OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bod zlomu - Kapitola II.

05.06.2014 (14:00) • Skullka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 431×

Kapitola II.

Seděl jsem na lavičce a nervózně si pohrával se složenou hůlkou. Zkontroloval jsem čas; už byla jedna.

Začal jsem se kousat do rtu. Co tu vlastně dělám?

Sraz jsme měli ve Slunečným parku; jo, pěkně kýčovitej název. Ale trefnej – nebylo tam místo, kde by neprosvítalo slunce, pokud jste neobjímali strom. V létě tu bylo k nevydržení a všichni se mu vyhýbali širokým obloukem, ale v chladných dnech jako dneska to bylo poměrně populární místo.

Zase jsem zkontroloval čas. Dvě minuty po jedné.

Proč jsem tak nervózní?

Taky si ze mě mohl jenom udělat srandu a nepřijít, že jo.

Smysl téhle legrácky mi sice unikal, ale hej, lidi nedávají smysl…

„Čau, Dane!“

Tak jsem se spletl.

Udýchaně přiběhl a s ducnutím se posadil vedle mě.

„Haaa… promiň, měl jsem trochu honičku.“

„Ne, to je v pohodě.“

„Fjááááá,“ vydechl.

Já jenom dál nervózně převracel hůl v dlaních.

„Tak půjdeme někam?“ zeptal se a vstal.

„J-jo,“ vykoktal jsem a vstal taky. Zaváhal jsem; bylo mi trapný si o to říkat, ale jinak to v téhle situaci nešlo.

„Můžu… můžu se tě chytnout?“

„Huh? J-jo, jasně! Eh… jak…?“ Max zněl poněkud zmateně.

„Dej mi rámě,“ řekl jsem. Udělal to; nahmatal jsem jeho loket a chytil se. „Můžeme?“ zamumlal jsem. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Tohle jsem fakt nesnášel.

Max ale nevypadal, že by ho to nějak obtěžovalo. Smál se, když začal nahlas přemýšlet, kam půjdeme.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Nakonec jsme skončili v nejbližším fastofoodu.

Max trval na tom, že nejdřív najdeme místo na sezení. Když jsme ho po pár minutách prodírání se mezi lidmi našli, oba jsme sebou vděčně plácli do sedačky.

„Co si dáš?“ zeptal se. „Půjdu to koupit.“

Semknul jsem rty, ale nic jsem neřekl – bylo to pořád příjemnější, než kdybych musel jít k pokladně sám.

„Hranolky. Ale… víš, já, chtěl jsem ti poděkovat… za to všechno… Takže alespoň…“ řekl jsem a vytáhl z kapsy peněženku.

„Ne, ne, to je dobrý!“ vyhrkl Max. „Oceňuju to, ale vážně-“

„Jenže já chci,“ trval jsem na svém. „Dlužím ti alespoň tohle.“

„Hele…“ řekl, „tohle… je opravdu dobrý.“

„Ale-“

„Poslouchej, víš, jak jsem řekl, že… moji rodiče jsou bohatí…“ Bylo slyšet, že hrozně znervózněl. „Jakože fakt hodně. A já prostě… nevidím důvod, proč si ty peníze nechávat pro sebe… když je můžu dát někomu jinému. Kdo je potřebuje víc než já. Protože já je nepotřebuju, mám jich dost. Tak… mě nech udělat alespoň tohle.“

Zněl, jako by se mohl každou chvíli rozbrečet. Asi o tom nemluvil rád.

„Um… dobře,“ řekl jsem.

Max si úlevně oddechl, zvedl se a odešel.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

„Tam byla fronta, to člověk neviděl,“ zaúpěl, když položil tác s jídlem na stůl. „Eeem, totiž…“ zamumlal zaraženě.

Vzdychl jsem. „Hele, tohle je v pohodě. Neomezuj se; nejsem alergický na slovo vidět. Nemusíš se kvůli tomu tak stresovat.“ Natáhl jsem ruku, abych našel hranolky.

„Dobře. Já jen… Tohle je poprvé… co jsem…“

„… se setkal s někým slepým, chápu,“ dokončil jsem a nacpal si plnou pusu oněch hranolků; neuvědomil jsem si, jakej mám hlad.

„Jo,“ zasmál se nervózně. „Takže asi… působím docela trapně, co.“

„Dobrý, já to chápu.“

Zavládlo ticho.

Bylo to… trapný.

Netušil jsem, co říct.

Proč jsem sem vlastně vůbec chodil?

Žvýkal jsem hranolky a doufal, že se stane zázrak.

„Kolik ti vlastně je?“ prolomil Max po chvíli naše mlčení.

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem.

„Huh? Jenom? Vypadáš starší!“

„Jo?“ pronesl jsem zamyšleně. Přece jenom, já se neviděl. Nemohl jsem tušit, na kolik vypadám. Ani vlastně, jak vypadám. Jakž takž jsem si vybavoval sebe, když mi bylo dvanáct, ale pochyboval jsem, že by to v současnosti bylo adekvátní přirovnání.

„Kolik je tobě?“ zeptal jsem se.

„Šestnáct.“

„Ty jsi mladší než já?“ podivil jsem se.

„Překvapilo tě to?“ uchechtl se.

„Připadal jsi mi starší,“ přiznal jsem.

„Tak vidíš, to jsme byli dva,“ zasmál se. „Ah! Tak jsem si uvědomil, že tě vlastně ani neznám příjmením!“

„Young,“ řekl jsem. „Daniel… Young.“

„Já jsem Hughes. Celým jménem Maxmilian.“

„To zní docela vznešeně,“ uznal jsem.

Max se zasmál. „Myslíš? No, myslím, že rodiče to tak chtěli.“

Hlas mu nepatrně zvážněl. Vážně o svý rodině nemluvil moc rád.

Nastalo ticho. Zase.

Kousl jsem se do rtu. Možná bych taky mohl něco říct… ale nedokázal jsem to. Netušil jsem co.

Stejně nebylo nic, co bych mu mohl říct. Nedělo se mi nic zajímavýho, co by stálo za řeč. A o svý minulosti jsem fakt mluvit nechtěl. Neměl jsem důvod mu to říkat – přece jenom, pořád to byl cizí člověk.

I přes tohle všechno.

„Kde bydlíš?“ prolomil Max to dusivé ticho a znovu započal konverzaci.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Seděli jsme tam nakonec víc než hodinu. Mluvil zase skoro jenom Max a byly to většinou blbosti – ale bylo to příjemný. Být v něčí společnosti.

Ptal se na spoustu věcí, ale nevyzvídal. O mojí slepotě, rodině… minulosti.

Ptal se na moje oblíbený knížky a hudbu.

Byl to… fajn pocit.

„Ah, sakra, to už je tolik?“ vyděsil se Max najednou. „Promiň, už budu muset…“

„Jo, jasně,“ řekl jsem a začal se zvedat. Max přišel ke mně, dotkl se mého ramene a dal mi rámě. Vyšli jsme na ulici.

„Trefíš odsud domů?“ zeptal se.

„Jo, tady to znám.“

„Fajn. Tak, rád jsem tě…“ zarazil se, ale já jsem se jenom usmál. „… viděl,“ vydechl nakonec.

„Já tebe taky,“

„Čau!“

„Čau.“

S těmi slovy se rozběhl na opačnou stranu.

Rozložil jsem hůl a vydal se domů.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Když jsem sebou doma fláknul na postel, zkusil jsem zavolat mámě. K mému překvapení to zvedla.

„Haló?“

„Ahoj, mami.“

„Ah, čau, Dane.“

„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.“

„Jo, jasně.“

Nezněla moc v pořádku, spíš jako by měla pořádnou kocovinu, ale to byl v jejím případě poměrně dobrý stav.

Bylo ticho. Kousl jsem se do rtu. To mi nemá co říct?

„Volali ti z nemocnice, ne?“ zeptal jsem se.

„A jo… kdy tě pustili?“

„Včera.“

„A už je ti dobře?“

„Jo.“

„Fajn.“

Zase ticho.

„Hele, tak já už budu muset jít…“ řekla.

„Jo.“

„Tak ahoj.“

„Ahoj.“

Píp.

Zatnul jsem zuby.

Svíral jsem mobil a odolával pokušení s ním o něco mrštit; ale riskoval jsem nejenom, že ho nenajdu, ale taky že se rozbije, a to jsem nechtěl. Nemohl jsem, ne, když mi ho koupil Max. Bouchl jsem pěstí do polštáře a zavrčel.

„Kurva.“

Chtělo se mi brečet. I po všech těch letech.

Strčil jsem si do uší sluchátka. Nechtěl jsem na to myslet. Už to bylo dávno, co jsem se rozhodl, že mi to prostě bude jedno. Že to nechám být.

Většinou se mi to dařilo, ale občas…

Otočil jsem se a zabořil hlavu do polštáře.

Bylo mnohem jednodušší se před vším prostě uzavřít. Na nic nemyslet. Nic necítit. Nic si nepřipouštět.

Byl jsem si vědomej toho, že tohle asi nebylo nejlepší řešení. Ale neuměl jsem to jinak.

Zvýšil jsem hlasitost a zamáčkl slzy.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Stál jsem na tom samém místě jako obvykle – před nechutnou, mohutnou betonovou zdí. Bez ohledu na všechno – vždycky jsem skončil přihnaný ke zdi.

Civěl jsem na betonový povrch a doufal, že tentokrát to bude jiné. Otočil jsem se a chtěl utéct.

Bylo to marný.

Zase kolem mě stáli – spousta lidí s neidentifikovatelnými obličeji.

Ve skutečnosti se dalo poznat, co jsou zač, ale já jsem nikoho poznat nechtěl.

Všichni se smáli.

Jejich smích rezonoval okolím a zvonil mi v uších.

Bolelo to. Projíždělo mi to celým tělem a připadalo mi, jako by se do mě zabodávaly nože.

„Ne,“ zašeptal jsem, „přestaňte.“

Nepřestali.

Začal jsem couvat, ale narazil jsem do zdi.

Neměl jsem kam utéct.

Pokusil jsem si zacpat uši, ale nepomohlo to.

Sesunul jsem se na zem a skrčil se.

„Prosím…“ šeptal jsem pořád dokola.

Všechno mě bolelo. Myslel jsem, že se každou chvíli zhroutím.

Zavřel jsem oči a modlil se, ať to skončí.

Najednou nastalo ticho.

Všechny zvuky zmizely; nebylo slyšet nic než můj přerývavý dech a tlukot mého srdce. Bolest nicméně nepřestávala.

Otevřel jsem oči.

Pode mnou byla kaluž krve.

Podíval jsem se na svoje ruce. Taky byly od krve.

Začal jsem se nekontrolovatelně třást.

„Pomoc…“ vysoukal jsem ze sebe a zvedl hlavu. „Pomoc!“

Ale nikdo tu nebyl.

Zůstal jsem sám.

Po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Pomoc…“

Ozvaly se kroky.

Někdo mě slyšel?

Neustále se přibližovaly. A opravdu, někdo přišel. Natáhl jsem ruku.

„Pomozte-“ zašeptal jsem.

Ten člověk se na mě podíval, otočil se a odešel.

„Prosím! Pomozte mi!“ křičel jsem, ale on mě ignoroval.

Pak najednou přišli další lidi.

Přišly jich houfy.

Někdo…

„Pomozte mi! Prosím!“ ječel jsem, zatímco mi po tvářích stékala jedna slza za druhou a s nepatrným zvukem dopadaly na asfalt.

Ale nikdo nepřišel.

Všichni kolem mě jen procházeli.

Někteří se na mě podívali a šli dál.

Někteří si mě ani nevšimli.

Nikdo mi nepřišel pomoct.

Nikoho jsem nezajímal.

Neměl jsem nikoho.

Zůstal jsem úplně sám.

Schoulil jsem se na zemi do klubíčka a propukl v pláč.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

„Haaaaaaaaaaa!“

Prudce jsem se posadil.

Kde jsem? Doma…?

Jo, tohle byla moje postel.

Chytil jsem se za hlavu.

Zase ten sen…

Byl jsem na něj zvyklej. Míval jsem to často.

Ale stejně to bylo nechutný.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit.

Slyšel jsem zvuk deště bubnujícího na okno.

Prší…

Ozval se hrom.

Vzdychl jsem a dopadl zpátky na postel. Natáhl jsem ruku k nočnímu stolku a nahmatal mobil.

Tři ráno.

Strčil jsem si sluchátka do uší a zmáčkl play.

Pořád jsem se třásl.

Zapomeň na to. Nech to být. Jako vždycky.

Zase jsem se zhluboka nadechl. Nádech, výdech, nádech, výdech…

Ozval se další hrom.

Setřel jsem slzy, které mi začaly stékat po tváři.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Seděl jsem u počítače a nepřítomně proklikával internetové stránky.

Nikde nepsali nic zajímavýho.

Stáhl jsem si nějakou knížku, ale po pár minutách jsem ji vypnul a vrátil se k hudbě. Melancholická melodie rezonovala pokojem v doprovodu zvuku dešťových kapek z venku. Hlasitě jsem vzdychl a zalomil hlavu o opěradlo. Pak jsem vstal, došel k nočnímu stolku a vytáhl cigarety a zapalovač.

Nekouřil jsem doma rád – nesnášel jsem to od mámy – ale venku moc pršelo a já cítil potřebu zahnat nudu trochou nikotinu.

Cigarety byly fajn; nacházel jsem v nich útěchu.

Soužití s mámou mě odrazovalo od alkoholu a drog, i když jejich účinky, byť dočasné, zněly lákavě.

Zato cigarety mě dokázaly zabavit, uklidnit, a navíc mě každé potáhnutí přibližovalo ke smrti.

Trojitá výhra.

Otevřel jsem okno – pár kapek nikoho nezabije – sedl si na postel a zapálil si.

Chvíli jsem tam jen tak seděl, ale pak jsem si vzpomněl na včerejšek. Na Maxe.

Pořád mi to přišlo neuvěřitelný. Nejenom to, že mi ten večer pomohl, ale hlavně to, že se mnou ještě pak zůstal. Celou dobu v nemocnici.

A další den.

I ten další.

A nakonec i včera.

Jako by byl nějaký… kamarád.

A přitom mě sotva poznal.

Proč to dělal?

Nebylo na mně nic zajímavýho. Naopak, jít ven se slepcem muselo bejt pěkně otravný.

A stejně… ho to neodradilo.

Přemýšlel jsem, jestli se s ním ještě někdy setkám. Moc pravděpodobný to nebylo.

Věděl jsem, že je to zbytečný. Říkal, že byl z bohatý rodiny, ne?

Určitě měl spoustu kamarádů.

Dokázal jsem si živě představit, že s jeho povahou musel být oblíbený. Tak proč se vůbec zahazoval s někým jako já?

Nechápal jsem to.

Ještě jsem si párkrát potáhl a pak cigaretu típl.

Natáhl jsem se na posteli.

Neměl bych se tím vůbec zatěžovat.

Měl jsem svých problémů dost, nepotřeboval jsem další. Pomohl mi, zůstal se mnou. Já ho pak vytáhl ven, abych mu pořádně poděkoval.

A to bylo všechno.

Nebyl žádný další důvod, abychom se znovu setkali. Aby se o mě dál zajímal.

Přesně tak. Byl konec.

Proč mě to tak trápí?

Prostě bych na něj měl zapomenout. Nestarat se o to. Nezajímat.

Jako o všechno…

Z přemýšlení mě vytrhlo vyzvánění mobilu. Natáhl jsem ruku za sebe a sebral ho z nočního stolku.

„Prosím?“

„Zdravíííííím!“ ozvalo se.

Překvapením jsem ztuhl. „Maxi?“ vysoukal jsem ze sebe.

„Jo! Přemýšlel jsem, jestli dneska nemáš čas?“

Polkl jsem. „Jo. Jo, mám.“

„Paráda! Nechtěl by ses v tom případě sejít?“

Proč? chtěl jsem se ho zeptat. Proč? Proč tohle dělá? Co z toho má?

Co z toho mám já?

Ale neudělal jsem to.

„Dobře,“ řekl jsem místo toho.

„Na stejným místě jako včera, za hodinu?“

„Fajn.“

„Budu tam. Zatím!“

„… zatím.“

Píp.

Převracel jsem mobil v ruce a nevěděl, co dělat.

Opět děkuji za přečtení! A rovnou se omlouvám, že mi zveřejnění zabralo tak dlouho, mám těch kapitol už poměrně dost, ale prostě to nějak s koncem školního roku nestíhám přepisovat.

Těším se na shledanou příště, kdy budeme sledovat další setkání těchhle dvou! C:

Autor: Skullka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bod zlomu - Kapitola II.: