje. Unaveně jsem sebou flákla na postel a zavřela oči.

„Bianko! Je tu jídlo!“ zahulákal Alex. „A koupili jsme tvoje oblíbený kuře se sýrovou omáčkou!“ Ne! Dokud se neomluví, já ven nevylezu. Fajn, teď jsem trucovala jako malá holka. Spíš jako stará Bianka. Ta se taky bleskově naštvala kvůli každé prkotině.

„Běž se jí omluvit,“ napomenul někdo Jeremyho. Asi Christopher, protože ten jediný se dokázal chovat zodpovědně a diplomaticky v těch správných situacích. Někdo mi zaťukal na dveře.

„Dále,“ zahučela jsem a čekala, až Jeremy dojde ke mně.

„Bianko, chci ti říct, že zpíváš báječně a já neměl ani ten nejmenší důvod si z tebe dělat srandu!“ vysoukal ze sebe vítězně po minutě ticha. Líně jsem otevřela jedno oko.

„Myslíš, že ti můžu odpustit takovou křivdu?“ zeptala jsem se ho. „Vážně jsi tak naivní?“ Snažila jsem se znít smrtelně uraženě a lehce dotčeně. Přesně, jako hlavní hrdinka telenovely, na kterou právě něco svedli a pak zjistili, že ona to být nemohla.

„Doufal jsem v to,“ pípl. Hrál tu hru se mnou.

„Doufals špatně! To nejde odpustit!“ vyjekla jsem a hraně zafňukala. „Jdi mi z očí, Jeremy! Jdi, nebo se neznám!“ Jsem vážně dobrá! Můj hlas zněl, jako bych byla opravdu smrtelně uražená. Ozvaly se kroky. Otevřela jsem oči a chvíli ho sledovala. Až když byl skoro u dveří, hodila jsem po něm polštář.

„Právě jsi mi vrazila dýku do zad, Bianko!“ vydechl bolestně a předstíral mdloby. Vstala jsem z postele, běžela k němu a padla na kolena.

„Jeremy! Já nechtěla!“ vzlykala jsem hraně. Do pokoje nakoukl Alex.

„Jenom vy dva dokážete ze všeho udělat takovou volovinu!“ zavrtěl nevěřícně hlavou a díval se na nás. Jeremy se rozesmál a já po chvilce následovala jeho příkladu.

„Vstávej,“ vybídla jsem ho a sama se postavila.

„Až mi řekneš, co pro tebe znamenám!“ odmítl a zatvářil se jako dítě, kterému právě sebrali lízátko. Protočila jsem oči. Tohle byla přece moje hra, ne?!

„Jsi slunce mého života, Jeremy!“ vzdychla jsem ironicky a sledovala, jak se jeho obličej vyjasňuje.

„A teď vstaň z tý podlahy, protože jsem tu vytírala a nestojím, aby se mi tu válel nějakej bordel.“ Podala jsem mu ruku a pomohla mu vstát.

„To o tom bordelu bylo od tebe hnusný!“ zahučel dotčeně a šel se mnou do obýváku. Kluci už se chystali na to, že zapnou televizi a nají se v obýváku.

„Ani náhodou! Zvedat se a naklusat ke stolu v kuchyni!“ rozkázala jsem a rukou mávla do vedlejší místnosti. „Neuklízela jsem kvůli tomu, abyste tu vy zase udělali bordel.“ Mrmlali, ale poslechli. K našemu malému stolu jsme se vešli jen tak, tak.

„Jaký jste měli den?“ zeptala jsem se a nabrala si lžící těstoviny. Barbar! Tak by mě označilo moje staré já, které dokonale ovládalo zásady stolování. Vlastně, pokusila jsem se převrátit naruby a starou Bianku schovat dovnitř.  Mojí oblíbenou činností je dělat věci, které jsem dřív nesnášela.

„Já se měl skvěle. Bratranci se mi sice zase pokusili podpálit zadek, ale jinak celkem pohoda. Jako každej rok. Hádky, hádky a hádky. Mimochodem, pozdravuje vás máma,“ ujal se první slova Alex. Jeho máma je úžasná ženská. Má o všechny starost, a kdybychom náhodou už umírali hlady, víme, kde klepat.

„Vážně chcete vědět podrobnosti naší romantické procházky s Alicí po městě? “ ušklíbl se Christopher, ale v očích měl takovou tu šťastnou jiskřičku. Byl v tom až po uši. Chudák malej. Ale má pravdu. Opravdu nikdo z nás netoužil po tom, poslouchat zamilované řečičky.

„Já se poflakoval po městě a pak se zastavil v baru, abych pomohl Davidovi s úklidem. Byl mi moc vděčnej, takže jsem si vysloužil půl dne volna navíc,“ pochlubil se Jeremy.

„Nechápu tě, Jere. Doma budeš držkovat a v práci se předvádět,“ sprdla jsem ho s úsměvem.

„To víš, doma mi za to nikdo nic nedá,“ hájil se a mávala vidličkou okolo sebe.

„Vy mi za to taky nic nedáváte a nechám vás tu shnít v bordelu a s prázdnou ledničkou?“ dotázala jsem se ledovým hlasem. On by za to ještě něco chtěl! Za to, že by jednou za čas přiložil ruku k dílu.

„Ale my tě za to přece milujeme, že jo kluci?“ argumentoval. Kluci přikývli. „Teda, pokud nezpíváš,“ dodal vzápětí. A mojí náladu tím schladil na bod nula.

„Utři si pusu, Jeremy,“ napomenula jsem ho. Zmateně si utřel bradu. „Tečou ti kecy!“ Zvedla jsem se od stolu a prázdný talíř dala do dřezu. Dala… Spíš jím pořádně třískla. Divím se, že se nerozbil. Kluci se na mě překvapeně podívali.

„Děje se něco, Zrzounku?“ začal opatrně Jeremy. Stejnou otázku jsem pokládala sama sobě. Děje se něco? Tady nic, tak proč mám tak divný pocit. Jako by mě polilo horko a zima ho hned následovala. A moje nálada? Měnila se rychlostí světla.

„Já nevím. Asi je toho na mě poslední dobou trochu moc,“ zamumlala jsem unaveně a protřela si prsty spánky. „Potřebuju se pořádně vyspat.“ Zmateně se na mě dívali a já cítila, jak se na povrch dere ta stará Bianka. Chtělo se mi řvát. Na všechny. Bez důvodu. Jako jsem to dělala doma. Stačilo jediné slovo, na které jsem blbě reagovala. Nesnášeli mě. A to se teď a tady nesmí stát.

„Dobrou, kluci,“ řekla jsem unaveně a odešla z kuchyňky. Vykašlala jsem se na sprchu. Vykašlala jsem se na nějaké převlíkání. Pokud to vypadalo na příchod staré Bianky, nejlepší obrana je útok. Udělat něco, co ona nesnášela. Padla jsem oblečená do postele a rozbrečela se. Prostě jen tak. A pak, vysílená pláčem, jsem usnula.

***

„Bianko! Vstávej!“ zakřičel někdo a zatřásl mnou.

„Co se děje?“ zabručela jsem rozespale a převrátila se na druhý bok. Vůbec mě to nezajímalo. Ať si tu Jeremy dělá, co chce, ale ať u toho nepožaduje mojí přítomnost. Moje maličkost by se ráda věnovala spánku. A hodně dlouhému spánku.

„Vstávej, Zrzoune! Volá ti nějaká ženská z Ameriky!“ zavrčel vztekle Jeremy. Okamžitě jsem vyletěla do sedu a zmateně se rozhlížela po pokoji.

„Kdo? Co? Jak?“ vyhrkl jsem.

„Pevná linka, Bianko. Prý je to naléhavé,“ upozornil mě a odešel. Vstala jsem a menšími obtížemi došla do obýváku k pevné lince. Sluchátko držel Alex.

„Už je tady, předám vám ji. Přeju hezký ráno,“ řekl do telefonu naštvaně, vrazil mi do ruky sluchátko. Vypadal nevyspale…

„Kolik je?“ artikulovala jsem téměř bezhlasně.

„Půl sedmý! Půl sedmý, Bianko!“ zasyčel nevyspale. Škubla jsem sebou při bouchnutí dveří jeho pokoje.

„Prosím? U telefonu Bianka Morganová,“ zahučela jsem do sluchátka a snažila se aspoň trochu probrat.

„Slečno Morganová? Omlouvám se, pokud jsem vás vzbudila, ale záležitost je neodkladná.“

„Neomlouvejte se. Co se děje? Proč voláte?“ snažila jsem se znít mile. Snažila…

„Nevím, jestli si na mě pamatujete. Jsem Lorelai Smithová,“ představila se. Jo, tu si pamatuju. Občas mě hlídala.

„Sekretářka mého otce. Stalo se snad něco rodičům?“ Téměř jsem vykřikla.

„Je mi to moc líto, slečno. Vaši rodiče měli nehodu. Jejich auto se srazilo s kamionem,“ řekla tiše. Ztuhla jsem a pevně prsty sevřela sluchátko.

„Jsou v pořádku?“ vyjekla jsem automaticky, i když to byla naprostá blbost. Srážka s kamionem. Jaká je asi šance, že jsou v pořádku? Ale jim se přece nesmí nic stát! Jim ne!

„Slečno Morganová, opravdu mě to moc mrzí. Neměli šanci přežít,“ ozvalo se sklíčeně v telefonu. Co?! CO!

„To není pravda. Nemůže,“ opakovala jsem stále dokola. Křičela jsem. Na ramenou jsem ucítila něčí dlaně.

„Slečno, je mi to opravdu moc líto. Opravdu moc, ale je tu ještě jedna věc. V autě s vašimi rodiči byla i babička-“

„Ne! NE!“ skočila jsem jí do řeči. „Určitě jste si spletla číslo. Se svojí babičkou jsem mluvila včera. Byla v pořádku!“

„Ta nehoda se stala dnes pozdě v noci, slečno. I když netuším, jak se teď cítíte, musíte se okamžitě vrátit domů!“ křikla na mě ta ženská v telefonu. „Jste opatrovnice vaší sestry. Zatím se o ni stará vaše teta, ale ze zákona musíte péči převzít vy.“ Zkameněla jsem. Když říkala, že rodiče měli nehodu, zapomněla jsem na ni. Na malou Madeleine. Ona nebyla s nimi v autě?

„Slečno? Jste tam?“ Chtěla jsem to zavěsit a zhroutit se na zem.

„Ano,“ vydechla jsem a po tváři se mi rozkutálela první várka slz.

„Je mi to opravdu líto, ale vážně musíte domů. Vaše setra vás bude potřebovat. Do týdne vám přijde dopis. Je mi líto vaší ztráty. Vaši rodiče byli dobří lidé a moc vás milovali.“ Na druhé straně bylo najednou ticho. Zavěsila jsem se a sesunula se k zemi. Nikdo mě nezadržel.

Padala jsem do silného proudu řeky a neuměla plavat. A nikde okolo nebylo nic, čeho by se dalo chytit. Byla jsem v tom sama. Nemůže se ještě starat o Madeleine. Nemůžu! Oni už tu nejsou… Tolikrát jsem plánovala, že se vrátím domů. Že už zůstanu s nimi a pokusím se všechno urovnat. Že budu opravdová starší sestra. Že udělám vysokou, aby na mě byl táta pyšnej. Už nic z toho nebude. Nikdy neucítím mámin parfém. Nikdy neuslyším její smích. Táta už si se mnou nikdy nezatančí na žádném plesu. Jeho silné ruce mě už nikdy neobejmou. Nikdo mi nepošeptá, že to bude dobré. Jsem sama… Bez nich. I když byli tak daleko, byli se mnou. Protože byli má naděje. Naděje, že jednou život zase bude tak, jak má být. Byly mým záchranným kruhem v silném proudu.

„Bianko!“ zatřásl se mnou někdo. „Vstávej!“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a začala se pohupovat dopředu dozadu. Zvyk z dětství. A když mě máma takhle našla, schovala si mě vždycky do náruče… Tak kde je teď? Proč nepřijde a neřekne, že všechno bude v pořádku? Proč už mě nikdy nepohladí?

„Bianko, co se děje?“ Neodpovídala jsem. Nechtěla jsem mluvit. Přepadl mě pocit, že už se nikdy v životě nezasměju.

„Bianko!“ zakřičel na mě někdo, zvedl ze země a položil na něco měkkého. Cítila jsem něčí prsty na zádech, jak mě hladí od shora dolů. Jako to dělala máma, když jsem nemohla spát…

„Jsou pryč,“ vzlykla jsem a poddala se dalšímu přívalu pláče.

„Kdo, Bianko? Kdo je pryč?“ ptal se mě zmateně a já poznávala Jeremyho.

„Máma s tátou. Navždy,“ špitla jsem, jako bych doufala, že se mi aspoň trochu uleví. Ne, ta bolest mě svírala okolo hrudníku a nedovolovala mi, abych se pořádně nadechla. Moje srdce bilo strašně rychle, protože se snažilo přežít. Měla jsem pocit, že pod tou tíhou zármutku musím umřít.

„Pšššt, Zrzounku,“ konejšil mě. Už mi nepřejížděl prsty po zádech, ale schoval mě celou do jeho náruče. A já se přesto cítila tak sama. Proud řeky mě stahoval pod hladinu a já prosila, ať se utopím rychle. Protože všechno je pryč. Všechno, čemu jsem mohla ve svém životě věřit. Proč jsem mámě neřekla, jak moc ji miluju? Včera, když jsem ji slyšela naposledy? Proč jsem se nikdy nevrátila domů? Proč jsem udělala tolik chyb? Je tohle trest? Můžu za to já? A kdo jinej, že? Kdo jinej, než já!

Nechtěla jsem usnout. Protestovala jsem. Ale moje tělo bylo jiného názoru. S pocitem, že se topím, jsem padala do tmy. A zdálo se my o nich. O mém vysněném životě, kde jsem se s nimi nikdy nepohádala. Kde ze mě vyrostla rozumná dívka, která byla pýchou rodičů.  Společně se sestrou…

Procitla jsem a zírala do tmy. Teď mi najednou ten sen připadal jako noční můra. Protože mi připomínal moje selhání. A všechna ta vina, co ve mně rozvíjela šlahouny, se stala skutečnou. Rostla a pohlcovala mě. Slibovala mi, že od tohohle momentu bude můj život jen jedna velká tragédie. Tady už totiž není místo pro smích. Pro radost. Pro lásku… Vina povzbuzovala mé slzy, abych si to všechno opravdu uvědomila. Stahovala mě hlouběji pod hladinu řeky. Nutila mě vypít kalich hořkosti do dna. Dávala mi ochutnat bolest, ztrátu. Všechno, co jsem nikdy nechtěla zažít. Ale především, vyvolávala ve mně vzpomínky.

Máma ke mně mluvila, v tom snu, chtěla mě utěšit, ale než ta slova došla až k mým uším, sebral je vítr. Ztratila jsem je. Co když si už nikdy nedokážu vybavit jejich tváře? Co když neunesu tíhu vzpomínek? Co když se nedokážu postarat o Madeleine? Jak jí vůbec je? Ví to? Řekli jí, že už se rodiče nikdy nevrátí? Jak to ponese? Vždyť jsou jí čtyři…

Svět je nespravedlivý.

„Bianko, všechno bude dobré, uvidíš,“ pošeptal mi Jeremy.

„Ne, nebude. Musím domů. Musím za ní. Musím se o ni postarat,“ řekla jsem tiše a už nedokázala plakat. Slzy mi pro dnešní noc došly.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - 2. kapitola: