OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bojovnice - Část třetí

01.06.2014 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1188×

„Jeď, Donnane, jeď!“ pobídla Sidheag koně. „Naši Helvétii nám nevezmou!“

Helvéti byli velmi udatní bojovníci. Jejich náčelník byl velký muž, to Failbhe poznal na lehkosti, se kterou bral životy svým nepřátelům a Failbhovým druhům.

Ale stále hleděl do tvářím jen mužům. Čekal, kdy mezi nimi spatří tvář té dívky. Nevěřil, že by ten sen byl bezvýznamný. Ona musela existovat. A ať si je čarodějka, ať ho třeba uhrane, jak říkal Oisian.

V dálce zahlédl Failbhe dalšího jezdce, který mířil k bitvě. Jeho hnědý kůň běžel tryskem a zdálo se, že míří přímo k němu. Failbhe se zaměřil jen na něj, ale čím byl blíž, uvědomoval si bojovník z kmene Sekvanů jednu věc. Nebyl to on, ale ona. Ta dívka ze snu. Poznal ji podle tmavých vlasů, které vlály ve větru. Ale na koni nevypadala vůbec bezbranně. Už vůbec ne, když vytáhla svůj meč.

Sesedla z koně a vrhla se na prvního muže, kterého viděla. Failbhe byl zaskočený bojem se ženou, ale podvědomě zareagoval a začal se bránit. Nemohl uvěřit, že je to opravdu ona. Dívala se na něj pohledem svých zvláštních očí, které byly plné hněvu. A bojovat opravdu uměla, dokonce ho lehce zranila na ruce.

Přesto se nedalo říci, že by jeden z nich měl navrch. Byl to spíš jen boj o to, komu dojdou síly jako prvnímu. Failbhe té dívce nechtěl ublížit, chtěl ji jen poznat. Ale ona se bila jako lvice. Všiml si, že má na obličeji znamení, barevného hada, který zářil na její bělostné kůži.

„Zastav!“ řekl.

„Proč?“ zeptala se nechápavě a rozmáchla se mečem ve snaze zaútočit a zasadit smrtelnou ránu. „Chceš vědět, proč nebojuješ s mužem? Nebo se snad chceš vzdát?“

Failbhe využil jejího útoku a rozptýlení a odzbrojil ji. Teď stála tváří v tvář k němu, neozbrojená, ale pořád stejně hrdá.

„Proč se mi o tobě pořád zdá?“

Dívka se zamračila. „O mně?“

„Ano, o tobě. O bojovnici s mečem, kterou jsem zabil.“

„Tak mě zabij. Nebo mi vrať meč, ať stihne smrt tebe. Nemůžeme žit oba.“

Failbhe věděl, že tu dívku nezabije, stejně jako ona věděla, že zatím nemá sílu postavit se čelem smrti. Failbhe chtěl odložit meč, ale Sidheag ten pohyb vylekal, a protože neměla žádnou zbraň, zvolila jedinou možnost obrany, kterou znala – útěk. Nebylo to nijak hrdinské, útěk byla zbabělost, za kterou by si ji Neasan určitě nevážil, ale co má člověk dělat, když chce ještě žít? Tedy pokud ještě nějakou dobu může žít.

Bojovník běžel za ní. Nemohl ji nechat utéct, ne teď, když před ním stála živá, z masa a kostí, ne teď, kdy nebyla jen představou ve snu. Sidheag utíkala, ohlížela se za sebou. Doháněl ji. Má vůbec šanci mu uniknout?

To už se bojovnice nedozvěděla. Nevšímala si směru, kterým běžela. Pohltily ji studené vody řeky, do které spadla.

Sidheag znovu pocítila teplo. Bylo tak příjemné. Cítila, jak jí krev, jak jí život proudí v žilách. Cítila se spokojeně, přesto však unaveně a zesláble. Neměla sílu zvednout víčka a podívat se na okolní svět, takže ho alespoň vnímala ostatními smysly.

Slyšela praskání ohně, zřejmě od něj šlo to teplo. Ležela na nějaké kožešině, jemné chlupy ji šimraly na pažích. Cítila vůni pečeného masa. Ach ano, měla hlad.

To ji nakonec přinutilo otevřít oči. Všechno kolem vypadalo povědomě, ale cítila, že není doma. Byla někde jinde, ale kde?

„Konečně jsi se probrala,“ ozval se hlas vedle ní.

Dívka se lekla, překvapilo ji, že ten hlas slyší znovu.

„Kde to jsem?“ zeptala se.

„V bezpečí.“

„Chci vědět, kde jsem,“ pronesla důrazněji dívka. Posadila se a dívala se na bojovníka, který ji z nějakého důvodu ušetřil.

„Jsme v jedné zemědělské osadě, která patří mému kmeni.“

„A co tu dělám? Proč jsi mne nezbavil života? Řekla jsem ti, že nemůžeme žít oba. Buď já, nebo ty – vyber si.“

Failbhe nic neříkal, jen pozoroval dívku a přemýšlel, jestli je to vůbec možné, aby existovala. Byla jako oheň. Nechápal ten pocit, který měl, když se na ni díval.

Sidheag si jeho mlčení vyložila úplně jinak, brala ho jako nerozhodnost, a tak musela konat sama.

Zdálo se, že opatrnost Sekvanům nic neříkala, zbraně nechávali nadosah svým nepřátelům. Dívka vzala dýku, která ležela nedaleko, a postavila se. Svět kolem se trochu zatočil, vstala příliš rychle, ale ne natolik, aby se to dalo poznat. Failbhe vstal také.

„Chceš mě zabít?“ zeptal se přímo.

Chtěla to udělat, nebo ne? Něco uvnitř jí říkalo, že by to neměla udělat. Ať už znala boj či ne, ať už uměla brát životy či ne, stále byla dívkou, pro kterou byl lidský život cenný. Ona mohla dát život, věděla, jaké je to úsilí. Tak proč by ho měla brát? To dělali muži. Muži, kteří neznali bolest matky, kterou cítila, když je přiváděla na svět.

„Ne,“ řekla Sidheag, otočila dýku proti sobě a vzala ji za čepel, takže rukojeť směřovala k bojovníkovi, stačilo ji jen vzít a probodnout dívce břicho. „Ty mě chceš zabít. Musíš to udělat.“

„Proč bych měl?“

„Nemůžu být tvým zajatcem. Bojovníci nejsou zajatci, jsou schopni vzpoury.“ Tohle pravidlo znali všichni. Byl to nepsaný zákon všech kmenů.

„Ale ženy jsou zajatci.“

„Jsem obojím. Nesmíš mě nechat žít.“

„Proč bych nemohl? Nikdy jsem nikoho, jako jsi ty, nepotkal. Chtěl bych tě poznat a vědět, proč umíš bojovat.“

Sidheag pevně držela čepel, která se jí zarývala do masa, a po prstech jí stékala krev.

„Čarodějka to tak chtěla. Chtěla mě zachránit. Marně. Já stejně zemřu, už umírám s každým slovem, které ti tu říkám. Tak mě zabij!“

„Ne,“ řekl klidným tichým hlasem Failbhe.

„Zabij mě!“ poručila mu.

Stejně mám zemřít, tak nad čím váháš, Sekvane?

Bojovník vzal dýku a sebral ji dívce. Ani si neuvědomila, jak hluboko si čepel zaryla, dokud neucítila ostrou bolest.

„Jsi slaboch!“

„Jsem. Oproti dívce, která se nebojí smrti, jsem slaboch. Ale v jiných měřítkách tě dalece převyšuji.“

Sidheag se pousmála nad jeho jistotou. On že ji převyšuje? To by nejdřív musela vidět na vlastní oči, až pak by uvěřila.

Neuhýbala před jeho pohledem, dívala se na něj zpříma, jako kdyby mu byla rovna a nebyla jeho zajatkyní.

„Přinesu ti lék na ránu.“

„Žádný lék nechci, přines mi jen lístky kopřiv a plátno, ošetřím se sama.“

Za jiných okolností by Failbhe řekl, že je nemístné, aby si určovala podmínky, ale nyní mlčel. Něco v povaze té dívky, možná její pýcha, nezlomnost, odvaha, rozhodnost, panovačnost, nějaká nebo možná všechny z těchto vlastností mladého Sekvana natolik zaujaly, že se jí neodvážil odporovat a vydal se pro věci, které si přála.

Sidheag ani netušila, jak moc má toho muže v hrsti, jak moc ho zaujala, okouzlila, přestože neměla Latharniny schopnosti.

Latharna. Co se s ní stalo? A s ostatními Helvéty? Co je s Neasanem? Co je s Brananem, Síleas a Caoimhe? Co je s Dearshul?

Latharna v oppidu Helvétů ošetřovala raněné bojovníky. Chodila od domu k domu, aby všem pomohly její léčivé rostliny a kouzla. Nyní šla za Neasanem a jeho synem. Branan byl těžce zraněn.

Více než mrtví a zranění bojovníci ji však znepokojovalo, že nevěděla nic o své dceři. Ptala se každého, koho potkala, ale nikdo nevěděl, kam ta mladá a odvážná dívka zmizela.

Branan ležel v obydlí vůdce, ležel při ohni na kožešině a přes šatstvo mu prosakovala krev ze zranění na břiše. Čarodějka vytáhla léčivé byliny a snažila se pomoci mladému bojovníkovi. Věděla, že se uzdraví, zranění nevypadalo tak hrozně, jak předpokládala.

Neasan pozoroval Latharnu, snažil se z jejích gest a výrazů poznat, jak je na tom jeho syn.

„Tvůj pohled nevěstí nic dobrého, vzácná ženo. Bude můj syn v pořádku?“ ptal se.

„Je to tvůj syn, uzdraví se,“ odvětila Latharna. „Ale trápí mne jiná věc.“

„Pověz, jaká?“

„Nevím, kde je Sidheag. Kde je tvá oddaná bojovnice?“

„Nevím,“ řekl Neasan lhostejným hlasem. Vděčnost k té dívce už dávno zmizela. Zachránila mu život. Ale události jednoho dne nepřetrvají za všech okolností navždy.

„Mělo by ti na tom záležet. Tvá žena ti tajila pravdu, kterou bys měl znát, a ty sám jsi přehlížel, co bylo nad slunce jasné.“

„Proč mluvíš tak tajemně, čarodějko? Byla to bojovnice, ale také bezdětná dívka bez postavení. Proč by mi na ní mělo záležet?“

„Je to tvá dcera,“ řekla Latharna. „Sidheag je dítě, o kterém ti tvá žena řekla, že se narodilo mrtvé, to dítě, které se narodilo uprostřed Samahainu.“

„Jaké lži ti to vychází z úst? Jak by to mohla být má dcera? Proč bys ji vychovávala ty?“

Latharna se posadila vedle Neasana, zhluboka se nadechla a začala mu vyprávět nešťastný příběh o jeho dceři. Když dovyprávěla, zůstal otec Sidheag němým. V hlavě si pomalu srovnával vše, co věděl, s tím, co se právě dozvěděl. Byl překvapen, ale slovům čarodějky věřil, vše dávalo smysl.

„Bearachu, Machare!“ zavolal na dva muže, kteří drželi stráž před jeho domem.

Vešli s meči dovnitř připraveni poslouchat rozkazy, které jim Neasan uloží.

„Okamžitě sežeňte co nejvíce mužů, kteří si vydají hledat Sidheag, mou dceru. Musíme ji najít živou, nesmí se jí nic stát!“

Sidheag si ošetřovala ránu podle znalostí, které jí předala Latharna. Její levá ruka sice nebyla tolik zručná, ale stačila jí, aby se obešla bez cizí pomoci.

Failbhe tiše pozoroval každý drobný detail své zajatkyně, každý odlesk jejích vlasů, i pohled zpod jejích řas, kterým kontrolovala, zda se na nic stále dívá. Zkoumal bronzové šperky v jejích vlasech a na krku, její oděv, který nevypadal ani jako ženský, ani jako mužský, zkoumal i hada na jejím obličeji.

„Je tu tolik věcí a ty stále upíráš svůj pohled na mě. To snad v tvém kmeni nejsou žádné ženy, že si mě tak prohlížíš?“ řekla Sidheag, když už nedokázala mít jazyk za zuby a pomalu v ní rostla zvědavost.

„Samozřejmě, že v našem kmeni jsou ženy. Dívám se na tebe z jiného důvodu.“

„A z jakého?“

„Přemýšlím, jaké je tvé jméno. Ani teď, když tě vidím jako skutečnou bytost, nevím, jaké jméno by tě vystihovalo.“

„Takže ty jsi přemýšlel o tom, jak se jmenuji, ještě než jsi mne poznal? Není to trochu zvláštní?“

Dívka nechápala, proč přemýšlel o jejím jméně. Nebylo to jedno?

„Nepřijde mi to zvláštní.“

„Mně ano.“

„A prozradíš mi tedy své jméno?“ zeptal se s nadějí v hlase Failbhe.

Jméno. Pořád její jméno. Věc, kvůli které už musela tolik udělat. Jméno, které jí nedali bohové.

„Sidheag,“ zašeptala a sklopila zrak.

„Sidheag. To znamená vlčice, že ano?“

Dívka jen přikývla.

„Já se jmenuji Failbhe.“

Sidheag se na mladíka znovu podívala.

„Failbhe?“ ujišťovala se, zda dobře slyšela.

„Ano.“

Sidheag měla zvláštní pocit, že to jméno už dávno slyšela. Nezmiňovala se o něm Latharna? Failbhe, Failbhe... Ani na význam toho jména si nemohla vzpomenout.

„Co tvé jméno znamená?“

„Nevím,“ přiznal.

„Cožpak ty nevíš, proč ti bohové dali toto jméno a co znamená?“

„Ne. Náš druid přišel do vesnice až po mém narození. Před jeho příchodem, než nám bohové ukázali dar jmen, neměla jména žádný význam. Každý volil jména pro své děti podle svého uvážení. Nám bylo odpuštěno, ale ti, kteří nyní dostanou jméno jiné, než jaké jim přikáže Arianrhod, musí být obětováni.“

Oběť. Ať už byla Sidheag kdekoli, pořád pro ni platil stejný osud.

„Měli bychom jít spát. Zítra vyrážíme na cestu.“

„Na cestu? A kam?“

„Musíme se vrátit k mé rodině. Čeká nás dlouhá cesta, Sidheag.“

Failbhe si lehl na zem a pozoroval kouř z ohně, který odcházel otvory ve střeše.

„A co se mnou uděláš pak? Co se mnou bude, až dorazíme k tvé rodině?“

„Nevím,“ odpověděl Failbhe, přestože jistou vizi budoucnosti už měl před sebou. A věděl, že se té dívce nebude líbit.

Sidheag. Dívka bojovnice. Sidheag. Takové jméno ho nenapadlo, přišlo mu, že dívce nepatří. Přesto vystihovalo její osobnost, všechny její vlastnosti, jako kdyby patřily té šelmě, vlčici.

Latharna se probudila ze svého strašlivého snu. Skoro ani nemohla popadnout dech, jak ji ten sen vyděsil. Když se trochu uklidnila, vstala a šla pro své runy. Bohové nedělali nic bezvýznamně, každý sen měl svůj význam. Latharna doufala, že ji bohové tímto snem nechtěli oznámit smrt její milované Sidheag.

V tom snu zemřela vlčice. Zabil ji lovec, velmi dobrý lovec, střelec s lukem. Navíc vypadal jako sekvanský bojovník, a to čarodějku znepokojovalo ještě víc.

Vzala kamínky s runami do ruky a řekla jim otázku, než je vyhodila do vzduchu.

„Žije má bojovnice Sidheag?“

Runy spadly do připravené misky a seskupily se v odpověď.

„Ach díky, Brighid, ochránkyně slabých!“ zvolala Latharna s úlevou k nebi.

Teď si přála jediné – aby ji našli. Neasan vyjel s velkou družinou hledat svou dceru, hodlali pátrat i v noci, jen aby ji našli. Pravda, Neasan nikdy Sidheag nepoznal jako dceru, nikdy se k ní tak nechoval. Možná to v něm vzbudilo takovou odvahu a odhodlání ji najít.

„Sidheag, Sidheag.“

Dívka pomalu otevírala oči, byla unavená, vůbec se jí nechtělo dívat na okolní svět. Když však spatřil Failbhovu tvář, okamžitě se probrala. Chtěla na něj spustit proud rychlých nepromyšlených slov, ale zakryl jí ústa.

„Tiše,“ zašeptal. „Musíme jít.“

Vzal dívku za ruce a vytáhl ji na nohy. Prošli až na konec dlouhé domu a vyšli zadními dveřmi.

„Kam jdeme?“ zeptala se šeptem Sidheag.

Failbhe ji vedl do skrytu stromů, v šeru byly vidět hladké, světlé kmeny craobh fhaibhile, ale na její otázku neodpověděl.

„Řekneš mi, kam mě to vedeš?“

Sekvan zaslechl hlasy těch mužů, takže zakryl dívce znovu ústa, aby je neprozradila, a dovedl ji ke koním. Otočil ji proti sobě, pevně ji chytil za paže, aby se mu nevysmekla.

„Teď mě poslouchej. Nechám tě jet samotnou, nesvážu tě. Věřím ti. Doufám, že mě nezklameš.“

„Ale proč odcházíme tak narychlo, co se děje?“

„Není čas na vysvětlování, nasedej!“

Sidheag se obrátila k jednomu z koní a překvapivě zjistila, že je to Donnan. Pohladila svého věrného přítele, který ji ani v této situaci neopustil.

„Sidheag!“

Dívka zapomněla, že mají naspěch. Ale proč? Proč museli najednou utéct? Byla na vážkách, nevěděla, jestli má věřit jemu nebo sama sobě. Hlas jejího srdce jí říkal, že je správné zůstat, že by neměla spěchat a utíkat, ať už je to cokoli, čeho se Failbhe tolik bojí.

„Sidheag!“

Nakonec se musela podvolit a vysednout na Donnana. Ona byla zajatkyní, ne Failbhe. Naposledy se ohlédla za osadou a pak pobídla koně, rozjeli se i s Failbhem pryč.

Neasan dorazil s muži na území Sekvanů, prohledávali každou vesnici, usedlost, osadu, každé obydlí i na místech, kde čas pomalu přestával existovat.

Brzy k ránu dorazili do další osady. Zastavili se hned u prvních dveří a probudili obyvatele v domě. Otevřel jim starší rolník, zřejmě ten, kterému patřila všechna pole kolem.

Když uviděl velkého Neasana, poznal, že před ním stojí vážený člověk, takže sklonil hlavu a řekl:

„Vítej pane. Co tě přivedlo k mému skromnému příbytku v tak časnou hodinu?“

„Hledám tu dívku,“ odpověděl Neasan. „Dívku, která umí zacházet s mečem, bojovnici.“

„Odpusť pane, ale pochybuji, že ji kdy nalezneš. Ženy nebojují.“

„Tahle ano. Ale odpověz – skrýváš ji tady?“

„Ne.“

„Dobrá. V tom případě tobě ani tvým pomocníkům nebude vadit, když prohledám všechny domy, abych se ujistil, že mluvíš pravdu.“

Muž se zarazil. Ve vesnici byli dva cizinci, bojovník a dívka. Nezdálo se však, že by ona byla tou hledanou. Nevypadala jako bojovnice, vypadala velmi křehce, jako lesní nymfa, jako kdyby patřila Cernunnovi.

„Samozřejmě, že mi to nebude vadit,“ řekl rolník.

Neasan dal pokyn svým mužům a ti se okamžitě rozptýlili, aby prohledali každé obydlí.

Rolník měl stále skloněnou hlavu před velkým vůdcem a z úst mu vyklouzla otázka, kterou si kladl ve svých myšlenkách.

„Smím-li se zeptat, proč ti pane na té dívce tolik záleží?“

„Je pro mě velmi vzácná. Je to má dcera. Nesmí se jí nic stát. Kdo by jí něco provedl, kdo by se jen odvážil na něco takového jen pomyslet, toho život bez mrknutí oka obětuji.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bojovnice - Část třetí: