OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bojovnice - Část šestá

21.06.2014 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1097×

Jak Rónan chtěl, tak se stalo. Failbhe a Sidheag zůstali ve vesnici, přestože s tím spousta Allobrogů a hlavně Taog nesouhlasili.

Večer leželi sami vedle sebe v domě, který jim Rónan přidělil. Otvory ve střeše se dívali na hvězdnou oblohu, nic neříkali a drželi se za ruce.

„Proč jsi mi to neřekla?“ promluvil najednou do ticha Sekvan.

„Neřekla jsem ti co?“

„Neřekla jsi mi o té oběti. Občas jsi mluvila tak tajemně, nebála ses smrti... Myslel jsem, že je to kvůli mně, kvůli tomu, že jsem tě odvedl od domova. A ty jsi mi přitom celou tu dobu pravý důvod tajila.“

„Byl jsi cizinec, neměla jsem potřebu ti to říkat.“

„A teď, kdybychom nebyli tady a nepotkali toho druida, řekla bys mi to?“

Sidheag se posadila, pootočila se a podívala se Failbhovi do tváře.

„Neřekla,“ přiznala dívka. „Zbytečně by ses trápil a snažil by ses změnit nezměnitelné.“

Failbhe se posadil a vzal dívčinu tvář do dlaní. „Všechno lze změnit, když budeme chtít. Podívej se na nás. I my jsme se hodně změnili od doby, kdy jsme se potkali.“

„Chtěl jsi říct, že já jsem se změnila, mám pravdu?“ řekla s úsměvem Sidheag. „Ale já jsem pořád stejná. Jen k tobě se už chovám jinak.“

„Sidheag, slib mi, že se nevzdáš. Slib mi, že nepadneš dobrovolně do rukou bohů.“

„Oni mě zavolají. Pak budu muset jít a žádný slib mi v tom nezabrání.“

Bojovnice mohla ten slib říct, ale nechtěla, protože v hlavě už měla vlastní plán. Musela odejít, dokud to dokázala.

Když Failbhe usnul, dívka lehce vyklouzla z jeho objetí a šla za druidem Taogem. Našla jeho obydlí velmi snadno, byl to jediný světlý bod ve vesnici, druidové, čarodějové, často ponocovali, tehdy se magie uvolňovala ven a byla téměř všude. Tohle Sidheag znala od Latharny.

Taog věděl o její přítomnosti, ještě než promluvila, ještě než překročila práh jeho příbytku.

„Co tě ke mně přivádí, Sidheag?“ zeptal se.

Dívka vešla a přišla k němu blíže.

„Chci vás o něco požádat.“

„Rád ti pomohu, pokud to bude v mé moci.“

„Řekl jste, že nepatřím bohům, nejsem jejich dcerou, nedali mi jméno,“ řekla Sidheag. „Vím, že máte pravdu, velký muži. Znám svůj úděl, vím, co mne čeká. Vy víte, co máte udělat. Chci to teď skončit.“

Taog se otočil od rozdělaného lektvaru a podíval se na dívku. „Víš, co znamená tvé rozhodnutí? Promyslela sis ho pořádně?“

„Ano.“

„Jsi odvážná dívka. Tomuto světu budeš chybět.“

„To ví jen bohové. Je to jejich vůle.“

„A ten bojovník? On s tím souhlasí?“

„Nepatřím mu, nemusí s tím souhlasit. Je to jen moje rozhodnutí, nikdo jiný ho neovlivňuje.“

„Jak myslíš,“ řekl Taog. „Ale myslím, že to všechno děláš jen kvůli němu. Dokud je vaše pouto slabé, chceš ho zpřetrhat, protože si myslíš, že později bys to už nedokázala.“

„Nemyslím si to. Vím to. Proto to musíme udělat. Už zítra. Stihnete vše připravit?“

„Ano.“

„Tak tedy zítra. Zítra za úsvitu,“ řekla dívka a hlas se jí zlomil na posledním slově.

Neasan a jeho lidé stále putovali dál. Rozhodli se, ačkoli to bylo velmi nepravděpodobné, že by mohli Sidheag hledat u blízkého kmene Allobrogů. Nedaleko byla jedna vesnice, i tam by se mohli ukrývat.

Vůdce měl zvláštní tušení, s každým krokem, kde byli blíž Allobrogům, cítil, že právě tam na něj čeká jeho dcera. Proto se rozhodl, že budou putovat i v noci, aby do vesnice dorazili za úsvitu.

Brzy ráno za úsvitu vyšla Sidheag z domu, kde přenocovala s Failbhem, a vydala se znovu k domu druida. Ten ji už čekal před dveřmi.

„Připravil jste vše?“ zeptala se.

„Ano. Můžeme vyrazit, odvážná dívko. Tvůj osud už čeká.“

„Dobrá.“

Sidheag měla strach, ale snažila se ho nedat najevo. Stejně věděla, že si to ho ten moudrý muž všiml. On věděl o všem.

Šli společně na vrch, který se tyčil před vesnicí, tam, kde stálo obětní místo. Nebylo ničím zvláštní, byl to prostý hladký kámen, který se tyčil na nejvyšším místě. Po jeho obvodu byly vytesány spirálovité symboly, znaky života.

Sidheag znala rituál obětování. Musela si lehnout na ten kámen a poslouchat modlitby druida, které směla jen tiše opakovat. A až velký muž dořekne modlitbu, obloha se otevře a on ji probodne dýkou. Tak bude obětována.

„Ještě vyčkej, bojovnice,“ řekl Taog, když uviděl, že se chce jít dívka připravit. „Tvůj otec měl prosbu. Chtěl tě ještě naposledy spatřit a obejmout jako svou dceru.“

„Neasan? On je tady?“

„Za chvíli přijede. Objeví se přímo támhle,“ ukázal do dálky na les.

Dívka se dívala a čekala, jestli bude mít druid pravdu. Za chvíli zaslechla dusot koní a vzápětí se objevil Neasan a jeho helvétští bojovníci.

„Můj otec,“ zašeptala překvapená Sidheag. Nečekala, až Neasan dojede k nim, rozeběhla se mu naproti, i když její nohy nebyly rychlejší nebo alespoň stejně rychlé jako nohy koní.

Když už byli téměř u sebe, Neasan seskočil z koně a běžel obejmout svou dceru.

„Sidheag," zvolal šťastně, když ji držel a mohl ucítit vůni jejích vlasů. „Bohové mě vyslyšeli, dovolili mi být s tebou, vidět tě živou a zdravou.“

„Dovolili, můj otče. Ale jen na chvíli,“ zašeptala Neasanova dcera.

Pohlédla mu do tváře a ve tvářích měla slzy.

„Proč pláčeš? Shledali jsme se přece ve zdraví!“

„Ano,“ souhlasila. „Ale oba víme, co musím podstoupit. Bohové chtějí mou oběť.“

„Ne, tohle neříkej. To se nestane.“

„Ale stane. Stane se to každým okamžikem. Už jsem se rozhodla.“

Dcera a otec se drželi za ruce, poprvé byli jako rodina a uvědomovali si to. Sidheag nechtěla opustit otce, Neasan nechtěl, aby jeho dcera odešla. Ale rozhodnutí bylo silnější než oni. Sidheag pustila otcovy ruce a rozeběhla se zpět za druidem, vstříc svému konci.

Na místě obětování už bylo vše připraveno, druid čekal jen na příchod Sidheag.

„Můžeme začít,“ řekl Taog.

Sidheag němě přikývla, ztratila řeč, nemohla v tu chvíli mluvit. Odložila své zbraně a šperky, nechala si na sobě jen své prosté šaty bez opasku. Chtěla odejít jako prostá dívka, protože stejně se i narodila, stejně byla prokleta, stejně musí i kletbu ze sebe sejmout.

Zavřela oči a naslouchala tichému hlasu druida. Před očima si promítala celý svůj život. Viděla Latharnu, svého věrného přítele Donnana, Caoimhe, která byla celou tu dobu její kamarádkou, přestože si to nikdy neřekly do očí. Viděla Neasana, Dearshul, Síleas a Branana, viděla svou rodinu. Nakonec si nechala toho Sekvana. Failbhe měl být tím posledním, koho uvidí ve svých myšlenkách, měl být tím, s jehož myšlenou přijde k bohům.

Failbhe se probudil do nového dne. Roztáhl ruce kolem sebe a s překvapením zjistil, že je sám, přestože včera usínal ve společnosti Sidheag. Ale po ní nebyla nikde žádná stopa. Jako kdyby s ním včera ani nebyla.

Bojovník vyběhl vystrašený z domu a ptal se probouzejících se vesničanů, jestli neviděli jeho dívku. Stále ale dostával stejné odpovědi – nikdo nevěděl, kde je.

Nakonec mu v mysli svitl nápad, že by ji měl jít hledat k tomu druidovi. Věděl, že hlavním problémem všeho je to, že Sidheag není jako oni, nepatří bohům. Ale Taogova chýše byla prázdná.

Zem se zachvěla. Failbhe málem upadl, tak byl ten otřes silný. Vyběhl ven z druidovy chýše a uviděl na obloze červená mračna. Byl to velký vír, vypadal jako ohnivý drak a byl přímo nad vrchem. Nad posvátným místem, kde se sbíhaly proudy posvátné energie. Nad místem, kde bohové přijímali své oběti. Sidheag. Vše zapadlo na své místo.

Sekvan se nerozmýšlel a rozběhl se k tomu místu. Nezajímali ho lidé, do kterých vrážel, ani se jim neomluvil. Měl jen jediný cíl – dorazit na obětní místo, než bude pozdě. Dřív než život Sidheag vyhasne a padne do rukou bohům.

Běžel jako ještě nikdy, v žádné bitvě ze sebe nevydal tolik, i když tam šlo o životy tisíců a tady jen o jeden život a navíc život dívky.

Byl už skoro na místě, viděl Taoga, který vztahoval ruce k nebi a říkal slova bohů. Sidheag ležela před ním, vypadala, že už dávno nepatří do jejich světa. U mohyly seděl muž. Failbhe ho znal, byl to její otec.

Taog spustil ruce k tělu a zdálo se, že vše skončilo. Ale nebylo tomu tak. Sidheag stále žila. Taog vytáhl ze svých šatů obřadní dýku a rychlým pohybem se chystal ukončit dívčin život, dokonat to, co mělo být dokonáno.

„NE!“ zakřičel Failbhe a ve stejnou chvíli druid zabodl dýku do dívčina břicha.

Dívka otevřela oči a dívala se na krvavě rudou oblohu nad ní.

„Karaô tû teko têrsos, imon koimo Elvetie,“ zašeptala dívka a zavřela své oči.

„Ne, Sidheag!“

Failbhe doběhl ke své milované, vzal její mrtvé tělo do náruče a pevně ho k sobě přivinul.

„Sidheag, ne. Tohle ne, Sidheag,“ opakoval stále dokola. „Adiantunne ni exverti, adiantunne di nappisetu.“

„Už není cesty zpět, Sekvane,“ řekl druid. „Byla to vůle bohů. Její cesta pokračuje dál tak, jak předepsala Arianrhod.“

„To ty jsi na vině!“

„Ne. Ona sama prosila o konec. Byla to její volba.“

„Sidheag, ne... To jsi nemohla udělat... Ne, tvůj otec tě našel, přišel tvůj domov. A já... Já o tebe nesmím přijít.“

Druid odešel a nechal je truchlit. Jeho práce skončila, nyní bylo na jiných, aby dokončili, co započalo.

Failbhe držel v náručí svou milovanou a nevšiml si, že vedle něj vyhasíná další život. Neasan pozbyl svých sil, upadl do měkké trávy allobrogské země a naposledy vydechl.

Bohové nezapomněli na jeho slib. Oni dodrželi svou část, nyní bylo na Neasanovi, aby dodržel tu svou. Zavázal se jim krví, svým životem. Vyměnil svou cestu za cestu své dcery.

„Proč jsi mne opustila, Sidheag? Proč? Proč se tvé nebeské oči už nedívají na mě, Sidheag?“ ptal se Failbhe dívky.

„Už nejsem Sidheag,“ zašeptaly zesláblé rty. Víčka dívky se zachvěla, pomalu se otevřela, ale ne úplně. Podívala se Failbhovi do tváře.

„Sidheag?“

„Bohové mě přijali. Už nejsem Sidheag. Od této chvíle jsem Muireall. Muireall, tvá žena.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bojovnice - Část šestá: