Bolest je můj osud - 13. - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po hodně dlouhé dob je tu pokračování.

22.02.2010 (15:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1129×

13. kapitola

Elina

Když se všechno vysvětlilo, byli už tři hodiny ráno. Omluvila jsem se, že už jsem unavená a vydala se do pokoje. Brian šel semnou.

„Já budu spát na gauči,“ oznámil mi Brian.

„Nikdy ti nevadilo, že spíme v jedné posteli,“ dobírala jsem si ho.

„No jo, ale to bylo jiné. Tos byla ještě vlk.“

„Pokud ti jde o to, že by mi to vadilo, tak si nemusíš dělat starosti.“

„Dobře,“ rezignoval. Já se jen vítězoslavně usmála. Úsměv mi opětoval. Pak jsme si zalezli do postele. Popřáli jsme si dobrou noc a poté hned usnuli.

Ráno mě probudila vůně míchaných vajíček. Když jsem otevřela oči, viděla jsem Briana jak jde k posteli s tácem, na kterém se vyjímala vázička s rudou růži, talířem míchaných vajíček a sklenice džusu.

„Páni čímpak jsem si to zasloužila?“

„Tím, že jsi mi dala důvod žít,“ když to dořekl naklonil se ke mně s zlehka políbil.

„Promiň nechal jsem se unést,“ omlouval se mi za svůj čin.

„To je v pořádku, ale budeš se omlouvat pokud mě ještě aspoň jednou nepolíbíš,“ řekla jsem mu s jiskřičkami v očích . Když jsem to dořekla zářivě se na mě usmál a poté políbil.

„Chtěl bych ti něco ukázat,“ řekl mi tajemně.

„A copak?“ byla jsem zvědavá.

„Nech se překvapit,“ s těmito slovy mě políbil na čelo a šel do koupelny.

„Dobře,“ odpověděla jsem si spíš sama sobě.

Když jsme byli oba připraveni, tak jsme vyrazili do ulic. Paříš byla opravdu úžasná. Byla přímo magická. Šli jsem se podívat na Aifelovu věž. Ten výhled byl fascinující, přišlo mi to jako kdyby celá Paříš nám ležela u nohou. Výhled z našeho apartmánu oproti tomuto nebylo nic.

„To je nádhera,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem pokazit tu atmosféru.

„To je,“ odpověděl mi Brian.

Po hodině koukání na Paříš nám trochu vyhládlo. Vydali jsme se do restaurace. Restaurace byla luxusně zařízená. A to jídlo se jen rozplývalo na jazyku. Po večeři jsem si šla odskočit na záchod. Upravila jsem se v zrcadle a chtěla se vydat za Brianem. Když jsem vycházela ze dveří někdo mě zadržel

„Jsem rád, že jsi už člověk. Můžeme aspoň dodělat to u čeho jsme skončili,“ zašeptal mi někdo do ucha. Pak jsem ztratila vědomí.

14. kapitola

Elina

Když jsem se probudila šíleně mě bolela hlava. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem se zrovna nacházela. Místnost byla bez oken, světlo vydávala jen žárovka ze stropu. Jediný nábytek co tu byl, byla postel na které jsem zrovna ležela. Nažila jsem si pomenout co se vlastně stalo. Pamatovala jsem si procházku s Brianem, nádherný výhled z Aifelovy věže. Poté jsme šli do restaurace, já si odskočila na záchod a poté se probudím tady. Bože já byla unesena! Ale kdo by mě unášel, vždyť jsem byla jakou domu vlkem. Z mého přemýšlení mě vytrhlo hrozné zavrzání dveří. Podívám se kdo stojí mezi dveřmi a málem jsem dostala infarkt. Stál tam Mark.

„Dobré ráno zlatíčko,“ proboha cos e to s ním stalo? Odkdy mi říká zlatíčko?

„Ty neodpovíš svému nastávajícímu muži?“

„Cože?“ řekla jsem značně vykolejeně.

„No tak už nejsi vlk, tak si tě už konečně mohu vzít za ženu. A co je na tom nejlepší oba jsme nesmrtelní,“ řekl jakoby se nechumelilo.

„Na najez se.“ To už došel úplně ke mně a na klín mi položil podnos s jídlem. Začala jsem jíst a nedůvěřivě si ho měřila.

„Ale pročpak ten nepřátelský pohled lásko?“

„Neříkej mi lásko!“ vyštěkla jsme na něj.

„Promiň miláčku“, odpověděl mi a začal se ke mně přibližovat, až mě políbil. To mě nehorázně vytočilo a tak jsme mu vrazila facku. On se naštval a vrazil mi jí zpátky.

„Takto se ke mně nebudeš chovat! Je ti to jasný! A já se snažil být milí!“

„Ty a milí? To i dokážeš? Zatím se ti to moc nedaří. Ty parchante!“

„Šak já tě naučím poslušnosti. Ty bestie!“ vyhrožoval mi.

„Tebe v životě poslouchat nebudu! To se radši zabiji.“

„Ale má drahá. Smrtí bys z toho vyšla velice zkrátka. A to ti já nedovolím. Nejdřív mi porodíš syna a poté dceru, které si vychovám k vlastnímu obrazu. A pak společně ovládneme svět.“

„To se ti nikdy nepodaří. To ti nedovolím!“

„A myslíš si, že se tě budu ptát? Když něco chci tak si to vemu. A momentálně mám chuť si poslechnout klavírní hudbu,“ jak to dořekl vzal mě hrubě za ruku a vytáhl mě na nohy. Táhl mě chodbou plných obrazů, až jsme došli do salonku s klavírem. Hrubě mě posadil na sedátko a otevřel kryt.

„Hraj!“ poručil mi.

„Pro tebe NIKDY!“ odporovala jsem mu.

„Povídám ti hraj!“ teď už křičel.

„Ne,“ jak jsem to dořekla ucítila jsem na své tváři palčivou bolest.

„Povídám hraj! Příště to bude horší.“

„Ne. Můžeš mě zabít, ale já ti nikdy hrát nebudu.“

„Má drahá je něco lepšího než smrt. Lepší je mučení,“ když to dořekl vzal si můj malíček a zlomil mi ho.

„AAAA,“ zařvala jsem bolestí, až mi začali téct slzy.

„A takto můžu pokračovat dál. Máš ještě devět prstů má drahá,“ pošeptal mi radostným hlasem do ucha. Přeběhl mi mráz po zádech.

Položila jsem své roztřesené ruce na klaviaturu a poté se hned místností rozezněli tony.

Když jsem si uvědomila co to hraji za skladbu, začali mi téct slzy po tváři.

Bylo mi zrovna šest let, když mě má maminka zavolala, abych došla za ní. Seděla za klavírem a hrála překrásnou hudbu. Jí k ní došla a poslouchala jí jak hraje. Když dohrála otočila se na mě s úsměvem na rtech a zeptala se mě jestli také chci umět takto hrát na klavír. Já jen horoucně přikývla a začala se učit. Do dvou dnů jsem tuto skladbu dokázala zahrát i pozpátku. Ano byla to má první skladba, kterou jsem se naučila.

„No vidíš že to jde,“ přišel ke mně a zas mě odvedl do mého „pokoje“.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování