OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - 4. kapitola

23.02.2012 (16:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1037×

New York

Polovinu cesty letadlem jsem prospala. Teda, jestli se tomu spánek dalo říkat. Každou chvíli se mi před očima objevovala jiná vzpomínka a já se často budila. Těch vzpomínek je tolik. A všechny jsou ochotné mě během minuty zničit. Jediným rozptýlením byl chaotický přestup na ještě chaotičtějším letišti v Londýně. Lidé… Pozorovala jsem je s určitou závistí. Někteří se loučili, jiní vítali. Měli rodinu, přátelé. Všechno, na co si vzpomněli. A já sama bloudila a snažila se stihnout let do New Yorku.

Sama… To slovo se mi promítalo v myšlenkách, i když jsem se snažila myslet na něco jiného. Teď musím být silná. Vydržet to aspoň chvíli. Dokud nebude trochu času na to se znovu zhroutit.

„Prosím, připoutejte se, slečno. Za chvíli budeme přistávat,“ upozornila mě letuška. Přikývla jsem a zapnula si pás. Amerika. New York. Zbývající rodina. Vzpomínky. Zhluboka jsem se nadechla a v tom samém okamžiku, kdy letadlo dosedlo na runway, jsem začala odepínat pásy a drala se k východu.

Ani nevím, co mi vlilo tolik energie do žil, ale musela jsem něco dělat. Plán byl jednoduchý. Nejdřív jít za rodinným právníkem. Sice jsme žili v Montaně, ale zbytek rodiny zůstal tady. Máma s tátou se odstěhovali hned po mém narození. Ani nevím proč… A po schůzce s právníkem jít za Annie a Madeleine. Jenže co budu dělat na místě? Zaklepu na dveře, pozdravím a odvedu Madeleine? To jsem opravdu takový cvok? A pokud se to povede, co potom? Nemám auto, nemám moc peněz. Nemám nic! Zavrtěla jsem hlavou a rychle našla svůj kufr. Na tyhle otázky bude dost času později. Musím se začít chovat tak, jako před Francií. Aspoň trochu, jestli chci přežít čelní náraz s Annie a zbytkem rodiny.

Venku jsem mávla na taxík a nadiktovala mu adresu právnické firmy.

***

„Vaši rodiče zařídili ještě jistý fond peněz, který můžete využívat. Je tu však jedna podmínka,“ řekl chladným tónem starší pán za mohutným dřevěným stolem.

„Jaká?“ zeptala jsem se a snažila skrýt svoje napětí, nervozitu a smutek. Bylo mi to nepříjemné. Bavit se tu o nich tak chladným tónem. Probírat věci, které jsem nikdy neměla řešit. Aspoň ne teď. Chtěla jsem, aby máma mohla chovat vnoučata. Aby s nimi táta mohl blbnout. Chtěla jsem je ještě jednou vidět.

„Budete opatrovník vaší sestry a podepíšete mi papír, kde se zavazujete k tomu, že svoji sestru neopustíte až do její dospělosti, nebo do té doby, dokud vás bude potřebovat.“ Nepříjemně se na mě podíval a já se pod tím pohledem ošila. „Zvažte to. Vaší sestře jsou čtyři roky a vy jste mladá. Celý život máte před sebou.“ Jenže já se rozhodla.

„Podejte mi prosím ten papír a tužku,“ vybídla jsem ho pevným hlasem. Ještě chvíli mě pozoroval, ale pak přede mě přistrčil papír a pero.

„Jak chcete,“ pokrčil rameny. Ještě chvíli jsem jen tak civěla na papír, ale pak ho s třesoucí rukou podepsala. A pak i kopii, která byla určena pro mě.

„Vaše teta mi řekla, že to pravděpodobně vzdáte, ale vy vypadáte jako silná osoba. Vaší ztráty je mi líto, slečno Morganová.“ Přikývla jsem. Takže Annie už tu byla a zjišťovala si všechny podrobnosti. Jak jinak. Pokud něco chce, jde se zatím tvrdě. A teď chtěla Madeleine do opatrovnictví.

„Moje teta ráda lidi podceňuje,“ odpověděla jsem s úšklebkem. Přikývl, zvedl se a podal mi ruku. V tomhle momentě vypadal celkem sympaticky.

„Pro dnešek je to vše, co pro vás mohu udělat. Sbohem, slečno Morganová,“ rozloučil se. Stoupla jsem si, přijmula jeho ruku a usmála se.

„Moc děkuji za pomoc, pane Coopere.“ Schovala jsem si kopii do vrchní kapsy tašky přes rameno, vyšla ven z kanceláře a poděkovala sekretářce za pohlídání kufru. Tak, teď mi ještě zbývá Annie. A pak se klidně můžu jít někam zhroutit, protože všechno nabývá moc až po pohřbu. Nebo tak jsem to aspoň pochopila já. Pohřeb… Nenáviděla jsem to shromáždění lidí za účelem posledního rozloučení.

Jako dcera starosty jsem jich pár zažila. Když byl občan pro město nějak významný, pořádal se průvod. A naše rodina stála v čele. Prý symbol toho, že společně všechno překonáme. Ani se mi nechtělo přemýšlet nad tím, jak bude vypadat jejich pohřeb. Na to jsem moc střízlivá.

Rychle jsem si otřela drobné slzy a pěšky se vydala k bytu Annie. Nebydlela daleko. Z platu doktorky si mohla dovolit určitý luxus, ale zase nic moc velkého, takže malý byt jen o ulici dál té horší čtvrti a kousek od nemocnice byl pro ni skvělý. A navíc měla pokaždé téma, o kterém se vydržela mluvit hodiny. Její stížnosti nebraly nikdy konce… Annie. Moje milovaná tetička Annie…

***

Zabušila jsem na oprýskané dveře a snažila trošku uklidnit. Za dveřmi se ozval podivný hluk. Něco spadlo a bytem se ozval tolik známý křik. Když se otevřely dveře, vykoukla na mě známá tvář. Jen teď měla pár vrásek navíc, kruhy pod očima a opuchlou tvář. Hnědé vlasy se zrzavým nádechem měla mastné a stažené do culíku. A ty tmavě modré pichlavé oči mě pozorovaly tím samým vyčítavým pohledem, jako vždycky.

„Co tady chceš?“ vyštěkla a napřímila se. Bojovně vystrčila bradu a založila se ruce na prsou.

„Ahoj. Taky tě ráda vidím, Annie. Za ty čtyři roky jsi mi začala chybět,“ řekla jsem s podivným úšklebkem na tváři. Jestli mezi námi byla propast, teď nás dělil oceán citů, které nikdy nevyjdou najevo.

„Vypadni, Bianko! Nikdo se tě neprosil, aby ses vrátila domů,“ vykřikla a v očích se jí objevily slzy. Zuřivě mrkala a já ji pozorovala. A pak mě nenapadlo nic lepšího, než ji obejmout. Rozbrečela se a přitiskla se ke mně. Chtělo se mi brečet taky, ale v tuhle chvíli jsem byla já ta silná. Chtěla jsem něco říct, ale můj jazyk byl jako svázaný.

„Proč? Můžeš mi říct proč? Proč oni? Proč teď? To je tak nefér, Bianko! Kdes byla? Tolik se trápili! A když jsi jim konečně zavolala, rozhodli se jet za tebou! Cestou na letiště je smetl kamion. Kvůli tobě! Zase jenom kvůli tobě! Proč všechno je jen kvůli tobě!“ naříkala a já se od ní odtáhla.

Najednou do mě začala bušit pěstí. „Všechno vždycky posereš, Bianko! A když ne ty, tak v tom máš aspoň prsty!“ pokračovala. Chytila jsem jí zápěstí a dívala se Annie do očí.  A pak mi došlo, co řekla.

„To není pravda,“ hekla jsem zmateně a snažila se přemoci slzy. V hrudníku se mi usadila tíživá bolest. Stahovala mi hrdlo a moje srdce trhala na cucky.

„Myslíš? Vždycky za všechno můžeš! Vždycky jenom ty! Nikdo jiný! Moje sestra s Johnem se pro tebe obětovali. Vždycky jsi pro ně byla na prvním místě! I když ses flákala někde ve Francii. Madeleine žije ve stínu své starší sestry. Sestry, která nic nedokázala! A oni jsou teď kvůli tobě mrtví! Kvůli tobě! Uvědomuješ si to? Uvědomuješ si to!“ vřískala a celé její tělo se třáslo. Nevěřícně jsem na ni zírala a nebyla schopná slova. Něco ve mně se uvolnilo a celé tělo mi zaplavila tepající bolest. Myšlenky se odstřihly a topily se v temnotě. Nevnímala jsem. Křik ženy naproti mně, chodbu, na které se začali rojit sousedi, tenhle svět… Měla jsem pocit, že se zase potápím. Já… Za všechno můžu já. Nikdo jiný. Já každýmu dokázala podělat život. Nikdo jinej. JÁ! Ucítila jsem pálivou bolest na pravé tváři. Zaostřila jsem na ženu před sebou.

„Vypadni, Bianko!“ zařvala a chtěla mi bouchnout dveřmi přímo před nosem. Jenže v tu chvíli se tam přimotala i maličká postava.

„Co se děje, teto Annie?“ zeptala se smutným hláskem osůbka, kterou sem přilákal křik. Podívala jsem se na ni a podlomila se mi kolena. Ne, ona není moje kopie, ale mámina. Ty velké vyvalené oči barvy bouřkového nebe se na mě dívaly stejně, jako když jsem tenkrát odcházela. Smutně, vystrašeně. S otevřenou pusou zírala na Madeleine. V životě by mě nenapadlo, že mě to takhle převálcuje. Jenže já v tuhle chvíli měla pocit, že čím víc mě maličká pozoruje, tím víc se potápím. Pocit viny mě stahoval pod hladinu. Téhle osůbce jsem sebrala nejbližší rodinu. Nejsem jediná, kdo je najednou sám. Rozbrečela jsem se.

„Nic. Tahle paní si jen spletla dveře, že ano?“ obořila se na mě vyčítavě Annie a chtěla zavřít. Strčila jsem do dovírajících dveří nohu a zastavila ji. Něco ve mně se prostě nechtělo vzdát tak snadno. Kvůli ní. Už jednou jsem se přece rozhodla a nemůžu to vzít zpět.

„Podepsala jsem to, Annie,“ řekla jsem potichu a Annie znovu otevřela dveře dokořán.

„Cože si?“ vypadlo z ní nevěřícně. Tolik počítala s tím, že Madeleine zůstane u ní.

„Podepsala jsem to,“ zopakovala jsem a vytáhla z kapsy kus toho papíru, který mě určoval sestřinou opatrovnicí. Vytrhla mi ho z ruky a s vyvalenýma očima si ho přečetla.

„Kdo je to, teto?“ Madeleine mě zkoumavě pozorovala.

„Ahoj, maličká,“ pozdravila jsem ji a přidřepla si tak, abych byla ve stejné výšce jako ona. Ona však nepromluvila a znovu zatahala Annie za triko.

„Pojď dál,“ zamumlala s jistou nechutí v hlase Annie a ustoupila mi ve dveřích. Zvedla jsem se a zamířila do bytu. Když jsem šla okolo maličké, pohladila jsem ji po vlasech. Ucukla. A já to pochopila. Jsem cizí. A asi i dlouho budu.

„Posaď se. Dáš si něco?“ Překvapilo mě, jak rychle obrátila kartu. Sedla jsem si na jednu ze židlí v malé kuchyni a rozhlédla se. Jindy měla Annie byt perfektně uklizený, ale dnes v něm vládnul chaos. Oblečení, hračky, krabice od pizzy…

„Čaj,“ odpověděla jsem. Annie překvapeně nadzvedla obočí, ale nic nenamítala. Dala vařit vodu a chvíli na to se sehnula k Madeleine a vzala ji do náručí. Něco jí pošeptala a pak ji položila na zem. Madeleine odběhla někam pryč. Otočila jsem se za ní, ale nikde ji neviděla. Pravděpodobně teď byla u Annie v ložnici.

„Je kouzelná, co?“ ozvala se Annie od kuchyňské linky, kde právě zalévala dva hrníčky. Jeden postavila přede mě a já usrkla horký čaj.

„Ano, to je,“ souhlasila jsem. Nastalo ticho. Ticho před bojem. A Annie okamžitě vytáhla zbraň. A pěkně ostrou.

„A přesto jí chceš ještě víc zkazit život,“ zavrtěla nechápavě hlavou a já zadržovala slzy.

„Nechci jí zkazit život. Jen chci, aby byla s někým, kdo by jí měl být nejblíž,“ odsekla jsem a zhluboka se napila. Opařila jsem si jazyk.

„Měl by být… Správně řečeno. Jenže ty to nejsi. V životě tě neviděla. A ty ses v životě nestarala o malé dítě. Jak to chceš zvládnout?“ pokračovala klidným hlasem, který mě vytáčel ještě víc, než kdyby na mě řvala.

„Myslím, že tobě do toho nic není.“ Pokoušela jsem se najít nějaký argument. Jenže žádný nebyl. Annie má pravdu.

„Je, Bianko. Jsi pro ni cizí člověk. Teď přišla o rodiče a babičku. Neví, komu věřit. Víš, proč nebrečí? Řekla jsem jí, že umřít znamená odjet na hodně dlouhý výlet. Co uděláš, až za tebou přijde a bude chtít mámu? Tátu? Jak jí vysvětlíš, že už se nikdy nevrátí? Jak jí vysvětlíš, kdo jsi?“ chrlila ze sebe jednu otázku za druhou. Sevřela jsem dlaně v pěst. Moc dobře mi došlo, o co se tu snaží. A vycházelo to Annie perfektně. Pochybnosti zaplavily moje myšlenky. Nedokázala jsem odpovědět na otázky, které mi právě položila.

„Nevím,“ přiznala jsem a sklopila hlavu.

„Neříkej! Tak proč jsi to do háje podepsala? Co sis myslela? Promiň, já zapomněla. Ty nemyslíš! Jiné oblečení, zanedbaný účes, obličej bez make-upu a zvláštní chování z tebe nedělá jiného člověka, Bianko. Pořád seš ten samý rozmazlený fracek. Nezvládneš to!“ Štvala mě. A hodně. Proto jsem vybouchla.

„A co tobě je do toho, Annie? V životě jsi dokázala akorát znepříjemnit život ostatním. Ano, nevím, jak to všechno zvládnu, ale neustoupím! Ano, nedělá to ze mě jiného člověka, ale pokud si dobře pamatuješ, jsem tvrdohlavá. A když se zapřu, neustoupím. Čím víc mi budeš mlátit o hlavu moji neschopnost, tím víc ti budu chtít dokázat opak. Znalas mě osmnáct let, a přesto o mně nic nevíš. Jsem její sestra, Annie! Ten papír jsem podepsala ze dvou důvodů. Z výčitek, že jsem tu pro ni nebyla a z touhy splatit určitý dluh, který mám u rodičů. A pokud oni chtěli, abych byla její opatrovnicí, tak jí budu. Tečka!“ zakřičela jsem a prudce si stoupla.

„Madeleine si zaslouží normální život!“ vyletěla a zírala mi do očí.

„Ano, a proto ji odvezu domů,“ zavrčela jsem, odešla od stolu a začala sbírat dětské oblečení.

„Nemáš na to žádné právo!“ vyjekla a snažila se mě zadržet. Odstrčila jsem ji od sebe.

„Ale mám, Annie! Podpisem toho papíru už ano!“ Držela jsem ji za zápěstí a pozorovala, jak jí po tvářích tečou slzy a snaží se cokoliv namítnout.

„To nesmíš, nesmíš,“ špitla. „Prosím, Bianko. Nemůžeš ji jen tak vzít a odvézt si ji.“

„Co se děje, teto?“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se na Madeleine a dívala se do těch tolik známých a vystrašených očí. Pustila jsem Annie a přešla k ní. Klekla jsem si a ona mě zkoumavě pozorovala.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě a já se trochu usmála.

„Bianka,“ odpověděla jsem a čekala, co udělá. V jejích očích se zaleskly slzičky.

„Tak se jmenovala princezna z pohádky. Četla mi ji maminka,“ vzlykla. Natáhla jsem se, že ji objemu, ale ona mě obešla a vlítla do náruče Annie. Zamrzelo mě to. Ale co jsem čekala? Že mi skočí kolem krku? Že mě bude mít okamžitě ráda? Že se Země začne točit na opačnou stranu?
Zvedla jsem se ze země a podívala se na Annie, jak k sobě tiskla Madeleine. Najednou mi přišlo strašně nefér a sobecké ji odtud odvézt.

„Přijedeš domů na…“ nedokončila jsem větu, ale Annie ji pochopila. Přikývla. „Dobře, nechám si čas na rozmyšlenou a pak se uvidí.“ Znovu přikývla a já se slzami v očích opouštěla její byt. To jsem si vážně myslela, že se stane zázrak?

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - 4. kapitola: