OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - 3. kapitola

14.02.2012 (10:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1098×

Pravda

Stala se ze mě živoucí mrtvola. Sice jsem druhej den byla schopná vstát z postele, aniž bych se zhroutila s pláčem zpátky, ale pořád mi bylo hůř a hůř. Už jen kvůli tomu, že kluci kolem mě chodili po špičkách. A já měla pocit, že kolem mě je jen nepropustná tma, do které se nikdo neodváží. Nikdo, kdo by mě vytáhl nahoru. Nad hladinu. Nechali mě se topit. Asi si mysleli, že to pro mě je tak lepší. Chtěla jsem na ně zakřičet, ať mi pomůžou vyplavat nahoru. Jenže můj hlas odplavily slzy. A sílu také.

„Bianko,“ špitl smutně Jeremy. Bylo příjemné slyšet jeho hlas. Stála jsem uprostřed pokoje a koukala do blba. Najednou mi připadal jako záchranný bod. Třeba mě na chvíli vytáhne z oceánu vzpomínek, bolesti a viny. Otočila jsem se na něj. Vypadal nejistě. A mně se do očí natlačily slzy. Potřebuju obejmout. Poznal to. Krátce mě vytáhl na hladinu, abych se mohla nadechnout.

„Pojď, musíš se najíst,“ pobídl mě se smutným úsměvem. „A pak navštívíš koupelnu. Vypadáš hrozně.“ Přikývla jsem. Moje tělo teď potřebovalo vodiče, protože jsem se cítila jako loutka. Jeremy mě posadil ke stolu, dal přede mě talíř s jídlem a já se do toho pustila. Chuť mi splývala s tou slanou hořkostí, která byla pozůstatkem po slzách. Jeremy přede mě postavil lahvičku s prášky.

„Co to je?“ zamumlala jsem a pozorovala ho, jak lahvičku otevřel, jeden vyklopil na ruku a podal mi ho.

„Antidepresiva. Ještě mi něco zbylo po mém zhroucení.“

„Nebudu si brát prášky, abych to v sobě udusila, Jeremy,“ odmítla jsem a dala si do úst další sousto. Pomalu jsem ho přežvykovala. Maso… Mámino výborné jehněčí. Tátovo vyhlášené grilování. Zahradní večírek na oslavu příchodu jara. Slzy si málem našly průchod na svět. Jenže já už nechtěla brečet…

„Nejde o to, že to v sobě udusíš. Pomůže ti to cítit se líp, aspoň o trošku. Nedával bych ti to, kdybych si tím nebyl jistý,“ snažil se mě přesvědčit. Odstrčila jsem prášky od sebe a zavrtěla hlavou. „Jsi jako malé děcko, Bianko! Snažím se ti pomoc!“ bouchnul pěstí do stolu. Podívala jsem se na něj. Obličej měl strhaný a ustaraný. V očích měl bezmocnost a zlobu. Chtěla jsem něco říct, ale můj hlas vzal roha. V tu chvíli vtrhl do kuchyně Alex.

„Něco ti přišlo,“ řekl a opatrně mi podal obálku. Věděla jsem, co to je, ale nečekala jsem, že to přijde tak brzo.

„Co je to?“ zajímal se Jeremy už o poznání klidnější.

„Dopis z Ameriky. Z domova,“ odpověděla jsem tiše a zírala na obálku ve svých dlaních. Zdráhala jsem se ji otevřít. Teď to uvidím černé na bílém.

„Počkej, myslel jsem, že nemáš domov.“ Jeremy si mě zkoumavě prohlížel a já začala brečet, protože se ve mně usídlila k pocitu viny i zrada.

„Všechno je to složitý,“ vydechla jsem a roztrhla obálku. Nemůže mě to položit! Ne, jako ten telefonát… Mýlila jsem se. Moje mysl se opět odstřihla od těla, uzavřela do černé kobky a já se propadala do čím dál většího zoufalství. Jenže teď to bylo jiné.

Kluci chtěli znát pravdu. Tahali ji ze mě. A já s ubrečenýma očima pozorovala Jeremyho a to, jak se mu všechny pocity promítaly ve tváři. Chápala jsem to. Jsem pro něj zrádce. Alex s Christopherem mě ohromeně pozorovali. Nedokázali pochopit, jak se mi to povedlo. Zapřít sebe. Zapřít svoji rodinu. Brečela jsem, kolébala se ze strany na stranu a chtěla pryč.

„Lhala jsi mi,“ obvinil mě Jeremy šeptem. „Ve všem. Myslel jsem, že tobě můžu věřit. Že chápeš, jak se cítím, ale ne. Všechno byla lež. I naše přátelství.“

„Ne, to ne!“ prosila jsem ho tiše. Nemůže mi zmizet ještě on! Je rodina! Člověk, který mi byl poslední čtyři roky nejblíž. Jeremy zavrtěl hlavou a zmizel z bytu.

„Pomůžeme ti, jak budeme moct, Bianko. Jen nevím, jak se zvládneme starat o čtyřletou holčinu,“ nabídl mi Alex a Christopher přikývl.

„Nedokážu si představit, co to pro tebe je. Mrzí mě to, Zrzounku. Snad se jí u nás bude taky líbit,“ usmál se na mě Christopher. Jak jim to jen říct… Jak jim říct, že už se nevrátím? Jak jim ještě jednou ublížit? Jak je mám opustit? Po takovéto nabídce… Nejsnadnější to bude, když to řeknu rovnou.

„Já už se sem nevrátím,“ špitla jsem a sledovala je.

„Jak nevrátíš?“ Ta otázka zůstala viset ve vzduchu. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala v sobě poslední zbytky síly. Dělám to pro ni. Pro holčičku, kterou jsem nikdy neviděla.

„Zůstanu v Americe. Doma. Pro Madeleine to bude lepší,“ vysvětlila jsem.

„Ale tady je tvůj domov. Jsme něco jako rodina. Pomáháme si! Nemůžeš jen tak odejít z našich životů, Bianko! Hlavně ne z jeho života!“ Alex kolem sebe zmateně rozhodil rukama. Dělal to vždycky, když byl nervózní.

„Myslíš si, že to nevím! Vážně si myslíš, že mě to netrápí? Já se teď musím rozhodnout, jestli to vůbec přijmu! Všechny ty obrázky, které má v pokoji, jsou od ní! A já nevím, jestli se zvládnu postarat o čtyřletou holku! Jestli se zvládnu postarat o vlastní sestru! Ale vím jedno. Nenechám ji samotnou. Musím domů. Musím za ní. Mrzí mě, že vám tím ublížím. Že tím ublížím Jeremymu, ale je to moje rozhodnutí. Za poslední čtyři roky jsem dělala jednu botu za druhou. Ublížila jsem vlastní rodině. Je na čase, abych se to pokusila napravit. Ano, mám vás ráda, ale ona je přednější!“ vyletěla jsem a mlela pátý přes devátý. Vztek a zloba. Ty pocity ze mě musely ven. „Jo, možná jsem svojí rodinu čtyři roky neviděla. Možná mě táta vymazal z jejich života. Možná mě Madeleine ani nezná, ale pokud ze mě udělal její opatrovnici, musí to mít i jiný význam. Není pro mě jednoduché odejít, ale musím.“ Stála jsem, nervózně dělala rukama velká gesta a propalovala rozzuřeným pohledem ty dva před sebou.

„Fajn! Jistě to ale není zas tak moc těžké! Už jednou jsi dokázala vymazat osmnáct let svého života a vymyslet si nový. Myslím, že tyhle čtyři roky už budou menší problém!“ ozval se Jeremy ode dveří. Otočila jsem se na něj. Vlasy měl mokré od deště venku, oči mu plály vztekem a rty měl stažené do úzké linky. Byla jsem tak rozzuřená, že už mi bylo jedno, co pro mě znamená. Když zničit všechny mosty, tak ať hodím aspoň pořádnou bombu.

„Jak jinak, že? Máš pravdu, Jeremy. Mně nedělá sebemenší problém něco předstírat a pak to máchnutím ruky zničit! A přetvářka? Jsem v tom mistr. Když ti řeknu, že všechno, co jsem pro tebe kdy udělala, byla jen moje hloupá hra s ostatními, pomůže ti to v něčem? Že všechny ty probděné noci v prvním měsíci, když jsi brečel a já tě utěšovala, jsem s tebou byla jen pro svou zvrácenost? Že jsem tě z toho bordelu vytáhla jen proto, abych si s tebou mohla hrát?“ křičela jsem na něj a zatínala dlaně v pěst. Nehty se mi zarývaly do kůže a já se sotva držela, abych k němu neběžela a jednu mu nenatáhla.

„To seš celá ty! V okamžiku, kdy se ti člověk snaží říct, že jsi to posrala, začneš vytahovat vzpomínky a hrát na city! Ještě mi začni říkat, že bez tebe bych v téhle době byl troska, nebo mrtvej!“ zavrčel Jeremy. „Od rodiny jsi utekla jen tak z rozmachu! A teď opouštíš i tu druhou. Zanecháváš za sebou spoušť, Bianko. Jsi horší, než hurikán.“

„Ty to nechápeš, Jeremy! Tenkrát to bylo jiný! Já byla jiná! Byla jsem blbá kráva! Dítě, kterému bylo ublíženo, tak prostě trucovalo!“ argumentovala jsem.

„Jo, to máš pravdu. Až na to, že blbá seš pořád a malý dítě taky!“ řekl a znovu odešel. S otevřenou pusou jsem za ním zírala a nebyla schopná popadnout dech. Co to řekl? Proč to řekl? A proč mám pocit, že má pravdu?

„Bude lepší, když odletím co nejdřív,“ vydechla jsem a setřela si prsty nové slzy.
Cítila jsem zklamání. Doufání, že se mě zastanou, bylo marné. Možná proto, že jsme všichni věděli, že Jeremy má pravdu.

***

Sbalit si všechny věci mi trvalo přesně jeden den. Zabukovat si letenku na první spoj do Londýna a z Londýna do New Yorku mi trvalo dvacet minut. Letí mi to šestého ledna v osm hodin ráno. Což je zítra. Nikdy jsem si nepředstavovala, že poslední den ve Francii strávím takhle. Byla jsem v Paříži. Místo toho, abych se šla podívat ven, jsem trčela ve svém pokoji, zírala na prázdné stěny a nadávala si.

Jeremy se nevrátil. Celé dva dny byl pryč. Chvěla jsem se strachem. Co bude? Udělala jsem si malý seznam věcí, které se stanou v nejbližších dnech, ale přesto mě ničila nejistota. Zvedla jsem se a šla do obýváku. Musím zavolat tetě Annie. V dopise bylo napsáno číslo. Prsty se mi chvěly nervozitou, ale přesto se mi hned na první pokus podařilo vyťukat její číslo správně.

„Tady Annie Williams, kdo volá?“ ozval se po minutě unavený hlas tety. Poznávala jsem ho.

„Ahoj teto, tady Bianka.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se ozvalo něco jako vzlyky.

„Ztracená neteř. Co chceš?“ prskla vztekle. Nikdy jsme se neměly moc v lásce a ten můj odchod, jestli se tomu tak dá říkat, nám na vzájemných sympatiích moc nepřidal.

„Taky tě ráda slyším,“ neodpustila jsem si. „Jen jsem se chtěla zeptat, jestli jsi v New Yorku, nebo u nás?“

„Takže přiletíš? Vezmeš si ji?“ ptala se okamžitě nepříjemně. „Po čtyřech letech se dáma uráčí ozvat a hned si myslí, že patří zase do rodiny.“ Byla vzteklá. A měla na to právo. Annie byla stejná, jako máma. Proč taky ne, když jsou dvojčata. Jenže na rozdíl od mámy se Annie uměla ozvat, vybouchnout a poslat někoho do háje.

„Rodiče ze mě udělali její opatrovnici. Nemůžu s tím nic dělat!“ odsekla jsem a sevřela dlaně v pěst. Hádka na obzoru. Bomba. Fakt úžasný!

„Jejich druhá chyba v životě. První byla ta, jak tě vychovali. Když jsi vypadla a už se nevrátila, Meredith s Johnem se sice trápili, ale bylo líp! Jsi nevděčný spratek, Bianko! Nejezdi, ano? Zavolej jejich právníkovi, dej mu vědět, že se vzdáváš opatrovnictví a nech Madeleine někomu, koho zná! Nemotej se zpátky někam, kam už dávno nepatříš!“ křičela.

„Rodiče to chtěli,“ špitla jsem a nesnažila se zadržovat slzy.

„Jsou mrtví! Meredith s Johnem jsou mrtví! A ta malá neví, komu má věřit. Bude pro ni lepší, když zůstane u mě!“ řekla rozhodně. A ve mně se zvedla vlna odporu.

„Naser si Annie, ano? Neumíš nic jiného, než ostatním ubližovat. Nenechám ji v New Yorku pod tvým vlivem. Stane se z ní akorát stejná zahořklá bába, jako seš ty!“ zakřičela jsem a třískla telefonním sluchátkem. Tolik k rodinným vztahům. Teď akorát zbývalo vyřídit s Davidem to, že odcházím z práce.

„Já to neplánovala, Davide! Musím odjet!“ povzdechla jsem si a zajela rukou do vlasů.

„Ale já za tebe nemám žádnou náhradu, Bianko! Pochop, je mi líto tvé ztráty, ale podnik je u mě na prvním místě!“ odpověděl naštvaně. Nelíbilo se mu, že chci odejít.

„Fajn! Dávám výpověď. A seru na nějaké lhůty, nebo jiný kraviny. Zítra odlétám domů a už se tu neukážu!“ vyletěla jsem jako čert z krabičky a seskočila z barové židle. Hodila jsem do sebe panáka, kterého jsem si objednala před pěti minutami, a šla pryč.

„Sbohem, Davide! Pozdravuj ode mě ostatní!“ zahulákala jsem na něj ode dveří. Bylo mi jedno, co udělá. Opravdu jedno. Letím domů a na tom nikdo nic nezmění. Musím to udělat. Pro rodiče. Pro Madeleine. Pro sebe…

***

Rozloučení bylo těžké. Jak pro mě, tak pro kluky. Přece jenom jsme spolu strávili čtyři roky života. Alex mi pomohl s kufrem. Stačil mi jeden jediný. Moc jsem toho neměla a většina stejně zůstane tady. Jako vzpomínka. Teď stojím před taxíkem a nevím, co dělat. Mám jim skočit kolem krku, nebo nemám? Říct sbohem, nebo jen ahoj? Kluci to vyřešili za mě. Alex mě popadl do náruče a přitiskl k sobě. Rozbrečela jsem se.

„Dávej na sebe pozor, Zrzoune,“ pošeptal mi do ucha a pustil mě, aby mě mohl obejmout i Christopher.

„Zavolej, až přistaneš, ano?“ připomínal mi. Přikývla jsem a odtáhla se od něj. Můj zrak padl na Alici. Vypadala nervózně. Nebyly jsme sice kamarádky, ale taky mi bude chybět. Krátce jsem ji objala a usmála se na ni. Je čas… Jeremy nepřišel. Přelétla jsem pohledem tu skupinku třech lidí, kterým na mně aspoň trochu záleželo.

„Budeš mu taky chybět,“ řekl Alex a já přikývla.

„Vyřiď mu, že se omlouvám. Za to, že jsem mu lhala, ano?“ prosila jsem ho a nastoupila. Nemůžu na něj čekat.

„Vyřídím. Sbohem, Zrzounku,“ rozloučil se a zabouchl za mnou dveře taxíku. Mávali mi, dokud jim auto nezmizelo z dohledu. Otřela jsem si slzy a dívala se z okna na ulice Paříže. Asi bylo troufalé přát si, abych tu někde Jeremyho zahlédla, ale já si to přála. Chci mu říct slova na rozloučenou osobně a ne vyřizovat je po klucích.

„Jsme tady, slečno,“ informoval mě a řidič a já přikývla. Zaplatila jsem cestu, vystoupila a s jeho pomocí vyndala ven z auta i svůj kufr. Podíval jsem se na hodinky. Do háje! Letí mi to za třicet minut. Rychle jsem se propletla mezi lidmi na letišti a dostavila se k přepážce. Vyzvednout letenky, projít kontrolou a dostat se do letadla mi trvalo patnáct minut. Neustála jsem o někoho, nebo o něco, zakopávala. Párkrát i spadla. Jenom proto, že jednám ve spěchu. Sedla jsem si na svoje místo v letadle, narvala si do uší sluchátka a čekala na to, až se odlepíme od země.

„Sbohem Francie,“ špitla jsem, když letadlo konečně vzlétlo. Doufala jsem, že všechna ta panika a nervozita zůstanou na zemi a já se budu cítit líp. Nestalo se tak. Teď na mě čeká nejhorší zkouška v mém životě. Vrátit se domů...

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - 3. kapitola: