Blues pro Bianku - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola. Po strašně dlouhé době. A na přání. A já bych chtěla za to popostrčení poděkovat. Nicméně... Annie, Annie a zase jenom Annie. Což znamená velký problém. A taky další hádku. Jenže když se člověk nad tím tak zamyslí, nemá Annie v něčem pravdu?

21.05.2013 (17:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1175×

Madeleine

Celá rozlámaná jsem vylezla ze skříně. Povedlo se mi tam usnout. Asi vysílením z pláče. Protřela jsem si oči a litovala, že se mi je dneska vůbec povedlo otevřít. Moje první kroky vedly hned do vedlejší místnosti. Koupelna. Sklonila jsem hlavu nad záchodovou mísou a litovala, že vůbec žiju. Asi bych měla přestat pít. Nemůžu se starat o malé dítě a být přitom neustále v lihu, abych nic necítila. Žádnou bolest, vinu, prostě nic.

Svalila jsem se na chladivé dlaždičky a zhluboka dýchala. Třeba to přejde. Pokusila jsem se zvednout. Povedlo se. Poslepu se mi podařilo dotápat k umyvadlu, nad kterým byla skříňka. Zcela automaticky jsem do ní sáhla a hledala volné platíčko prášků ve druhé poličce. Ty byly vždycky na žaludek. Našla jsem ho. Přelítla jsem očima nápis, který mě ujistil o mé pravdě. Výborně. Díkybohu, že tahle věc se tu nezměnila. Vymáčkla jsem si prášek do dlaně a rychle ho polkla. Až teď, když jsem se natahovala pro sklenici s vodou, jsem si uvědomila, že jsem doma. A skoro nic se tu nezměnilo. Automaticky jsem zapila prášek a pak se vypotácela z koupelny. Znovu ložnice. Znovu nápor mámina parfému a tátovy kolínské. Ne, už se nezhroutím. Nesmím. Musím zůstat stát na nohou. Jsem přece dospělá! A velký holky nepláčou…

S vypětím všech sil jsem nakonec dorazila zase dolů do kuchyně. Postavila jsem vodu na čaj, připravila si hrníček i se sáčkem a opřela se o kuchyňskou linku. Pořád se mi motala hlava a žaludek se podivně kroutil, ale už mi bylo i hůř. Poslouchala jsem tiché hučení vody v konvici a rozhlížela se všude kolem. Bylo to zvláštní… Nevědět, že se to nestane, očekávám každou chvíli dupot na schodech, jak máma rychle běží, aby mě ještě stihla vyprovodit do školy. Pak tátův křik, kde má tu modrou košili, kterou si chtěl dneska vzít. Maminka se na mě jen v rychlosti usměje, zaváže si župan, líbne na čelo a utíká zase nahoru.

Zhluboka jsem se nadechla. Bude to dobrý. Musím se snažit. Nejsem v tom sama. Maličká mě bude potřebovat. Zavřela jsem oči a vybavila si mámin úsměv. Pro tebe se budu snažit, mami… Konvice tiše cvakla. Trhla jsem sebou a moje srce zase začalo okamžitě sprintovat.

„Klid,“ zamručela jsem sama k sobě a zalila si čaj. Nasypala jsem si do tekutiny pořádnou dávku cukru. Na uklidnění… Zůstala jsem stát u linky a odmítala si sednout ke stolu. Tam přece má sedávat celá rodina, ne jen jeden člen. A ke všemu celkem neznámý člen. Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se napila. Můj pohled zabloudil k hodinám. Jedna odpoledne. Paráda. Takže jsem v té skříni prospala půlku dne? V tom případě to znamená, že poslední rozloučení je zítra…

Ruka se mi začala klepat sama od sebe. Položila jsem hrníček na linku a pevně se chytla jejích okrajů. Nutila jsem se dýchat. Nutila jsem své srdce, aby běželo dál. Nádech, buch - buch, výdech, buch - buch. Ozvalo se klapnutí dveří.

„Bianko!“ zařvala Annie. A určitě to nebylo kvůli tomu, aby se zeptala, jestli mi je dobře. Otočila jsem se na ni. Kuchyň byla oddělená od obýváku jenom barovým pultem, takže jsem viděla zřetelně tvář Annie a ten vztek, který měla.

„Broučku, běž nahoru do svého pokojíčku,“ pobídla Annie Madeleine, která mě vyplašeně pozorovala. Usmála jsem se na ni, ale ona už utíkala pryč.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Annie a ta po mně vrhla opovržlivý pohled.

„A takhle chceš vychovávat čtyřletou holčičku, jo?“ prskla a ukázala na alkohol vedle pohovky. Teda, spíš na ten zbytek ze včerejší noci a brzkého rána.

„Každej se s tím vyrovnává po svém,“ zavrčela jsem a znovu se natáhla pro hrníček s čajem. Usrkla jsem. „Dáš si taky?“

„To je jediný, co mi k tomu řekneš?“ zeptala se mě důrazně a mně povolily nervy. Možná to bylo způsobeno tím, že můj mozek po návratu z dovolené dnes stávkoval.

„A co chceš slyšet, Annie? Že jsem to včera tak trochu nezvládla? Že, i když je mi dvaadvacet, mám pocit, že jsem na nich neustále závislá?“ vyjela jsem na ni. „Chybí mi. Ten pocit podivné prázdnoty prostě musel jít nějak potlačit. Pořád mám pocit, že za chvíli máma vyběhne z ložnice a táta bouchne dveřmi. Že uslyším, jak startuje auto, a já budu mít svoje obvyklé poznámky o tom, že je radši v práci než doma. Čtyři roky jsem byla někde v hajzlu a teď, když se sem konečně dostanu, už tu nejsou.“ Přikryla jsem si tvář dlaněmi a snažila se zadržet slzy. Cítila jsem Annie vedle sebe, jak staví vodu na další čaj. Její ruka se ocitla okolo mých ramen. Otevřela jsem oči a ona kývla směrem ke stolu. Čekala jsem nějakou past. Postavila přede mě můj hrníček a svůj dala přesně na opačnou stranu stolu.

„Přemýšlela jsem,“ vzdychla a usrkla si kouřící tekutiny. Normálně bych jí asi odsekla něco ve smyslu, jestli to náhodou nebolelo, ale dnes ne.

„O čem?“ zachraptěla jsem a napila se.

„Na co jsi doopravdy myslela, když jsi podepisovala ten papír?“ propichovala mě pohledem.

„Na to, že to tak chtějí rodiče. A že by maličká měla vědět, že tu není sama,“ odsekla jsem trochu nepříjemně. Annie už si zase hrála na psychologa. Tuhle techniku jsem znala, i když v trochu ostřejší formě, od táty. Slova mají neuvěřitelnou sílu ubližovat. Pomalu, ale jistě od své oběti bude vyzvídat a snažit se získat její důvěru, a pak zaútočí. Než jsem si na to zvykla, táta mě během deseti minut dokázal rozbrečet natolik, že jsem nebyla schopná zvednout se ze židle. Možná za to mohla i vlastnost po mámě, kterou jsem se zoufale snažila potlačit. Neodporovat silnějším.

„Takže jsi ani nepomyslela na Madeleine a na to, jak to všechno vnímá ona. Myslíš, že ti bude věřit? Vždyť ani nevyslovuješ její jméno,“ podotkla s úšklebkem.

„Madeleine,“ procedila jsem skrz zuby, „je moje sestra.“

„Ano, ale sestra, která o tobě čtyři roky nevěděla.“ Annie elegantně přehodila jednu nohu přes druhou a usmála se na mě. Z toho úsměvu přímo kapala sladká faleš.

„Věř mi, udělám všechno pro to, abych jí to vynahradila. A touhle větou končím diskuzi. Annie, já chápu, že potřebuješ někoho, kdo by tě oddaně miloval a šel za tebou, ale nebudeš k tomu zneužívat moji sestru. Udělej všem laskavost a najdi si chlapa,“ prskla jsem po ní, zvedla se od stolu a šla nahoru. Bylo skvělé zjistit, že dokážu ještě stále Annie vytočit. Uklidňující.

„Kam si myslíš, že to jdeš?“ zaječela na mě. Zastavila jsem se uprostřed schodiště a pomalu se na ni otočila. Z obličeje jí přímo zářila zlost, jako by ji tam měla vytetovanou neonovou barvou. Tohle bude zajímavé.

„Do koupelny se sebou něco udělat,“ pokrčila jsem rameny a snažila se hrát si na silnou. Nesmím dát šelmě najevo jakoukoliv svoji slabou stránku, nebo skočí a bude kousat. Kdyby Annie zjistila, jak blbě se cítím v domě, kde jsem žila osmnáct let, použila by to v útoku.

„Koukám, že pořád stejná nána,“ odfrkla si posměšně. Sevřela jsem dlaně v pěst. „A to se chceš starat o dítě, když máš neustálou potřebu se starat jen sama o sebe?“

„Tři dny jsem sprchu neviděla. Víš, někdo je schopný pro druhého člověka obětovat vybudovaný život někde jinde a okamžitě odjet. I když má peníze sotva na letenku a jízdenku. Chtěla bych vidět, jak bys obětovala tu tvoji úžasnou doktorskou kariéru v New Yorku a přestěhovala se sem. Vážně, Annie, seš schopná se obětovat pro druhé?“ ušklíbla jsem se na oplátku já. Oko za oko, urážka za urážku. Zalapala po dechu.

„Jak to se mnou mluvíš!“ Annie zrudla a pevně svírala dlaně v pěst. Já se uvolnila. Vyhrocené situace jsem kdysi milovala. A dokázala jsem ostatní vytočit ještě víc. Není zas tak těžké se do toho znovu dostat jen proto, abych si aspoň trochu ulevila.

„Tak, jak ty se mnou,“ řekla jsem a ledabyle se opřela o zábradlí. Ruce jsem si založila na prsou a vyčkávala. Annie vypadala, že každou chvíli bouchne.

„Madeleine tu s tebou nezůstane!“ vydolovala ze sebe nakonec. Ušklíbla jsem se.

„Myslím, že rodiče si mysleli něco jiného,“ odpověděla jsem.

„Věř mi, taky nechápu, co jim to přelétlo přes nos, ale Madeleine tu nezůstává. Nevím, proč by ji Meredith s Johnem dobrovolně vystavili tvému vlivu. Připomeň mi, co všechno to bylo, když jsi chodila na střední? Drogy, alkohol, šikana. Ona tu s tebou nezůstane! O to už jsem se postarala,“ vyštěkla a odpochodovala.

„Moc dobře víš, Annie, že s tím nic neuděláš. A o mně nevíš vůbec nic. Varuju tě, a jenom jednou, jestli mi ji vezmou na základě tvého falešného udání, osobně se postarám o to, abys skončila pod mostem a byla na tom ještě hůř, než ten nejhorší chudák ve Státech,“ zavrčela jsem. Annie znejistěla, ale pokračovala dál v chůzi. Nemohla odhadnout, jestli jí lžu nebo ne. A já nelhala. Byla bych schopná to udělat.

Vztekle jsem vydupala zbytek schodů a vtrhla do koupelny vedle mého pokoje. Pravděpodobně teď patřila maličké, ale já už nenašla odvahu na to použít koupelnu rodičů. Zamkla jsem, strhla ze sebe oblečení a zalezla pod proud horké vody. Byla jsem si jistá, že mě nikdo neslyší, takže mi po obličeji, kromě stružek vody tekly i slzy. Třásla jsem se a snažila se uklidnit. Přece mě nerozhází někdo jako Annie? Podlá zmije, která ve všem hledá výhody jen pro sebe. Kdyby hledali největšího sobce pod sluncem, aby ho mohli ukazovat v muzeu, Annie má nové místo.

Vydržela jsem pod silným proudem vody dalších pět minut. Doufání, že mi to pomůže, abych se trochu uklidnila, bylo marné. Annie prostě dokázala to, že jsem měla neuvěřitelnou chuť ji zabít. Vlastně si ani nepamatuju na dobu, kdy jsem ji neměla.

Trochu roztřeseně jsem se natáhla pro osušku a zabalila se do ní. Nechtělo se mi na sebe navlíkat oblečení, ve kterém jsem přijela. Nezbývalo mi nic jiného, než se zhluboka nadechnout, překonat aspoň na chvíli ten pocit, že dělám špatnou věc, a dojít si do svého bývalého pokoje pro nové oblečení. Opatrně jsem tedy otevřela dveře vedoucí přímo tam a potichu vklouzla do místnosti. Byla uklizená, jako by celé ty čtyři roky očekávala můj návrat. Jen na křesle vedle okna ležela fotoalba. Stáhnul se mi žaludek pocitem viny. Tady bych měla být za jiných okolností… Zuřivě jsem mrkala a snažila se nerozbrečet. Do háje! Po kolikátý už dneska! Přejít můj pokoj, otevřít skříň a vyndat černý vytahaný rolák a nějaké džíny mi trvalo pět minut. Obléknout se další pět, protože mi neustále něco padalo z rukou. Posadila jsem se na postel a zhluboka dýchala. Jednou to snad bude lepší…

„Co tu děláš?“ ozvalo se tiše ode dveří. Otočila jsem se a pozorovala Madeleine ve dveřích. „Tady nesmíš být!“ vyhrkla a zamračila se na mě.

„Proč?“ zeptala jsem se a opatrně se zvedla z postele.

„Protože tohle je pokoj princezny!“ Vypadala, že jí na tom hodně záleží. Pomalu jsem přešla až k ní a klekla si. Zmateně mě pozorovala.

„Co všechno ti maminka o princezně řekla?“ zajímala jsem se a snažila se usmát. Chvíli váhala. „Mně to můžeš říct,“ ujistila jsem ji. Dívat se do „máminých“ očí a nevidět v nich výčitku mě trochu utěšovalo.

„Maminka říkala, že tu kdysi žila a že se jednoho dne vrátí,“ odpověděla mi a trošku se pousmála.

„Ta princezna se jmenovala Bianka?“ Přikývla. „A ukazovala ti maminka někdy její obrázky?“ Třeba mě nezapřela! Třeba o mně maličká aspoň něco ví…

„Občas. Jsou v támhle té obrázkové knížce,“ kývla hlavou směrem k fotoalbu. „Vypadáš jako ona, jenom stará.“ Zasmála jsem se a chytila ji za ruce.

„A kdybych opravdu byla ta princezna?“ Madeleine se do očí nahrnuly slzy.

„Tak by nebyla maminka,“ špitla. Vyvalila jsem na ni oči.

„Prosím?“ vydechla jsem. Co to říká?

„Maminka říkala, že jestli se jednou princezna vrátí, tak ona bude muset s tatínkem pryč,“ vzlykla. Nenapadlo mě nic lepšího, než ji obejmout.

„Omlouvám se. Strašně mě to mrzí, broučku. Je mi to líto!“ šeptala jsem jí do vlasů a tiskla k sobě. Brečela. Annie asi netušila, že maličká chápe přesný význam slova umřít. Podlomila se jí kolena a spadla na mě celou svou vahou. Zuřivě svírala můj rolák a hlavu měla zabořenou do mého ramene.

„Šššš, to bude dobrý. Slibuji. Postarám se o to, aby to už bylo jenom dobré. Postarám se o tebe. Ochráním tě,“ slibovala jsem jí a houpala s námi sem tam.

„Já chci maminku!“ opakovala stále dokola.

„Broučku, maminka už nepřijde,“ hlesla jsem a cítila se ještě hůř, než kdy před tím. Nezemřeli rodiče jenom mně, ale i jí. Připravila jsem malou osobu o rodinu a lidi, kteří ji milovali. Rozplakala se ještě víc.

„Cos to provedla!“ zaječela Annie z chodby a vteřinu na to ode mě malou odtahovala.

„Nech mě!“ vřískla Madeleine, vytrhla se Annie a zmizela naproti v pokoji. Až sem jsem slyšela její pláč. Trhalo mě to na kousky.

„Co si o sobě, do háje, myslíš, Bianko?“ zakřičela Annie a začala bušit na její dveře.

„Nech ji,“ řekla jsem a zvedla se ze země.

„Cože?“ nechápala.

„Nech ji být, Annie. Potřebuje se z toho vyplakat. A potřebuje aspoň jednoho člověka, co jí řekne pravdu,“ zavrčela jsem a prošla kolem ní ke schodům. Chytla mě na loket a otočila. Ránu pěstí jsem nečekala. Zapotácela jsem se.

„Přestaň se laskavě chovat, jako bys spolkla všechnu moudrost světa! Nikdo o to tady nestojí!“ zafuněla a šla pryč. Překvapeně jsem za ní zírala a nevěděla, co dělat. Tak jsem se prostě rozbrečela. Nějak automaticky mi začaly téct slzy a mně bylo jedno, jestli to někdo uvidí nebo ne. A další skvělý nápad byl zavřít se do koupelny.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování