Bolest je můj osud - 8. - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další pokračování. Doufám, že se vám bude líbit.

18.01.2010 (19:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1058×

8. kapitola

Elina

Celý den jsem nevylezla z postele, absolutně jsem neměla náladu. Stalo se mi to zase. Zase někdo ve mně zasil semínko naděje. Naděje, že budu člověk, ale já už nikomu nedovolím aby mi ublížil. Chtěli ze mě zvíře, mají ho mít. Stanu se divokou šelmou.

„Kirsi pojď za námi dolů,“ chudák Brian celý den se o mě strachuje. Tak dost! Poručila jsem si v mysli. Mám být zlá šelma. Zavrčela jsem na něj co nejvýhružněji. Zvedl ruce nahoru, ukazující mi, že se vzdává.

Takto jsem ležela celý den až do večera. Kolem sedmé do pokoje vešel Brian. Začal si sundávat oblečení a pak se to stalo. Jeho tělo se začalo měnit. Měnil se v obrovského černého vlka. Po proměně se na mě podíval. Nevím co jeho výraz měl znamenat. Byla jsem totálně v šoku. Měla jsem strach. První věc co mě napadla byla zalést pod postel.

Brinan

Už od rána byla Kirsi divná. Připadala mi smutná, utrápená. Měl jsem o ní starost. Každou chvíli jsem byl myšlenkami u Kirsi.

„Briana? Halo Briane, země volá Briana?“ mával mi před očima rukou Chris.

„Co? Co jsi říkal?“

„No jestli půjdeš s námi po nákupech,“ zopakoval mi otázku Chris.

„Jo pujdu.“

„Jupí aspoň mohu obléct vás oba.“ radovala se má sestra.

Po snídani jsme vyrazili do ulic. Paříš je nádherná, pokaždé když tu jsme tak mě pravidelně uchvátí její atmosféra. Moc mě mrzí, že se tady nemohu procházet se svojí přítelkyní, kterou bohužel nemám.

Nákupy jsme si užili. Snad poprvé v životě jsme s Chrisem oblékli mi Stelu, a né Stela nás. Myslím, že toto budeme provozovat častěji. Poté jsme vyrazili do hotelu. Hned jsem se šel podívat na Kirsi. Ležela pořád stejně schoulená v klubíčku.

„Kirsi pojď za námi dolů.“ řekl jsem jí. Ona se na mě podívala lítostným pohledem a poté její výraz ztvrdl, výhružně na mě zavrčela. Já jen zvedl ruce abych jí ukázal, že se vzdávám. Byl jsem z toho nešťastný.

„Dej jí čas.“ řekla mi teta Irma.

„Této co se to s ní děje. Já jí dneska vůbec nepoznávám.“

„Musí se vypořádat se svými myšlenkami. To je vše.“ řekla mi klidným hlasem teta.

Ve společenském salonku jsme seděli až do sedmi do večera. Poté jsme se odebrali do svých pokojů. Asi by jsme neudělali tetě moc radost, kdybychom se tam proměnili ve vlkodlaky. Došel jsem do svého pokoje. Začal jsem se vyslékat. Všiml jsem si, že mě Kirsi pozoruje. Potom se mé tělo začalo měnit ve vlkodlaka. Podíval jsem se na Kirsi a vyděl jsem jí na očích hrůzu. Byl jsem zaskočený tím, že její myšlenky neslyším. Je opravdu neobyčejný vlk.byl jsem smutný že se mě bojí. Ke všemu ještě zalezla pod postel. Ale takto by neměla reagovat. Vždyť mi jsme ochránci zvířat a ke všemu hlavně vlků. Opravdu se v ní nevyznám.

9.kapitola

Elina

Celou noc, jsem byla pod postelí. Když jsem se ráno probudila Brian už byl v lidské podobě. Jen jsem nakoukla kde se nachází.

„Dobré ráno.“ všiml se mě. Já se vyděsila a zalezla zpátky pod postel.

„Ne neboj se. Já ti neublížím.“ chvíli čekal a poté ještě dodal: „Chtěl bych ti říci můj příběh, mou povinnost co mám vůči zvířatům. Prosím vylez,“ když jsem slyšela jeho zlomený hlas, opatrně jsem vylezla. Šel si lehnout na postel a rukou ukázal, abych šla za ním. Vyskočila jsem na postel a lehla si vedle něj. Otevřel knihu, kterou mu dala Irma. Byla dost tlustá a vypadala starožitně.

„Toto je kniha, kde je sepsaný každý čin, který udělala nějaká nadpozemská bytost, například vlkodlak nebo čarodějnice. Bohužel jsou všechny činny pravdivé až na jeden.“ ¨zalistoval úplně na poslední stránku. Byl u toho nadpis Prokletí.

„U tohoto příběhu je strašná spekulace, každý tvrdí něco jiného. Já si myslím, že žádná čarodějnice nebyla tak mocná aby to dokázala.“ vysvětloval. Ale já nevěděla o čem mluví a tak jsem štěkla a čumákem se dotkla stránky.

„Chceš vědět o čem to je?“ zeptal se mě a já jen přikývla.

„Dobře. Řeknu to velmi stručně. Je to o jedné dívce, která odmítla syna čarodějky a ona jí za to zaklela do medvědí podoby.“ cooo tak ono se o mě píše i v knížkách? A k tomu ještě všechno popletou.

„Já si myslím, že je to vymyšlené. Kdo by byl schopný něco tak hnusného udělat jen za pouhé odmítnutí.“ kdybys jen věděl.

„Promiň trochu jsem odskočil od tématu.“ podíval se na mě s omluvným úsměvem.

„ Píše se rok 1869 můj pra pra pra pra pra pra dědeček si bere dívku, ale tato dívka není obyčejná. Narodila se jako člověk, ale vždy při úplňku se měnila v obrovského vlka. Její úděl byl chránit, a bránit práva těch, kteří se nemají jak postavit za svá práva. Za práva zvířat. Byla obdarovaná darem komunikovat se zvířaty pomocí myšlenek. Jenže se zamilovala a tak začala také stárnout, jako obyčejný smrtelník. Porodila syna a tak se její schopnost řenesla z generace ne generaci. Až teď se narodili dva potomci. Já jsem prvorozený a pak mám schopnost slyšet zvířecí myšlenky až na tvoje. A má sestra má schopnost vycítit zraněné zvíře a Chris ten se k nám dostal náhodou. Je to také vlkodlak a díky tomu má sestra nestárne. Chris má schopnost uzdravit jakkoliv zraněné zvíře. Docela dobře se doplňují.“ nad tímto faktem se sladce pousmál.

„Takže se nás nemusíš bát. My máme povinnost chránit a né být krvelačné bestie co z nás udělali v těch Hooliwudských filmech.“ já mu na to jen oblízla obličej a šťastně štěkla, že kluk do kterého jsem se zamilovala není bestie ale hrdina.

„Pojďme dolů za ostatníma.“ jak to řekl tak jsem se nedobrovolně zvedla z jeho teplé hrudi a kráčela do salonku, když v tom jsem spatřila...

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování