OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - 5. kapitola

12.03.2012 (19:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 863×

První setkání s minulostí

Zaplatila jsem si jízdenku na nejbližší vlak do Montany, který jede za půl hodiny, a posadila se na lavičku na nádraží. Potají jsem si vždycky trochu cucla z láhve něčeho ostřejšího a pokoušela se tak utopit svoji beznaděj a bolest. Dneska to bylo o naprostém selhání. Pravděpodobně. Už nechápu skoro nic z toho, co dělám. A proč to dělám? To setkání s Madeleine mi otevřelo oči. Vážně to zvládnu? A co když ne?

Tahle nerovnováha se mi přestává líbit. Chvíli rozbolavělá, uplakaná a vystrašená, chvíli odhodlaná, bojovná a neuvěřitelně blbá. Což o to, blbá jsem byla i jako neschopná a uřvaná nána. Ale nevýslovně mě štvalo, jak se tohle všechno často mění. Jednou taková, podruhé jiná… Potkat se, tak se zabiju.

Unaveně jsem se zvedla z lavičky a šla na nástupiště, kam právě přijížděl vlak. Všude bylo plno lidí. Strkali do mě, přehlíželi mě. Ale podařilo se mi probojovat do vlaku a zabrat sedadlo u okna. Dívala jsem se ven a přemýšlela nad tím, co se teď všechno děje. Rozhlédla jsem se okolo a znovu se napila. Nasládlá chuť alkoholu se mi rozlévala po jazyku a topila mé chmurné myšlenky. Moje svědomí zvracelo a mozek se každou chvíli chystal kapitulovat. Ale mě bylo po dlouhé době zase dobře. Cítila jsem se aspoň trochu volná. Ten smutek byl jako těžká železná koule na noze. Hodně těžká koule.

Další lok. Na Annie. Na tu sobeckou mrchu, kterou jsem nikdy neměla ráda. Přesný opak mojí mámy a babičky. Prý byla celý děda, s kterým se babička rozvedla. Tak furt jen někoho psychicky deptal. Jo, to Annie šlo.

„Bianko,“ hlesl někdo překvapeně. Trhla jsem sebou, ale neotáčela jsem se. Třeba to nebylo na mě. Třeba si někdo někoho s někým spletl. Jo, určitě si mě někdo s někým spletl.

„Slečno, mohu vám dělat společnost?“ ozval se nade mnou příjemný hlas. Ten samý hlas, který před chvílí řekl moje jméno. Kývla jsem, protože z mého dechu muselo být na kilometry poznat, že nejsem tak úplně střízlivá a já nechtěla otravovat ostatní. Ale co, už rok pít můžu… Prohlédla jsem si chlapa, co si sedal naproti mně. Pěkný oblek, upravený. Teda, upravený ve stylu jakési nedbalosti. Být stejná jako před čtyřmi lety, pravděpodobně by to byl i můj typ. Teď, jako trošku přiopilé a emočně nestabilní osobě, mi ten chlap byl putna. I kdyby si naproti mně sedal nejvíc sexy chlap planety, bylo by mi to ukradený.

„Těší mě, jsem Adam,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Jenom jsem přikývla a on ji zase stáhnul zpátky. „Já vím, možná to bude divné, ale strašně mi někoho připomínáte.“ Tak to by mě zajímalo koho. Proč to v mé hlavě znělo ironicky? Protože mi to bylo naprosto ukradený. Pokrčila jsem rameny a znovu zírala ven z okna. Jenže pak jsem si vzpomněla na to, že mi řekl jménem…  

„Nechci být otravný, ale vážně jste podobná jedné dívce z minulosti. Někam pak zmizela. Ani se nerozloučila,“ povzdechl si a opřel se lokty o kolena. Pořádně jsem si ho prohlédla. Ty modrošedé oči mi byly odněkud povědomé. I hlas jsem najednou dokázala zařadit do vzpomínek. Adam… Rychle jsem se pohledem vrátila ke krajině za okny a modlila se, aby mě nakonec nepoznal. Adam. Jak to, že mě minulost dostihla už ve vlaku? Chtěla jsem se na její nápor připravit se skleničkou alkoholu v ruce! Chtěla jsem se jí postavit jakkoliv, hlavně po svém! Ne, ona si mě prostě musí najít sama. Jako bych se jí o to prosila!

„Omlouvám se. Za to, že jsem vás obtěžoval,“ řekl a já v okně zahlédla jeho letmý úsměv. Prosté nadzvednutí koutků. Tolik známé nadzvednutí koutků. Do háje. Je to on. Štěstí mi přálo aspoň v tom, že už mi nevěnoval moc pozornosti a do uší si dal sluchátka. Až ke mně byla slyšet jazzová melodie. Nenápadně jsem se podívala na jeho zavazadlo. Ten futrál bych poznala kdekoliv. Ani nevím, proč jsme to tenkrát udělali, ale obrovská samolepka žáby se žabákem ještě stále byla na víku. I kdy místy popraskaná a vybledlá, pořád tam byla. Chtělo se mi brečet. Adam byl úžasný kluk a jediný opravdový kamarád z dětství. Sice nás později rozdělila moje nesnesitelná povaha, ale byl to on, kdo mě zachraňoval po každé větší párty, když už jsem se neudržela na nohou. Donesl mě k nim domů a našim potom tvrdil, že jsme to trochu přehnali s pitím při koukání na filmy. Máma se mi ho pokoušela „dohodit“. Ale já nechtěla. Přišlo mi, že je pro mě až moc dobrý... Tohle bude ještě zajímavý. Pokud mě pozná.

Kašlala jsem na to, co tomu řeknou ostatní, a pořádně se napila. Moje svědomí ještě stále drželo hlavu v záchodové míse, ale mozek už dávno odplul na dovolenou na souostroví Alkohol, aby se pak vrátil a bouřlivě to oslavoval kocovinou. Překvapeně se na mě podíval, ale nic nekomentoval. Asi se zbavil posledních pochybností. Už nebyla ta Bianka, kterou si pamatoval. Zavřel oči a nevnímal. Já tak dostala šanci pořádně si ho prohlédnout. Vypadal pořád stejně. Aspoň, co jsem si matně vybavovala. Světle hnědé vlasy barvy písku měl rozcuchané a nebýt toho strniště na tváři, měla bych dojem, jako by se ty čtyři roky nikdy nestaly. Trochu se vytáhl. Nebo se mi to tak aspoň zdálo. Postavu měl pořád stejnou, až na to, že nabral svaly. Vypadal trochu mohutněji, než když jsme se viděli naposledy. Odtrhla jsem od něj pohled a znovu se napila. Po tomhle loku už mě veškerá chuť na další várku soukromého léku na umrtvení mého těla přešla. Teď už nezvracelo jen moje svědomí, ale i můj žaludek se tak trochu lehce houpal. Rychle jsem se zvedla z místa a utíkala na nejbližší záchod, který byl na konci vagónu. Stihla jsem to tak tak. A děkovala Bohu, že se mi nepodařilo ohodit tu dámu, která právě z kabinky vycházela.

Děkovala jsem i sama sobě, že vlasy už dlouho nenosím jen tak rozpuštěné. Dopadla na mě podivné tíseň. Hlava se mi točila a můj žaludek nepřestával vyhazovat ven to nic, co v něm bylo. Ke všemu se přimíchaly slzy, protože, ač jsem se to snažila potlačit, vybavily se mi všechny vzpomínky na starost mamky. Jak mi držela vlasy, utírala čelo mokrým ručníkem, a když mi bylo nejhůř, tak mi zpívala.

Začala jsem se třást. Tohle nebylo fér! Já myslela, že mi ten tekutý oblbovák pomůže. Že na chvíli se budu cítit opravdu líp. Jenže to nezabíralo. Připadal jsem si přesně, jako při prvním měsíci u Davida. Ač už jsem byla dospělá, bez nich jsem si připadala ztracená.

Dávení ustalo a já se vysíleně opřela zády o stěnu vedle záchodu. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zakázat slzám, aby se volně pohybovaly po mém obličeji. Zoufalec. Ztroskotanec. Slaboch. Tři slova, kterými bych popsala vlastní maličkost. Další hluboký nádech. Namáhavě jsem se zvedla ze země, otřela si ústa kapesníčkem a dopotácela se ven z kabinky až ke svému místu. Teda, momentálně ho okupovala jakási postava.  

„Promiňte, ale tady už někdo sedí,“ řekl Adam klidně ženě, která si právě chtěla sednout naproti němu. Stála jsem přímo za ní a doufala, že se nenechá jen tak odbýt. Teď mi jen překážela v tom, ji obejít. Adam a minulost mě opět dostali do úzkých a já nechtěla aspoň jednomu z nich být na blízku. Protože jsem nezvládala mučit za několik věcí najednou.  

„Jste si jistý? Protože já tu nikoho nevidím,“ odpověděla mu. Správně. Nikdo tam není. Začala jsem couvat a vyhlížet si místo k sezení.

„Ta slečna stojí za vámi,“ odbyl ji znova a já nepochopila, proč to udělal. Doufám, že mě neodhalil. Nechci s ním mluvit jako Bianka. Ne, dokud to nebude nutné. Protože nechci, aby naše první setkání po letech bylo tak otřesné. Už jen proto, že díky svému stavu bych mohla říct něco, čeho bych později litovala. Navíc jsem byla nasáklá alkoholem, napůl utopená v slzách a táhlo ze mě na kilometry daleko zoufalství. Bude lepší nic neriskovat. Dneska už ne. Ještě jedna „rána“ a skončím na psychiatrii.   

Žena se otočila na mě, přikývla a odešla o kus dál. Teď už jsem neměla šanci zdrhnout. Ale můj mozek, který mě právě prozváněl z dovolené, přemýšlel nad tím, že je Adam pořád stejný rytíř na bílém koni a gentleman. Posadila jsem se na místo a pokusila se vděčně usmát. Vážně jen pokusila, protože můj stav odmítal vydávat úsměvy jen tak na přání. Zvědavě si mě prohlížel a pak se mu do pohledu vkradla starost. No do háje…

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě a já přikývla. Odmítala jsem s ním mluvit. Já vím, dětinské. Jenže já si najednou nedokázala poradit, jak se v téhle situaci chovat. Očividně ho moje ignorace trochu naštvala. Bylo celkem příjemné zjistit, že ani v tomhle se nezměnil. Aspoň budu mít v záloze něco, čím ho od sebe dostanu hodně daleko. Přeměřil si mě naštvaným pohledem a pak si opět nasadil sluchátka. Zavřel oči a založil si ruce na prsou. A já udělala to samé, protože cesta do Montany byla dlouhá…

***

Probudil mě hluk padající věci. Rozlepila jsem jedno oko a viděla Adama, jak si bere futrál a jde směrem k východu. Podívala jsem se na ceduli nádraží, kde vlak právě stavěl. Sice byla tma, ale název mého rodného města byl osvícený. Namáhavě jsem se zvedla ze sedadla a klopýtala k východu. Kufr mi sloužil jako jakási opěrná berle, protože mi ještě stále bylo blbě. Vystoupila jsem a zhluboka se nadechla. Domov… Jak hezky by to znělo za jiných okolností. Chtělo se mi brečet, protože jsem si najednou byla jistá, že stát tady během těch čtyř let, máma mi právě visí okolo krku a táta se na mě směje. Jenže já tu stála sama.

Dala jsem se do pohybu. Sníh mi křupal pod nohama a dech si mi srážel u úst. Zachumlala jsem se do kabátu a otřela si hřbetem dlaně oči.

„Tak jsem přece jen měl pravdu. Myslel jsem, že jako starý známý budu stát aspoň za blbej pozdrav,“ zavolal na mě někdo, když se mi podařilo se vymotat z nádraží ven. Podívala jsem se na Adama, který se opíral o auto a na tváři mu hrál smutný úsměv. Fajn, asi je nejvyšší čas se začít vítat s minulostí.

„Ahoj, Adame,“ pozdravila jsem ho a už se ani nesnažila znít, nebo snad vypadat mile. Prohlížel si mě o hlavy k patě a nakonec se ke mně rozešel. To, že mě objal, mě překvapilo.

„Rád tě vidím, Bianko. I když bych tě viděl ještě radši, kdyby to bylo za jiných okolností,“ zamumlal mi do vlasů a já se pokoušela nerozbrečet.

„Nápodobně,“ zahuhlala jsem s obličejem zabořeným v jeho kabátě. Odtáhl se ode mě a palcem mi setřel slzy.

„Pojď, hodím tě k vám,“ nabídl se. Přikývla jsem a popotáhla. Usmál se a vedl mě k jeho autu. Sedla jsem si na místo spolujezdce a byla ráda, že mě odveze, protože jsme měli dům až uprostřed města a kdybych to šla pěšky, s mojí výdrží bych po cestě umrzla, nebo tam došla až ráno. Adam byl vlastně ta příjemná část minulosti.

„Neviděli jsme se čtyři roky. Změnila ses. Třeba ta příšerná ofina je konečně pryč,“ zasmál se, ale pak zase zvážněl. „Kde jsi byla?“ zeptal se. Podívala jsem se na jeho lehce osvětlený profil a přemýšlela. Jak a co mu můžu říct?

„V Paříži,“ odpověděla jsem nakonec a začala si nervózně žmoulat rukávy kabátu v dlaních.

„To tvoji rodiče říkali taky. Jenže já chci vědět, kde jsi skutečně byla? A jestli to stálo za ty čtyři roky, kdy o tobě nikdo nevěděl,“ řekl a v hlase mu byla slyšet výčitka. Chápala jsem to. Jenže já nebyla ve stavu, kdy bych mohla cokoliv vysvětlovat. Když se zmínil o rodičích, měla jsem zase na krajíčku.

„Vážně jsem byla v Paříži. Co o mně řekli?“ vyhrkla jsem a snažila se nebrečet. Jak se asi bude lišit verze někoho, kdo vám byl hodně blízko, od někoho, kdo vás neměl rád tak, jako Annie? Kdo je schopný říct co nejmíň zkreslenou pravdu?  Jenže já se potřebovala dozvědět i tu druhou pravdu. Slyšet ji. Annie říkala, že maličká žila v mém stínu. A tvrdila, že se pro mě rodiče obětovali. Jenže táta nesnesl ostudu. Museli něco říct. Nemohli přece jejich „dospělé“ dceři dovolit, aby jim zničila pověst. Adam po mě šlehl pohledem.

„Řekli, že se ti tam tak zalíbilo, že ses rozhodla v Paříži zůstat. A pak o tobě přestali mluvit. Ptal jsem se na tebe, ale řekli mi, ať se v tom nešťourám. Jenže ty jsi nenapsala, nezavolala,“ sykl a pevně sevřel volant. Jeho reakce mě překvapila.

„A důvod se v tom vrtat?“ zajímala jsem se. Nepřekvapilo mě, jak reagovali naši, ale stejně se mě to dotklo. Slzy si málem našly svou cestu po tvářích. A Adam… Ano, byli jsme kamarádi, ale nedokážu si představit, že by mě hledal i po tom všem, co jsem mu provedla. Jen proto, že já byla hvězda a on outsider.  

„Měl jsem o tebe strach,“ pokrčil rameny. „Víš, to tak bývá, když se někdo nerozloučí a neozve se. Navíc, byli jsme kamarádi, Bianko. A je úplně normální mít strach o někoho, na kom ti záleží!“ Adam mě sjel naštvaným pohledem a já měla pocit, že jsem se vrátila do doby před čtyřmi lety. Že se nic nezměnilo. On se nezměnil.  

„Pokud si dobře pamatuju, nemluvili jsme spolu. Pohádali jsme se. Řval jsi na mě, že jsem kráva. Proč ses třeba neozval ty? Hm?“ zasyčela jsem. Nestála jsem o hádku. Vážně ne. Ale tahle situace asi jinak neskončí. Byl blbej nápad sedat k němu do auta. Ale teď tu sedím, tak přece neuteču jako malá holka. Jo, dokud má mozek dovolenou, nemusím se chovat zas tak inteligentně. Horší to bude, až se ráno vrátí.

„No, ono to nebylo bezdůvodně,“ poznamenal a zastavil před naším domem. Ani jsem se nehnula. Tohle se musí vyřešit teď a tady. A bude nejlepší omluva.

„Promiň.“ Překvapeně se na mě otočil a zamrkal. „Omlouvám se za všechny posměšky, nadávky, naschvály. Omlouvám se za to, že jsem se tě nezastala. Že jsem to mezi námi dokonale posrala. Mrzí mě to,“ sypala jsem ze sebe slovo za slovem. Chvíli mlčel.

„Prominuto. Jsou to čtyři roky, Bianko. Lidi se mění,“ povzdychl si a pak se na mě zazubil. „Ale budu požadovat náhradu škody.“ Povytáhla jsem obočí.

„Co mě bude stát pokus o vzkříšení našeho přátelství?“ Potřebuju někoho, kdo by mi byl zase blízký. Pokrčil rameny a vystoupil z auta. Šla jsem za ním a snažila se mu vyrvat svůj kufr z jeho rukou.

„Uzavřeli jsme nové příměří a nejsi zrovna ve stavu, kdy bys mohla cokoliv namítat. Tak mě nech, ať ti to odnesu aspoň do předsíně,“ řekl a šel po příjezdové cestě směrem k našim dveřím. A mě nezbývalo nic jiného, než jít za ním. Jenže jsem nešla. Zírala jsem na náš dům a brečela. Proč nesvítí okna, vždyť přece není tak pozdě ne? Proč se máma nešla podívat, kdo přijel? Kde jsou všichni?

„Bianko!“ vykřikl Adam, když se mi podlomila kolena a já se svalila do sněhu. Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, bude všechno jinak.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - 5. kapitola: