OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - 6. kapitola

14.04.2012 (12:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1162×

Domov

Jeremy

Vtrhnul jsem do bytu a třísknul dveřmi. Bylo mi jedno, jestli někoho vzbudím, nebo naštvu. Čekal jsem, že po jejím odchodu se něco změní. Nic. Byt byl pořád stejný a všude po ní zůstaly nějaké stopy. Ať už ta příšerně kýčovitá fotka nás všech, která byla postavená v rámečku vedle televize, nebo ty hrozný přehozy na křeslech.

„Jeremy!“ zařval naštvaně Alex a vypotácel se ze své ložnice. „Děláš si ze mě prdel, že jo?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, proč?“

„Přijdeš po třech dnech ve dvě ráno, flákneš dveřmi, vzbudíš mě a ještě se budeš tvářit, jako by ti někdo smrtelně ubližoval! Nejsi jediný, kdo má právo být naštvaný. Víš, jak jí muselo bejt, když ses ani nerozloučil? Do háje, Jeremy! Ta holka toho pro tebe udělala tolik a ty potom na ni řveš, že ti jenom lže!“ chrlil ze sebe naštvaně Alex a šklebil se.

„Tobě může být úplně jedno, co pro mě Bianka udělala!“ zařval jsem a pět vteřin na to schytal ránu pěstí.

„Přenes se přes to, jo?! Udělala, co se jí zdálo nejlepší a my bychom to měli tolerovat. Už jen proto, že jí to ty dlužíš! Já si jdu lehnout a až se ráno uvidíme, chci slyšet omluvu, jasný?“ zavrčel. Mnul jsem si tvář, kam dopadla ráno, a přikývl.

„A mimochodem, nechala ti tu dopis. Je na ledničce.“ Odešel a já se posadil na gauč. Měl pravdu a já to věděl. Jen jsem si to prostě nechtěl přiznat. Zvedl jsem se, došel do kuchyně a z mrazáku vyndal mražený hrášek. Sykl jsem, když se pytlík dotkl mé tváře, ale trochu se mi ulevilo. Opřel jsem se o linku a sledoval kulatou magnetku a bílou obálku s mým jménem pod ní. Asi bych si to měl přečíst. Natáhla jsem se pro obálku, vyndal z ní papír a, dřív než mě opustilo odhodlání, dopis rozevřel.

Drahý Jeremy,

omlouvám se ti. Ano, lhala jsem a ani nedoufám, že to někdy pochopíš, ale moje chování v minulosti není nic, čím bych se měla chlubit. Je mi moc líto, že jsem ti ublížila. Jsi můj nejlepší přítel, skoro rodina. A já své skutečné rodině tolik ublížila. Musím to napravit. Zní to sobecky, to ano, ale, i když jsem byla až za oceánem, moje rodina pro mě vždycky tolik znamenala. V posledních čtyřech letech sice ne přímo fyzickou přítomností, ale pocitem, že se mám ještě kam vrátit.

Chci, abys věděl jedno, Jeremy. Nelituju ničeho. Ani toho, že když ti bylo patnáct, vytáhla jsem tě z toho svinstva a snažila se ti dát naději. Snad to nebude k ničemu. A ne, nepřipomínám ti to proto, abys mi odpustil, protože se cítíš, jako bys mi něco dlužil. Píšu to proto, abys věděl, že mi na tobě záleží.

Je čas pohnout se dál. Já vím, že opustit a sbohem jsou hrozná slova, ale nic jiného mi použít nezbývá. Musím opustit jednu část život a dát sbohem lidem, na kterých mi záleželo a stále záleží. Jenže něco se musí změnit, aby se mohlo změnit všechno. Táhne mě to domů, Jeremy. Za zbývající rodinou. Nesmím si nechat uniknout poslední příležitost aspoň něco napravit, protože jsem udělala spoustu chyb. Sobecké. Ano, ale který člověk není sobec? Mám tě ráda, Jeremy. Sbohem.

S láskou Bianka   

Rozbrečel jsem se. Jako malé dítě. Teď se její odchod stal definitivním. Dopis a pytlík s hráškem mi vypadly z rukou. Rozmáchl jsem se a udeřil do zdi vedle ledničky. Měl jsem neuvěřitelný vztek. Na ni. Na sebe. Na to, že jsem ji nechal jen tak jít. Na to, že nemám sílu jí zavolat a omluvit se. Na to, že chci zapomenout. Musím. Natáhl jsem se do skříňky nad dřezem pro láhev rumu a napil se rovnou z láhve. Do háje s nějakou Biankou! Je pryč, už nemá cenu být na ní závislý…

Vzal jsem dopis, hodil do dřezu a nalil na něj alkohol. Soukromý táborák. Sirka zasyčela a z papíru se stával popel. Sbohem, Bianko…

Bianka

„Moniko, uklidni se, ano? Jsem v pořádku. Ano, jsem v Jordan. Ne, ještě nejdu domů. Objevila se jistá komplikace. Kamarádka z dětství… Ano, Bianka… Jo, ta Bianka! Ne, nedělám to kvůli svému mučení… Až přijdu, přijdu, ano? Dobrou,“ broukl do telefonu a položil ho. Monika? Kdo to je? Tolik mi toho uteklo… Zamrkala jsem a rozhlédla se. Obývák. Takže mě donesl dovnitř.

„Až budeš chtít příště dělat andělíčky ve sněhu, zkus to bez toho omdlévání,“ zašklebil se na mě Adam a podával mi kouřící hrnek. Posadila jsem se a sykla. Moje hlava! Přiložila jsem si prsty na spánky a pevně stiskla víčka k sobě. Hluboký nádech a výdech. A znovu.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Adam a já pokrčila rameny. Byla jsem v pořádku. Co se týká fyzického pořádku. Moje nitro už na tom bylo podstatně hůř. Opatrně jsem rozlepila jedno oko a pak i to druhý. Na chvíli se se mnou svět netočil. Mozek si dal maličkou pauzu a na odstřelování rachejtlí prý počká. Opřela jsem se o pohovku a vzala si od Adama hrníček. Usrkla jsem horkou tekutinu a zašklebila. Kromě čaje v tom bylo ještě něco jinýho. Nasládlá chuť s příměsí hořkosti určitě nepatřila do složení sáčku malinového čaje.

„Co v tom je?“ zachroptěla jsem s jistou obtíží a znovu usrkla.

„Griotka. Nechtěl jsem do tebe lít nic silnější, ale napadlo mě, že by ti to mohlo nějak pomoct,“ pokrčil rameny a sedl si naproti mně. „Vím, že to je teď pro tebe složité.“ A dostávali jsme se do nepříjemných vod.

„O tomhle teď mluvit nechci,“ sykla jsem a rozhlížela se po tolik známé místnosti. A přesto byla jiná. Ze zdi zmizely moje zarámované fotografie a nahradily je fotky Madeleine. Stěny ale měly stále tu stejnou barvu, kterou jsem vybírala s mamkou. Světlounce broskvová. Popotáhla jsem.

„Bianko!“ vypískla vesele máma a stírala si kapky barvy z tváře. Malovaly jsme jen my dvě, protože táta měl ještě stále jednání. Smála jsem se. Jenže máma mi tu moji dobře mířenou ránu s radostí oplatila.

„Hej!“ zaječela jsem a zírala na svoje džínové lacláče. Byly zničené! „Ty jsou moje oblíbené,“ fňukla jsem. Máma se začala smát a já po chvilce taky. Když nebyla navlečená v tom upjatém kostýmku, tak byla přímo sluníčko. A já tyhle chvíle milovala!

„Třeba by ti to pomohlo,“ namítl Adam a já na něj upřela svůj zamlžený zrak.

„Třeba,“ zopakovala jsem po něm vztekle a pořádně si lokla kouřícího čaje. Popálila jsem si jazyk a dávka alkoholu byla pro tuhle chvíli malá. Potřebovala jsem poslat mozek na prodlouženou dovolenou.

„Já to myslím dobře! Sice chápu, že to máš těžké, ale nemusíš na mě být hned hnusná! Asi bych tu neměl být,“ povzdechl si a zvedl se z gauče. Asi mám jen jednu možnost, jak navázat tak, kde jsem nit přetrhla.

„Zůstaň,“ poprosila jsem ho a natáhla se, abych ho chytila za rukáv. „Jestli si chceš povídat, tak dones něco jiného. Pravděpodobně asi víš, kde má táta bar. Obávám se, že to jinak nezvládnu. Ne dneska.“ Přikývl a na chvíli zmizel. Když se vrátil, nesl dvě lahve ne zrovna levný whisky. Táta si potrpí na kvalitu… Potrpěl, došlo mi. Tak dneska to bude zajímavý…

„Nekecej,“ mávl nade mnou rukou Adam a ne zrovna ladnými pohyby nám doléval poloprázdné skleničky.

„Nek-ke-ke-cám,“ bránila jsem se chabě a měla co dělat, abych nespadla z gauče a nepolíbila mámin koberec. Hodila jsem do sebe celou skleničku najednou. Zatočila se mi hlava. Moje tělo konečně vrnělo blahem, že nic necítí, a mozek mával bílou vlaječkou. Ha, povedlo se!

„Kecáš,“ obvinil mě a napodobil mě. Obsah skleniček byl prázdný a další láhev daleko.

„Není!“ zaúpěla jsem a plácla sebou mezi polštáře.

„Stejně seš hrozná mrcha, Bianko,“ začal Adam. Měl míň upito než já, takže se mu jazyk nemotal. Ale já nebyla schopná ho v tuhle chvíli poslouchat.

„Hm,“ zamručela jsem a zavřela oči. Chtělo se mi spát. Zatřásl se mnou a já oči zase otevřela.

„Pořád někomu ubližuješ. Vážně na to máš talent. Hurikán Bianka! Ničí život na počkání!“ pronesl a napil se z prázdné skleničky. Když mu došlo, že je prázdná, mrštil s ní o zem. „Když jsem tě viděl v tom vlaku, první, co mě napadlo, bylo to, že tě praštím.“

„Hm,“ zahuhlala jsem ospale. Nikdo mu nebránil, mohl mě praštit. Já bych mu možná později i poděkovala. A taky vrátila.

„Jenže pak mi došlo, že potřebuješ spíš pomoc,“ zavrtěl hlavou a zvedl se z gauče. „Jdu domů.“ Vrávoral pryč ode mě a já ho tentokrát nechala jít.

„Hm,“ byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla. Slyšela jsem prásknutí dveří a hlasitý řev, když se mu něco stalo. Nedonutilo mě to zvednout se a jít se podívat, jestli je v pořádku. On mě tu nalejval a já poprvé pochopila, proč ženský se zlomeným srdce chodily k nám do baru. Pocit absolutního vymytí mozku alkoholem a vylití své zlomené dušičky stálo za to. Otočila jsem se na bok a usnula.

„Bianko!“ zavrčel na mě táta, když jsem se pokoušela sklenku se šampaňským schovat za záda. Nesměla jsem pít. A už vůbec ne na akcích, které pořádala naše rodina. Třeba jako dneska. Vánoční večírek… Spousta lidí a vynucená klidná atmosféra. Tvář mě ještě stále pálila po té facce, kterou mi dal před začátkem, protože jsem odmítala se tohohle zúčastnit.

„Johne, uklidni se. Co by si pomysleli lidi?“ špitla k němu máma a usmála se na právě procházející se pár. Protočila jsem oči. Jasně, co by si pomysleli lidi! parodovala jsem v duchu mámu a měla co dělat, abych se nenapila. Táta po mě šlehnul varovným pohledem a zmizel v davu, aby se přivítal se starým známým.

„Máš tohle zapotřebí!“ vztekala se potichu máma a vytrhla mi skleničku z ruky.

„Proč tak potichu, mami? Bojíš se, aby náhodou sousedi nezjistili, že naše rodina zas tak nepřekypuje láskou?“ řekla jsem nahlas a pár lidí se po nás otočilo.

„Nedělej scény, Bianko!“ varovala mě máma. „Tohle už jsme několikrát probíraly. Je to pro tvého otce důležité, tak se chovej jako slušně vychovaná dívka.“

„Ale mě se nechce, mami! Furt se akorát přetvařovat, jak je všechno skvělé,“ zamručela jsem. Chtělo se mi křičet, ale zase jsem netoužila po tom, aby na mě táta vystartoval. Jeho slova bolela víc než rány, které tak často rozdával. Především mě, protože jsem nechtěla být krotká, jako máma. 

„Bianko, prosím,“ zasténala máma. Dívala jsem se jí do nebesky modrých očí a začala se cítit špatně. Sakra, tohle se mnou dokáže udělat jenom ona.

Přikývla jsem. „Dobře, mami.“

„Děkuji, Bianko,“ usmála se na mě a nebe v jejích očích se rozzářilo. Zabíjela bych proto, abych tenhle pohled mohla vidět častěji. Najednou se mámina tvář začala měnit. Klečela jsem na zemi a přede mnou stála Madeleine.

„Proč?“ zeptala se smutně a rozplakala se. Nevěděla jsem, na co se ptá, ale nebe plakalo a já chtěla ten bolestivý déšť zastavit. V jejím pohledu nebyla žádná radost, pouze výčitka a tichá zloba…

„Mami!“ dralo se mi ze rtů. Seděla jsem na gauči a místo deky na mě byl hozený přehoz. Moje srdce splašeně utíkalo do bezpečí a dech ho následoval. Po tváři mi tekly slzy. „Mami!“ škytla jsem a rozbrečela se naplno. S námahou jsem se zvedla a chvíli počkala, než se mi přestane tolik motat hlava. A pak utíkala do jejich ložnice. Žaludek a hlava se snažily protestovat proti rychlosti, kterou se mi podařilo vyvinout, ale já prostě musela. Vzala jsem za kliku a vtrhla do pokoje. Nenamáhala jsem se rozsvítit. Cíl mojí cesty byl jasný. Dveře skříně byly otevřené dokořán, jako by z nich někdo něco vytahoval teprve před pěti minutami. Sedla jsem si na její dno a zabořila obličej do máminých šatů. Tolik mi chyběla. Rozbrečela jsem se. Znovu a pořádně.

„Tohle nezvládnu, mami! Já to nezvládnu,“ škytla jsem a zhluboka dýchala. Vůně jara byla všude kolem mě. A já si snažila vybavit její konejšivý hlas. Moje duše řvala bolestí, srdce pukalo a já jim hrdě sekundovala. Řev raněného zvířete. 

„Zvládneš všechno, miláčku,“ tišila mě láskyplně máma a pohladila mě po vlasech. Bylo mi osm. Chtěla jsem mamince napsat básničku, ale nedařilo se mi to. Po tváři se mi koulely slzy a ovládal mě pocit, že jsem ji musela zklamat. Máma se na mě usmála, vzala za ruku a dovedla k velkému černému klavíru. Vysadila mě na stoličku a sedla si vedle mě. Vzala do ruky papír s tou říkačkou a chvíli se na ni dívala. Překvapeně jsem ji pozorovala, když položila prsty na klaviaturu a začala hrát a zpívat těch pár slov.

„Mami, mám tě ráda, jsi jako čokoláda!“ zapěla a já se začala smát. „Natrhám kytičky, dám ti je do vázičky. Jsi moje máma a já tě mám ráda!“ Její hlas se nesl domem a já zpívala s ní. Přestala hrát, vzala mě za ruce a položila mi dlaně na bílé klávesy.

„Tenhle dej sem a tenhle zase sem,“ naváděla mě a pokládala mi prsty na správné místo. „A teď jeden po druhém zmáčkni,“ pobídla mě. Udělala jsem, co chtěla. Hrála jsem… Já hrála!

„Jsi šikulka,“ pochválila mě. „V životě dokážeš všechno, miláčku.“ Líbla mi pusu do vlasů a usmála se na mě.

„Mami! Tati!“ křičela jsem do ticha. Nikdo se neozval. Propukla jsem v další pláč.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - 6. kapitola: